přeskočit na hlavní obsah

Záludnosti vytápěných potěrů

/up/images/featured/images/poteru_0.jpg

Součástí letošního Schönox Road Show bylo mimo jiné i vysvětlení toho,  co se děje ve vyhřívaném betonovém i anhydritovém potěru.  Věděl jsem, že shrnout tuto látku do jednoho bloku, aby byl zajímavý a srozumitelný pro většinu účastníků,  je velmi obtížný úkol. Nicméně pokusil jsem se o to a na základě ohlasů účastníků se to  povedlo.

Tato práce není žádnou vědeckou studií, je pouhým objasněním základních procesů podaných srozumitelnou formou.  Je důležité,  aby řemeslník uměl vysvětlit investorovi svůj pracovní postup.

Nejdříve je důležité  seznámit se se základními surovinami, které jsou na začátku procesu. První surovinou je cement. Každý ho zná jako světle šedý prach v pytli, který se hodí do míchačky s pískem, přidá se voda a po zamíchání vypadne  beton.

Tak jednoduché to ale zase není. Základní surovinou na výrobu cementu je vápenec, jenž se rozdrtí. Potom předehříváním na teplotu 1300 °C nastane ve vápenci reakce mezi oxidy vápníku, křemíku a hliníku. Následuje zvýšení teploty na  1400 °C. Při tomto procesu se teprve začíná tvořit cementářský slínek. Slínek se po opuštění pece zchlazuje a dochází v něm  ke krystalizaci. Slínky se odvážejí na skládku, kde se nechají uležet, aby se uvolnil oxid vápenatý.

Po určité době se slínky semelou se sádrovcem a dalšími přísadami na jemný prášek, který se ukládá do pytlů nebo zásobníků. Nejznámějším a nejhojněji používaným druhem cementu u nás je portlandský cement,  který se vyrábí semletím portlandského slínku a sádrovce (kategorie CEM I;  95 – 100 % slínku). Čistý se dnes téměř již nevyrábí, neboť při výrobě cementu se spaluje odpad. I když při hoření, kdy teplota převyšuje 1200 °C, dochází k spalování všech zplodin, nastává  i tak částečná kontaminace slínků zplodinami. Z tohoto důvodu se přistoupilo k výrobě portlandského směsného cementu - vyrábí se mletím portlandského slínku, sádrovce a dalších složek - struska, popílek, vápenec atd. (označení kategorie CEM II).

Betonová směs je umělý slepenec ze směsi cementového pojiva, směsi kameniva a vody. Je to jednoduchá definice, ale z praxe víte, že i v tak jednoduchém  postupu se často chybuje.  Při zpracování cementů typu CEM II je nutné dodržet předepsané množství cementu a kameniva, velký důraz je kladen na použitý objem záměsové vody.  Za poslední léta se na větších stavbách používá převážně průmyslově připravená betonová směs, která, když je udělána přesně podle návodu,  je vždy stoprocentní. Horší případy nastávají, když se hotovou směs snaží někdo „vylepšit“ nebo je míchán beton z kameniva a cementu přímo na stavbě v gravitační míchačce. Správný postup na výrobu betonové směsi (v našem případě za použití speciálního pojiva pro vytvoření rychle tuhnoucího potěru Schönox SEB nebo Schönox SEZ v poměru 1:5): Do čisté míchačky se nalije potřebné množství vody a přidá první váhový podíl kameniva (betonářský písek) a důkladně se promíchá. Přidá se váhový díl pojiva  a důkladně se promíchá, následuje přidání druhého dílu kameniva a znovu důkladné promíchání. Takto se postupuje až k poslednímu dílu kameniva. Tento návod platí i pro přípravu betonové směsi za použití portlandského cementu.

Pokud se ale zvolí postup, dostatečně známý z našich staveb, „vraž tam lopatu cementu, pět písku a s vodou šetři, ať je to sušší a dřív to vyschne“, vznikne betonová směs podivných parametrů, jejíž oprava je vždy velmi náročná jak časově,  tak i finančně. Základním znakem nedostatku vody ve směsi jsou kuličky nerozmíchaného cementového pojiva a drolící se kamenivo pod tenkou krustou na povrchu. Správný poměr mezi cementem a vodou: v/c = 0,4.

Po namíchání se v betonové směsi odehrávají různé chemické procesy. Pro pochopení dalšího je nutné se seznámit alespoň se základními definicemi.

Hydratace – fyzikální a chemický proces, při kterém vstupuje voda do směsi a směs  pak přechází z kašovitého stavu do stavu tuhé a pevné hmoty.  

Hydratační teplo - teplo, které provází proces hydratace. Závisí na chemickém složení a na jemnosti mletí cementu. Hydratace probíhá nerušeně při 15 – 20 °C. Nad 20 °C probíhá intenzivněji, pod 15 °C se hydratace zpomaluje a při teplotě menší než 5 °C se zastavuje. Proto je u většiny výrobků na bázi cementu doporučená teplota okolí a podkladu nejméně + 5 °C.  

Tuhnutí - chemický proces, při kterém kašovitá směs cementu a vody přechází v tuhou hmotu. Tuhnutí nastává nejdříve u cementů s vysokou pevností, a to za cca 45 minut. U běžných cementů nastává za cca 60 minut. Nejpozději však cementy tuhnou po 12 hodinách. Tuhnutí se dá oddálit přidáním sádrovce. Speciální cementy pro injektáž, nástřik nebo urychlení betonáže tuhnou za 30 i méně minut, některé například za 8 minut.

Tvrdnutí – fyzikální a chemický proces, při kterém tuhá hmota přechází v pevnou.  Tvrdnutí probíhá zpočátku intenzivně, pak se zpomaluje a zpomaluje, až se prakticky zastaví. Za konečnou pevnost cementu se považuje pevnost po 28 dnech.

Objemové změny – týkají se  nabývání a smršťování.

Nabývání – je přirozeným jevem hydratace cementů na bázi portlandského slínku, neboť krystaly hydratačních produktů mají větší objem než původní zrna cementu. Nabývání je menší než smršťování. Doporučuje se vždy použít vhodnou dilatační pásku na všechny svislé konstrukce.

Smršťování – nastává, hydratuje-li cement na vzduchu, a je způsobeno odpařující se vodou. Smršťování je tím větší, čím více záměsové vody bylo použito a čím je okolní prostředí sušší.
Při laboratorních zkouškách i v praxi se prokázalo, že používáním cementů kategorie CEM II se prodloužila doba vyzrání a dotvarování betonové desky z 28 dnů až na dvojnásobek, tj. 56 dnů.  Zároveň s tím se prodlužuje i doba vysychání.

Dalším materiálem, který se používá na vytvoření podkladu na stavbách, je anhydrit. Ten je ve většině případů na stavbu dovezen domíchávačem a pomocí pumpy dopraven až na místo určení. Pokud při jeho zpracovávání nenastane fatální chyba,  je téměř bezproblémový. Anhydritový potěr se skládá ze síranu vápenatého (CaSO4), což je kosočtverečný minerál. Název pochází z řeckého anhydros – bezvodý, neboť na rozdíl od sádrovce neobsahuje vodu. Další příměsí je kamenivo a různé pryskyřice. Obecně ustálenou mýlkou je to, že v anhydritovém potěru nenastávají objemové změny. Změny nastávají, jen na rozdíl od cementových potěrů dochází k minimálnímu smrštění. Nabývání je téměř identické, proto jsou vždy oddilatovány svislé konstrukce. Smrštění je minimální, takřka nulové, a zároveň vzniká vysoká pevnost. Z toho důvodu není nutné provádět větší tloušťky potěru – minimální tloušťka pro spojené potěry je 30 mm a pro plovoucí již od 35 mm (podle typu potěru a výrobce). Odpadá nutnost dilatovat vytápěné plochy. Dilatace se tak ukrývají do přirozených míst, jako jsou např. otvory pro dveře. Pokud jsou ale v místnosti různé topné okruhy, je nutné mezi jednotlivými okruhy dilatovat.

Podlahář se s vytápěným potěrem poprvé setká v okamžiku, kdy jde zaměřit zakázku. První otázkou, na kterou se zeptá, je stáří betonového nebo anhydritového potěru.  Dalším dotazem je, zda je potěr vytápěn. Pokud je potěr vytápěný, měl by se zeptat, zda byla již provedena topná zkouška. Pokud je odpověď negativní, nedoporučuji v tom případě zahájit pokládku jakékoli podlahové krytiny. Je to z toho důvodu, že u  vytápěných potěrů je nutné brát zřetel na to,  že při prvním ohřevu nastane uvolnění velkého množství tzv. krystalicky vázané vody. Ta zvýší vlhkost v podkladu a po určité době díky působení vlhkosti z podkladu nastane nevratné poškození hotové podlahové krytiny. U anhydritových potěrů hrozí kvůli dlouhodobému působení vlhkosti i poškození samotného anhydritu. Různé pokusy na vytápěných potěrech s použitím parozábran nevedly k uspokojivým výsledkům. Použití uzavíracích penetrací na vytápěné potěry je též kontraproduktivní. Tyto uzávěry slouží pouze jako pojistka. Používané příměsi v cementu i anhydritu část záměsové vody přemění na tzv. krystaly. Ty u nevytápěných potěrů nepředstavují žádné riziko. Jen je potřeba počítat s tím, že při měření vlhkosti pomocí CM přístroje se objeví  i u evidentně suchých a dostatečně vyzrálých podkladů poměrně vysoké hodnoty vlhkosti, které jsou i po měsíci pořád stejné. Je to způsobeno tím, že kapsle s karbidem při reakci s vlhkostí obsaženou ve vzorku vytvoří  poměrně vysokou teplotu, která následně rozpustí část krystalicky vázané vody. Ta potom výrazně zkreslí výslednou hodnotu.

Určitě jste se ale ve své praxi aspoň jednou setkali s tím, že v suchém podkladu po zatopení stoupla prudce vlhkost.  Je to dáno tím, že po ohřátí betonové nebo anhydritové desky nastává uvolnění krystalicky vázané vody. Topná zkouška se skládá z několika cyklů a jedním  je i tzv. přetopení podlahy. Do systému se vpustí voda o teplotě vyšší než 60 °C. Dojde k prudkému zahřátí podkladu. U anhydritu stačí teplota vyšší než 40 °C k tomu, aby se začaly uvolňovat krystaly vázané vody. U cementových podkladů tento jev nastává okolo 60 °C.  Tato krystalicky vázaná voda  se  stane se normální vodou. Proto je nutné tuto vodu dostat z podkladu pryč. Nejjednodušším způsobem  ještě před topnou zkouškou je odbrousit povrch potěru. Tím se umožní lepší odvětrávání vlhkosti už v průběhu topné zkoušky. Častou chybou ze strany investorů je domněnka, že čím teplejší místnost, tím rychleji vyschne vlhkost. Přitom stačí větrat a vlhkost odchází téměř sama. Dalším omylem je urychlení vysychání potěrů zatopením. Ve většině případů nastává degradace potěru způsobená příliš rychlým tvrdnutím a následným smrštěním. Je to obdobný jev, jako když na čerstvou betonovou desku praží slunce. Začátek topné zkoušky by měl nastat nejdříve po 28 dnech od aplikace potěru. Dobré topenářské firmy si ještě před zahájením topné zkoušky provedou vlastní zkoušku vlhkosti a její výsledek zanesou do protokolu.

Nejjednodušším způsobem,  jak se rychle zbavit zbytkové vlhkosti z rozpuštěných krystalů vázané vody v potěru,  je po provedení topné zkoušky nechat podlahu vychladnout, pořádně vyvětrat a potom zatopit na předepsanou teplotu, která by neměla být vyšší než 35 °C, a zajistit řádné větrání. Ve většině případů je pak možné do týdne po ukončení topné zkoušky zahájit bezpečnou pokládku podlahových krytin.

Zahájíte-li pokládku na vytápěný podklad ještě před topnou zkouškou,  riskujete znehodnocení celého díla. Každá reklamace je nepříjemná a vede hlavně k znehodnocení vaší odborné pověsti. Investor se nikdy nepřizná, že to byl on,  kdo trval na realizaci. Všechnu vinu svalí na řemeslníka. Spoléhat se na podepsané dobrozdání, že pokládka je prováděna na výslovné přání investora, je též liché. Soudy totiž na tyto zápisy neberou zřetel.  

Než se přistoupí k pokládce, doporučuji provést kontrolní měření vlhkosti. Nejdostupnější metodou je použití CM přístroje. K odebrání vzorku u vytápěných i nevytápěných potěrů je potřeba se probourat alespoň přes 4/5 vrstvy. Nemusíte se bát, že proseknete sekáčem hadici. Pokud  pracujete opatrně, to,  že se blížíte k trubce, poznáte podle charakteristického pružení podkladu pod sekáčem.  Vyberte si vždy nějaký roh a hodnoty z jednotlivých vzorků nikdy neprůměrujte, ale porovnejte mezi sebou. Malá odchylka v desetinách většinou nic neznamená. Rozdíl v dílčích jednotkách je ale již na pováženou. Vzhledem k nejasnostem, které panují kolem vhodné vlhkosti v podkladu, doporučuji  držet  se následujících tabulek. Zpřísnění pro vytápěné potěry je dáno právě jevem uvolňování krystalicky vázané vody.

Jak jsem se již v úvodu zmínil, nejedná se o žádnou vědeckou práci, ale o velmi zjednodušené odhalení, co se děje ve vytápěném podkladu. Věřím, že vám pomůže při obhajování vašich pracovních a technologických postupů.

Ludvík Jančík, Schönox

zdroj: www.az-podlahy.cz

Líbil se vám článek?

ano: 309     ne: 310

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb