přeskočit na hlavní obsah

Základní pojmy, veličiny a jednotky (4. část)

/up/images/featured/images/Zakladni_pojmy_veliciny_a_jednotky_072.png

Hookeův zákon pro tah a tlak Původní znění: Deformace je úměrná napětí materiálu. Dnes je vyjádřen vztahem e = s/E kde e je poměrné prodloužení (i záporné), rovné Δl/l (l je původní délka a Δl prodloužení), s normálové napětí, E konstanta materiálu nazývaná modul pružnosti v tahu nebo v tlaku.

Hookeův zákon ve smyku
lze vyjádřit vztahem g = t/G kde g je poměrné posunutí (zkos),  t tečné napětí, G konstanta materiálu zvaná modul pružnosti ve smyku.

indukce elektrická (též elektrické posunutí nebo dielektrický posun, zn. D) – vektorová veličina charakterizující pole uvnitř dielektrika, které má takové vlastnosti, že její  indukční čáry probíhají spojitě v homogenním i nehomogenním dielektriku a přes jejich rozhraní. Pro názornost si lze představit, že  počet indukčních čar, procházejících jednotkovou plochou, je číselně roven hodnotě elektrické  indukce. Vzhledem k intenzitě elektrického pole E platí vztah: D = ε·E  kde ε je permitivita prostředí. Jednotkou elektrické indukce je 1 coulomb na čtverečný metr (C/m2).

permitivita relativní, zn. εr – podíl permitivity nějaké látky (prostředí) ε a permitivity vakua ε0. Veličina je bezrozměrová (–).

permitivita vakua, též elektrická konstanta zn. ε0 – základní fyzikální konstanta, která je rovna ε0 = 8,854 188·10–12 F/m.  

indukčnost vlastní, zn. L – veličina udávající  závislost magnetického indukčního toku Φ na velikosti elektrického proudu I v uzavřením  závitu: Φ = L·I. Jednotkou vlastní indukčnosti je 1 henry (H).

ISO (International Organization for Standardization, Mezinárodní organizace pro normalizaci), světová federace národních metrologických organizací, založená v roce 1946.

K 1. 1. 2001 sdružuje ISO 88 členských zemí. Nejvyšším orgánem je Generální shromáždění, složené z delegátů členských zemí. Práci řídí Ústřední sekretariát se sídlem v Ženevě (Švýcarsko). Návrhy norem vypracovávají technické komise (TC), subkomise a pracovní skupiny. Práci organizují sekretariáty technických komisí, popř. subkomisí, které jsou rozděleny mezi členské státy ISO.

izolanty (dielektrika) – látky s malým obsahem volných elektronů, se zanedbatelně malou elektrickou vodivostí (nevodiče), schopné izolovat vodivé části s rozdílným elektrickým potenciálem. Lze je dělit na látky konstrukční (např. mramor), látky povlakové a ovíjecí (např. laky), látky k zalévání a plnění (např. asfalt).

jev piezoelektrický – vznik elektrických nábojů na plochách některých krystalů, které nemají střed symetrie, při jejich mechanickém namáhání. Vzniklý náboj je přímo úměrný působící síle. Používají se hlavně krystaly křemene, krystaly vinanu sodnodraselného (Seignettova sůl), fosforečnanu amonného a titaničnanu barnatého a strontnatého. Jev může probíhat i v opačném směru.

jev Wiedemannův – jeden z magnetomechanických jevů, projevující se vznikem krouticího momentu u drátu (tenké tyčky) z feromagnetického materiálu, je-li podélně magnetován a prochází-li jím současně elektrický proud. Tento jev je reciproký: drát, který je mimo magnetické pole se při namáhání krutem zmagnetuje, prochází-li jím elektrický proud.

kapacita elektrická, zn. C – konstanta úměrnosti mezi elektrickým nábojem Q a potenciálem P uvažovaného vodiče. U soustavy vodičů (vzájemně izolovaných a odstíněných před vlivem okolních těles), která se nazývá kondenzátor, je kapacita rovna podílu náboje Q na jednom z vodičů (obvykle kladného náboje) a potenciálního rozdílu V1 – V2 mezi vodiči. Jednotkou elektrické kapacity je 1 farad (F).

katoda (v elektronice) – elektroda elektronického prvku, na které vzniká (při sepnutí proudu) záporný pól vzhledem ke druhé hlavní elektrodě, k anodě.

kondenzátor (elektrický) – soustava dvou vodivých těles (elektrod), vzájemně izolovaných, jejichž podstatnou vlastností je kapacita, tj. schopnost shromažďovat elektrický náboj. Základní uspořádání má kondenzátor deskový, který v podstatě tvoří dvě desky k sobě přiložené ve vzdálenosti d, s plochou A, jehož kapacita je rovna C = ε·A/d kde ε je permitivita prostředí mezi deskami (dielektrika, např. vzduch, slída, keramické nebo plastové látky apod.). Pro zvětšení kapacity se spojuje více desek paralelně, popř. v podobě svitků. Pro velké kapacity jsou vhodné kondenzátory elektrolytické, u nichž je dielektrikem tenká vrstva např. oxidu hlinitého.

látky feroelektrické – látky, které mají v elektrickém poli obdobné vlastnosti, jako látky  feromagnetické v magnetickém poli. Mají velkou relativní permeabilitu (až 104) a nelineární závislost polarizace na intenzitě elektrického pole. S rostoucí teplotou polarizace klesá.  Při Curieově feroelektrickém bodu se ztrácejí feroelektrické vlastnosti a látka se stává paraelektrickou. K těmto látkám patří některé titaničitany (např. BaTiO3), zirkoničitany a tantaličnany. První látkou, na níž byly feroelektrické vlastnosti objeveny, byla Seignettova sůl (vinan sodno-draselný), proto byl pro tyto látky používán dříve název látky seignettoelektrické.

permeabilita, též absolutní permeabilita, zn. μ – veličina charakterizující magnetické vlastnosti  prostředí, která je dána podílem magnetické indukce a intenzity magnetického pole H. Permeabilita nějaké látky µ je dána součinem permeability vakua µ0 a relativní permeability této látky μr: µ = µ0·μr. Jednotkou je 1 henry na metr (H/m).

permeabilita relativní, zn. μr – podíl permeability nějaké látky (prostředí) μ a permeability vakua µ0. Veličina je bezrozměrová.


permeabilita vakua, též magnetická konstanta, zn. µ0 – základní fyzikální konstanta rovná µ0 = 1,256 637·10-6 H/m.

magnet trvalý (permanentní) – těleso z feromagnetického materiálu, které je vlivem zbytkového magnetismu zdrojem magnetického toku. Místa, z nichž vystupují magnetické siločáry nebo do nich vstupují, se nazývají póly, které se označují jednak jako severní (výstup siločar), jednak jako jižní (vstup siločar). Spojnice pólů tvoří osa magnetu. Zbytkového  magnetismu se dociluje magnetováním. Tyto magnety se používají k vytvoření konstantního magnetického pole u mnoha měřicích přístrojů (např. jako brzdicí magnety u elektroměrů a relé, jako budicí magnety  u malých točicích strojů, u magnetoelektrických měřicích přístrojů aj.). Magnetické pole je u trvalých magnetů údajně vytvořeno proudovými víry jednotlivých atomů, jež jsou do jisté míry usměrněny.

magnetizace, zn. M – vektorová veličina definovaná vztahem  M = (B/µ0) – H kde je B magnetická indukce, µ0 permeabilita vakua, H intenzita magnetického pole. Jednotkou je 1 ampér na metr (A/m).

převzato s časopisu Elektro­­­­  

Líbil se vám článek?

ano: 134     ne: 221

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb