přeskočit na hlavní obsah

Záhady chrámů v Angkoru

/up/images/featured/images/angkoru_0.png

Ne, nebude řeč o mimozemšťanech. Všechno dosud nevysvětlené a při našich současných znalostech možná i nevysvětlitelné, co obklopuje jedny z největších kamenných památek světa, je prokazatelně dílem lidí. Známe alespoň přibližně období vzniku a historický kontext, víme něco málo o tvůrcích (i když opravdu jen málo), mistrně provedené reliéfy nám přibližují leccos z tehdejšího života. A právě o to větší jsou ony záhady. Svést je na mimozemšťany by bylo jednoduché a vyhýbavé. Ale představa, že dávné generace dokázaly něco, s čím si dnes nevíme rady – taková představa je přinejmenším velmi znepokojivá.

Gigantické ruiny chrámových komplexů pod souhrnným jménem Angkor (což ve staré khmérštině znamená pouze Město) leží u dnešního města Siem Reap v severozápadní Kambodži. V době odpovídající naší románské až gotické éře – a ovšem už i v dobách dřívějších, kdy u nás teprve vznikala slovanská hradiště – zde žila skutečná metropole. Pravděpodobně největší město světa (!) zabíralo plochu rovnající se přibližně dvojnásobku nynější rozlohy Prahy a podle současných bádání dosahoval počet jeho obyvatel asi tři čtvrti milionu. Přesto bylo opuštěno, zcela zapomenuto a teprve od 60. let 19. století jsou jeho obří zbytky postupně vysvobozovány z džungle.

Hovoříme-li o zdejších kamenných stavbách, máme na mysli chrámy a chrámové areály. Údaje o jejich počtu na obrovské ploše památkové zóny Angkoru se různí, zhruba od jednoho sta do dvou set – jistě záleží na tom, co kdo počítá za samostatný chrám i jak široké okolí se do tohoto počtu zahrnuje. Jsou zde svatyně buddhistické vedle hinduistických, v některých obdobích se stavěly oboje současně v jakési symbióze – Buddhu zde najdeme sedícího pod posvátnou sedmihlavou kobrou Nága (podobně, jako bývá v hinduistické ikonografii zobrazován Brahma) nebo třeba i na jedněch reliéfech s postavami z Mahabháráty. Svědčí to o synkretismu i o velké náboženské toleranci místní větve teravádového buddhismu.

Každopádně zdejší neuvěřitelné kvantum kamenných objektů představuje pouze a výhradně stavby náboženského určení; žádnou světskou tu nenajdeme, snad s výjimkou složitých vodních děl. Kámen byl vyhrazen pro chrámy a pro bariéry oddělující duchovní svět od okolního obyčejného. Obydlí lidí byla dřevěná, venkovského typu na vysokých kůlech, jak je v Kambodži dodnes běžné. To je celkem pochopitelné. Že tu však není žádný kamenný palác! Ve městě, které v raném středověku ovládalo převážnou většinu jihovýchodní Asie… Nebo teprve čeká na odkrytí?

Ale to je koneckonců jedna z nejmenších záhad. Na mnohem větší narazíme, soustředíme-li se na samu práci s kamenem. Převažuje tu kámen trojího druhu. Na zdivo a hrubě opracované části architektury se používala pevná porézní hornina rudé barvy, kterou zde archeologové a restaurátoři označují jako laterit. Striktně geologicky vzato to není přesné pojmenování, jde vlastně o tufitickou horninu vzniklou ze sopečného materiálu usazeného v jezerním prostředí, se silnou příměsí oxidů železa a hliníku, vznikajících následkem tropického zvětrávání. Je to materiál velmi hrubý, ale zároveň velmi odolný.

Sochařské práce včetně nejjemněji propracovaných reliéfů i četné architektonické detaily jsou zhotoveny z pískovce, jemně až středně zrnitého. Při bližším prozkoumání zjistíme, že pískovce bylo použito pravděpodobně několik druhů, i když jsou si navzájem podobné. Zda ovšem šlo o horniny z různých nalezišť nebo jen o různé polohy téhož sedimentárního komplexu, je prakticky nemožné určit.

Konečně v menší míře, avšak významně z hlediska sochařských prací je použita také droba, jemnozrnná, přecházející až do prachovce, šedé barvy a opět poměrně pevná. Méně se tu dají najít i další horniny, jako bazalty a sopečné tufy, zřídka byl použit snad i vápenec (pokud nejde o novodobé dodělávky).

Tak pestrá skladba kamene v takových kvantech musela samozřejmě mít své zdroje. A tady už stojíme před velkým otazníkem. Bažinatá nížina v okolí jezera Tonle Sap a stejnojmenné řeky, která z něj vytéká (a na jejímž soutoku s Mekongem leží asi 300 km vzdálené hlavní město Phnompenh) poskytuje úrodnou půdu, potenciální ložiska kvalitního stavebního kamene jsou však v nedohlednu. Nejblíže přichází v úvahu pohoří Kulen (současný zdroj kamene pro restaurátorské práce), které se rýsuje na obzoru a z nějž nejkratší dovozová vzdálenost činí něco přes 30 km. Na angkorské stavby byly postupně spotřebovány objemy kamene, které je možné odhadnout řádově až na desítky miliard tun. Bylo tak neskutečné množství dováženo na takovou vzdálenost? Může vůbec toto pohoří takový objem kamene v požadované kvalitě poskytnout? Jak asi musela vypadat tehdejší těžba ve velkém?

Není samozřejmě vyloučena doprava po vodě, ne ovšem po řece (ta se Angkoru ve velké vzdálenosti vyhýbá), ale soustavou různých říčních ramen a uměle vytvořených kanálů, jichž jsou zde desítky. I tak by šlo o neuvěřitelně důmyslnou přepravní síť a o obdivuhodnou organizaci práce – ta je ostatně v chrámových komplexech znát na každém kroku.

Nabízí se ale ještě jedno možné, třebaže trochu odvážné vysvětlení: nemohl v blízkosti existovat skalní masív, který byl beze zbytku odtěžen a zcela spotřebován jako zdroj kamene pro chrámové stavby? Objemy kamene v chrámových komplexech totiž bez nadsázky odpovídají kubatuře menšího pohoří.

Podložím celé oblasti jsou sice nezpevněné kvartérní náplavy o velkých mocnostech, mohlo však jít o vyčnívající relikt původního skalního podkladu, možná i charakteru tzv. ostrovní hory, jaké se v tropických oblastech vyskytují. Nejčastěji jsou to pískovcové masívy. Angkor je lemován několika obřími umělými vodními nádržemi obdélníkového tvaru, z nichž největší (tzv. Západní baraj) má hranu celých 8 km dlouhou. Práce na tak gigantickém díle si bez moderní techniky sotva dokážeme představit. Nemohly nádrže vzniknout po úplném dotěžení zdrojů kamene? Nápovědou by mohl být malý ostrůvek, ponechaný ve dvou ze tří největších bazénů. Nejde o záměrný relikt, který by měl na věky připomínat původní podloží?

Hodně o původu by samozřejmě napověděly petrologické analýzy použitých hornin. Protože se Angkor jako památková zóna UNESCO těší dlouhodobé soustavné péči restaurátorů, můžeme doufat, že takové analýzy budou k dispozici, pokud se tak již nestalo. V každém případě však přemístění a opracování tak neuvěřitelného množství kamene, přestože zřejmě trvalo celá staletí, zůstává za hranicí běžného lidského chápání.  

Co ale zarazí znalce kamene asi nejvíc, to je špičková úroveň opracování tak obrovských kvant materiálu. Angkor musel mít po dobu několika set let k dispozici stovky až tisíce skutečných mistrů kamenického řemesla (o tvůrcích předloh nemluvě), kteří dokázali bravurně provést ty nejjemnější a nejspletitější detaily. Nabízí se srovnání se staviteli gotických katedrál; ostatně jde částečně o stejnou dobu, kdy v Evropě katedrály vznikaly – alespoň můžeme-li věřit chronologickým dedukcím, neboť v Asii nebývalo zvykem stavby datovat ani o nich vést záznamy. Až na to, že oproti evropským katedrálám jde kapacitně až o desetinásobky objemu kamenických prací.

Čtenářům našeho časopisu není třeba zdůrazňovat, jak vysoce kvalifikovaná práce je kamenosochařství – a zde dosahuje vrcholu, navíc v masovém měřítku. Měli staří Khmérové specializované školství? Nebo, opět na způsob našich středověkých katedrál, existovala špičková výuka formou předávání zkušeností v kamenických hutích, po desítky i stovky let pracujících na konkrétních stavbách? Dědilo se kamenické umění také z otce na syna? Všechno by tomu nasvědčovalo. Minimálně to však znamená, že musíme přehodnotit naše představy o někdejším životě jinak převážně zemědělské Indočíny.

A další naprosto šokující záhada. Pro člověka méně obeznámeného s kamenictvím, ale orientujícího se v kulturní historii i v zeměpise, možná záhada největší. Na první pohled totiž udeří do očí až neskutečná podobnost některých zdejších buddhistických a hinduistických objektů se stavbami předkolumbovské Ameriky.

Pokud si totiž odmyslíme desítky pagodovitých věží, vyrůstajících z vrcholu chrámů, zůstává tu jako základní tvar v podstatě stupňovitá pyramida se strmými vnějšími schodišti. Počet a výška pater, sklon úhlu schodišť a výška jejich stupňů (většinou dost obtížně zdolatelných), odstupňování schodišť i celková dispozice natolik připomíná stavby Mayů na Yucatánu či předchůdců Aztéků v Teotihuacanu, až se zdá, jako by původní prototyp byl dílem stejných tvůrců. Za všechno hovoří detailní porovnání chrámu Phimeanakas (vystavěného kolem roku 1000) s mayským pyramidovým chrámem v Palenque, jak ukazují obrázky. Totéž v ještě větším měřítku platí například o chrámech Ta Keo nebo Phnom Bakheng. Jako by opravdu existoval unifikovaný vzor, jímž se řídily civilizace tisíce kilometrů vzdálené.

A nejen to. Ve zdivu teras a opěrných zdí často najdeme kameny mnohoúhelníkového spárořezu, které vybízejí ke srovnání se zdivem Inků v Peru. Zde je ovšem už výraznější rozdíl: kameny z Angkoru jsou menší, častěji s rovnými plochami a hruběji opracované (např. špicované, jak je patrné i z obrázku). Ale i zde se dají nalézt zaoblené plochy. Materiálem je převážně laterit (tedy v podstatě sedimentární hornina), případně i méně kvalitní pískovec, zatímco peruánské zdivo je vystavěno obvykle z vyvřelin. Kromě toho jsou v angkorských kamenech vyvrtané kruhové otvory, které nepochybně pomáhaly při osazování – buď jako úchyty pro kleště, nebo již Khmérové znali nějakou formu krepny. Přesto i zde, alespoň co do tvaru kamenů, je podobnost s inckými stavbami přinejmenším nápadná.

Podobnost s mayským uměním bychom nakonec našli i v reliéfech a ornamentech. Samozřejmě ne stylovou (i když ani v tomto směru nemůžeme hovořit o něčem diametrálně odlišném), ale spíše dispoziční: v poměru figurální tvorby k ornamentu, v proporcích, v bohatosti ornamentální výplně, způsobu využití ploch a hmoty kamene, hloubce reliéfu i v dalších podrobnostech – zkrátka, v celkovém uchopení dekorace kamenné plochy. Kdo má možnost srovnávat, podobného přístupu si okamžitě všimne.

Je možné, aby to všechno byla náhoda? Je sice pravda, že v určitém pokročilém stádiu znalostí a dovedností mohou zcela nezávislé tvůrčí dílny docházet k téměř shodným výsledkům (markantním příkladem může být třeba současná konstrukce automobilů a letadel). Pak by to ale znamenalo, že architektura a práce s kamenem prošla v Americe i v jihovýchodní Asii stejným vývojem – při velmi odlišných geografických i ekonomických podmínkách a při odlišné mentalitě obyvatelstva. Kromě toho tu funguje základní předpoklad, že ony nezávislé subjekty o vývojových trendech alespoň vědí – jinými slovy, že existuje centrální informovanost. Snad tedy mezi oběma skupinami kultur přece jen existovala nějaká forma komunikace? Byl zde nějaký základní vzor, pak už jen dotvářený k obrazu té které civilizace? A kdo jej vytvořil?

Konečně: proč bylo tak velkolepé město s úžasnými chrámy nakonec opuštěno, navíc podle všeho v krátkém čase? Dočteme se různé teorie, většinou působící seriózně. Společným jmenovatelem jsou demografické a socioekonomické příčiny: město se tak rozrostlo, že již nebylo možno zajistit jeho funkčnost. Zanikaly zdroje obživy, pak už i optimální podmínky k bydlení (zde jsme však asi u nejslabšího článku dedukcí, představíme-li si pověstnou asijskou skromnost) a především se asi v Angkoru přestávalo líbit vládcům, za nimiž kvůli pracovním příležitostem šel i lid. Že si nový vládce vybudoval „na zelené louce“ nové hlavní město (které po skončení jeho panování opět zpustlo), bylo běžné v Indii. Klíč k této záhadě bude tedy jistě mj. v asijské mentalitě – přesto ale i tady zůstává mnoho otazníků. Především, kdy a v jakém historickém kontextu se tak vůbec přesně stalo. Otazník o to větší, že jde vlastně o období z historického hlediska poměrně nedávné.

Hovořili jsme jen o hlavních záhadách, nejdeme do detailu. Za pozornost by ještě stály třeba nepochopitelné technologie vytváření některých kamenných článků, jemné reliéfy z leštěného pískovce (!), záměrně vyčnívající pískovcové kvádry na dně rituálních bazénů, ale třeba i to, jakým systémem byly vytyčovány mnohakilometrové půdorysy chrámových okrsků nebo jak se hloubily geometricky přesné vodní nádrže. Čím podrobněji se budeme Angkorem zabývat, tím méně budeme nacházet rozuzlení. Naopak „detailních záhad“ bude spíše přibývat.

A tak se smiřme s tím, že otázky zůstanou ještě asi po nějaký čas otevřené. Nehledejme za nimi zázraky a nadpřirozeno (neboť co jiného je svádění na mimozemšťany?), ale jen důkaz mimořádně vyspělých technik, které upadly v zapomnění a které třeba někdy znovu objevíme. V tomto kontextu je Angkor jedním z příkladů historických památek roztroušených téměř po celém světě, jež by nám právě toto měly připomínat.

Jiří Slouka

zdroj: www.revuekamen.cz

Líbil se vám článek?

ano: 318     ne: 268

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb