přeskočit na hlavní obsah

Záhadné objekty pražského Vyšehradu

/up/images/featured/images/Zahadne_objekty_prazskeho_Vysehradu.png

Celkem jde o čtyři zachované objekty nejistého stáří a významu a je s podivem, že s výjimkou známého Čertova sloupu se o nich téměř neví. Ještě zvláštnější ale je, že pravděpodobně přetrvaly mnohá poničení, plenění i rozsáhlé přestavby Vyšehradu – i když je otázkou, do jaké míry na původních místech.

Čertův sloup

Ani on nefiguruje příliš často v odborné literatuře, zato o něm bylo mnohokrát psáno v různých populárních časopisech a také v publikacích týkajících se pražských pověstí. Pokusů o podrobnější popis a objektivní diskusi se vyskytlo poměrně málo a vesměs jsou zatíženy zásadními nepřesnostmi. Jeden z posledních byl publikován i na stránkách tohoto časopisu (Volf, 1998). Nejvíc fantazie vzbuzuje původ a účel tohoto záhadného objektu. Shrňme dosavadní nejvýznamnější názory:

- megalitický objekt typu menhiru
- časoměrný ukazatel starých Slovanů
- sloupy z někdejšího posvátného háje v podhradí, které původně nesly sošky pohanských bohů
- sloupy ze zbořeného románského kostela v prostoru Vyšehradu, pak několikrát přemisťované
- zbytky sloupů ze zbořeného kostela v podhradí, vystřelené proti Vyšehradu z obřího samostřílu při obléhání husity
- středověké patníky nebo ukazatele cesty.

Známá fakta rekapitulujme co nejstručněji. Jde o tři válcové fragmenty o nestejné výšce, cca 220, 160 a 150 cm (míry se v literatuře poněkud liší, což je způsobeno přesností měření a snad i momentálním stavem objektu) a podle Volfa i o nestejné šířce – obvod má činit 162, 156 a 151 cm. Podle Hrubešové a Hrubeše (2002) je celková hmotnost objektu asi 2,5 t. Povrch válců mohl být původně broušený, Volf zastává názor, že i leštěný – zde je však třeba vyjádřit určité pochyby nebo alespoň poukázat na absenci důkazů.

Materiálem je granitoid pocházející nejspíše z oblasti středočeského plutonu. Ačkoli stav neumožňuje podrobné studium horniny, je možné ji klasifikovat jako granodiorit nebo křemenný diorit sázavského nebo požárského typu. Nejbližší těžitelné výchozy se nalézají v oblasti Prosečnice a Kamenného Přívozu v Posázaví; dovozová vzdálenost na Vyšehrad (nebo do jeho blízkosti) musela tedy činit nejméně 25 km. Byla však pravděpodobně překonána dopravou na vorech po Sázavě a po Vltavě až pod Vyšehrad.

Že nemusí jít o úlomky jediného sloupu, dokazoval by již zmíněný nestejný obvod jednotlivých částí. Především však i přes navětrání povrchu můžeme zjistit drobné i větší rozdíly ve struktuře a složení granitoidu i v lineaci minerálů, z čehož lze odvodit, že sloupy byly vytvořeny z různých bloků horniny. Neobstojí tedy pověsti o rozlomeném sloupu – ostatně, musel by mít původní výšku asi 5 m, což je málo pravděpodobné.

Leccos o původu může naznačovat neuměle vyrytý (v současnosti restaurovaný) nápis na prostředním fragmentu – bohužel situovaný dovnitř celé sestavy, takže studium je obtížné. Znění nápisu uvádí i Volf, nepřečetl jej však přesně. Stojí zde: S M M(A)_RIE MW, přičemž dnes nelze zjistit, zda nápis ještě pokračuje (k jeho konci přiléhá opřený vrchol nejkratšího sloupu). Druhé písmeno M má zadní nožičku odchýlenou a do ní náznakově vepsáno A, podobně písmena M a W jsou prostřední nožičkou spojena. Mezi písmenem M s vepsaným A a písmenem R je spodní linka, snad rozdělovník. Zajímavé je zvětšené S a R, obojí posunuté poněkud dolů, v případě R dokonce výrazně pod úroveň ostatních písmen. Z toho lze vyvodit, že nápis obsahuje kryptogram.

Velmi amatérské, nekamenické provedení naznačuje, že by mohlo jít o dodatečnou identifikaci – snad o jakousi popisku. Přečteme-li jej jako „S. M. Marie“, pak se může jednat o mírnou zkomoleninu označení  „Sanctae matris Mariae“, tedy „Svaté matky Marie“. Iniciály MW pak mohou patřit donátorovi, ale ještě spíše nálezci či popisovateli. To však je samozřejmě jen jeden z možných způsobů interpretace.

Kostely Panny Marie, k nimž se může vztahovat takové určení, byly v okolí  Vyšehradu dva: zaniklý kostel Pokory Panny Marie v podhradí (v blízkosti Výtoně) a dodnes existující gotický kostel Zvěstování Panně Marii Na trávníčku. Právě sem tradice klade postavení obřího husitského praku, který měl Vyšehrad v roce 1420 ostřelovat. Podle Pocheho (1985) bylo přímo v kostele umístěno husitské dělo (velká puška). Pak by ovšem čistě z hlediska vojenské taktiky bylo málo pravděpodobné, že by prak stál v těsné blízkosti.

Hrubešová a Hrubeš se v souvislosti s týmiž místy zmiňují o někdejším pohanském posvátném háji, kde měly podobné sloupy nést sochy bohů, svržené pak do Botiče. Košnář (1947) přímo hovoří o sloupu se sochou Svantovíta a klade tuto legendu – byť s pochybnostmi – do souvislosti s místním názvem Na slupi. Není vyloučeno, že v roce 1420 zde ještě zbytky sloupů mohly existovat jako překážející kameny. Proti této hypotéze se ovšem opět staví především použitá hornina.

S názorem, že sloupy mohly být proti hradu vystřeleny, koresponduje poměrně nelogické zaoblení jejich vrcholů, původně asi pouze odlomených (jak je dodnes patrno na nejmenším fragmentu). Opracování je zřetelně druhotné; kdosi tu nejen zahlazoval nerovný lom, ale s nemalým vynaložením energie zabrušoval pevnou vyvřelinu do aerodynamického tvaru (třebaže poněkud asymetricky – dle všeho jde však o nedokončenou práci). Jako kdyby se kameny opravdu měly stát obřími projektily, a to ovšem nikoli metanými z praku, nýbrž vystřelovanými v ose, jakoby z hlavně. Počítáme-li, že nejdelší fragment může mít délku cca 270 cm (při asi 50 cm zapuštění pod terén) o obvodu cca 160 cm, pak při objemové hmotnosti požárského granodioritu 2,68 g.cm-3 (podle Rybaříka, 1994) vychází jeho celková hmotnost 1,48 t. Aniž bychom podceňovali úroveň středověké válečné techniky, přece zůstává otázkou, zda mohl jakkoli gigantický prak být schopen dopravit takový kámen po balistické křivce na vzdálenost nejméně 300 m s převýšením asi 70 m nad rovinou výstřelu. Takovými parametry sotva mohla disponovat i zmíněná velká puška, i když na tehdejší dobu šlo jistě o velmi výkonnou zbraň.

Nabízí se ještě jedna hypotéza, dosud neuvažovaná. Co když opravdu mělo jít o projektily, avšak ne na Vyšehrad vystřelené, ale naopak určené k jeho obraně, třeba až v dobách mnohem pozdějších. Trochu tomu nahrává zajímavý Volfův postřeh, že totiž sloupy jsou nyní sestaveny povojensku do jehlanu – tedy tak, jak se rovnaly pušky i velká munice. Víme, že tak byly uspořádány při posledním přemístění v roce 1888, když byly předtím dlouho volně položeny na okraji hřbitova. Nemohly tehdy překážející kameny být zamýšleny jako jeden druh nábojů do konstruovaného (a nedokončeného) velkého děla, tak dobře utajeného, že o něm dnes nevíme? Dostáváme se tu sice do oblasti trochu bujných spekulací, ale tím chceme jen naznačit další případné možnosti interpretace.

Ohlazení vrcholů může mít ovšem i podstatně prozaičtější vysvětlení, pokud sloupy měly sloužit jako patníky a splňovat určitou normu nebo konvenci požadovaného tvaru. Šlo by jen o trochu neadekvátní vynaložení značného úsilí. Každopádně však je zřejmé, že úprava nebyla dokončena.

To všechno jsou ale jistě až druhotné funkce sloupů, zatímco jejich skutečný původ zůstává nejasný – neexistuje totiž analogie. Jediné, co můžeme s určitostí tvrdit, je to, že zde byly před barokní přestavbou Vyšehradu, kdy nejspíš vznikla pověst o sázce kněze s čertem o přenesení sloupu, zachycená i na jednoduché barokní fresce v chrámu  sv. Petra a Pavla. Ve středních Čechách však téměř nenajdeme středověké sloupy zhotovené z vyvřelin – snad s výjimkou desetibokých románských sloupků z hrubozrnné porfyrické žuly z baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, uložených dnes v lapidáriu. Románské žulové sloupy jako hlavní, byť nadstandardní stavební prvek se zachovaly až v Chebu (tedy v oblasti německého kamenického vlivu), zatímco na většině ostatního území se pro náročnější kamenické práce používaly sedimentární horniny – opuka a pískovec. Tím je možné zároveň vyloučit i domnělý staroslovanský či dokonce keltský původ, protože tyto kultury ještě neznaly větší ušlechtilou kamenickou práci ani v sedimentech, natož v kompaktním granitoidu.

Připusťme, že mohlo skutečně jít o architektonické články. To se domnívá i Nechvátal (1975), dosud nejpodrobnější monografista Vyšehradu, který však Čertovu sloupu věnuje spíše okrajovou pozornost a o dalších zde uvedených objektech se nezmiňuje vůbec. Proti případnému importu – v duchu pověsti, která hovoří o sloupu z římského kostela Panny Marie, čemuž by mohlo nasvědčovat i zvýrazněné R („Romae“) v nápisu – ovšem svědčí evidentně domácí materiál. Není vyloučeno, že málo používanou surovinou měla být zdůrazněna výjimečnost stavby. To by opět ukazovalo na autochtonní původ v prostoru Vyšehradu, tedy na místě zvláštního významu pro český stát.

Dokonce nelze vyloučit, že mohlo jít o christianizaci menhirů, pro které byl již primárně vybrán materiál velmi trvanlivý a zároveň velmi odlišný od podloží (podobně jako v dalším případě). Že se z menhirů staly např. podstavce křížů, není v Čechách žádnou výjimkou. Podobně zde mohly být pohanské modly velmi pečlivě přetesány do válcového tvaru a vloženy do křesťanské svatyně jako sloupořadí. Pokud u nás umění práce s tvrdými horninami ovládal ještě málokdo, nebylo by ani divu, kdyby pouze za tímto účelem byli přizváni kameníci-specialisté z ciziny.

I to, že sloupy byly původně umístěny v předsíni chrámu, může mít dvojí význam. Jeden by ukazoval právě na možné ostřelování (dělové koule ve zdivu kostelů nebo v jejich interiérech najdeme i na dalších místech Prahy), anebo šlo o vzácnou relikvii zbytků někdejšího chrámu – staří stavitelé si totiž museli být dobře vědomi výjimečnosti materiálu a práce s ním. Zde by se zas našla analogie s tamtéž dodnes uchovávaným románským sarkofágem, připisovaným sv. Longinovi. Tato alternativa je určitě pravděpodobnější.

Kámen proti vchodu chrámu sv. Petra a Pavla

Zatím zřejmě jediná zmínka o něm – a to opravdu pouze zmínka, byť doprovázená fotodokumentací – je doložena v okultistické literatuře (Kozák, 2001). Zda se informace o něm objevily i v populárním tisku, nepodařilo se autorovi tohoto příspěvku zjistit. Vzdor velikosti i poloze v poměrně exponovaném místě jde o objekt velmi nenápadný, k čemuž přispívá umístění v těsné blízkosti hradební zdi. Zajímavým způsobem jej respektuje novodobá mozaiková dlažba, která k němu těsně přiléhá a je okolo něj zalomena do zvýrazněného obdélníku. To svědčí, že se s kamenem počítalo při výtvarném řešení dlažby.

Kámen opět jak použitým materiálem, tak i formou vybočuje ze souboru vztyčených kamenů (menhiry, kamenné stély), jaké je možné na našem území nalézt. Přesto, pokud pátráme po původu a účelu, musíme jej asi přiřadit do jejich okruhu. Má rozměry 115 x 95 x 40 cm a jeho šířka se tedy blíží výšce, což se u předpokládaných megalitických objektů jinde nevyskytuje. Je ale pravděpodobné, že se zachovala jen spodní část přeražené stély.

Objekt je tvořen tmavou hlubinnou vyvřelinou, jejíž stav povrchu ani v tomto případě neumožňuje podrobnější studium (ovětrání a zanesení je ještě výraznější, než u Čertova sloupu) a již je možné jen velmi zhruba klasifikovat jako syenit nebo diorit. Za předpokladu zapuštění báze cca 30 cm pod terén a při průměrné objemové hmotnosti dioritu 2,90 g.cm-3 vychází celková hmotnost kamene cca 1,6 t; byla by tedy ještě o něco vyšší, než hmotnost nejdelší části Čertova sloupu.

Nejbližší výskyty podobných hornin jsou rovněž v Posázaví, ve středním Povltaví nebo na Příbramsku. Dovozová vzdálenost musela tedy činit asi 30 – 50 km; nabízí se ovšem opět doprava po řece. Náročné však jistě bylo osazení na vrchol vyšehradské skály. Na rozdíl od Čertova sloupu je tento kámen opracován velmi hrubě, v podstatě lomařsky. K vylomení ze skalního masívu byla zčásti využita přirozená puklina, která je zřetelně ohlazenější a tvoří zhruba severní hranu; ostatní plochy jsou odlomené uměle a nijak nezarovnané. Podle všeho vznikl objekt v době, která měla s kamenictvím již určité zkušenosti.

Překvapující (i přes odlišnost materiálu a tvaru) je jistá analogie s českými megality, jako je například menhir v Chabrech, některé menhiry na Slánsku apod. Spočívá především v podobném přístupu k materiálu, kdy tvůrci dobře znali jeho možnosti, záměrně vybírali horninu mimořádně trvanlivou i výrazně odlišnou od podloží a typologicky vycházeli z určitého standardu velmi jednoduše až primitivně (snad to dokonce bylo záměrem) přitesané stély. Bohužel, v tomto případě neznáme původní tvar kamene, který by tento předpoklad mohl potvrdit či vyvrátit.

Nabízí se otázka, zda objekt může mít souvislost s Čertovým sloupem. Napovídal by tomu materiál, předpokládaný způsob dovozu i nynější umístění v blízkosti chrámu. Zda tyto kameny byly původně součástí téhož celku, přičemž pouze části Čertova sloupu byly druhotně opracované, lze se ovšem pouze domnívat. Nelze však vyloučit, že zde původní menhir zahroceného tvaru byl rovněž upravován v křesťanské éře – minimálně alespoň přeražen a tím získán podstavec pro kříž, sochu světce nebo oltářní stůl.

Menhir v rohu Karlachových sadů

Budeme-li tento objekt à priori považovat za menhir, nedopustíme se snad žádné zásadní chyby – veškeré charakteristiky tomu totiž odpovídají. Nalezneme jej v severozápadním rohu Karlachových sadů, asi 60 m severně od Čertova sloupu, na hraně příkře spadajícího svahu proti hřbitovní zdi. I on je snadno přehlédnutelný, v létě navíc zastíněný křovisky. Pokud však jsou keře bez listí, je alespoň jeho vrchol vidět nad svahem již při vstupu do areálu Vyšehradu z Cihelné brány. Není známo, zda se o něm psalo v populárním tisku; zajímavé však je, že přibližně v době slunovratů se u něj objevují ojedinělé svíčky – snad od nynějších Keltů.

Svými rozměry cca 100 x 40 x 35 cm je nejmenší z popisovaných objektů a jako jediný je vytvořen ze sedimentární horniny – konkrétně z hrubozrnného pískovce až drobnozrnného slepence křídového stáří. Za předpokladu zapuštění 30 cm pod povrch by při průměrné objemové hmotnosti pískovce 2,20 g.cm-3 činila jeho celková hmotnost asi 400 kg. Opět je zřejmé, že byl opracován jen velmi hrubě. Hornina je značně nehomogenní, dají se rozlišit výrazněji železité polohy proložené křemičitější vrstvou o mocnosti kolem 20 cm. Zvrstvení probíhá vůči vztyčenému kameni diagonálně; byl tedy vylomen po puklinách. V horní části můžeme najít dva oválné průřezy, nejspíše zbytky kaolinizovaných konkrecí nebo zkamenělin.

Uvedené skutečnosti svědčí – na rozdíl od všech ostatních objektů – o málo pečlivém výběru kamene. Zvláštní je i nízký stupeň navětrání a zanesení pórů pískovce, což může napovídat poměrně velmi pozdnímu vzniku. Každopádně se zde odráží doba, která zcela rutinně pracovala s pískovcem, aniž si v takovémto případě činila nárok na kvalitu provedení. Mohlo by tedy jít i o novodobý mezník nebo pseudomenhir, snad na místě jiného odstraněného kamene.

Otázkou ovšem zůstává lokalizace horniny. Jistě ji můžeme zúžit na Pražskou kotlinu, asi však nepřichází v úvahu levý břeh Vltavy, kde jsou pískovce většinou méně kvalitní. Pravděpodobnější jsou severovýchodní okraje dnešní Prahy, nejspíš oblast Hloubětína a Proseku. Dovozová vzdálenost by tedy činila více než 15 km, a to výhradně s dopravou po zemi. Z podobných pískovců jsou zde vytvořeny i nárožní hrany barokních hradeb.

Přestože tedy objekt materiálem i typologií dobře zapadá do souboru menších českých pískovcových menhirů (srov. Horoměřice, Kersko, Orasice, Smečno atd.), je otázka, zda ve skutečnosti nejde o objekt velmi pozdního vzniku, možná opravdu jen o mezník vyznačující hranu svahu.

Stéla u rotundy

Ani v případě tohoto objektu nejsou v dostupných pragensiích k dispozici relevantní informace. Nachází se asi 25 m východně od rotundy sv. Martina, v parkovém prostoru pod svahem hradebního valu. Jde o rulový monolit o rozměrech cca 110 x 35 x 25 cm. Celková hmotnost se odhaduje asi na 330 kg. Opět je přitesaný velmi hrubě, s využitím přirozené vrstevnatosti a rozpadu horniny. I on může být typologicky zařazen mezi české menhiry.

Materiálem je okatá ortorula, na povrchu  silně navětralá až mírně kaolinizovaná, což může svědčit o velkém stáří objektu. Nejbližší výskyty takových hornin je možné hledat v kutnohorském krystaliniku, ve vzdálenosti kolem 60 km od Prahy. Je to dosud největší zjištěná dovozová vzdálenost mezi našimi domněle megalitickými objekty; i zde samozřejmě přichází v úvahu doprava po řekách, ale zároveň zřejmě i delší úseky pozemní přepravy.

Nápadná a překvapivá je podobnost s tzv. libenickou stélou, umístěnou dnes na nádvoří Archeologického ústavu AV ČR v Letenské ulici na Malé Straně. Obdobný je materiál, způsob práce s ním a do jisté míry i tvar. Tato stéla byla odkryta ve zbytcích svatyně laténského stáří v Libenicích na Kolínsku a má se za objekt prokazatelně keltského původu (ačkoli o jejím významu dosud neutichla diskuse). Pozoruhodné ovšem je, že na Vyšehradě není keltské osídlení vůbec prokázáno. Připustíme-li však eventualitu keltského stáří vyšehradské stély, pak je několik možností vysvětlení: přemístění odjinud (možná až ve velmi pozdních dobách), vztyčení Kelty na jinak záměrně pustém a tabuizovaném místě, anebo i původní přítomnost menšího keltského sídliště, jehož pozůstatky byly přestavbami a úpravami Vyšehradu zcela zlikvidovány. Nelze ovšem vyloučit ani pouhou náhodnou podobnost.

Zkamenělé pasačky

Nakonec krátce o objektech, které se nezachovaly, alespoň ne na původních místech. Připomíná je Košnář (1947) s tím, že je považuje za výčnělky skal a uvádí rozkošně naivistickou pověst o jejich vzniku. Mělo jít o dva kameny podobné malým lidským postavám, nacházející se na svahu zhruba směrem k podolské porodnici. Podle zmíněného autora zde byly ještě nedávno a zmizely až při parkových úpravách – tedy zřejmě až po druhé světové válce.

Rozhodně se nejednalo o přirozené skalní výchozy – břidlice a křemence letenských vrstev, jimiž je vyšehradská skála tvořena, takové výčnělky nevytvářejí. Jak a kam ovšem tyto kameny zmizely? Nemohlo náhodou jít o objekty dnes umístěné u rotundy a na rohu Karlachových sadů? Podobnost s malými postavami by tomu odpovídala. Nezbývá než se  zamyslet nad tím, jak se pražské památky mění i v historicky krátkých časových úsecích a jak je proto obtížné pátrat ve městě po původu objektů, o nichž nemáme písemné záznamy.



Literatura:

Hrubešová, E. – Hrubeš, J.: 2002 – Pražské sochy a pomníky. Praha.
Košnář J.: 1947 – Staropražské pověsti a legendy. Praha.
Kozák, P.: 2001 – Tajemná místa Prahy. Beroun.
Nechvátal, B.: 1976 – Vyšehrad. Praha.
Poche, E.: 1985 – Prahou krok za krokem. 2. vyd., Praha.
Rybařík, V.: 1994 – Ušlechtilé stavební a sochařské kameny České republiky. Hořice v Podkrkonoší.
Volf, M.: 1998 – Čertův sloup. In: Kámen 4, č. 1, s. 77 -79.

Jiří Slouka

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­

Líbil se vám článek?

ano: 209     ne: 194

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb