přeskočit na hlavní obsah

Z minulosti pražských lomů (4)

/up/images/featured/images/Prazske_lomy_petrin_069.png

Prosek

Hlavní pražský stavební kámen, opuka, se ve východní části a okolí města lámala v daleko menší míře, než v části západní. Jednou z příčin bylo menší plošné rozšíření bělohorského souvrství, resp. jeho dobyvatelných, mladšími sedimenty nezakrytých částí. V největším rozsahu a pravděpodobně také nejdéle byly opuky lámány na jižním okraji křídové plošiny na Proseku.

Dělo se tak nepochybně už v 2. polovině 11. století pro stavbu zdejší baziliky sv. Václava, kolem roku 1200 přestavěné. Dalším hmotným důkazem je několik grošů z počátku 16. století, nalezených v zásypu starého zapomenutého lomu při hloubení základů nové prosecké školy v roce 1888 (A. Jiroutek 1927).

Nejstarším topografickým důkazem existence zdejších lomů je plán Proseku a jeho okolí, zhotovený v roce 1695 O. B. Klauserem (J. Pudr 1945). V něm jsou zakresleny dva lomy, jeden západně a druhý jihovýchodně od kostela sv. Václava, a k nim přilehlá pole, v legendě charakterizovaná nad kamenným polem.

V letech 1731-1738 byla zdejší opuka používána pro stavbu karlínské Invalidovny. Dokládají to jednak dochované stavební účty z let 1731-1734 v archivu pražského arcibiskupství (A. Podlaha 1925), jednak knihy libeňského panství z let 1736 a 1738 v Archivu hl. m. Prahy. V podobné knize z roku 1734 je také doložena těžba kamene ze skály prosecké pro stavbu čimického dvora (J. Čarek 1967).

V mapě stabilního katastru Proseku z roku 1841¹ jsou jako lom zakresleny parcely č. 52, 59, 62, 77 a 78, vesměs v polích kolem obce. V pozemkovém protokolu z téhož roku² jsou z nich jako kamenný lom zapsány všechny, s výjimkou parcely č. 62, která je označena jako pustý pozemek. Lom na parcele č. 52 byl pískovcový a patřil v té době obci. Ostatní lomy byly opukové a patřily místním usedlíkům: lom (největší a zakreslený už na Klauserově plánu) na parcele č. 59 J. Světovi z č. 1, lomy na parcelách č. 77 a 78 (rovněž na Klauserově plánu) J. Vlasákovi z č. 10.

Situaci kamenolomů na Proseku osmdesát let poté zobrazuje katastrální mapa z roku 1922.³ Je to pískovcový lom (ve východním sousedství staršího) na parcele č. 60/2 a opukové lomy na parcelách č. 17/2, 58 (v severovýchodním sousedství staršího), 63/16 a na části parcely č. 81. To byly zřejmě ony čtyři prosecké opukové lomy, které (bez bližších podrobností) připomíná A. Jiroutek.

V soupisu lomů býv. Rakouska (A. Hanisch – H. Schmid 1901) žádný lom z Proseku uveden není. Naopak v soupisu lomů okresů Praha-město a Praha venkov-sever (F. Prokop 1951) podle stavu z roku 1947 jsou odtud uvedeny čtyři vesměs opuštěné opukové lomy (parcely č. 17/1, 60/1 + 60/21, 63/6 a 71/2.

Ve zprávě o inženýrsko-geologickém výzkumu území tehdy plánovaného sídliště Severní Město z roku 1964 (R. Šimek) je konstatováno, že všechny staré (opukové) lomy na Proseku jsou už zavezeny a na mapách vyznačena jejich přibližná místa.

Z řady proseckých kamenolomů zůstal do dnešní doby odkryt jen nejjižnější rozsáhlý pískovcový lom nebo lomy. V nich a také ve štolách z nich kopaných se dobýval převážně písek pro stavební a jiné účely (jemný písek na mytí nádobí a na ochranu prkenných podlah před znečištěním). Jim a zejména dobýváním vzniklým podzemním prostorám na Proseku byla v minulosti věnovaná značná pozornost a publicita (naposledy M. Štraub 1999). Tyto opuštěné pískovcové lomy jsou také od roku 1968 chráněny jako přírodní památka Prosecké skály.

Přední Kopanina

Mezi pražskými opukami a jejich lomy má výjimečné postavení ložisko a lom opuky v západním sousedství Přední Kopaniny, od roku 1974 části Prahy 6. Zdejší opukové souvrství totiž obsahuje 80-120 cm mocnou polohu nazlátlé (až načervenalé) opuky, které se říkalo zlatá opuka a která byla a je oblíbeným sochařským a dekoračním kamenem. Navíc její lom je již dlouhou dobu prakticky nepřetržitě těženým jediným opukovým lomem na pražském území.

Kdy se opuka u Přední Kopaniny začala lámat, není doloženo. Muselo to být ale už v 1. polovině 12. století , kdy z ní byla postavena zdejší rotunda sv. Maří Magdaleny. Někteří autoři se domnívají, že jsou z ní parléřovské náhrobky Přemyslovců a socha sv. Václava v chrámu sv. Víta z 2. poloviny 14. století. Není to ale doloženo a nezdá se to ani pravděpodobné; v té době byly opukové lomy na Petříně daleko odkrytější a podstatně bližší.

K prvnímu významnému a doloženému využití kopaninské opuky došlo až v 2. polovině 19. století, kdy z ní byly vytvořeny oltáře pro nový kostel sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně (1863) a pro obnovovaný chrám sv. Víta (1868-1873). Od té doby byla kopaninská opuka použita k mnoha sochařským, architektonickým i stavebním dílům a hlavně k obnově památek (V. Rybařík 1994), naposledy (2001-2004) k obnově věží baziliky sv. Jiří na Pražském hradě.

Na mapě stabilního katastru Přední Kopaniny z roku 18404 jsou zakresleny dva sousední (opukové) lomy na č. k. 21 a 22 asi 250-500 m západně od kostela. V parcelním protokolu z téhož roku5 je jako jejich vlastník zapsán velkostatek Tuchoměřice. V obsáhlém archivu tohoto velkostatku ve Státním oblastním archivu v Praze se však nepodařilo najít nic, co by se týkalo těchto lomů.

Podle místní kroniky6 se někdy po roce 1850 stali majiteli lomů Václav Rychtařík a Václav Paul z Přední Kopaniny, kteří je zpočátku provozovali sami, pak pronajímali nebo převáděli na příbuzné či jiné osoby. V kronice jsou také zaznamenány nejdůležitější příklady použití kopaninské opuky z let 1860-1930. V soupisu lomů býv. Rakouska (A. Hanisch – H. Schmid 1901) je z Přední Kopaniny uveden jediný opukový lom a jako jeho vlastník Václav Paul. V soupisu lomů býv. okresů Praha-město a Praha venkov-sever (F. Prokop 1951) jsou odtud podle stavu z roku 1947 uvedeny tři vesměs opuštěné opukové lomy, nejzápadnější v majetku Václava Morávka z Břevnova, zbývající dva sousední v majetku Antonína Paula z Přední Kopaniny.

Po znárodnění obnovil těžbu v západním lomu KNV Praha, od roku 1964 ji provádělo místní JZD, od roku 1981 Pražský stavební podnik a od roku 1989 místní TJ Sokol, nyní spol. s r.o. TATI Praha 6. Východní lom (Paulův) byl zavezen skládkou.

Ložisko a lom Přední Kopanina jsou významnou geologickou lokalitou (stratotyp bělohorského souvrství), kterou se v minulosti zabývala řada geologických, petrografických a jiných prací (nejdůležitější in J. Šrámek 1997). Z téhož důvodu je lokalita od roku 1988 chráněna jako přírodní památka.


Slivenec

Poslední ohlédnutí za minulostí lomů stavebního a sochařského kamene na území dnešní Prahy patří nejvýznamnějšímu z nich, lomu červeného mramoru nad samotou Cikánka u Slivence v Praze 5. Zde se tento oblíbený mramor láme přinejmenším od 14. století s přestávkami dodnes, takže jde o nejdéle využívaný lom u nás vůbec.

Kdy konkrétně se zde začal mramor lámat a využívat, není známo. Nejspíš to bylo až potom, co král Václav I. listinou ze 6. dubna 1253 daroval křižovníkům s červenou hvězdou i ves Slivenec s povinností pečovat o opravy Juditina mostu. Nedlouho předtím začali křižovníci při staroměstském konci tohoto mostu stavět svůj špitál, klášter a kostel sv. Ducha – a  tak je možné, že na některé prvky (např. oltáře) mohli už červený slivenecký mramor využít.

Nejstarší známou dochovanou pražskou památkou z červeného mramoru jsou některé desky na hrobech 14 biskupů v chóru chrámu sv. Víta. Ty sem nechal v roce 1374 položit Beneš Krabice z Weitmile, jak to sám zaznamenal. Původ mramoru těchto desek neuvádí, ale jelikož je to mramor červený a takový, Praze nejbližší, je u Slivence, je pravděpodobné, že byl odtud.7 Jen o něco mladší, opět z červeného, nejspíš sliveneckého mramoru, je rozměrná (203 x 88 cm) náhrobní deska kanovníka Oldřicha ze Žlutic, zesnulého v roce 1380. Původně byla rovněž v chrámu sv. Víta, nyní je v Lapidáriu Národního muzea.

Jinak ale slivenecký mramor (a mramory vůbec) nebyly v té době asi příliš využívány. Například v dochovaných účtech nejvýznamnější stavby té doby, chrámu sv. Víta, z let 1372-1378 (J. Neuwirth 1890), je jen jediný záznam o takovém druhu kamene. Je z týdnu mezi 30. 8. a 5. 9. 1377 a vypovídá o tom, že mistru Tilmannovi (Tirmannovi) byly vyplaceny tři kopy grošů za mramorovou desku na náhrobek královny Guty. Jak náhrobek vypadal a z jakého byl mramoru, nevíme, protože byl v roce 1421 zničen.

Zajímavá je v této souvislosti smlouva, kterou s Tirmannovou vdovou Martou uzavřel 27. dubna 1416 kameník Jiřík (Jurzik) na společné využívání mramorového lomu zvaného Hora (J. Neuwirth 1893). Lom není ve smlouvě lokalizován, ale jelikož se sliveneckému mramorovému lomu dříve rovněž říkalo Hora (a mlýnu pod ním podle majitelů Horův), mohl to být právě on.

Z 15. století se z červeného, nejspíš opět sliveneckého mramoru dochovala řada náhrobků, nejvíce na starém židovském hřbitově v Praze (nejstarší z roku 1439). V Lapidáriu Národního muzea je z červeného mramoru krásný a rozměrný (204 x 114 cm) reliéfní náhrobník Jana Čéče z Nemyčevse (+ 1488), přenesený z chrámu sv. Víta. V podlaze nebo na stěnách tohoto chrámu se nachází řada dalších, většinou nedatovaných nebo nezřetelně datovaných náhrobníků, z nichž některé mohou pocházet též z 15. století a gotiky.

V následujícím 16. století a renesanci byl už slivenecký mramor hojně využívaným a žádaným kamenem. Nejznámějším dokladem toho byla renesanční kašna na Staroměstském náměstí, kterou na objednávku primátora Václava Krocína z Drahobejle vytvořil v letech 1591-1596 neznámý umělec (snad Jiří Pražák, zvaný též Beránek). Kašna byla v roce 1862 z náměstí odstraněna a její rekonstruované zbytky jsou nyní v Lapidáriu Národního muzea.

Z počátku 16. století máme také nejstarší písemnou zmínku o mramoru ze Slivence. Je v urbární knize od roku 1515 v archivu křižovníků s červenou hvězdou ve Státním ústředním archivu v Praze (kniha č. 108). V ní je k letům 1515-1516 ve vsi Holyně u Slivence uváděn i Waczlaw mlynarz pod mramorem a v samotném Slivenci k roku 1525 mlynarz z mramoru.8

Je také známo, že velmistr křižovníků a pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice v roce 1570 pronajal skály mamorové za vsí Slivencem Václavu Lačnému, kameníku a měšťanu Nového Města pražského, a to tak, aby v nich mohl po celý život lámat kámen. Podle dochovaného návrhu smlouvy měl za to odvádět křižovnickému klášteru ročně šest kop grošů míšeňských, z toho polovinu na sv. Jiří a polovinu na sv. Havla (E. Čáňová 1975).9

Další zmínky o lámání sliveneckého mramoru se zachovaly v křižovnickém archivu ze 17. století. Je to v první řadě zápis o skále červeného mramoru u vsi Slivenec a lomech v ní v urbární knize od roku 1610 (kniha č. 109). Podle zápisu z roku 1616 dva z těchto lomů měl pronajaty Jindřich Straka, měšťan Starého Města pražského, dva Sebastian Knobloch, měšťan Nového Města pražského, a po jednom Ondřej Knobloch a Ondřej Dryáčník. Za to při sv. Havlu a při sv. Jiří první dva platili po 10 kopách a zbývající dva po 5 kopách grošů míšeňských. Podobný zápis je i z roku 1650 (kniha č. 114), kde však mezi nájemci už schází Sebastian Knobloch.

Za stavovského povstání se v létě 1619 Slivence ujal Albrecht Pfefferkchorn a křižovníci tím utrpěli škodu i za vození ze skal mramorových. O rok později Slivenec i s lomem koupila vdova Anna Pfefferkchornová, ale v dalším roce se vše vrátilo křižovníkům.

V jejich pamětní knize z let 1500-1750 (kniha č. 112) je zapsána smlouva z 9. dubna 1636 mezi generálním převorem Vincentem Leporiem a Václavem Rausalem, měšťanem Nového Města pražského, na pronájem čtyř lomů ve skále červeného mramoru u vsi Slivence od sv. Jiří 1636 do roku 1637. Za to měl křižovníkům platit 55 kop míšeňských, z poloviny při sv. Havlu, z poloviny při sv. Jiří, a to s podmínkou, aby skal zanečišťovati nedovoloval a rumy z nich vyvozovati dal.

V knize poddaných  na křižovnických statcích z let 1660-1707 (kniha č. 96) je u vsi Slivenec zapsána i skala mramorowa a zde k roku 1698 Jiří skalník, jeho 6 dětí a děvečka (?).

V křižovnickém archivu se také zachovaly účty za stavbu jejich nového kostela sv. Františka z let 1679-1687 (kniha č. 253). Kostel má bohatou výzdobu z červeného mramoru, podobného mramoru sliveneckému. Účty obsahují řadu položek za kamenické dílo mramorové (nejnákladnější výdaje vůbec), ale bez udání původu mramoru. Jednalo se ale jen o samotné zpracování mramoru, který pocházel z křižovnických lomů ve Slivenci a který proto nebyl účtován.

Někdy ze 17. století pochází nedatovaný plán sliveneckých gruntů (mapa č. 119), v levém horním rohu s nápisem Mramorova skala.

Podrobně zobrazuje toto území až mapa stabilního katastru Slivence s osadou Holyně z roku 1840.10 V ní jsou zobrazeny dva lomy, první malý v lese na č. k. 473, druhý a podstatně větší na č. k. 476, totožný s vlastním sliveneckým mramorovým lomem. V parcelním protokolu z téhož roku11 jsou oba zapsány jako lomy a jako jejich vlastník rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou.

Ve spisech bývalé ústřední kanceláře řádu se zachovala řada pachtovních či nájemních smluv z let 1837-1891, týkajících se pronájmu slivenského mramorového lomu (sign. R XIII/2). Zpočátku (v té době byl hlavním nájemcem známý pražský kameník Kranner) byly psány německy a nečitelně. Smlouvy z 2. poloviny 19. století jsou psány čitelně a česky a jako nájemci v nich figurují nejprve místní kameníci (zejména rodina Žežulkova, dále Václav Síla, Jan Volf aj.), později kameníci pražští (Josef Šíma, Josef Kotrba). Zejména zpočátku byly pronajímány jen díly lomu (zpravidla o rozměrech 10 x 10 sáhů), někdy i několik dílů několika nájemcům souběžně. Tím ale docházelo k nerovnoměrnému chaotickému využívání lomu a nedůslednému odstraňování odpadu, takže lom pustl.

Obrat nastal v roce 1894, kdy okresní hejtman na Smíchově udělil povolení k živnostenskému provozování lomu s řadou podmínek. Rok nato si lom pronajala pražská firma Barta & Tichý a začala ho racionálně využívat (R. Barta 1917). Tato firma (pod novým názvem Spojené pražské továrny na stavivo, a.s., nakonec 23. 10. 1923 slivenecký mramorový lom od křižovníků koupila a vlastnila a provozovala ho (pod pozdějším názvem Prastav) až do znárodnění v roce 1946 (krátce potom lom popisuje J. Vachtl 1949). Pak lom provozovala řada národních či státních podniků (viz V. Rybařík 1990), nyní patří spol. s r.o. Mramor Dobřichovice.

Poznámky:

1 Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Praha, sign. 6119.

2 Státní ústřední archiv Praha, sign. SK Kouř 306.

3 Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Praha, sign. 6119.

4 Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Praha, sign. 6177.

5 Státní ústřední archiv Praha, sign. SK Rak 152.

6 Pamětní kniha Přední Kopaniny, I., Úřad MČ Praha-Přední Kopanina.

7 Desky byly v roce 1928 opravovány a poškozené nahrazeny novými právě ze sliveneckého mramoru; nebylo bohužel zaznamenáno, které jsou původní a které nové.

8 S podobným přídomkem (při mramorové skále, pod skálou, pod skálou červeného mramoru apod.) jsou zapsáni majitelé sousedního, tzv. Horova mlýna v gruntovních aj. knihách z let 1618-1789.

9 Totéž i Z. Winter: 1909 – Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha. Zde nekonkrétní odkaz na archiv pražského arcibiskupství; v něm se ale návrh smlouvy nepodařilo vyhledat.

10 Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Praha, sign. 365.

11 Státní ústřední archiv Praha, sign. SK Ber 374.

Literatura:

Barta, R.: 1917 – Česká Carrara. In: Technický obzor, s. 52-54, 58.

Čarek, J.: 1967 – Archivní průzkum k výstavbě sídliště. In: Archivní časopis, 17, s. 129-144.

Čaňová, E.: 1975 – Lámání mramoru ve Slivenci. In: Svoboda, 23. 8. 1975, Praha.

Hanisch, A. – Schmid, H.: 1901 – Österreichs Steinbrüche. Wien.

Jiroutek, A.: 1927 – Obec Prosek. Praha.

Krabice B. z Weitmile: Kronika Pražského kostela. In: Kroniky doby Karla IV., s. 176-247. Praha.

Neuwirth, J.: 1890 – Die Wochenrechnungen und der Betrieb des Prager Dombaues in der Jahren 1372-1378. Prag.

Neuwirth, J.: 1893 – Geschichte der Bildenden Kunst in Böhmen vom Tode Wenzels III. bis zu den Husitenkriegen. I. Bd. Prag.

Podlaha, A.: 1925 – Účty o stavbě invalidovny v Praze. In: Památky archeologické, 34, s.508-509.

Prokop, F.: 1951 – Soupis lomů ČSR. Číslo 42. Okresy Praha-město a Praha venkov-sever. Praha.

Pudr, J.: 1945 – Klauserův plán Proseka z r. 1945. In: Technický obzor, 53, s. 55-57.

Rybařík, V.: 1994 – Ušlechtilé stavební a sochařské kameny České republiky. Hořice v Podkrkonoší.

Šimek, R.: 1964 – Inženýrsko-geologický výzkum severního sídliště hlavního města Prahy. Geofond P 16148. GÚ ČSAV Praha.

Šrámek, J.: 1997 – Ještě jednou k pražským opukám, jejich identifikaci a možnosti zjištění jejich provenience. In: Zprávy památkové péče, 57, s. 24-28.

Štraub, M.: 1999 – Tajemství podzemních chodeb. Praha.

Vachtl, J.: 1949 – Soupis lomů ČSR. Ćíslo 39. Okres Praha-jih. Praha.

Václav Rybařík

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­


Líbil se vám článek?

ano: 234     ne: 231

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb