přeskočit na hlavní obsah

Z minulosti pražských lomů (2)

/up/images/featured/images/Prazske_lomy_petrin_055.png

Úvodní část ohlédnutí za minulostí lomů stavebního kamene v Praze¹ byla věnovaná nejvýznamnějšímu z trojice lomů-skal, které zde podle V. V. Tomka (1871) existovaly za posledních Lucemburků – lomu nebo lomům na Petříně². Další část se bude zabývat zbývajícími, Tomkem zmiňovanými pražskými středověkými lomy – na Letné a za Koňskou branou, stejně jako některými dalšími historickými lomy.

Letná

Nejstarší zmínky o lámání kamene na Letné mají spojitost s českým řádem křížovníků s červenou hvězdou, založeným v roce 1233. Křížovníci kámen potřebovali hlavně na opravy Juditina mostu, které jim byly svěřeny, i svého kláštera a špitálu na staroměstském konci mostu. K těmto účelům jim také král Jan Lucemburský povolil kdekoliv lámat kámen, a to listinou ze 14. září 1332, která se zachovala v řádovém archivu³.

V tomto archivu se také dochovaly další tři listiny z let 1330-1340, podle nichž v té době měli křížovníci lom nebo lomy na Letné, které se v té době říkalo Letten, Leth apod. První listina z 28. března 1330 obsahuje rozhodnutí sporu mezi skalníkem Jakubem, synem Závětovým, a křížovníky o lom na Letné. Podle něho měl Jakub lom držet tři roky a odvádět polovinu zisku špitálu a po třech letech mu ho postoupit. V listině z 21. května 1338 se potvrzuje, že výše jmenovaný Jakub prodal za pět věrduňků pražských grošů křížovníkům půl skály řečené Steinbruch proti vinicím mezi dvěma křížovnickými skalami na Letné. Konečně podle listiny z 28. srpna 1340 Svatek, syn Peška Savidova, daroval křížovníkům skálu (nejspíš opět lom) na Letné.4

Kde konkrétně se zmiňované křížovnické lomy na Letné nacházely, nevíme. Prakticky jediným vhodným místem k tomu byl ale jen její strmý jižní svah k Vltavě, tvořený tmavými ordovickými drobami a břidlicemi letenského souvrství.

V. V. Tomek (1871) odtud z doby posledních Lucemburků uvádí lomy ve vinici, patřící mlýnům Olbramovým na protějším – staroměstském – břehu Vltavy. V pozdějším souboru map staré Prahy (1892) tyto mlýny v mapě k roku 1348 vyznačuje v místech dnešního hotelu Prezident na nábřeží Na Františku. Na mapě se situací k roku 1419 je pak označuje jako Zárovské a na protějším břehu vyznačuje vinici Mikuláše Zárovského, kde by tedy jím zamýšlený lom měl být.

Byl to zřejmě lom, který – podkovovitého tvaru s orientací k severu – je zakreslen asi 250 m západně od jižního ústí Rudolfovy štoly na plánu opevnění někdejšího Belvederu z roku 18145    a který je v těchto místech dodnes částečně patrný.

Na tomto plánu (od bašty s nynější Kramářovou vilou až k Bubnům) je také v letenské stráni zakreslena řada skal a skalek, z nichž některé mohly být v minulosti rovněž lomy. Platí to zejména o trojici výrazných skalních výchozů v rokli pod nynějším Hanavským pavilonem6  a pak o několika skaliscích východně od jižního ústí Rudolfovy štoly. Na místě jednoho z nich, přibližně nad jižním koncem současného Letenského tunelu, také v roce 1806 v plánu okolí Belvederu7  zakreslil F. J. Venier asi 150 m dlouhý a 35 m široký lom (s nápisem Steinbruch), protažený šikmo do svahu k VSV.

O něco větší rozsah (včetně Vltavy a staroměstského břehu) než předchozí má bezejmenný plán části Letné z období výstavby řetězového mostu císaře Františka I. (1865-1868),8  na němž ale už žádný lom zakreslen není. Jiné starší plány letenské stráně se nepodařilo vyhledat9   a v katastrálních mapách Holešovic-Buben z let 1840 a 191110   také žádné lomy zakresleny nejsou.

Kromě zmiňovaných plánů z let 1814 a 1806 je na lokalizaci lomů v letenské stráni možné usuzovat z jejich dějin, které sepsal F. Vacek (1927). Ten velice podrobně popisuje (bohužel bez jakéhokoliv polohopisného vyobrazení) především historii zdejších četných vinic až do jejich zániku při francouzském obléhání Prahy v roce 1743. Přitom se často zmiňuje o řadě lomů, které k nim přináležely. Využívali je hlavně pražští mlynáři ke stavbě a opravám jezů a mlýnů.

Tentýž autor předpokládá, že křížovnické lomy, uváděné ve výše citované listině z 21. května 1338, ležely proti nynějšímu mostu Svatopluka Čecha, kde byl později postaven a za pár let zase odstraněn Stalinův pomník. Tomu by nasvědčovala morfologie terénu a také zmínka v publikaci k odhalení pomníku. Podle ní zde byl už počátkem 14. století lom Černá skála, ve kterém se lámal kámen pro stavbu a opravu vltavských jezů.

Lomy v letenské stráni zanikly nejpozději po roce 1859, kdy pozemky na Letné koupila pražská obec a na části přilehlé k Vltavě nechala zřídit nynější Letenské sady. Dnes připomínají bývalé lomy jen ojedinělé nevýrazné terénní deprese a řídké skalní výchozy.


Za Koňskou branou

Poslední z pražských lomů z období posledních Lucemburků, uváděný Tomkem, ležel v těsném sousedství opevnění Nového Města vpravo za Koňskou branou při cestě do Vršovic, tedy v místech nynějšího Národního muzea. Podle F. Vacka (1938) se tomuto místu, které zpočátku patřilo křížovníkům s červenou hvězdou, říkalo podle lomu rovněž Na Skalnici. Dobývanou horninou byly řevnické křemence, které zde byly znovu odkryty při stavbě muzea v roce 1885. Použité byly zřejmě na dodnes zachovalou neomítnutou část zdiva torza severní lodi kostela P. Marie Sněžné z poloviny 14. století. Je doloženo, že nedaleko lomu uvnitř hradeb měl v roce 1379 dům skalník Jan a o tři roky později skalník Hána, kteří nejspíš v lomu za hradbami pracovali.11  Lom zanikl nejpozději při stavbě barokního opevnění Prahy v druhé polovině 17. století.12  

Lomy, které V. V. Tomek v Dějepisu města Prahy (1871) uvádí z doby posledních Lucemburků, ležely těsně za jejím tehdejším opevněním nebo Vltavou. Už v té době ovšem neexistovala řada dalších lomů v místech vzdálenějších od hradeb, která se později stala součástí dnešní Prahy. I tyto lomy měly pro pražské stavby svůj význam a proto bude v dalším věnovaná pozornost i jejich minulosti. Největší význam z nich měly lomy na západním (Bělohorská pláň, Vidoule) nebo východním (Hloubětín, Prosek) okraji Prahy.

Bělohorská pláň

Mírně zvlněná výšina mezi Petřínem (max. 330 m n. m.) a Bílou horou (381 m n. m.) byla zejména ve starší literatuře nazývána bělohorskou plání. Z geologického hlediska je to rozsáhlý relikt svrchněkřídových sedimentů na ordovickém podloží, omezený ze všech stran výraznými údolími. Užitkové křídové horniny jsou zde reprezentované jednak cenomanskými pískovci, jednak turonskými písčitými slíny. Pískovce (sladkovodní perucké a mořské korycanské vrstvy) jsou převážně bělavé nebo nažloutlé, 8 – 13 m mocné. V nejvyšších až 3 m mocných polohách jsou nazelenalé a glaukonitické, na bázi jílovité nebo naopak železité. Písčité slínovce (spodní až střední turon) mají mocnost až 20 m a jsou nejmladším členem křídového útvaru v Praze a okolí. Patří bělohorskému souvrství, které právě podle Bílé hory pojmenoval J. Krejčí už v roce 1869.

Z křídových sedimentů měly pro stavební účely význam především písčité slíny, jimž se odedávna říkalo opuky. Byly dobře dobyvatelné a opracovatelné; proto také byly hlavním stavivem románské a gotické Prahy. Naproti tomu pískovce (zejména korycanské) jsou poměrně měkké a proto se využívaly hlavně jako kopaný písek, zejména pro malty a omítky. Jen pevnější partie byly využitelné jako kámen pro méně náročné stavební účely.

Hojné plošné i vertikální rozšíření těchto hornin v původně řídce osídlené krajině a dobrá dostupnost z blízké Prahy byly příčinou, proč zde byla v minulosti založena celá řada lomů. Kámen se zde lámal nejspíš už v ranném středověku pro stavbu prvního mužského kláštera u nás, benediktinského kláštera sv. Markéty v Břevnově. Dokládá to i jeho zakládací listina z 15. ledna 993, podle níž kníže Boleslav II. klášteru věnuje mj. ves Břevnov a také vrch nerovný, táhnoucí se od křižovatky Žernovnice řečené, na které se mlýnské kameny lámou, přímo k léščí a od léščí až ku skále, která leží na cestě, po které se příjde k městu Praze (J. Kalhous 1907). Listina je sice prokázané falzum z poloviny 13. století, ale i tak dokládá, že přinejmenším tehdy se zde kámen musel lámat.

Bělohorská pláň s lomy od Petřína až za Bílou horu se postupně stala nejvýznamnější lomařskou oblastí pro Prahu a její okolí. Rozvojem nových stavebních hmot a technologií však byly lomy postupně opouštěny, takže dnes jsou všechny zasypány nebo jiným způsobem rekultivovány.

Pískovce byly dobývány po okrajích pláně, kde nejsou tolik zakryty nadložními opukami. Nejvíc jejich lomů bylo založeno na jižním úbočí ke Košířům. Táhly se v téměř 3 km dlouhém nesouvislém pruhu, počínajícím na východě nad dvorem Fialka, pod Hybšmankou, Kneislovskou a Spiritkou, nad Císařkou a pod Ladronkou až po Šafránku. Patřily většinou majitelům jmenovaných usedlostí, nebyly příliš významné, a tak je dostupných informací o nich jen málo. Roku 1887 nakreslil lomy u Kneislovky K. Liebscher13, B. Zahálka (1911) sestavil geologické profily lomu nad Fialkou a východního z lomů nad Císařkou, A. B. Velflík (1914) se zabýval poměry lomu nad Fialkou a doložil je fotografií. Fotografii téhož (nebo sousedního?) lomu publikoval i V. Zázvorka (1937), který se zabýval většinou těchto (i opukových) lomů po stránce paleontologické.V roce 1945 J. Vachtl pro soupis lomů okresů Praha-město a Praha venkov-sever (F. Prokop 1951) popsal opuštěné pískovcové lomy u Fialky, Císařky a Ladronky, které však charakterizuje vesměs jen jako pískovny.

Snadná dobyvatelnost pískovců, zejména podle strmých dislokací, umožňovala budování podzemních jeskyní a chodeb. Ty prvé v minulosti často sloužily jako nouzová obydlí, zejména v lomech u Císařky a Ladronky.14  Účel podzemních chodeb a prostor, např. pod dnešním Rošického stadionem na Strahově (V. Cílek 1991), není dostatečně objasněn.

Z ostatních pískovcových lomů na jižním okraji bělohorské pláně byl nejvýznamnější velký lom asi 1 km východně od Řep, jehož geologický profil sestavil opět B. Zahálka (1911). Na severním okraji pláně bylo pískovcových lomů podstatně méně. Významnější byl lom asi 300 m jižně od letohrádku Hvězda, lomy na jihozápadním okraji Veleslavína15 a zejména lom nebo lomy pod malým strahovským stadionem (Zahálka 1911). F. Prokop (1951) odtud popisuje lomy, resp. pískovny na sz. a s. okraji Břevnova a na z. okraji Veleslavína.

Opuky jsou na bělohorské pláni na rozdíl od pískovců plošně mnohem rozšířenější. Také proto zde v minulosti bylo opukových lomů víc než pískovcových a měly také větší význam. Na nedatované mapě území, patřícího klášteru sv. Markéty,16 pocházející někdy z poloviny 18. století, jsou zakresleny a latinsky popsány (lapidicidina) tři lomy: první asi 300 m severozápadně od kláštera, zbývající asi 0,5 km jihozápadně od usedlosti Königsmanka u hospody Závěrka. V mapě stabilního katastru Břevnova z roku 184017 je celkem 13 parcel vyznačeno jako lomy. Indikační skica k této mapě z téhož roku18  uvádí, že z nich tři jižně a jeden západně od osady Tejnky patřily klášteru sv. Markéty, ostatní místním usedlíkům.

Z těchto lomů byl nejznámější tzv. panský nebo markytský (podle sv. Markéty) klášterní lom jižně až jihozápadně od Tejnky. Odtud byl např. v polovině 19. století lámán kámen na stavbu smíchovského nádraží. Přitom zde byly nalezeny vzácné zbytky veleještěra Polyptychodon interruptus, které popsal A. Frič (1876). Týž autor v pojednání o bělohorských a malnických vrstvách české křídy z roku 1879 popsal vrstevní sled v tomto lomu i s tehdejšími kamenickými názvy.19  Kresba neznámého autora v tomto díle zobrazuje nejspíš také uvedený lom.20

Z ostatních bělohorských opukových lomů zasluhují pozornost dva. První byl založen v roce 1701 asi 700 m severně od kláštera sv. Markéty pro jeho rozsáhlou přestavbu (E. Batěk 1898). Druhý byl v jihozápadním sousedství usedlosti Ladronka na tehdejším katastru Motola. V archivu řádu maltézských rytířů, jimž usedlost od počátku 18. století patřila, se zachovaly dva plány tohoto lomu. První je z roku 1803, druhý asi z roku 1810,21 takže to jsou zřejmě nejstarší plány pražských kamenolomů vůbec.22

Je zajímavé, že v soupisu lomů bývalého Rakouska (A. Hanisch – H. Schmid 1901) není z bělohorské pláně uveden – obdobně jako u pískovců – ani jeden opukový lom. V soupisu lomů okresů Praha-město a Praha venkov-sever z poloviny 20. století je to šest opukových lomů z katastrálního území Břevnov a po jednom z katastrálních území Veleslavín, Ruzyně a Řepy. Z nich byl v té době v provozu jen lom na návrší Kamenka severovýchodně od Řep. Zanedlouho byl však opuštěn i ten; těžba bělohorské opuky tím definitivně skončila.

Poznámky:

1 Rybařík, V.: 2003 – Z minulosti pražských lomů (1). In: Kámen 9, 2003, č. 3, s. 17-22.

2 Ve Sbírce listin Archivu hl. m. Prahy se podařilo dodatečně zjistit smlouvu z 20.4.1849, kterou si strahovské lomy od kláštera na 30 let pronajala pražská obec, a smlouvu z 13.5.1852, kterou je sama  pronajala Václavu Hraběti, majiteli usedlosti Hubalka. Obě smlouvy skončily v r. 1878, kdy byly lomy vráceny klášteru (Inv. č. 2923/1-4).

3 Archiv generalátu a konventu křížovníků s červenou hvězdou v Praze. Státní ústřední archiv v Praze.

4 První listina (inv. č. 181) je psána německy, zbývající (inv. č. 206 a 214) latinsky. Jsou překládány různě (hlavně jména), zde se vychází z regest inventáře listin v SÚA.

5 Plan und Profile… der Verschanzung auf dem Bellvedeur. Vojenský historický archiv v Praze. Sbírka plánů opevnění a jiných vojenských objektů v Praze a okolí, sign. I 2/17.

6 Místo je od r. 1988 chráněno jako přírodní památka Letenský profil.

7 Plan der bei der Stadt Prag liegenden Gegend bei Bellvedeur. Národní technické muzeum v Praze, sign. 4817.

8 Sbírka map a plánů ve Státním ústředním archivu v Praze, sign. 895.

9 Výjimku tvoří dlouhodobě nedostupný plán pozemků statku J. Wimmera z roku 1805 (V. Janoušek) v Archivu hl. m. Prahy, sign. 13/25. Jeho nezřetelná reprodukce je přílohou publikace Stavební vývoj Holešovic-Buben Praha VII od počátku 19. století až do světové války (J. Pudr 1945).

10 Archiv Zeměměřického úřadu v Praze, inv. č. 1960.

11 Rybařík, V.: 1999 – Kámen v historii Nového Města pražského. In: Kámen 5, 1999, č. 1, s. 13-19.

12 Situaci místa z vinohradské strany před bouráním brány a přilehlé části hradeb v r. 1876  zobrazuje kresba F. Chalupy v časopisu Světozor z 19.6.1874.

13 Čechy, 3. díl, 2. část (1887), s. 444.

14 Lidové noviny 20.6.1937 a 14.1.1940.

15 Zlatá Praha 4, 1887, s. 696 a 699.

16 Archiv kláštera benediktinů v Břevnově, kart. č. 94; zde je také nedatovaný plán pozemků hospody Závěrka, z nichž největší je označen jako Acker beim Steinbruch.

17 Archiv Zeměměřického úřadu v Praze, inv. č. 558.

18 Státní ústřední archiv v Praze, sign. IS Rak 36.

19 Podobný geologický profil i s tehdejšími kamenickými názvy z lomu nad Šafránkou publikoval B. Zahálka (1912).

20 Z ostatních vyobrazení bělohorských opukových lomů jsou autorovi známy jen fotografie dvou lomů v Břevnově v ikonografické sbírce v Archivu hl. m. Prahy z r. 1923 (sign. I 4140 a I 4105) a z r. 1943 (sign. I 4115).

21 Archiv českého převorství maltského řádu ve Státním ústředním archivu v Praze, inv. č. 2594 a 2595. Podobný plán, ale dlouhodobě nedostupný, je v Archivu hl. m. Prahy.

22 V archivu strahovských premonstrátů ve Státním ústředním archivu v Praze je pod sign. 16 uložen plán z r. 1785, označený (dodatečně) Břevnov-kamenolom. Ve skutečnosti obsahuje jen schematický obrys dvou kamenolomů (strahovských?), jedné cihelny a jedné pastviny, bez bližší lokalizace.


Literatura:

Arbes, J.: 1878 – Okolí Pražské.  In: Čechy, 3. díl, 2. část.

Batěk, E.: 1898 – Břevnov pod Hvězdou.

Cílek, V.: 1991 – Podzemní lomy na Strahově. In: Památky a příroda 16, s. 440.

Frič, A.: 1876 – Plazové českého útvaru křídového. In: Vesmír 5, s. 157-158, 172-173.

Frič, A.: 1879 – Studie v oboru křídového útvaru v Čechách. Paleontologické proskoumání
jednotlivých vrstev. II. Bělohorské a malnické vrstvy. In: Archiv pro přírodovědecké
proskoumání Čech.

Kalhous, J.: 1907 – Stručné dějiny města Břevnova.

Klein, V. a kol.: 1983 – Základní geologická mapa ČSSR 1: 25 000, list 12-243 Praha-sever.
Ústřední ústav geologický.

Králík, F. a kol.: 1984 – Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1:25 000, list 12-243
Praha-sever. ÚÚG.

Počta, F.: 1887 – Geologické výlety do okolí Pražského. II. Výlet na Bílou Horu. In: Vesmír
16, s. 134-136.

Prokop, F.: 1951 – Soupis lomů ČSR. Číslo 42. Okresy Praha-město a Praha venkov-sever.

Tomek, V. V.: 1871 – Dějepis města Prahy. II. díl.

Tomek, V. V.: 1892 – Mapy staré Prahy k letům 1200, 1348 a 1419.

Vacek, F.: 1927 – Dějiny letenské pláně v Praze. In: Časopis Společnosti přátel starožitností
československých v Praze, 35, s. 79-87, 120-135, 161-171.

Vacek, F.: 1938 – Dějiny vinic na území nynějších Král. Vinohradů od počátku XV. století do
r. 1526. In: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy, 8, s. 79-227.

Velflík, A. B.: 1914 – Nauka o stavebních hmotách zvláště o horninách technicky
významných, o jich zkoumání a zpracování.

Zahálka, B.: 1911 – Křídový útvar v západním Povltaví. Pásmo I., II. In: Věstník Král. České  společnosti nauk.

Zahálka, B.: 1912 – Křídový útvar v západním Povltaví. Pásmo III., IV. a V. In: dtto

Zázvorka, V.: 1937 – Geologická vycházka do křídy západní části Prahy (Vidoule a Bělohorská pláň.

Ziegler, V.: 1994 – Sedimenty české křídové pánve na území hl. města Prahy.

Václav Rybařík

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­



Líbil se vám článek?

ano: 233     ne: 262

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb