přeskočit na hlavní obsah

Vzkříšení slávy sliveneckého mramoru

/up/images/featured/images/1 copy.PNG

Teze, která říká, že do domácího prostředí patří domácí surovina, se zdá být logická a jednoznačná. Zvlášť, pokud jde o dekorační kámen. Obnova památek jiným než původním materiálem je problematická; v takovém případě obvykle jde přinejmenším o necitlivý zásah. Ale i v soudobé architektuře má využití domácího kamene svůj dopad, zejména je-li jím zdůrazněn tradiční ráz prostředí či naopak, poukazuje-li tradiční materiál na nové možnosti využití. Problematičtější bývá také aplikace zahraničních materiálů v exteriérech, neboť při vystavení odlišným klimatickým podmínkám mohou získávat jiné vlastnosti, než v zemích původu. Bohužel, ještě před poměrně nedávnou dobou jako by tyto aspekty šly stranou a český trh byl zaplavován cizími dekoračními kameny, zatímco mnohá domácí ložiska stejně kvalitních či ještě kvalitnějších surovin se ocitla v regresi.

Naštěstí se tato situace podle všeho stává minulostí, přestože importované horniny zaujaly na našem trhu určitou stálou pozici. Nicméně, zájem o domácí surovinu se pravděpodobně již odrazil ode dna a znovu vzrůstá, což, jak se zdá, platí zejména v případě sedimentárních hornin (vápence, pískovce, opuky). Jistě zde hraje roli především obnova památek, která díky novým technologiím a přístupům (a ovšem i díky finančním zdrojům) prožívá novou konjunkturu. Pro srovnání: žuly a jim příbuzné horniny si stabilní trend víceméně udržují, což je mj. dáno jejich hojným využitím pro dlažby, obrubníky a schodišťové stupně.

Zvlášť potěšitelné je, že úspěšná cesta z někdejší hrozící krize se našla pro jeden z nejslavnějších českých dekoračních kamenů, pro slivenecký mramor. Připomínat význam tohoto ušlechtilého kamene snad ani není zvlášť třeba. Vždyť slivenecké ložisko je mnohými autory považováno za druhé nejdéle těžené na světě – hned po italské Carraře. Ve skutečnosti jde ovšem o těžbu podstatně mladší, až středověkou (oproti starověkému Římu v předchozím případě), zdejší mramor se tak výrazně nerozšířil po světě, ani v žádné době nezaznamenal tak gigantické objemy těžby. Svým způsobem srovnatelná je ale kvalita (přestože jde petrograficky o odlišnou horninu, sedimentární vápenec oproti krystalickému mramoru) a hlavně popularita tohoto kamene, i když ve většině období jeho dlouhé historie šlo o užší geografický okruh rozšíření: oblast Čech, Moravy a blízkého okolí. Nejmasovější bylo pochopitelně vždy uplatnění v Praze a ve středočeské oblasti. Přesto novodobá architektura a rozvinutá technologie těžby zhruba od konce 19. století otevřela i širší možnosti vývozu.

Mramor bychom mohli označit za horninu zvláštního významu pro české dějiny. V nejvýznamnějších památkách od chrámu sv. Víta přes Národní divadlo až po Národní památník na Vítkově, tam všude jej najdeme. Psali jsme zde před časem, že byl vybrán i pro interiér mauzolea J. A. Komenského v nizozemském Naardenu. V architektuře zdůrazňující národní charakter má tedy naprosto nezastupitelné místo, stejně jako je neodmyslitelným prvkem např. v pražské dlažbě – chceme-li zachovat její tradiční ráz vytyčený 19. stoletím.

Popularita kamene vyplývala a dosud vyplývá nejen z jeho dostupnosti, odolnosti a zároveň dobré opracovatelnosti, ale mj. z efektního barevného vzhledu. Žádaný a proslulý byl vždy růžový až červený mramor, přestože lom Cikánka u Slivence nabízí i jiné barevné varianty – různé odstíny šedi, místy až okru nebo zeleně. V době baroka i později se těžila také pestrobarevná varianta, zde však šlo zřejmě jen o malé bloky a tato forma se příliš nerozšířila. Vzácný byl i černý mramor, který bylo možné údajně nalézt ve spodních partiích lomu, dnes již netěžených.

Z uvedených skutečností ovšem vyplývá důležitý faktor: za slivenecký mramor se velmi obtížně hledá náhrada, pokud vůbec o ekvivalentní náhradě lze hovořit. S barevně podobným (při porovnání však přesto zřetelně odlišným) suchomastským mramorem, rovněž sedimentárního původu a devonského stáří, jako s náhradou není možné počítat – spíš naopak. Protože ložisko v Suchomastech u Koněprus poskytuje již jen zbytkové zásoby, přichází dnes v úvahu právě náhrada jeho červené varianty podobně zbarveným sliveneckým vápencem.

Ani zahraniční přírodní materiály nemohou jako náhrada zcela uspět, navíc s přihlédnutím k nepůvodnosti, o níž jsme již hovořili. Vizuálně podobné horniny existují, dovážejí je k nám především italské firmy; země původu mohou být značně vzdálené od Evropy, např. Indie. Relativně nejbližší vzhledovou podobností (ovšem pouze při velmi zběžném pohledu) se asi vyznačuje španělský mramor produkovaný pod obchodním názvem Rosso Alicante. I v těchto případech se však okamžitě pozná, že vizuální dojem není zcela ekvivalentní a že hornina působí vůči skutečnému sliveneckému vápenci nepřirozeně a cizorodě.

Nemá smysl zde podrobně rekapitulovat celé dějiny sliveneckého ložiska, jimž byly ostatně již dříve věnovány samostatné práce. Snad jen pro připomenutí: zatím v literatuře nejvzpomínanější je dlouhé období, kdy lom vlastnil řád křižovníků s červenou hvězdou – je ale možná diskutabilní, zda opravdu šlo o období trvalé prosperity a zda náš dnešní pohled není zkreslen časovou vzdáleností. Minimálně je ovšem jisté, že se kámen velmi rozšířil v období renesance a že v barokní době dosahovala jeho produkce jednoho z vrcholů co do žádanosti a šíře uplatnění. Je doložitelné, že poptávka tehdy převažovala nad nabídkou a že mramor jako velmi ceněný materiál byl používán v první řadě na nejušlechtilejší architektonické detaily a sochařské práce. Za posledních 100-150 let však lom střídal majitele a nájemce, což se projevilo i na různé intenzitě těžby a distribuce mramoru.

K patrně největšímu a především nejprudšímu úpadku naopak došlo po 2. světové válce, zhruba na přelomu 40. a 50. let a pak zřejmě ještě na začátku 60. let 20. století – v ostrém kontrastu s konjunkturou meziválečného období. Tehdy se s touto v pravém slova smyslu ušlechtilou kamenickou surovinou údajně počítalo pouze na výrobu vápna! Krátké vzkříšení v 50. letech kuriózně ovlivnila barva vápence: jako náš nejrozšířenější (téměř jediný) červený materiál se mimořádně hodil do stylu tzv. socialistického realismu. A v šedesátých letech, jako v mnoha jiných oborech, sehrálo i zde jistě roli všeobecné kulturní a společenské uvolnění s probuzením zájmu o památkovou péči i se vznikem nových architektonických kvalit, jako byla např. výzdoba prvních stanic pražského metra.

Před poměrně nedávnou dobou těžba opět stagnovala, zpracovatelská firma se ocitla v konkursu. Mezi odbornou veřejností se mělo za to, že zásoby růžového mramoru jsou téměř vyčerpány (alespoň v dostupné části ložiska) a že šedá obměna mramoru, která tehdy na ložisku převažovala, je sice neméně kvalitní, nebude však o ni zájem. Produkce bloků a výrobků z kamene naštěstí nikdy nebyla zastavena, nad dalším vývojem však visel otazník.

I z této situace se našla cesta. Těžební a zpracovatelské firmě Mramor Slivenec a. s. se sídlem a hlavním provozem v Dobřichovicích se od roku 2006 podařilo znovu intenzifikovat dobývání mramoru a oživit obchod s ním. Na první pohled se pozná, že produkce se chopili lidé, kteří mají ke kameni vztah. Ale především: díky systematickému a odbornému přístupu je opět běžně dostupná růžová až červená varianta mramoru a zdá se, že do budoucna její vyčerpání (nebo znepřístupnění) již nehrozí.

Uvedená firma v současnosti nabízí mimořádně široký sortiment produktů, prakticky vše, co lze z kvalitního mramoru vyrobit – od sochařských bloků a chodníkové řezané a štípané mozaiky, přes nejrůznější druhy obkladů a kamenných prvků až po pestrou škálu interiérových doplňků. Podrobněji se budeme profilu firmy věnovat v příštím čísle tohoto časopisu; zde jen pro ilustraci, že šíře využití sliveneckého vápence není ani dnes omezená, spíše naopak.

Co ale vypovídá o vzkříšení našeho tradičního mramoru snad nejvíc, je nový a svým způsobem nebývalý vzrůst zájmu mezi výtvarníky. O sochařských sympoziích Cesta mramoru v Dobřichovicích jsme již na stránkách časopisu KÁMEN psali několikrát. Během necelých šesti let zde vznikla akce s tradicí a s mezinárodním obsazením, po mnoha stránkách výjimečná – už třeba právě použitým materiálem nebo aplikací výtvarných děl v terénu. Zatímco v předchozích letech tu sochařské práce vznikaly v mramoru sliveneckém i suchomastském, pak ročník 2007 se soustředil již výhradně na Slivenec. I zde poskytuje materiál a technické zázemí firma Mramor Slivenec a.s. Pochopitelně jde o jednu z nejprestižnějších cest šíření popularity tohoto kamene ve světě, ačkoli ne jedinou.

Pro další léta určitě není důvod k obavám, že by za jeden z našich nejznámějších dekoračních kamenů bylo nutné hledat jakoukoli náhradu. Naopak se zdá, že současné oživení produkce může mít dopad i na jeho nový průnik nejen do památkové péče, ale i do současné architektury, kde dnes domácí mramory citelně chybějí. Přejme sliveneckému mramoru, aby po letech malého zájmu jeho význam rostl do původní slávy. Podmínky k tomu má.

Jiří Slouka

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz

Líbil se vám článek?

ano: 322     ne: 238

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb