přeskočit na hlavní obsah

Vila nad jezerem

/up/images/featured/images/vila_nad_jezerem_0b.png

SEVERNÍ ČECHY, LUDĚK RÝZNER / OK PLAN

Zadání investora

Investor Vily nad jezerem chce, jako soukromá osoba, zůstat v anonymitě a nepřeje si rovněž, aby na stránkách tisku byla místně lokalizována stavba, kterou dnes představujeme jako TOP REALIZACI. Pochopitelně jeho přání respektujeme – přece jen nás však omezilo v pojetí celého materiálu, kde nemůžeme podrobněji představit danou lokalitu, její historicko-stavební vývoj, kontext stavby s okolím a další skutečnosti. Přes tato omezení je geneze zrodu této novostavby natolik zajímavá, že se pokusíme ji přiblížit co nejzevrubněji.

Investor hledal „svůj dům“ opravdu důsledně a neponechal nic náhodě. Fatálním pro něho byl výběr pozemku, na kterém by bylo možné postavit stavbu stoprocentně konvenující nejen provozním, ale také citovým potřebám, dům, kam hodlá stále více přesouvat své pracovní i soukromé aktivity z velkoměstského shonu, dům, se kterým chce stárnout. Prudce svažitá parcela v zastavěné lokalitě letoviska v severních Čechách, s výhledem na vodní plochu, byla pro investora primární pro realizaci dalších představ. Investor vcelku přesně věděl, co od projektu očekává, promýšlel do podrobností provozní vztahy a jednotlivé funkce, měl své představy o dispozicích, o materiálech i o celkovém duchu stavby.

Na základě pečlivé přípravy zpracoval podrobný písemný materiál, který obsahoval nejen zcela pragmatické konkrétní požadavky, ale také inspirační východiska a osobní podněty, z nichž vychází jeho představa celé koncepce vlastního domu. Obsáhlé zadání doplnil řadou situačních fotografií současného stavu pozemku a okolí, katastrálním plánem, mapou dané lokality i situací celého území. Toto své zadání se rozhodl zaslat pěti architektům a jejich týmům se žádostí o účast v jakési neoficiální, soukromé soutěži. Když jsme postupně mluvili o tomto úkolu s jednotlivými zúčastněnými architekty, shodli se na tom, že tak precizně zpracované zadání snad ještě nedostali.

Investor oslovil architekty, jejichž dosavadní práce jej zaujaly, a zároveň, dle vlastních slov, hledal typově i generačně odlišné tvůrce, o kterých předpokládal, že přijdou se zcela odlišnými přístupy, přitom akceptovatelnými v rámci zadání. Obrátil se na Markétu Cajthamlovou, Jiřího Suchomela, Luďka Rýznera, studio HŠH a Josefa Pleskota. Posledně jmenovaný se musel pro jinou práci omluvit, a tak v „soutěži“ zůstali čtyři tvůrci. Zajímavé bylo, že zadání inspirovalo profesora Suchomela k tomu, že stejný úkol, na kterém pracoval sám, zadal k řešení svým studentům architektury na liberecké TUL.

Všechny čtyři studie, které dokumentují přístupy oslovených autorů, na následujících dvoustranách přetiskujeme – včetně jedné ze studentských prací. Studii architekta Rýznera, kterou si investor ve finále vybral, otiskujeme ve verzi, kterou architekt zaslal k výběru, i ve verzi následující, která se po diskusích s investorem stala podkladem pro zhotovení projektu.

ZE ZADÁNÍ INVESTORA

Zanedbaný pozemek, který je ve strmém svahu se vzrostlými borovicemi přímo nad jezerem, končí v blízkosti chodníku vedoucího kolem jezera. Svažitost terénu dovoluje dům koncipovat v několika úrovních, resp. kaskádách. Jeho přiblížení k jezeru by bylo naplněním ideální představy majitele. Maximální propojení interiéru s exteriérem je zásadní podmínkou! To znamená, že volný výstup na trávník, terasu či balkon by měl být z každého pokoje, výhled na jezero také, nebo alespoň ze všech prostor majitele, tj. minimálně z obývacího pokoje a kuchyně, ložnice majitele, hlavní koupelny a pracovny. Mělo by se však také počítat s tím, aby dům byl bariérově co nejméně náročný – majitel jej chce využívat jako místo pro trvalé bydlení ve stáří.

Představa Stavba směrem do ulice (jih) by měla působit uzavřeně a kompaktně, naopak směrem na západ, východ a sever s výhledem na jezero se má otevřít a nechat vstoupit zeleň do interiéru. Ideální by bylo, kdyby dům mohl být koncipován do tří zón a výtvarného ateliéru:

1. relaxační zóna: bazén,bar, jacuzzi, fitness, sauna, příslušenství, technologie, odpočivná část, resp. zimní zahrada, případně vinný sklípek. Vše propojeno s venkovní zahradou, resp. terasou (venkovní krb s chráněným posezením může být i v této zóně, ale nejlépe v 2. zóně).

2. pobytová zóna: kuchyně, jídelna, obytný prostor se zvláštní plochou pro velkoplošné domácí kino, příslušenství pro hosty, pracovna majitele se samostatným příslušenstvím, skladové a návštěvnické zázemí, respektive zimní zahrada, vše propojeno s venkovní zahradou. Výstupy ven z jídelny, kuchyně a pracovny, chráněné před deštěm.

3. klidová zóna: ložnice majitele s velkou koupelnou a šatnou + dva pokoje pro hosty s příslušenstvím, přičemž by bylo ideální, kdyby tyto pokoje pro hosty měly samostatný, od všech dalších částí, včetně ložnice majitele, oddělený přístup.

+ zvláštní zóna: výtvarný ateliér, nejlépe na střeše jako samostatný artefakt, s příslušenstvím a obývacím koutem, který lze řešit ve vyšší místnosti vestavěným patrem, respektive loftem, případně může být ateliér umístěný i jinak – podmínkou však je, aby byl nezávislý na ostatních prostorech.

Osobní podněty

Líbí se mi funkcionalismus, brněnská Miesova vila Tugendhat je pro mě nedostižným vzorem. Nechci však její kopii, bezduchou citaci nebo, nedej bůh, parodii. Chci celoročně uživatelnou stavbu s „letní“ náladou a „japonskou“ jednoduchostí a světlem, jejíž prostor se nesmí stát pro obyvatele (dvě osoby bez dětí + občasní hosté) prostředím stresujícím, být předesignovaný, chladný a postrádající přirozenou intimitu lidského příbytku. Jde mi o užitkovost, ne reprezentativnost!

Prosím mít stále na vědomí základní definici architektury, podle níž je prostor stvořen pro člověka a nikoliv naopak! Byl bych rád, kdyby se s mým zadáním dalo vyrovnat i jinak než v duchu hlavní linie soudobé české architektury, která se, podle mne, vyznačuje krabicovostí, náchylností ke strohosti a až absolutnímu minimalismu.

Byl bych vděčen, kdyby architekt dokázal v této stavbě „idealizovat můj charakter a vkus“.

PŘIPRAVILI JULIUS MACHÁČEK A MICHAL JANATA

VILA NAD JEZEREM, SEVERNÍ ČECHY
KLIENT soukromá osoba
AUTOR Ing. arch. Luděk Rýzner
GENERÁLNÍ PROJEKTANT OK Plan Architects, s.r.o.,
SPOLUPRÁCE Bc. Jiří Vincenc
INŽENÝRSKÁ ČINNOST Ing. Věra Procházková
STAVEBNÍ ČÁST Ing. Radek Kubát – HIP
STATIKA Ing. Radek Kubát, Ing. Milan Mátl,
STATIKA OCELOVÉ KONSTRUKCE Ing. Šeliga
STATIKA ZÁKLADŮ Ing. Laeurmann
INTERIÉR Ing. arch. Luděk Rýzner
GENERÁLNÍ DODAVATEL INV a.s., Ústí nad Labem
DODAVATEL INTERIÉRU ČADAS interiér, Havlíčkův Brod
CELKOVÁ PLOCHA POZEMKU 800 m2
ZASTAVĚNÁ PLOCHA 1. PP 150 m2, 1. NP 160 m2, 2. NP 90 m2
OBESTAVĚNÝ PROSTOR 1200 m3
NÁKLADY neuvedeny
REALIZACE 6/2007

---

Recenze: PŘEČNÍVAT SKRÝVÁNÍM SE

Když v roce 1367 založil Karel IV. Velký rybník, vytvořil tím zcela nezáměrně monumentální vodní podnož domu s visutými verandami. Jeho základní charakteristikou je, že zároveň přečnívá nad pískovcové skalisko a zároveň je pohledově skryt. Tato podvojnost ukazování/ skrývání, bez ohledu na to, zda ji architekt chápe programově, nebo podvědomě, je skutečným tématem domu. Stavba je maximálně vyložena vůči vodní ploše největšího rybníku u nás mimo třeboňskou rybniční soustavu a zároveň je skryta vůči letoviskové zástavbě. Z omítané prvorepublikové zástavby se vymyká konstrukčním systémem ocelového skeletu rámujícího zdi z opukových kamenů.

Použitý systém zdiva opus antiquum nebo také, chceme-li zdůraznit nestejnou velikost vkládaných kamenů, opus incertum, podtrhuje mediteránní nebo obecněji jižanský ráz stavby. Minimálně použité pojivo zdůrazňuje kontrast mezi ocelovou konstrukcí a vkládaným kamenem, tedy mezi uměle vytvořeným materiálem a přírodní stavebninou.

Systémem teras se maximálně chránil pozemek s jehličnany, protože konzolování uvolnilo plochy pro přirozenou vegetaci, charakteristickou pro tento region – pro borovicové porosty, tvořící s písčitým podložím rozsáhlé vegetační soustavy. Terasy představují odstředivý prvek jinak dostředné soustavy obou hranolů.

Ty – ocelový skelet s kamennou vyzdívkou i nižší hranol z monolitického betonu opláštěný matovaným sklem – představují kontinuální tvar. Otevřením se vodní ploše a naopak uzavřením se vůči uliční zástavbě přijal dům středomořský princip uzavřenosti vně a otevřenosti dovnitř. „Vnitřkem“ je totiž samotná vodní plocha. Pobřeží tohoto vodního útvaru tvoří samotné prostorové zázemí, intimní sféru. Umístěním připomíná „dům u jezera“ Casa Malaparte (Adalberto Libera) na ostrově Capri, protože i tam chrání (v Malapartově případě chránila) vodní plocha soukromí majitele, ale rozdílný je způsob vrostlosti do skalistého terénu. Malapartova vila přes svůj částečně stupňovitý tvar (z jedné strany připomíná zikkurat) více splývá s ostrohem, vila u sladkovodní plochy naopak vyčnívá nad terén, vysouvá se dopředu, jako by čelila mořskému příboji. Ale oba domy mají mnoho společného. Vodní plocha i skalnatý terén garantují soukromí. Umístění tvoří hodnotu samu o sobě. Oba domy se včleňují do přírodního rámce, ovšem každý svým vlastním osobitým způsobem, a oba se z něho vydělují. Oba přečnívají skrýváním se.

Právě vila u Velkého rybníka provokuje k několika otázkám:

1/ Do jaké míry je dům odpoutatelný od svého přírodního pozadí? Respektive do jaké míry tvoří součást architektovy zodpovědnosti maximální ohled k přírodě? Je pro něho závazná morfologie terénu, do něhož hodlá dům zasadit? Nebo slouží terén jen k tomu, aby byl podnoží nebo odrazovým můstkem k morfologii domu? Jsou oba póly tvorby adaptace/kreace nutně v protikladu?

2/ Jak najít u domu míru odlišnosti, jež by zakládala naše právo hovořit v souvislosti s architektonickým dílem o originalitě? Kde najít tu míru emancipace od morfologického, tektonického, konstrukčního, materiálového bohatství, které má každý poučený autor k dispozici?

3/ Do jakého stupně můžeme hovořit, byť značně metaforicky, o domu jako o organismu, když každá stavba je většinou výsledkem kompromisu mezi stavebníkem a architektem a nikdy nelze najít soulad mezi provozními požadavky a vlastní logikou (konstrukční, tektonickou) domu?

Chceme-li zodpovědět první otázku, nedostaneme jednoznačnou odpověď. Jezerní dům se adaptuje na okolní zástavbu i přírodu, zároveň zejména svými vykonzolovanými terasami téměř odhlíží od morfologie pozemku. Druhou otázku nelze zodpovědět, aniž bychom srovnávali s těmi stavbami, které se ke srovnání nabízejí. Nicméně dům je spíše výjimečný širokým spektrem použitých materiálů zejména v interiéru. A na třetí otázku se pokouší odpovědět závěr této statě.

Hodnotíme-li tvarosloví domu, zapojujeme do technologicko-konstrukčních otázek estetickou funkci. Jak ale může estetická hodnota domu pozbýt své vágnosti ve vztahu k míře exaktnosti, o níž můžeme hovořit v případě otázky vhodnosti či nevhodnosti konstrukčních řešení? S tím souvisí míra svobody, kterou má architekt, aby odpoutal svůj artefakt od přírodního rámce i od vždy svazujících zadávacích východisek. Legitimita architektovy svobody souvisí s pojetím „postavení člověka v kosmu“ (v duchu Maxe Schelera řečeno), respektive s podílem podmíněnosti a svobody autora vůči svému dílu. „Člověk je dle této defi nice otevřený světu (weltoffen), zatímco zvíře je vázáno na svůj umwelt (umweltgebunden). Ani dnes by mnozí nepopírali obecnou platnost tohoto rozdělení. Avšak pojmy lidské otevřenosti světu a zvířecí vázanosti na umwelt vyžadují mnohem pečlivější charakteristiku. Otevřenost v členění a zpracování prožitků nalezneme i u zvířete, naopak u člověka nalezneme jistý podíl vázanoti na umwelt! Naše otevřenost světu se ukazuje právě na tom, že jsme schopni svou podmíněnost umweltem odhalit a zaujmout vůči ní jistý odstup.“1 Tak jako u živých organismů můžeme často pozorovat pozoruhodné rozpolcení mezi zjevem, například ornamentikou pokožky nebo souborem tvarových charakteristik, a vnitřním anatomickým uspořádáním, tak i u tohoto domu vidíme na jedné straně soulad obou hranolů, prostorovou prostupnost vůči vodní ploše i skalnatému terénu, ale na druhé straně je matoucí funkční zónování, byť s otevřenou možností kdykoli funkci změnit. Přílišná členitost vnitřních dispozic tak ostře kontrastuje s relativně kompaktním tvarem domu, byť rozbíhavé prvky zde ztělesňují terasy. Otevřenost/uzavřenost má jiný průběh ve vztahu domu k okolí a uvnitř domu samého. Tato funkčně prostorová ambivalence však zakládá estetickou zajímavost vily na jezerní hůrce.

1 Adolf Portmann, Nové obzory biologie, s. 17, in: Biologie ve službách zjevu. K teoreticko-biologickým myšlenkám Adolfa Portmanna, Praha – Červený Kostelec 2008. Právě Portmannova rehabilitace morfologie na poli přírodních věd může být jednou z velkých interpretačních posil teorii architektury. Také v architektuře je proces jevení se způsobem, jak můžeme dospět k urbanistickým, estetickým, konstrukčním, tektonickým, ale i jiným hodnotám. Hodnotit neznamená pohybovat se svévolně uvnitř zcela vágní škály líbí – nelíbí, ale znamená to zmocnit se zvláštního projevu domu, jeho sebeprezentace (Selbstdarstellung).

TEXT MICHAL JANATA

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 340     ne: 254

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb