přeskočit na hlavní obsah

Vila nad jezerem - rozhovor

/up/images/featured/images/vila_nad_jezerem_0.png

Rozhovor s Luďkem Rýznerem

Jak korespondovalo zadání investora s vaším pojetím domu?


Projektu jsem se hodně věnoval. V průběhu stavby došlo ke korekcím, což je ale v pořádku. Hned na začátku jsme se s investorem domluvili, že ta stavba je živá, že to není tak, že se něco doprojektuje a je to hotové.

Nakolik se výsledná podoba domu odchyluje od výchozího projektu?


Tolik zase ne. Koncepce se dodržela, pouze se ještě měnilo zónování. Rozšířil se například úložný prostor. Zároveň se docílila maximální flexibilita, aby například pracovna mohla fungovat i jako hostinský pokoj

Jak moc byl pro vás dvacetistránkový koncept zadavatele inspirativní?

Ani při podrobném slovním zadání stejně nezjistíte, o co investorovi jde. To nepsané jsme zjistili až při prvním rozhovoru.

Interiér jste zařizovali podle požadavků investora?

Navrhovali jsme zabudování kuchyně, knihovnu, ale i křesla. Prošli jsme showroomy, kde jsme si s investorem ujasnili základní principy výběru.

Jakým způsobem si vybíráte zakázky?

Většina našich realizací vychází ze soutěžení. Klient většinou požaduje minimálně reference nebo chce vidět naše portfolio. Je důležité, aby si architekt i klient lidsky rozuměli. Když se potkáte se zajímavým investorem, ale jste naladěni jinak, je lepší se rozejít. K nám do ateliéru nechodí lidé, kteří chtějí postavit nízkorozpočtový dům za tři miliony. Lidé při takto malém zadání totiž hledají úsporu v projektu, což se může negativně odrazit v kvalitě výsledku, zadlužují se neúměrně v hypotékách, což zatěžuje projekt. V takovém případě by se podle nás spíše měli zaměřit na získání kvalitního bytu. K nám se dostavují lidé až v „druhém kole“, když už mají jeden dům nebo jeden projekt za sebou. Jsou to například lidé, kteří po revoluci stavěli ve spěchu, s různými developery a začínají chápat, že takové domy není dobré si pořizovat.

Jaký vztah má tedy podle vás panovat mezi autorem a klientem?

Nejhorší je postoj: Já to platím, já to tak chci. Nejdůležitější je dohodnout se už na vstupní vizi.

Vznikaly nějaké kolizní momenty mezi vámi a klientem?

Ani ne. Projekt jsme brali jako vodítko a investor legitimně vznášel požadavky. V tomto projektu jsem se angažoval řadu let, ale výrazné neshody neexistovaly.

Dům stojí na skále. Jaké bylo zakládání stavby?

Zakládání domu nebylo složité právě proto, že stojí na skále. Složitější byla úprava kamenného podloží pomocí rozpínavé chemické hmoty.

Jak ovlivnila morfologie terénu projekt?

Vždycky je to otázka hledání. Nejprve jsme se podrobně seznámili s pozemkem i se samotným letoviskem. Nakonec jsme investorovi předložili dvě vize. První byla omítaný dům a druhý více experimentující, ale oba projekty byly dispozičně podobné. Nakonec se oba návrhy trochu prolnuly do jednoho. Investor nechtěl tak okázalé schodiště, diskutovalo se o proporcích bazénu a relaxační ploše vůči celému domu. Ale morfologie příliš dům neovlivnila, protože jsme nechtěli terasový budovu. Přiklonili jsme se k lehkým konstrukcím. Chtěli jsme dům zahloubit do skály a ostatní konstrukce propojit s terénem. Ani moc nešlo do terénu zasahovat, protože by to znamenalo zasahovat do kořenů stromů.

Jak moc jste přihlíželi k energetické bilanci domu?

Zvažovali jsme výpočtově kondenzační kotel, nebo tepelná čerpadla, ale protože nešly vzhledem ke komplikovanosti terénu vyvrtat potřebné otvory, tak jsme od obou variant ustoupili. Takže jsme použili podlahové topení doplněné podlahovými konvektory. Železná konstrukce je nosná, to znamená, že je přes tepelně přerušované konstrukce propojovaná dovnitř. Kamenné zdi jsou 25 cm tlusté s větranou dutinou. Je to stavebně náročný dům. Proto se muselo bazírovat na všech detailech. Odborník zde celé dva měsíce přepočítával tepelnětechnické parametry, aby například někde nedocházelo k rosnému bodu.

Jak jste vnímal zástavbu tradičního letoviska?

Nejde architektonicky o nijak zvláštní zástavbu, ale po proporční stránce je tu několik pozoruhodných domů.

Probíhala stavba domu nějak dramaticky?

Stavba je vždycky stres. Minimálně jednou za celou stavbu se všichni vzájemně rozhádají. Ale vždycky je dobré pro investora, když je na stavbě nestranná osoba, technický dozor, který není bezprostředně pod tlakem. Je lepší, když si během stavby zúčastnění vzájemně oponují svým stanoviskům, než když se potom všichni dostanou do neřešitelné situace.

Vykonzolované terasy jste navrhl jako reakci na terén, nebo na základě požadavku investora?

Obojí.

Jak vytváříte koncept domu – je to směs inspirace, vašich vizí, přání investora?

Něco se naskicuje, potom se něco vyhodí, něco se rozvede, něco se rozkreslí… Vše vychází z pocitů místa, rozhovoru s klientem… Člověk je ovlivňován spoustou věcí a nemusí se jednat čistě o oblast stavebnictví.

Proč jste zvolil právě tento typ konstrukce?

Kovová konstrukce vyšla z komplikovaného terénu s možností snazší montáže… Ostatní se postupně nabalovalo.

Jak vnímáte tento dům v celku svého projektování?

Nechtěl bych tvrdit, že jeden dům je výjimečný a jiný není. Tato vila je však výjimečná hlavně svým prostředím. Protože polovinu úspěchu vždycky vytváří pozemek. Kdyby tady stála chatka, tak by pořád šlo o mimořádné bydlení. Polovinu toho tedy zařídila příroda. Šlo o to, chovat se pokorně k prostředí, abychom neuráželi místní zástavbu, aby to nebyla dehonestace tohoto prostoru. Od jezera není dům vidět, takže se chová, jako by zde ani nebyl. Shodli jsme se na tom, že zde zůstane zachován původní terén, takže to byl zároveň i ekologický čin.

---

Rozhovor s investorem

Proč právě dům u jezera?

Vyrůstal jsem v domě na břehu potoka, proto jsem asi vždycky toužil po vodě. A vždycky jsem byl zvyklý na nějaký výběh. Na břehu jezera na severu Čech jsem tehdy narazil na jediný volný pozemek. Svážel se sem odpad. Trvalo dva roky, než jsem toto místo získal. Byl to majetek odborů. Místo mě tak oslovilo, že jsem nabídl sumu, o níž jsem se domníval, že takovou nikdo jiný nepředloží. Cítil jsem, že se jedná o osudové setkání s tímto místem, a nechtěl jsem tuto šanci zmařit.

Znáte historii tohoto místa. Můžete ji přiblížit?

V první polovině minulého století zde postupně vyrostlo prvorepublikové letovisko, které po mnichovské konferenci bylo přičleněno k Říši, protože patřilo do sudetského pásu. Za první republiky zde bydlelo především židovské obyvatelstvo německého původu. Letoviskové bydlení si zde pořídila i rodina Miloše Formana, který zde trávil své dětství. Přestože zde pobývali především zámožnější lidé, většinou průmyslníci, postavili si jen jednoduché stavby na léto, bez topení. Když jsem místo navštívil poprvé, byla to dost zpustlá čtvrť, ale rok od roku se situace zlepšuje. Navíc je zde zvláštní mikroklima, údajně podobné mikroklimatu Bodamského jezera.

Jaký je váš vztah k architektuře, když jste se rozhodl uspořádat malou soukromou vyzvanou architektonickou soutěž?

Velice mě irituje, když procházím českými luhy a háji a vidím to otřesné podnikatelské baroko, různé zámečky, v nichž jsou nesmyslně utopené velké peníze. U většiny dnešní podnikatelské elity mi chybí osvícenost, kterou nacházím, možná trochu idealizovaně, v prvorepublikových dobách. Když srovnám Babu nebo velkou řadu individuálních domů s dneškem, tak vidím, že dnešní podnikatelské elitě často chybí vkus. Prostředky, které mají k dispozici, nepodporují rozvoj kvalitní architektury. Můj největší problém byl, že sám jsem potřebné peníze neměl v dostatečné výši. Měl jsem limitovaný rozpočet a nakonec mi ho pan architekt ještě zdvojnásobil. Musel jsem hledat různá řešení, jak to vůbec zvládnout.

Přesto jste neustoupil…

Jak jsem byl v zajetí stavby, nedokázal jsem couvnout a říct, že stavba nebude. Uvědomoval jsem si, že bych poškodil projekt. Chtěl jsem, aby vznikla zajímavá a kvalitní architektura, aby po mně něco zůstalo. Vracím se k vaší otázce. To, že jsem uspořádal soutěž, byla spíš náhoda. Jeden známý mi poradil, abych se neostýchal a napsal architektům, jejíchž práce se mi líbí, dopis, oslovil je tak a vyzval ke spolupráci. Nakonec jsem si vybral pět architektů – Markétu Cajthamlovou, Luďka Rýznera, Jiřího Suchomela a ateliér HŠH. Josef Pleskot jako jediný z oslovených odmítl, protože v té době intenzivně pracoval na velkém projektu budovy ČSOB a studio D.A.M., se kterým jsem před léty úspěšně spolupracoval na stavbě svého pražského bytu a o kterém jsem také uvažoval, bylo rovněž zaneprázdněno jinou prací.

Jaký byl klíč vašeho výběru autorů?

Ten klíč je možná zvláštní. Vybral jsem si autory, kteří mně přišli něčím zajímaví, jejichž dosavadní práce mě oslovila. Zároveň jsem se snažil vybrat rozdílné osobnosti. Nechtěl jsem dostat na stůl pět stejných nebo velmi obdobných variací na jedno téma. Oslovil jsem proto velmi zkušené autory a jako protiklad k nim zástupce mladší generace, kteří mají blíže k experimentu. Ve finále jsem se rozhodoval mezi návrhy Markéty Cajthamlové a Luďka Rýznera. Studie Jiřího Suchomela mi připadala více tradiční a naopak projekt HŠH až příliš avantgardní. Jejich návrh se mi líbil, ale nedokázal jsem si představit, jak bych v takovém domě bydlel – všechny místnosti v domě byly zaoblené, bez rohu. Rád bych viděl takový dům realizovaný, ale sám bych v něm asi neuměl žít. Mám už své neměnné návyky, a tak jsem hledal řešení, která by mi jim konvenovalo.

Jaké byly vaše zadávací podmínky?

Napsal jsem takový svůj osobní text v rozsahu více než deseti stran. Do toho zadání jsem vtělil svou představu, jak by to mělo vypadat. Například pan profesor Suchomel se později vyjádřil, že s tak podrobným a přesným zadáním od soukromého investora se ve své praxi nesetkává často. Proto mě požádal o souhlas s jeho využitím pro své studenty na fakultě architektury v Liberci k účelům ročníkové práce. Žel, v době, kdy tyto práce byly na fakultě prezentovány, jsem byl v zahraničí, a tak jsem je neviděl. Později mě ale na jednu, kterou oponoval, upozornil Michal Froněk z Olgoj Chorchoj. Šlo o velmi zajímavé pojetí projektu od studenta, který dnes působí v Holandsku. Takže paradoxně tato soutěž vyvolala v život soutěže další. Studenti z Liberce dokonce strávili nějaký čas i přímo zde na místě, aby se sžili s prostředím. Myslím, že i pro ně to mohlo být hodně inspirativní místo…

Byly v zadávacích podmínkách kromě provozních požadavků ještě nějaké konstrukční nebo hmotové představy?

Ano, chtěl jsem, aby tento dům byl zásadně odlišný od bytu, který mám v centru Prahy – tedy maximálně otevřený prostředí a spojený s přírodou, každá místnost aby měla výstup ven, a to buď přímo na pozemek, nebo balkon či terasu. A to bylo úskalí jinak velmi krásného projektu paní Cajthamlové, která vytvořila apartní kříž, ale všechno bylo tomuto nápadu podřízeno, takže to v důsledku nemohlo moji představu propojení každé místnosti s venkovním prostředím dodržet. Byl to takový pták s roztaženými křídly, který mě pak inspiroval k velkému molu, jež ve svém projektu na mou žádost dokomponoval architekt Rýzner. Všeobecně se dá říci, že pro projekt Luďka Rýznera jsem se rozhodl právě proto, že nejdůsledněji vyšel vstříc mému zadání.

Když hovoříte o provozní stránce domu, využíváte ho spíš jako víkendové bydlení?

Zatím ano, část týdne jsem v Praze a část tady. Ale uvažuji o tom, že jak mi bude přibývat let, tak zde patrně začnu trávit čím dál víc času. A protože nikdy nevíte, jak se zákruty života zatočí, dbal jsem na to, aby řešení dispozice domu bylo maximálně variabilní.

Jak funguje dům v současnosti?


Je to samozřejmě dům 21. století. Má tedy téměř vše, co součastné technické možnosti nabízejí. Kdekoli na světě se mohu přes internet podívat, co se v domě děje. Je rozdělen na několik vzájemně bezpečnostně oddělitelných sekcí. Mohu ho i řídit na dálku, tedy otevírat nebo zamykat, a tak například můžu dovnitř pustit někoho i na dálku a otevřít jen určitou zónu, aniž bych byl u toho přítomen a aniž by mohl vstoupit tam, kam ho pustit nechci. Jednotlivé části domu se dají vzájemně separovat tak, aby měl každý své soukromí, a cesty obyvatel domu se nemusí křížit, pokud to zrovna nechtějí. To právě projekt Markéty Cajthamlové neumožňoval.

Rýznerův přístup splnil nejdokonaleji zadávací podmínky…

S panem architektem jsme se shodli na podstatných parametrech domu. Někdy architekti nadřazují svoji vizi nad potřeby uživatele. Jako když projektují v parku komunikaci, nějakou excelentní křivku, ale nakonec si lidé prošlapou jinou cestu, která je praktická a lépe chodcům vyhovuje. A to není Rýznerův případ. Pracovat s omezeními, ať již danými požadavky zadavatele, nebo prostorovými či třeba finančními, je složitější než vytvořit krásné dílo svobodně, bez všech omezení.

Jaká byla míra vaší součinnosti?

Samozřejmě jsme hodně diskutovali, řada věcí se měnila a projekt se posouval. I poté, když jsem stál už v konkrétním prostoru, jsem si ještě uvědomoval některé souvislosti, a tak se předělávalo dál. Nechtěl jsem se dopustit chyb ani u maličkosti, které v projektu nebyly, třeba kde si co budu odkládat nebo kde a jak bude večer dopadat světlo z lampy. Takže projekt se měnil jako výsledek našeho dialogu.

Pan architekt Rýzner hovořil o flexibilitě funkcí. Nakolik to byl váš požadavek?

Již jsem se toho dotkl. I když se mi dům „šil na míru“, vždy jsem myslel i na to, že v budoucnu se cokoli může v mém životě změnit, a tak třeba budu potřebovat například hostinský pokoj předělat na pracovnu a pracovnu, která je bezbariérová, třeba na ložnici. Můj osobní život, pracovní i zdravotní situace můžou časem vyvolat potřebu překvalifikování funkci jednotlivých místností. Nakonec i můj život jednou skončí a dům by měl stejně dobře sloužit i jeho dalším obyvatelům. Takže jsem stavbu vnímal i z těchto hledisek a dbal i na určitou multifunkčnost většiny prostor.

Jak byste charakterizoval Rýznerův koncept?


Nechtěl jsem svůj život podřídit designu – i když ho mám rád. Naopak jsem požadoval, aby design sloužil mně. Také jsem nechtěl, aby to byl exkluzivně vyhlížející dům k fotografování nebo publikování v časopisech a strhávající v ulici mezi původní zástavbou, na sebe veškerou pozornost. Myslím, že se to podařilo a dům z ulice působí jako nenápadná jednopatrová stavba, která svou hmotu rozloží ve stráni směrem k jezeru, při pohledu od něho se však ztrácí mezi stromy, a tedy ani odtamtud nepůsobí vyzývavě. Líbí se mi, že jsou zde materiály, které budou umět stárnout se mnou – sklo, železo, kámen.

Čím přispěl váš dům ke zdejšímu geniu loci?

Použitý kámen je typickým materiálem v zdejší lokalitě, ale v takovém rozsahu je zde použit poprvé. Dům přispívá k posílení atmosféry letoviska, protože má trochu jižanský vzhled. Tím se sice vymyká tradici konvenční okolní architektury, ale přitom souzní s náladou místa, kam se jezdí odpočívat. V neposlední řadě je v této oblasti první výzvou ke kvalitní architektuře, protože zatím v širším okolí nebyla postavena žádná jiná architektonicky zajímavá, kvalitní stavba. Věřím, že to může napomoct tomuto stále ještě trochu spícímu místu k určitému oživení. Každopádně nejvýraznější prvek domu, kterým je molo směřující k jezeru a zavěšeno pod korunami stromů, už vyvolalo mezi místními obyvateli odezvu, a tak při rekonstrukci sousedního domu jeho majitel tento prvek ke svému domu také zakomponoval, přičemž vím o nejméně jednom dalším záměru, kdy další stavebník v ulici chce také k domu přistavět obdobné molo. Takže až za několik desetiletí budou teoretici architektury zkoumat, jak tento prvek tady zlidověl a stal se typickou součásti místní architektury, můžou najít vysvětlení v tomto rozhovoru…

PŘIPRAVIL MICHAL JANATA

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 240     ne: 233

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb