přeskočit na hlavní obsah

Vila Hermína - Rozhovor

/up/images/featured/images/vila_hermina_rozhovor_0.png

S HŠH - Petrem Hájkem, Janem Šépkou a Tomášem Hradečným o Projektu a realizaci Růžového domu

Jak jste se potkali s odvážným panem investorem?

J.Š. Celý projekt začal již v roce 1999. Manželé Čillíkovi byli na výstavě Prostorový dům, která je oslovila, a přišli za námi s katalogem. Zaujalo je naše chápání vnitřního prostoru, jak jsme jej na výstavě prezentovali. Následně jsme se jeli podívat na jejich pozemek, který měli v Černíně. Tehdy byl ještě pastvinou. Začali jsme společně uvažovat o koncepci domu.

T.H. Hned na počátku bych ale připomněl první důvod, proč celá akce trvala tak dlouho. Toto byl klasický případ, ukázka, jak to u nás chodí. V katastru byl tento pozemek, stejně jako ještě dva vedlejší, veden jako pastvina, ale místní úřad jej investorovi prodal jako stavební s ujištěním, že vše hladce půjde. Změnu v právě zpracovávaném územním plánu však nezajistil. Začalo velké martyrium. Klient dokonce uvažoval o koupi jiného pozemku. Naštěstí jsme na stavebním úřadu nalezli snahu vše vyřešit a povedlo se. Mohli jsme se pustit standardní cestou. Jenom toto ale trvalo dva roky. J.Š. To už jsme samozřejmě měli na stole několik variant domu a za sebou hodiny diskuzí a konzultací s investorem.

Dům stojí na hranici chráněné krajinné oblasti. Co ochranáři se svými podmínkami?

T.H. Odstartovali jsme další kolo. Pro povolení jsme ochranářům předložili výkres umístění stavby na pozemku, s vyznačením zastavěné plochy a výšky stavby - tedy parametry rozhodující ve vztahu ke krajinnému rázu. K tomu se vyjádřili kladně, takže důležitý podklad pro územní rozhodnutí jsme měli. Poté se vše dále zdrželo kvůli připomínkování vlivného souseda, který zde chtěl zřídit novou příjezdovou cestu na náš nebo obecní účet. Další dva roky byly pryč kvůli odvoláním včetně soudních pří, které náš investor vyhrál, ale prohrál čas. Teprve tehdy jsme mohli požádat o stavební povolení.

K žádosti o stavební povolení na území CHKO jste museli předložit takésouhlas krajinářů, kde jistě nestačil zákres do katastrální mapy. S tím jste museli mít problém, ne?

T.H. V ochranářské komisi zasedali architekti, z nichž mnozí nás učili dříve na škole a znali naši práci. Tohle nám však posvětit nechtěli. Navrhli, ať kvalifikujeme stavbu jako experimentální nebo třeba jako sochu v krajině, protože takto nesplňuje jejich regulativy. Podle našeho názoru však neměly zmíněné regulativy oporu v zákoně, takže jsme šli do sporu a odvolali se k Ministerstvu životního prostředí, které nejdříve věc vrátilo k novému projednání a napodruhé rozhodlo v náš prospěch.

J.Š. Ten příběh tady ale nekončí. Po dvojím odvolání a celé vleklé anabázi přišel investor s tím, že se rozvádí, a že tedy končíme. Přerušili jsme tedy práci a uklidili vše do šuplíku. Po několika měsících se však pan Čillík objevil s novou partnerkou a výzvou pokračovat. Šuplíky jsme tedy zase otevřeli. Obávali jsme se pochopitelně, že nová paní domu celý projekt může odmítnout i přesto, že již bylo vydáno stavební povolení. To by samozřejmě znamenalo začít úplně znovu. Otázkou by bylo, zda by ochranáři nevyvinuli větší tlak?

Vraťme se ale ještě nazpět. Jak od samého počátku probíhala komunikace architekt - investor?


J.Š. Už jsem říkal, jak si nás pan Čillík našel. Od prvních konzultací bylo zřejmé, že ví, co chce. Je povoláním psychiatr a myslím, že o prostoru a jeho působení na člověka hodně přemýšlí, asi více než lidé jiných profesí. Určitě má specifické vidění a cítění prostředí, ve kterém chce on i jeho rodina žít. Při zadání nám jasně definoval své požadavky. Jedním z důležitých faktorů byla jeho touha mít v domě promítací sál. A tady se dostáváme k samotnému konceptu stavby, který je založen na překopírování stejného úhlu terénu do šikmých ploch v interiéru stavby. Šikmost plochy jsme využili k vytvoření promítací místnosti, ale následně se šikmina překopírovala i o patro výš, kde vytváří obytnou místnost s výhledem do krajiny. Takže také jakýsi kinosál, ale v tomto případě bez promítání. Vznikla tedy jakási spirála, která pojímá všechny obytné prostory domu.

Jak na tento koncept reagoval investor?

J.Š. Pan Čillík nám při pohledu na první skici prozradil, že měl kdysi sen, který si dodnes připomíná, že bude mít jednou dům na principu spirály. Když vypustí nahoře v patře kuličku, samovolně se skutálí až do sklepa.

Šikmé rampy zaujímají téměř dvě třetiny podlahové plochy. Je vůbec možné považovat je za plnohodnotný obytný prostor?

J.Š. O tom jsme samozřejmě hodně s investorem diskutovali, splňuje to jeho představu o prostoru a plně mu to vyhovuje. Došli jsme tak vlastně společně k modelu spirály.

Probírali jste předem s investorem i situace, kdy dojde v jeho rodině ke změnám, děti vyrostou a budou požadovat soukromí, mohou přijít momenty třeba dočasné imobility některého člena rodiny, nemoc? Není tento prostor jakoby na jedno použití, ideální jen pro současný rodinný stav?

J.Š. Se šikminami lze leccos dělat, je možné je proměnit, přizpůsobit, pokud by nevyhovovaly. Dokážu si představit, že se na šikmou plochu položí schody nebo se vytvoří vodorovné plošiny. Přitom koncept spirály zůstane zachovaný

P.H. Od začátku jsme mysleli na problémy, které rampy mohou přinést v běžném životě. Proto jsme na zkoušku nechali zhotovit provizorní schodiště, abychom obě verze porovnali. Byl jsem překvapený, že se mi schodiště zdá méně pohodlné než poměrně strmá rampa. Důležitou roli jistě také sehrál samotný povrch navržený z přilnavého tartanu. Manželé Čilíkovi se po tomto pokusu jednoznačně rozhodli pro čisté šikminy

J.Š. Obyvatelé domu jsou si plně vědomí všech úskalí, která tento koncept přináší. Vše jsme s nimi podrobně probírali a z jejich strany se rozhodně nejedná o žádné rychlé, zbrklé rozhodnutí. Vždyť na tenhle dům čekali téměř deset let. Musíme si na tomto příkladě uvědomit, že se jedná o naprosto konkrétní odpověď pro specifického klienta a pro konkrétní pozemek.

Překvapilo vás, jak ve výsledku prostor vyznívá výtvarně?

J.Š. Byl jsem překvapen, z vertikálního vnímání celého prostoru. I když prostor nad sebou úplně nevidím, neustále cítím, že nade mnou pokračuje. Domnívám se, že v tomto případě se již nejedná o prostorový raumplán. P.H. Mě nejvíce překvapilo, když jsme sundali ochranné fólie z oken. Prostor uvnitř se nečekaně proměnil tím, jak se vnější sklon terénu propsal do interiéru. Návaznost šikmé podlahy uvnitř domu a svažité zahrady byl neobyčejně silný zážitek. Nemluvě o průhledech na horizont a do krásně zabarvené krajiny. Tohle se asi vyfotografovat nedá.

Jak se dům vzhledem k termodynamice vytápí?

J.Š. Standardně. Konvektory topí na okna. V koupelnách je podlahové topení. Dům jev tomto ohledu standardní, zděný. Rozdíl teploty v jednotlivých patrech je maximálně jeden stupeň.

Přestože jde o tři patra?

T.H. Každý prostor má svoje klima. V tomto smyslu nejde o inteligentní dům

P.H. Sám mám zkušenost z vícepatrového obytného prostoru. Nahoře je samozřejmě teplota vyšší, ale vhodným umístěním teplotního čidla a pružnou regulací se dá tento problém uspokojivě vyřešit. Klasicky zděný dům jste oblékl do pěnového kožichu.

Změnila se zásadně tepelná prostupnost? Jak pěna fyzikálně reaguje?

T.H. Jde o švýcarský patent používaný u nás od devadesátých let – sanace střechy polyuretanem neboli termo- i hydroizolační hmota v jednom. Samozřejmě je potřeba aplikovat ochranný nátěr. Víme, že to umí dvě nebo tři firmy.

J.Š. V Čechách o takto kompletně obalenémdomě nevím. V zahraničí se stříkaná pěna používá na dřevostavby. Po nastříkání se uhlazuje hladítkem. Na podobné bázi je například Didden Village od MVRDV. Náš nástřik ale není hlazený.

P.H. Z tohoto pohledu je nejblíže fasáda rodinného domu PA1 od známých rakouských architektů PPAG v Zurndorfu. Jeho povrch je také stříkaný z polyuretanu s přiznanými nerovnostmi. Ale asi nejznámějším příkladem je růžový průtokový kanál Ústavu vodního stavitelství Technické univerzity v Berlíně od architekta Ludwiga Lea.

Jak je pěnový nástřik silný?

J.Š. Dvanáct centimetrů. Samotná pěna je žlutá, růžový je hydroizolační vrchní nástřik. Růžová barva je v tomto případě jakousi poctou právě zmíněné stavbě průtokového kanálu od Lea

P.H . Základní pěna je velmi nestálá a na UV záření degraduje. Musí se poměrně rychle po aplikaci ochránit nátěrem. Když se to neudělá, rozpadne se doslova na prach.

Polyuretanových pěn je hodně druhů. Jakou jste použili?

J.Š. Použili jsme tu, co má miniaturní póry, po nastříkání zvětší svůj objem jen nepatrně. Dvanáct centimetrů proto stačí.

T.H. Výhodou stříkání je, že na rozdíl od minerálních desek, polystyrenu, který se musí lepit, pěna dokonale přilne. Nevzniknou tedy dutiny, v kterých kondenzuje voda.

P.H. A lze ji dotáhnout až pod zem, protože je nenasákavá. Celý dům je ochráněn jednolitou slupkou. Navíc lze fasádu včetně střechy velmi rychle zhotovit.

J.Š. Byla provedena za dva dny, přitom cena je srovnatelná s klasickou fasádou. Výhoda krátké doby zpracování je „vyvážena" vysokými nároky na počasí. Nelze ji dělat ve větru, za deště ani mrazu. Na počasí jsme proto museli trochu čekat.

T.H. To ale platí pro všechny technologie, pokud se dělají poctivě.

Jak jste došli k zelenému tartanu jako povrchovému materiálu podlah?

J.Š. Úvahou, jak zabezpečit šikminy proti skluzu. Tartan používaný pro sportovní účely splňuje hygienické normy. Lze ho i mýt, nikoliv jen luxovat.

P.H. Ovšem mně zouvá ponožky...

Celý koncept je dost neobvyklý, jak jste jej nalezli? Jak sami výsledek vnímáte?

J.Š. Vývojem. Diskuzí. Jak jsem již říkal, klient chtěl mít malý kinosál. Což byla jedna důležitá věc. Druhou byl samotný terén, který je poměrně prudce svažitý. Jinde bychom asi hledali jinou cestu, ale v tomto případě se nabízelo spojit šikmost s kinosálem

P.H. Nešlo nám o zajímavý výtvarný efekt, jak se možná někomu může na první pohled zdát. Jde o přesné odpovědi na otázky, které jsme kladli s klientem skrze architekturu domu.

J.Š. Při řešení jakéhokoliv rodinného domu je velmi důležitá vazba architekta a klienta. Nejde o výtvarný kalkul. Jde o konkrétní dům pro konkrétní lidi. A taková věc je nepřenosná.

P.H. Na návrhu rodinného domu se vždy nějakým způsobem projeví požadavky klienta a prostředí. Pro manžele Čillíkovy byla topografie pozemku a přání mít domácí promítací sál natolik důležité, že došlo k trvalému propsání do architektury domu.

T.H. Výsledek nelze chápat jako nějaký univerzální recept na rodinné bydlení, tím méně jako příklad hodný následování. Jedná se naopak o individuální řešení, jehož vnímání a současně přijetí zůstane vždy navýsost subjektivní - v pozitivním i negativním smyslu.

Závěrem se nelze, pánové, nezeptat na pokračování vaší společné práce jako Ateliéru HŠH architekti...

P.H. Tohle je naše poslední věc, kterou jsme spolu dělali společně pod značkou HŠH.

T.H. Jako tři společníci jsme se po čtrnácti letech spolupráce a deseti letech fungování kanceláře rozešli. Únava, rozpory, opotřebení. Od všeho trochu. Cítili jsme, že některé diskuze nikam nevedou. Já osobně jsem někdy podmínkami v oboru tak otrávený, že ztrácím touhu se v něm vůbec pohybovat.

J.Š. Po škole nám vzájemná spolupráce vyhovovala, bylo to ku prospěchu. Po letech neměly některé naše debaty společný závěr. Společenství více lidí má smysl, jen když všichni cítí, že jim vzájemná diskuze pomáhá řešit problémy.

T.H. Další individuální cesty stále hledáme. Jméno HŠH po splnění závazků vně i dovnitř firmy ale zmizí. Ale rozcházíme se v dobrém, zůstáváme kolegy.

Připravil Julius Macháček a Martin Verner
---

Se zástupcem dodavatele Vladislavem Nevoralem

Jak jste se k zakázce na Vilu Hermínu dostali?

Máme s HŠH, především s panem architektem Hradečným, za sebou již spolupráci na více akcích, například rekonstrukci průmyslové haly v areálu plzeňské Škodovky. Jsme menší firma, ideální jsou pro nás zakázky objemem do deseti milionů. Stavba tohoto rodinného domu byla svojí technologií i rozsahem pro nás vítaná.

Co jste si, pane inženýre, pomyslel, když jste poprvé uviděl atypický projekt?

Musím říci, že mě zaujal. Zprvu jsme byli rozhodnuti, že postavíme pouze hrubou stavbu, projekt obsahoval mnoho atypických detailů, s kterými jsme neměli zkušenosti. Z dřívější spolupráce s panem architektem Hradečným vím, že HŠH architekti úzkostlivě dbají na precizní provedení a čistotu právě těchto detailů. Nakonec jsme se dohodli i na dokončení celé stavby a interiéru, kromě nábytku, ten si zajistil investor sám.

Vyskytly se některé stavebně problematičtější prvky?

Provedení hrubé stavby z porothermu bylo standardní. I založení stavby do strmého svahu proběhlo celkem bez obtíží. Složitější byla kovová zámečnická konstrukce vnitřní vestavby a její rozfázování při montáži tak, aby se dala integrovat do interiéru. Traverzy jsou vsazeny do sebe a musely být předpřipraveny naprosto přesně, abychom dodrželi úhly šikmých podlah. Náročná na přesnost byla také okna s bezrámovým zasklením. Jsou neotevíravá, předsazená před fasádu a tvoří vlastně jakýsi arkýř. Jedno z oken je navíc ještě šikmé, sleduje úhel svahu a zároveň podlahy domu. V interiéru jsme dělali keraštukové stěrky na stěnách a stropech, stěny a podlahy v mokrém prostředí jsou ze Siky. Položení tartanu na podlahy jsme zadali specializované firmě. Protože u podlahové krytiny architekt nepřipustil soklíky, museli být dořezy ke stěnám provedeny s milimetrovou přesností. S tímto typem krytiny jsme zkušenost neměli.

Fasáda a střecha z polyuretanové pěny je první, co kolemjdoucího zaujme. S aplikací této pěny jste měli zkušenost?

Nástřik rovněž provedl subdodavatel, trvalo mu to pouhé dva dny. My jsme s ním pochopitelně spolupracovali - připravili jsme mu paronepropustný podklad stěn, tepelné izolace soklu, střechy a šambrány kolem oken...

Co si myslíte o výsledku?

Nepřísluší mi hodnotit naši práci, ale ten dům se mi líbí, přestože je opravdu neobvyklý. Podstatné je, že vyhovuje investorovi a jeho rodině. Celá stavba proběhla bez konfliktů a spolupráce s architekty a investorem byla příjemná. Nebývá to vždy pravidlem.

Připravil Julius Macháček
---

S investorem Vily Hermína Michalem Čillíkem

Můžete, pane doktore, obecně říci, jaký vliv na psychiku, na rozvoj osobnosti má kvalita prostředí, ve kterém se člověk pohybuje po většinu času - tedy třeba ve škole, v zaměstnání, doma? Ptám se vás jako lékaře-psychiatra.

To je na samostatnou přednášku. Zkusím tedy krátce. Prostředí má na člověka významný vliv. Pro mnoho lidí, kteří třeba hledají nové zaměstnání, je prostředí, ve kterém chtějí pracovat, důležitým kritériem. Prostředí pro bydlení si pak vytváří každý člověk k obrazu svému sám tak, aby s ním byl ztotožněný, aby harmonizoval svoje představy se svými potřebami. Prostředí, které nás obklopuje, má na zdravou psychiku silný vliv.

Jste atypický investor atypického domu. Zdá se z výsledku, že jste při diskuzích o projektu s architekty, při hledání a utváření konceptu protežoval výtvarný, pocitový a filozofický aspekt budoucího lidského hnízda.

Atypický investor jsem určitě již proto, že jsem neměl a nemám na investování do podobných projektů dostatek peněz. Rozpočtový limit daný skromnými úsporami a výší hypotéky byl opravdu nízký a já tím tlačil architekty pěkně do kouta. Ale myslím, že jsem je děsil i jinak. často se totiž vrhám do vody, aniž bych tušil, jak je hluboká. Měl jsem svoji určitou představu a v té jsem preferoval řadu jiných složek, než jsou ty provozní, praktické. Já jsem se na tenhle dům od počátku díval jako na umělecké dílo, na sochu, kterou chci užívat k bydlení.

Upozornili vás architekti na různá úskalí, která tento koncept otevřeného prostoru a nakloněné roviny může přinést?


Rozhodně. Probíhal mezi námi dialog, velmi otevřený. Ateliér HŠH byl zajímavě osobnostně namixován - introvertnější Šépka jako hluboce analytická osobnost, Hájek se svojí expresivitou a Hradečný jako realista, který nás stavěl na zem a hlídal i reálné možnosti v závislosti na finančních limitech. O úskalích konceptu jsme mluvili nekonečně. Architekti přistupovali k některým mým zdánlivě nepraktickým požadavkům alternativně a vymýšleli taková řešení, aby byl prostor třeba v budoucnu adaptovatelný v souvislosti s případnou změnou uživatelských podmínek a potřeb.

Dům se rodil téměř deset let. To je doba, za kterou se často názor člověka evolučně promění, nebo se třeba náhle radikálně zcela změní. Byla vaše představa v čase po celou tu dobu trvalá, konzistentní?

Na počátku bylo slovo - nejprve jsme v úvahách měli jakousi housenku šplhající po stráni. Chtěli jsme využít dramatické krajiny, příkrého svahu a úžasných výhledů, které tohle místo nabízí. Když jsme však s rozpočtem šplhali přes deset milionů a já měl tři, bylo jasné, že takhle to nepůjde, a přešli jsme ke skromné formě růžového krystalu. Když diskuze skončily, výsledné myšlenky jsem se po celou dobu držel.

Když jsem domem procházel, získal jsem pocit, že je to dům takzvaně na jedno použití. Myslím tím, že je ušitý na míru pro vás a dnešek, pro současnou situaci rodiny, její skladbu, věk. Pro situaci, která je v prosinci roku 2009. Co ale bude za pět deset let?

To je těžká otázka, co přinese čas. Ani vy, ani já o tom nemáme přesnou představu. Jen vím, že budeme mít docela dobře modelované svalstvo na nohou, než kdybychom chodili po schodech. Že proměnlivý obraz krajiny a přírody, který je vymezen velkým oknem a je nad všechny televize, bude fungovat. A ostatní se uvidí.

Zabýváte se profesně lidskou duší, psychikou a vlivy, které ji determinují. Máte, teď myslím jako psychiatr, představu o tom, jak může tento navýsost atypický prostor - interiér i exteriér - ovlivnit vývoj vašich dětí, jak na ně bude působit?

To nelze předvídat. Jen si myslím, že takto výtvarně pojatý domov jistě podpoří tvůrčí aspekty osobnosti, nemůže mít jiný než kladný vliv. A šikminy v domě, umístění domu ve svahu mohou kladně ovlivnit fyzický stav.

Jistě vám již více návštěvníků položilo otázku, jak budete řešit pohyb po šikmé ploše, když třeba onemocníte, zhmoždíte si nohu?

To nevidím jako problém. Bude-li to nutné, přesuneme na potřebný čas své aktivity do horizontálních zón domu, ale také budeme protivenství překonávat a snažit se zdolávat šikminy i v indispozici. Dostalo se mi s manželkou možnosti pobýt po určitou dobu v ekvádorských Andách, kde se na prudkých svazích odehrával život celých generací našich hostitelů, kteří zde plnohodnotně žijí, chovají zvířata, mají zde políčka. Ve stáří mají skvělou fyzičku.

Koncept domu je založen na jednom otevřeném, funkčně propojeném prostoru. Děti se budou v určitém věku patrně dožadovat soukromí, jeho jistá míra je třeba nutná například pro intimní život rodičů...

Jsme zvyklí na malé byty. Akustické poměry třeba v paneláku, kde jsem bydlel, jsou nepoměrně horší než zde. Vyhovuje nám, že o sobě víme. Do určitého věku málokteré dítě chce být oddělené od rodičů. A vznikne li potřeba řešit soukromí, nabízí se několik alternativních možností jednoduchou vestavbou.

Dům splní svoji roli, budete chtít změnit adresu. Nemyslíte, že bude neprodejný?

Ano. Ten dům je neprodejný. Respektive neprodejný k bydlení. Ale je známo, že každá nemovitost si najde svého kupce. Už teď vím o zájemci, který by měl zájem koupit náš dům jako druhé bydlení, k víkendovým pobytům. Dovedu si také představit, že zde může mít ateliér výtvarník, že je dům vhodný pro firmy k pořádání teambuildingových akcí, že to může být prostor pro zážitkovou turistiku. Ale hlavně - rozhodně nechceme dům prodávat, a řeč o tom je tudíž zcela akademická.

Žijete zde krátce, pár měsíců, tedy jakoby ve zkušebním provozu. Máte nějaký závěrečný komentář?

Ten bude stručný. Žije se nám tady fantasticky. Dům předčil naše očekávání.

Připravil Julius Macháček

zdroj: časopis ARCHITEKT

Líbil se vám článek?

ano: 211     ne: 235

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb