přeskočit na hlavní obsah

Věže - příběh 11.září

/

Ráno

Teď už asi chápete, že můj život, jakoby zavěšen na nějaké růžové dárkové pentli, byl téměř dokonalý, alespoň pro mladého muže, jehož jedinými povinnostmi byly ty, které se vztahovaly k práci. Všechno ostatní byl jeden velký mejdan. A teď byto krásné ráno, jiskřivé, slunečné ráno bez kazu. Ještě bych měl zmínit, že mými přáteli byli vesměs umělci, architekti a performeři. Williamsburg je kypící a inspirativní místo plné mladých studentů umění a experimentátorů všeho druhu. Performeři se slétávali, tak jako včely kolem šťavnatého květu, do klubu Galápagos, který nebyl jen barem, ale i prostorem pro představení a uměleckým kinem. Byly to většinou hezké dívky s velmi pěknými hlasy a neméně pěknými boky a nohami. Vtáhly mne do svého světa burleskních představení, módních přehlídek a after-parties, které, vzhledem k významu svého běžného zaměstnání, nikdy nezveřejním v plném rozsahu. Tento bakchantský noční život kompenzoval můj denní svět apollinský, svět pořádku, symetrie, výkresů, tabulek a čísel.

Takže onoho krásného rána mě čekal každodenní svět projektů a dodavatelů a termínů realizace stavby. Jel jsem taxíkem, ne, byla to limuzína (v té době ve Williamsburgu neexistovaly žádné žluté taxíky), z místní stanice ve stylu mexické bodegy, odkud středoameričtí dispečeri rozesílali řidiče po celém Brooklynu. Zadní koženková sedačka potažená průhledným plastovým obalem byla pohodlná a měl jsem otevřené okno. Když jsme křižovali Metropolitan Avenue, spatřil jsem na ulici kamarádku Vanessu, zamával jsem jí a popřál krásný den.

Řidič limuzíny zastavil na ulici Tillary před vjezdem do staveniště. Cesta stála osm babek a já mu dal deset. Ne že bych byl nějaký Rothschild, ale vydělával jsem slušné peníze a utrácel je jen sám za sebe. Vystoupil jsem z auta a blýskl jsem před federálnímy maršály, hlídajícími vstup do areálu staveniště, služebním průkazem General Services Agency, federálního úřadu, pro který jsme stavěli budovu federálního soudu. I když už mě znali, dělalo mi radost, když jsem jim mohl ukázat kartu, jež mi visela na šňůrce kolem krku, a tímto z nich vyloudit jejich typické přikývnutí. Jak jsem řekl, dělalo mi radost, když jsem vyvolal rozvážné kývnutí u těchto drsně vypadajících hochů se zbraněmi na opascích. Nevím, co jsem si tím snažil dokázat, ale nejspíš to souvisí s dobou, kdy jsem stával venku před sametovým provazem u nějakého nočního klubu v downtownu, očekávaje přikývnutí od podobně vypadajícího drsňáka z ochranky klubu, které by mi umožnilo vstup na červený koberec, po němž prahla všechna ta načančaná děvčata, co stála na chodníku za mnou.

Já vím, že to zní hloupě a povrchně, ale v mém životě byly okamžiky, které byly právě takové. Hloupé a povrchní. Tak tedy, ukázal jsem identifikační kartu GSA a šel do třetího patra rozestavěné budovy federálního soudu, kterou jsme právě budovali a kde jsem pracoval jako projektový manažer generálního dodavatele stavby. Většina z nás právě dorazila do konferenční místnosti na pravidelnou týdenní poradu. Mí kolegové přetřásali poslední fotbalové zápasy nebo volební souboj o nového starostu mezi Greenem a Bloombergem, zatímco si malými červenými míchátky míchali kávu a srkali ji horkou z bílých polystyrenových kelímků. Všichni měli velké mroží kníry, jež mimochodem patří k naší profesi stejně jako pracovní bundy hořčicové barvy nebo malé přenosné vysílačky.

08:30

V 8:30 ráno jsme zasedli u konferenčního stolu z překližky. Někteří chlapi od subdodavatelských firem si čmárali hloupé obrázky na stůl, zatímco my jsme se od nich pokoušeli dostat informaci, kdy přesně budou hotovi v sedmém patře a kdy konečně dorazí ta chybějící součástka provizorního výtahu. „Dva týdny!"

Dva týdny - to byla jejich obvyklá odpověď. Tato standardní doba jim umožnila zjistit u šéfa, co tu zatracenou věc zdržuje, aby pak mohli posunout termín dodávky do bezpečné vzdálenosti a šlápnout na paty svým dodavatelům. Problém byl, že jejich „dvoutýdenní" harmonogram nikdy nebyl realizován včas, a všichni jsme to věděli. Tato oddalovací taktika mohla být následně uplatňována znovu a znovu a my se točili v bludném kruhu jak psi za vlastním ocasem.

„Seru na vaše dva tejdny! To si tak leda nechte vytetovat na ptáka! I když vám se na něj vejdou sotva dva dny! Kdo mi tady bude opakovat mantru o dvou tejdnech, toho vyhodím..." Charlie, hlavní mistr, se poté obrátil na nás, projektové manažery.

„Proč se sakra ptáme našich subdodavatelů na harmonogram? Od kdy nám tyhle malí pičusové mají něco diktovat? Když je v týhle roli necháte, tak tady budeme dalších pět let!" Charlie byl obvykle tichý chlapík, ale projektoví manažeři mu lezli na nervy. A proklínání všech subdodavatelů patřilo k výbavě všech mistrů. Nebyl kapitánem, ale měl na starosti podpalubí, a žádný kapitán (v tomto případě projektový manažer) by se ani neuprdl, aniž by to Charlie schválil. Musím říct, že Charlieho výbuch byl dobře naplánovaný a velmi účinný. Pro ty, komu ta konferenční slabota nepřipadala jako káva a vůbec je neprobudila, bylo Charlieho ranní představení tím pravým budíčkem. Freddie a Joey, od firmy 5Star Electric, se hihňali jako malí kluci, když učitel přehlédne jejich neplechy a kárá dítě ve vedlejší lavici.

„Vás si vezmu do parády jako další, žádnej strach, hned potom, co těmhle kreténům udělám novou díru v prdeli. Možná jsou to jen instalatéři, ale vy, vy úzkostlivý princezny, vy přijdete hned na řadu! „

08:40

Bylo 8:40 a Charlie toho měl opravdu dost. Ta místnost, ze které právě odešel, do té se znovu vrátí asi tak za deset minut. V té době už život, jaký jsem doposud znal, skončí a začne velký boj, ale nyní jsme ještě prožívali poslední minuty starého života. Užíval jsem si dozvuk Charlieho tirády a pohled na obličeje subdodavatelů, kteří právě dostali slovní výprask. Rozhlédl jsem se po místnosti a cítil rozpaky, ne kvůli Charliemu, ale kvůli naší vlastní neschopnosti udržet subdodavatele na uzdě. Mike se snažil prolomit ticho tím, že si odkašlal a upozornil všechny přítomné na „kritický bod" harmonogramu, na nějž teď všichni tupě zírali. „Ok, tak instalatéři budou zítra v sedmým patře a poslouchejte, chlapi, nechci slyšet žádné výmluvy, že zásobovací výtah nefunguje nebo tak. Jestli to bude nutný, budete nosit roury po schodech, schody už jsou hotový do šestýho a z šestýho do sedmýho je stejně musíte protáhnout zespoda dírama v podlaze, tak žádné kecy... A teď vážně, je tím problémem ten výtah, nebo je to něco jinýho? „ „No," řekl instalatér Joe, „my jsme stále nedostali zaplaceno za červenec a teď je září."

„Ale jděte!" vykřikl Mike. „Víš, že tohle je vládní zakázka ministerstva spravedlnosti a nikdo nedostává zaplaceno dřív než 90 dní poté, co podá faktury k vyúčtování. Vlastně je to 90 dnů od doby, kdy je faktura schválená investorem, tedy GSA.

Takže pokud mi tady budete bulet kvůli nezaplacený pohledávce z července, budete tu fňukat ještě za dva měsíce. Chceš, abych vám na to přinesl kýbl? Protože dva měsíce nářků bude bazén plnej slzí. No tak, pánové, nechte toho, přece tady nejsme poprvé."

08:50

V osm padesát mi zazvonil mobil. Zvednul jsem ho, a aniž bych naslouchal, vyslovil jsem obligátní frázi: „Mám jednání, můžu ti zavolat později?" „Jiri, stalo se něco hrozného, vypadá to, že nejaké letadlo právě naletělo do Světového obchodního centra! Musela to být nějaká malá cessna a ten pilot dostal infarkt nebo něco takovýho." Moje známá, Ann, na druhém konci linky zněla vážně rozrušeně. "Jsem na jednání, zavolám ti později."

Mobily všech najednou začaly zvonit, pagery začaly bzučet, ta zpráva o letadle přiletěla na elektrických vlnách do místnosti, nad náš překližkový stůl, mezi polystyrenové šálky. Ale zatím to byla jen zpráva o malém letadle, nějaké malinkém letadle a o tom, jaká je to škoda, že se to stalo, ale pojďme pokračovat v jednání, poslechneme si zprávy později.

„Všichni ven!!! Právě jsem viděl další letadlo, jak naletělo do druhý Věže. Bylo to nějaký vojenský letadlo, obrovský a tmavý!" křičel Charlie z plných plic, ale stále se kontroloval. Dveře byly dokořán a on v nich stál s vykulenýma očima. Hned jsme věděli, že to není vtip. Tohle nebyl Charlie v jedné ze svých obvyklých poloh seržanta při drillu nováčků. Charlie byl opravdu kdysi kaprálem v nějakém výcvikovém táboře námořní pěchoty a později sloužil v Okinawě. Byl to mariňák do morku kostí, a jak říkal - Jednou mariňák, vždycky mariňák!

„Všichni ven, to je nějaký útok na USA a tohle je federální budova, takže všichni ven!" Vystartovali jsme ke dveřím, až se šálky s kávou rozlétly na všechny strany.

Když bychom se vrátili o pár minut zpět, uviděli bychom Charlieho, jak stojí na střeše naší rozestavěné budovy soudu a jak hledí k Věžím. Jedné z nich, té severní, se kouří z nejvyšších pater a Charlie vidí plameny, jak olizují její východní tvář. Když přimhouří oči, vidí Charlie nějaké věci, které padají z poškozených podlaží. Najednou se v zorném poli jeho levého oka objeví předmět rychle se pohybující směrem vpravo ...dokud nezmizí v jižní Věži. Velká ohnivá koule exploduje z jejího boku.

Když se vrátíme ještě o pár sekund zpět, do momentu, kdy Charlieho oční sítnice zachytila pohybující se objekt, pravý motor letadla společnosti United Airlines, letu 175, je stále ještě připevněn ke křídlu letadla a neodvratně se přibližuje k budově.

Motor

Když letadlo narazilo do jižní fasády druhé Věže, došlo k výbuchu a trup stroje se rozerval o vnější ocelové sloupy a nosníky budovy, zatímco pravý motor, díky setrvačnosti své kinetické síly, pokračoval v dráze a začal klouzat po 81. kancelářském patře směrem k severovýchodním rohu budovy. Bylo tam stěží něco, co by bylo schopno zastavit pohyb této čtyřtunové koule. Síly, které působily na ještě fungující ocelové monstrum, doslova oholily jeho dvoumetrový plášť na poloviční jádro.. Žádný kancelářský stůl, židle, žádná skříň nebo nějaká nekvalitní přepážka ho nemohly zastavit. Poté, co si zoral cestu skrz interiér budovy, vylétl z jejího severovýchodního rohu a řítil se jako ohnivá střela po balistické dráze dané rychlostí a gravitací. To už nepoháněl křídlo letadla, z jehož palivové nádrže byl napájen. Nyní padal volným pádem, zpomalen odporem vzduchu a gravitační silou. Hned za motorem vystřelila z věže kanonáda zbytků trupu letadla i jeho pasažérů a rozsévala se po střechách a ulicích severně odtud.

Motor prolétl nad severním koncem náměstí WTC, přes 47patrovou budovu číslo Sedm, kde bylo umístěno ředitelství právě nedávno zřízeného Úřadu pro krizové události. Motor začal klesat nad Church Street, a jakmile udeřil do vrcholu12patrové budovy naproti vyhlášenému obchodu s cukrovinkami Peter's Candy and Grocery Store, jeho rychlost značně zpomalila. Udeřil do pouliční lampy na severovýchodním rohu Church a Murray Street. Některé jeho části klouzaly po chodníku ještě několik metrů, ale nějakým zázrakem se vyhnuly zástupu lidí na Church Street, který nevěřícně sledoval ohnivý výbuch v jižní Věži.

Pohled na doutnající motor zde na ulici byl nepochopitelný. Jak je možné, že jen o pár vteřin dříve byl připojen ke křídlu letadla a umožňoval jeho let? Kam se poděl zbytek letadla? A co je s lidmi na jeho palubě a co s lidmi v kancelářích, do kterých letadlo vrazilo? Ačkoliv motor při dopadu poškodil jen pouliční lampu, co asi udělal uvnitř 81. patra? Co mu asi stálo v cestě? Kolik stolů, skříní, kolik nic netušících zaměstnanců banky Fuji? Koneckonců potom, co se stalo ve vedlejší Věži Jedna, je veřejný rozhlas správy přístavu informoval, že s jejich Věží je vše v pořádku a aby se každý vrátil do své kanceláře.

Lidem na ulici teprve začalo docházet, že to neskutečné se právě stalo. Pořád ještě to nedávalo smysl, ale stalo se to, ten motor byl tady, vedle nich, tady na ulici!

Co následovalo, byl déšť trosek. Tisíce dokumentů se vznášely ve vzduchu, stejně jako to bývá ve filmech, když někdo nechtěně otevře kufr plný peněz a vítr všechno rozfouká. Všude byly papíry. Bankovní výpisy, faxy, předávací listy, oznámení o sbírce peněz pro výzkum rakoviny prsu, hlasovací lístky a dnešní noviny oznamující bitvu Bloomberga proti Greenovi u volebních uren.

Uvnitř obou Věží teď zuřily nesnesitelné požáry. Převažující severozápadní vítr rozdmýchával oheň a tlačil kouř směrem k Brooklynským výšinám. Miliony očí nyní směřovaly k místu tragédie. Miliony očitých svědků tady ve městě a přes řeku, v Jersey, strnuly v hrůze, miliony dalších u svých televizí po celém světě. Amerika byla napadena!

Hořící věže

Vrátil jsem se do budovy soudu pro svou přilbu a baterku a ze stolu naší recepční jsem sbalil přenosné rádio. Vzal jsem to přes park ke schodišti vedoucímu na pěší část Brooklynského mostu.

Z přenosného rádia jsem slyšel, že je ve vzduchu ještě několik letadel a že dalšími cíli by mohly být mosty a tunely. Dostal jsem najednou strach, podíval se pod sebe a uvědomil si, že stojím uprostřed mostu. Otočil jsem se a začal se vracet zpátky do Brooklynu. Když se o pár minut později ukázalo, že letadla nad hlavou byly naše stíhačky, rozhodl jsem se vyrazit zase na Manhattan. Postupně se proti mně objevovali lidé pokrytí bílým prachem. Jediné tmavé skvrny na jejich tvářích byly od slzících očí a tekoucích nosů. Na manhattanské části mostu, v blízkosti budovy Pace University, jsem si všiml policistů, jak zadrželi nějakého muže v turbanu, pravděpodobně Sikha. Když jsem došel k newyorské radnici, začala se hroutit Severní Věž. Oblaka prachu, stlačená do úzkých koridorů ulic západně od Broadway, se najednou vyvalila do otevřeného prostoru parku před radnicí a pohltila všechno, stromy, unikající lidi, policejní auta i jejich blikající světla, všechno se změnilo ve světle šedou maketu, jako by se vše živé i neživé podívalo do očí Medúsy a proměnilo v šedý kámen.

Ocelové kosti

Ocel je slitina železa a malého množství uhlíku. Kromě uhlíku mohou být jako legující prvky přimíchány například chrom, mangan, vanad a wolfram. Ty pomáhají atomům železa, aby se nerozpadly. čím více je ve slitině uhlíku, tím je ocel, za cenu větší křehkosti, silnější a tvrdší.

Ocel má bod tání okolo 1500 °C, ale přesná teplota tání závisí na jejím typu. Teplo, které vzniklo v důsledku výbuchu letadel a následného zhroucení Dvojčat, sice nedosáhlo v žádné jejich části tak vysokého stupně, nicméně k tomu, aby se z oceli stala želatina, je zapotřebí mnohem nižší teploty. Ocel ztrácí polovinu své pevnosti, tedy schopnost čelit vnějším silám, pro které byla určena, už asi při teplotě 500 °C.. Ocelový sloup při teplotě přes 200 °C ztrácí pevnost, tedy schopnost nést váhu zatížení.

Během několika měsíců se objevilo mnoho odborných teorií o tom, jak Věže spadly, stejně jako bezpočet konspiračních teorií, včetně těch o velkých vojenských letadlech s připevněnými bombami, onanobombách, nainstalovaných na každém patře pod nárazovými zónami, a jiné podobné nesmysly. Během doby se vykrystalizovaly dva základní názory o příčinách pádu Věží.

Jedna skupina odborníků se domnívá, že zhroucení Věží zavinily horizontální prvky - že příhradové nosníky, nesoucí betonová podlaží, neodolaly žáru. Navíc ne všechny nosníky měly přiměřenou vrstvu ohnivzdorné izolace, a tak byly vystaveny přímému působení tepla z požárů v zóně nárazu. Jakmile se nosníky začaly žárem natahovat, spoje v jejich koncových bodech se uvolnily. Tyto spoje, což byly dva šrouby o průměru 2 cm na každém konci příhradového nosníku, nemohly odolat smyku, jako kdyby byly přestřiženy nůžkami. Celé podlaží se takto oddělilo od vnějších a vnitřních nosných sloupů.

Nepodpírané podlaží se propadlo a dopadlo na podlahu pod sebou, jejíž nosníky, spolu s okolními sloupy, již byly také oslabené vysokou teplotou. Kombinace nárazu padající podlahy a statického oslabení spojových bodů podlaží o patro níže způsobilo okamžité selhání spojů. Začal tím kaskádový proces, inženýry zvaný „progresivní selhání", dominový efekt kolapsu podlaží, při kterém jedna podlaha padá na tu přímo pod sebou, přesekává její šroubové spoje a vystavuje vertikální strukturu (sloupy vnějšího pláště a sloupy vnitřního jádra) ničím neomezeným vodorovným tlakům. Sloupy v místech nárazu letadla, příčně nevyztužené, nedostatečně vybavené vrstvami protipožární izolace a oslabené vysokými teplotami, již nemohly unést váhu budovy nad sebou a začaly se podlamovat. Podlaží se hroutila jedno po druhém a s každým dalším dopadem jednoho patra na to pod ním vznikala oblaka prachu. Padající vrchol Věže svou vahou nezastavitelně stlačoval hmotu stavby dolů a vnější podlomené sloupy umožnily, že se spodní fasády oddělily od jádra a otevřely se jako slupka banánu. Konstrukce budovy se začala rozpadat na jednotlivé stavební díly trojsloupí, které se odlamovaly v koncových spojích. Jako poslední, a to zejména v případě severní Věže WTC, se zřítilo vnitřní jádro sloupů a traverz, které obklopovalo výtahové šachty a haly jednotlivých podlaží.

Druhá znalecká skupina, ustavená v lednu 2002 a vedená Matthysem Levym z firmy Weidlinger Engineers, byla sestavená z odborníků z různých stavebních inženýrských firem, jako byly LZA / Thornton Tomasetti a Arup Fire, a dalších forenzních specialistů. Jejich teorie předpokládá, že výbuch prvního letadla částečně poškodil sloupy vnitřního jádra v severní Věži, navíc zbavil většinu sloupů protipožární izolace a tyto vnitřní sloupy povolily jako první. Připojil jsem se k této skupině v roce 2002 a pracoval pro Wachtel Lipton Rosen and Katz, velkou advokátní kancelář, která reprezentovala Larryho Silversteina, majitele Dvojčat, v soudním sporu s pojišťovnami.

Velitelské stanoviště

13. září ráno to v budově velitelství vypadalo jako v nějakém sci-fi filmu. Dva tucty mladých inženýrů z firmy LZA / Thornton-Tomasetti byly oblečeny do bílých Tyvek® kombinéz, jako nějaká úderná komanda z vesmíru. Byli připraveni ke slézání hory trosek a měli také posoudit škody u okolních budov. Jejich šéf Rich Tomasetti shromažďoval své inženýrské jednotky od včerejšího rána, aby byly po ruce inspektorům ze stavebního úřadu.

Dostat se tento den do velitelského stanoviště, které bylo narychlo umístěné do blízké základní školy, bylo jako snažit se dostat do klubu, kde se mladíci, co nejsou na seznamu, navzájem přetlačují u sametového lana a snaží se navázat oční kontakt s chlapíkem s blokem papíru, který srovnává jména s nějakým tajemným pořadníkem, sestaveným pomocí kontaktů "ten zná toho a ten zas toho". Těm s povědomým jménem nebo obličejem byly vydány zvláštní průkazy s pořadovým číslem a jejich kontaktní informace byly zapsány do knihy, která byla ihned plná. V následujících dnech byly ad hoc soupisy nahrazeny úředními seznamy, ve kterých již figurovala jména inženýrů a stavařů z velkých stavebních firem.

Jedním z mých úkolů bylo zjistit, jestli budovy v okolí WTC nejeví známky vedlejšího poškození - statická narušení, ucpané střešní vpusti atd. Pracoval jsem s inspektory ze stavebního úřadu. Vytvořili jsme týmy dvojic pro případ, kdyby se jednomu z nás něco stalo - mohl se zhroutit strop, mohla nás zasypat suť, ve dvou byla větší šance, že alespoň jeden bude schopen přivolat pomoc. Problém byl v tom, že většina mobilních telefonů pořád nefungovala - budova telefonní společnosti Verizon byla hodně poničena a kabely vedoucí do New Jersey také byly přetrhané. A 120metrová anténa z vrcholu Severní Věže 1350 metrů nad zemí rovněž byla pryč. Pomyslel jsem si, že vedle masek s filtry jsou potřeba krátkovlnné vysílačky. Další večer jsme s kamarádem Robertem Leem a Michaelem Talleym objeli příslušné obchody a dostali darem padesát dvoupásmových vysílaček. Bylo skvělé vidět inspektory ze stavebního úřadu, jak díky nim vyřizují tisíce problémů, běhají po kanceláři a křičí „OK tohle a OK tamto" a „Končím" a „Přepínám".

Papírový model

(Aha moment) Sobota, 15. září 2011 Stalo se to na jedné z ranních schůzek ve velitelském stanovišti, zřízeném v základní škole č. 89.

Před vchodem do budovy školy byl velký mumraj, jak se sem stále více stavebních subdodavatelů a jejich dělníků hrnulo v první volný víkendový den. Na chodbě stál Irwin Cantor, statik a bývalý obchodní partner Ysraela Seinuka, a křičel něco o tom, aby chlap u kopírky udělal dost kopií. ... Když jsem vešel do místnosti, právě probíhala debata nad souborem plánů Světového obchodního centra. ...Probíralo se, jak zajistit logistické umístění některých z větších jeřábů na West Street a odstranění poškozené sochy zeměkoule, která stála uprostřed kruhové kašny a celého náměstí WTC Plaza. Peter Tully z firmy Tully Construction, jež měla na starosti odklízení trosek ve východním sektoru WTC, chtěl vědět, jaká je nosnost konstrukce náměstí.

A tehdy se mi v hlavě rozsvítilo. Uvědomil jsem si, že fyzický 3D model, který by ukázal WTC v současném stavu, se zřícenými Věžemi, s troskami a s okolními ulicemi i budovami, by byl skvělou pomůckou. Trojdimenzionální vizuální pomůcka, která by byla srozumitelná jak pro inženýry, tak i pro jeřábníky a hasiče. Po schůzce jsem šel rovnou zpátky do budovy Amex. Měl jsem s sebou fotoaparát a věděl, že budu potřebovat fotky z ptačí perspektivy. Vyšplhal jsem se do 26. poschodí, kde byla terasa. Udělal jsem několik fotek a snažil se pokrýt celou plochu WTC i okolní budovy. Viděl jsem jen budovu Verizon, WTC č. 6, pahýly obou Věží, jižní pěší most, budovu na West Street č. 90 a budovu Deutsche Bank. Budovy WTC č. 5 a č. 4 mizely v kouři. Budova WTC č. 7 byla jen doutnající hromada, která zahalovala kouřem budovu na Vesey Street.

V následujících dvou dnech, za pomoci dvou přátel - taktéž architektů z Cooper Union, Kennetha Francise a Sandry Donnerové - jsme pracovali dnem i nocí a vyrobili jsme první trojrozměrný model zříceného Světového obchodního centra. V pondělí ráno 17. září jsem jej přivezl do velitelského stanoviště. Požárníci a záchranáři se shodli, že vidět věci trojrozměrně jim pomůže orientovat se v nepřehledné hoře sutin, a Mike Burton mě požádal, abych zůstal a pokračoval v rozvoji myšlenky 3D modelů. Ihned nato a s posvěceních Burtona jsem s pár kamarády začal budovat podrobný 4D počítačový model, který byl v průběhu několika měsíců neustále aktualizován a využíval animaci jako čtvrtý rozměr. O měsíc později jsem přišel ke studentům Cooper Unionu s myšlenkou stavby plexisklového modelu podzemních pater WTC, tzv. "vany", ve velkém měřítku. Se studenty fakulty architektury jsme pak vyrobili model založený na nejaktuálnějších výkresech a dokumentaci podzemních pater, které nám dodávali inženýři firmy Mueser Rutledge, co dohlížela na základy Věží a bezpečnost obvodové základové zdi. Tento model byl dodán do velitelské stanoviště 2. listopadu 2011.

Mapa WTC sektorů

Na plán Světového obchodního centra byl zakreslen velký kruh, rozdělený do čtyř sekcí, každou pro jednu z hlavních stavebních firem, které buď byly schopny dostat se na místo jako první, nebo měly nějakou zkušenost s velkými stavebními projekty na širším území New Yorku. Ve středu 12. září se tak zrodila mapa sektorů WTC.

Mapa pojmenovala sektory podle každé ze stavebních společností: Bovis - jihozápadní roh, AMEC - severozápadní roh, Tully - prostor mezi východní zdí betonové vany a Church Street, a Turner od ulice Vesey na sever. Pro společnost Turner bylo problémem číslo jedna odstranění budovy WTC č. 7, která se jako poslední zhroutila předešlé odpoledne. Naštěstí byla ale kompletně evakuována, a tak byl proces pátracích a záchranných prací ihned přeskočen. Budova ale byla postavena nad transformátorem, který obsahuje PCB. (Polychlorované bifenyly, dioxiny, které mohou způsobovat kožní problémy a dokonce i rakovinu jater. PCB byly používány hlavně v elektrických kabelech až do sedmdesátých let minulého století, takže většina kabelového vedení Světového obchodního centra obsahovala PCB.) Firma Turner též měla v postižené oblasti na starosti úklid prachu a čištění mechanických systémů, potrubí, filtrů apod. Příběh věží Typický mrakodrap má vnitřní les sloupů. Obvodový plášť nenese, krom sebe, žádné zatížení a je zavěšen od podlaží k podlaží. V případě 110patrových Dvojčat architekt Minoru Yamasaki vymyslel revoluční systém. Odstranil všechny vnitřní sloupy a vytlačil je z interiéru do obvodu budovy. Tím otevřel prostor a vytvořil komerčně zajímavé pronajímatelné kanceláře v každém patře. Vnitřní nosné jádro obepínalo výtahové šachty a lobby. Vnější stěna přestala být „obvodovým pláštěm" a jako by se navrátila do 19. století a stala se opět nosnou stěnou. Ze skleněného pláště se stalo silné ocelové brnění. Protože měl Yamasaki strach z výšek, umístil vnější 35x35cm sloupy blízko sebe a ponechal pouze 56 centimetrů prostoru pro sklo mezi nimi, aby nikdo nemohl vypadnout z okna.

Jeden menší designový detail zachránil tisíce životů. Dvojčata původně měla stát blízko u sebe, a tak aby se nájemníci z jedné Věže nedívali do kanceláří té druhé, Yamasaki je nakonec posunul od sebe. Když se Jižní Věž zhroutila jako první, její masa se pouze otřela o vnější brnění Severní Věže a poskytla tak dalších 29 minut k její evakuaci. Kdyby naletělo jen jedno letadlo do Věží WTC, jedna z nich by dodnes stála.

Zaplavení

Zatímco se tým inženýrů a stavebních dodavatelů zabydloval ve velitelském stanovišti v základní škole č. 89, aby pomáhal hasičům v pátracích a záchranných operacích, skupiny inženýrů, pod vedením firmy Thornton-Tomasetti, se zaměřily na podzemní strukturu uvnitř a vně vany, na komplex WTC, tunely podzemní dráhy do New Jersey a newyorské metro. Ostatní týmy, spolupracující s odborníky ze stavebního úřadu, se snažily zajistit okolní poškozené budovy nad úrovní ulice. Největší starostí George Tamara byla možnost, že by řeka Hudson naplnila „vanu". Existovala vážná hrozba, že obvodová zeď povolí a voda zaplaví celé podzemí WTC. Pokud by řeka Hudson protrhla obvodovou zeď, následky by byly katastrofální.

Ukázka z knihy Věže - příběh 11. září. která vychází v těchto dnech
TEXT JIŘÍ BOUDNÍK 

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 264     ne: 246

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb