přeskočit na hlavní obsah

The Park - bulvár za městem

/up/images/featured/images/the_park_0.png


ROZHOVOR S BORISEM VOLOŠINEM

Areál administrativních budov, nazvaný The Park, architektů studia Cigler Marani na pražském Chodově byl projektován i stavěn několik let, po etapách byl pak předáván do provozu. Před pár měsíci byl defi nitivně dokončen. Urbanismus jste od počátku stanovili v poměrně jasném konceptu, procházel pak ještě dalším vývojem? Základní koncepce, jejíž osu tvoří centrální pěší ulice s navazujícími domy a zahradními úpravami, byla připravena na začátku projektu a během dalších fází se již neměnila. Netušili jsme ale, jaké budou nároky nájemců na jednotlivé budovy, které ve fázi urbanistického návrhu představovaly pouze jednoduché objemy. Hledali jsme proto řešení, které se dokáže přizpůsobit fi rmám s vysokými požadavky na prostor i fi rmám, jimž postačí menší plocha. Tomu vyhověl pravidelný rastr podélných bloků, které jsme mohli podle potřeby propojovat nebo oddělovat. Původně jsme si celý komplex představovali v jedné rovině – domy na sebe ideálně navazovaly a zejména dělicí stěna tvořila při pohledu z dálnice čistou horizontální linii. Investor s tím ale nesouhlasil a převýšení areálu mezi jeho začátkem a koncem kolem čtyř metrů jsme museli vyřešit jiným způsobem.

Ale skutečnost, že budovy a stěna nejsou v rovině, není na první pohled patrná. Pokud jsme nechtěli přijít na konci areálu o jedno patro a budovy osadit v jedné rovině, bylo třeba vyrovnat značný výškový skok v místě vstupu do areálu, a to ne právě malým nástupním schodištěm. Takže v současnosti je každý z domů posazený podle potřeby vždy o trochu výš a jednotlivé objekty kopírují terén. Výškové rozdíly jsou nejvíc vidět u dělicí stěny, která se od dálnice trošku „zubatí“ a u posledního domu se zazubatí výrazněji. Samozřejmě nás mrzí, že se právě tady nepovedlo dosáhnout dokonalé linie, ale vzhledem k celé délce stěny výškové změny nepůsobí tak rušivě. Vyrovnání tak velké plochy do roviny se i s ohledem na sítě ukázalo jako neekonomické. V úvodu projektu navíc nikdo nevěděl, zda dojde k naplnění celého rozsáhlého záměru a investor nechtěl skončit s prvním domem na kopečku vysokém čtyři metry.

Došlo ještě k dalším úpravám projektu? Výraznější změnou bylo také vytvoření druhého náměstí a zakončení pěší ulice. Rastr prstů budov nám již po dokončení první etapy výstavby připadal příliš monotónní a pouhé zahradní úpravy již nedokázaly jednotlivá atria od sebe odlišit. Uvědomili jsme si, že se ulice potřebuje otevřít a dostat nový impuls. Povedlo se nám přesvědčit investora, aby za cenu ztráty pronajímatelné plochy přistoupil na vytvoření veřejného prostoru. Co se týká zakončení ulice, to se stalo předmětem mnoha diskusí. V původních koncepcích končila u poslední budovy. Zvažovali jsme její zakončení v proskleném atriu, ale jako nejlepší řešení se nám jevilo ulici prodloužit a napojit na další navazující území.

Parcela se nacházela v polích za městem, i když s dobrou dopravní dostupností. I proto jste zvolili koncept hlavního bulváru? Otázkou ovšem zůstává, kam vlastně směřuje. Parcela je sevřená mezi frekventovanou ulicí a dálnicí. V podstatě se jedná o jakýsi ostrov, který je od svého okolí odříznutý. Vycházeli jsme tedy z předpokladu, že do areálu se bude nárazově „vlévat“ nejvýznamnější počet chodců směrem od metra. Hlavní pěší osu jsme navrhli z tohoto bodu a pozemkem je vedena středem. Nemá žádné další kompoziční opodstatnění, neváže se na pohledové dominanty, protože ty zde prostě nejsou. Přišlo nám nevhodné zastavit tok energie ulice na poslední budově a přímo narazit na konci bulváru do plné fasády. Proto jsme u posledního domu navrhli otevřené průchozí podloubí, aby energie ulice mohla volně pokračovat. Ulice se tak otevřela vizuálně i pocitově.

Hledali jsme pro ni správnou proporci a jako vzor jsme zvolili průřez Pařížskou ulicí. Široká je tedy dvacet metrů, lineárně dělená stromořadím, osvětlením, trávníky a lavičkami. Z této plochy je jenom devět metrů zpevněných dlažbou a slouží pro chodce. Zbytek tvoří zeleň a štěrkem vysypané plochy.

Ulice je pouze součástí celkového řešení zahradních úprav. Na čem bylo založeno? V první fázi jsme defi novali témata jednotlivých částí areálu. Prvním z nich byl vstup do komplexu, dalším dělicí zeď od dálnice, pak hlavní osa, dvě náměstí, umělá jezírka a část mezi dělící stěnou a dálnicí. Tyto prostory se dále rozvíjely. Hledali jsme prostředky, jak je vzájemně propojit. Chtěli jsme dosáhnout toho, aby celý areál působil jako celek. Jednotlivé výrazové prvky se proto opakují. U zahradních úprav je to především bílá betonová a šedá kamenná dlažba, gabionové zídky a vodní prvky, dále zelené plochy a vysoké trávy. Vytvořili jsme vlastní jazyk, který se následně používal v průběhu celého projektu. Propojení se povedlo i u budovy 01.12, která je oddělena od zbytku areálu silnicí. Co přináší a posouvá kvalitu zahradních úprav nejvíce, jsou vodní prvky. Bez nich by The Park nebyl tím, čím je.

Skleněná stěna u dálnice je jakýmsi logem celé stavby. Moje původní představa byla asi poněkud naivní – předpokládal jsem, že by se mohla nejdřív postavit tato stěna jako určitý reklamní slogan, a k ní pak postupně budeme přiřazovat jednotlivé domy. Tímto způsobem bychom stanovili určitý rámec, základní linku, k níž se postupně přičlení vlastní obsah. To ale přirozeně nevyšlo, postavit podobnou zeď „jen tak“ se ukázalo jako zcela nereálné. Dělicí stěna, tak jak je zhotovena dnes, se o domy opírá, je jejích přímou součástí. Stavěla se tedy společně s nimi. Součásti stěny je spousta skla a náročných technologií, které jsou s objekty budov provázané. Zimní zahrady měly i výrazný dopad na celkovou cenu stavby, v rozpočtu tvořily výraznou položku. Domy za stěnou by samozřejmě fungovaly i bez ní, nicméně projekt by přišel o svou tvář.

Kromě toho však má také funkci ochrannou – tvoří bariéru od dálnice. Splnila v tomto směru předpoklady? Vytvořením předstěny jsme fasádám uvnitř zimní zahrady hodně pomohli a zlepšili vnitřní akustické podmínky. Zároveň jsme tak mohli slevit v nárocích na jejich akustické vlastnosti, jelikož část hluku zachytí předstěna. Každá fasáda na domech je zasklená jiným typem izolačního dvojskla podle orientace k světovým stranám, hluku, liší se v jednotlivých patrech a podobně. Fasádní systém zůstává stejný. Hmotové řešení budov je zvoleno tak, aby byla všechna pracovní místa vizuálně spojena s venkovní zelení nebo se zelení v atriích. Chtěli jsme také, aby orientace uvnitř budov byla snadná, aby se dalo vždy vizuálně rychle zjistit, kde se vlastně nacházíme.

I když se jednotlivé prsty opakují, zahrady se mění. Takže víte v každém okamžiku, v které budově jste a kam se díváte.

Jaké požadavky měl investor? V zásadě měl jasnou představu o svém záměru. Ale i ta měla různé varianty a bylo nutné uvést ji do souladu s územním plánem a zájmy města. Jeho požadavky byly vysoké, například chtěl, aby ve vedení projektu působil architekt s mezinárodní zkušeností. Tím se stal Vincent Marani. Zároveň jmenoval určité referenční projekty v zahraničí, k nimž se chtěl kvalitativně přiblížit. Neočekával ale od nás, že mu stanovíme jeho obchodní záměr. Pokud chce být investor tohoto typu úspěšný, musí znát trh i standardy budov v daném prostředí. Tento projekt byl nastaven tak, aby se jednalo o nejvyšší úroveň v rámci lokality. Takže jsou tu technologie, které zajistily kvalitu vnitřního prostředí, systém řízení budov zabezpečující nízkou energetickou náročnost, zdvojené podlahy atd. Domy nabízejí interiéry, v nichž má každé pracovní místo přirozené osvětlení a výhled do zeleně. Výhodou pro nás bylo, že investor budovy dále provozuje. Měl tedy zájem na jejich slušném provedení a snažil se také optimalizovat provozní náklady.

Na venkovní úpravy vyčlenil nemalou část financí, mohli jste tedy vybírat kvalitní materiály, navrhovat vlastní mobiliář. Tyto možnosti však jistě nebyly nekonečné… Investor chtěl kvalitní zahradní úpravy, ale první cenové představy získal až na základě projektů. Pak jsme se museli přizpůsobit jeho rozpočtu nebo jinak vybalancovat projekt. V rámci prostředků, které vyčlenil, bylo možné sáhnout i po lepších materiálech a produktech. U zpevněných ploch jsme eliminovali asfalt – na dlažbách střídáme přírodní kámen v několika úpravách s dlaždicemi z bílého betonu, který byl zhotoven ze směsi kamenné drti Carrara s bílým cementem. Dřevěná prkna na odpočinkových terasách jsou z tropického dřeva. Navrhli jsme i mobiliář, koše a lavičky. Lavičky jsme pojmenovali Dialog. Nechtěli jsme, aby se na nich pospávalo, a proto jsme je zhotovili v podobě pro dva sedící. Realizovali jsme je s dřevěnými sedáky ve vnitřních atriích a s nerezovými sedáky ve veřejně přístupných místech. Pro osvětlení jsme vybrali svítidla se světlem generovaným laserovým paprskem. Investor musí počítat i s tím, že tyto zahradní úpravy nejenom pořídí, ale i provozuje. Pokud má v areálu dvacet typů svítidel, musí pak mít k dispozici také odpovídající počet typů náhradních světelných zdrojů. Pokud má ve vodních prvcích krásné kameny, musí počítat s tím, že je musí občas doplnit, jelikož často končí v jezírkách českých zahrádkářů. Zahrady vyžadují celoroční údržbu a pozornost.

V porovnání s celkem to jsou spíše důležité drobnosti. Jak hodnotíte práci na venkovních úpravách ve chvíli, kdy už se dají považovat za – téměř – dokončené? Zpětně to vidím tak, že kdybychom celý areál vytvářeli najednou, nemohl vzniknout v této podobě a kvalitě. Pracovali jsme na něm průběžně osm let. Na zahradách a úpravách venkovních ploch pracoval stejný počet lidí jako na domech, i když jsme na projektu staveb šli do značných detailů a několika verzí. Základní koncepce venkovních úprav byla připravovaná vždy přímo u nás v kanceláři. Zahradní architekti se pro nás stali důležitými partnery zejména v oblasti návrhu zeleně – vědí, jaké možnosti výsadby v tom kterém místě přicházejí v úvahu a proč. Vodní prvky jsou spíše stavebně-technické dílo vyžadující značné technologické zázemí, a proto byly navrhovány rovněž v rámci kanceláře. Ve výsledku domy a zahrada vyžadovaly podobné množství energie s tím, že venkovní úpravy si jí postupně braly stále víc. Investor od nás očekával, že ke každé prezentaci přijdeme s pěti různými variantami. Pro pět slušných alternativ je nutné zpracovat interně variant deset. Při prezentaci a debatách se pak ujasnily třeba dvě, nakonec samozřejmě zůstala k řešení jediná. Když ale tuto energii projektu v přípravné fázi nedáte, výsledek bývá většinou horší.

PŘIPRAVILA HANA VINŠOVÁ


THE PARK, PRAHA 4-CHODOV
KLIENT AIG / Lincoln CZ
GENERÁLNÍ PROJEKTANT Cigler Marani Architects, s.r.o.
PARTNEŘI PROJEKTU Doc. Ing. arch. Jakub Cigler, AIA, ČKA, Vincent Marani, Dipl. arch., AIA
AUTOR NÁVRHU STAVBY Doc. Ing. arch. Jakub Cigler, AIA, ČKA
ODPOVĚDNÝ PROJEKTANT Doc. Ing. arch. Jakub Cigler, AIA, ČKA
PROJEKT MANAŽER Ing. Petr Kužela, ČKAIT, Vincent Marani, Dipl. arch., AIA
HLAVNÍ ARCHITEKT PROJEKTU Ing. arch. Boris Vološin, ČKA
HLAVNÍ INŽENÝR PROJEKTU Ing. Petr Kužela, ČKAIT (budovy 01, 02, 03, 04, 05), Ing. Aleš Raimr (budovy 06, 07, 08, 10), Ing. Michal David (budovy 09, 11, 12, 13)
ZAHRADNÍ ÚPRAVY NÁVRH Cigler Marani Architects, s.r.o., Terra Floridus, Copijn Utrecht, Dipl. Ing. Sussane Zetsch, MSc. Anna Salingerová, Radka Šimková (Terra Floridus)
PODLAŽNOST 2 podzemní patra (podzemní parkování + sklady), 4–5 nadzemních pater (kanceláře) +1 technické podlaží
CELKOVÁ PODLAŽNÍ PLOCHA cca 190 000 m2 v 12 budovách

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 303     ne: 283

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb