přeskočit na hlavní obsah

Studijní a vědecká knihovna – recenze: Křížit a kroužit

/up/images/featured/images/narodni_technicka_knihovna_0e.png
Téměř na břehu řeky Orlice vyrostla budova, která svým nepravidelným rastrem kulatých oken a půdorysem ve tvaru chromozomu X navázala na osobitě kvalitní zástavbu Hradce Králové. Orlické nábřeží stálo mimo sídelní dynamiku mladého moderního města, což se dodnes projevuje dualitou mezi výrazně artikulovaným nábřežím Labe s Kotěrovým muzeem, Liskovými lázněmi a dalšími stavbami a málo regulovaným orlickým nábřežím. Nová knihovna vytvořila v orlické oblasti potřebnou další dominantu naproti architektonicky silné Gočárově koželužské škole. Budova nejen vhodně dotváří urbanistický kontext, ale sama poskytuje mimořádně kvalitní a různorodé pohledy na hradecké panoráma prostřednictvím atypických kulatých oken.

Kromě několika dalších výrazných znaků je třeba si všimnout dvou základních: půdorysu a skladby oken. Půdorys ve tvaru chromozomu X je skvělým dokladem odklonu od napodobivě chápané organické architektury a vyvrácením domnělé mimetičnosti. Organická architektura v tomto smyslu není napodobeninou organického tvaru, ale spíše interpretací dualismu zápis/tvar. K vysvětlení této dichotomie je zapotřebí několika úryvků z knihy buněčného biologa Antona Markoše Povstávání živého tvaru: „V době, kdy tvarová, jevová stránka organismů byla jedinou dostupnou úrovní zkoumání, trval dost dlouho spor o to, jak tvary povstávají. (…) Až v pozdějším vývoji převládlo morganovské paradigma, podle něhož jsou vlastnosti organismu určeny vlohami – geny. Tato neobyčejně produktivní cesta vedla k objasnění molekulární podstaty genu a genetické informace a k formulaci centrálního dogmatu molekulární biologie. Důsledkem této úspěšnosti je pak vžitý náhled, že nejhlubší formativní příčinou je v živých organismech právě zápis – sled nukleotidů v nukleových kyselinách. (…) Když jsem se pokusil analyzovat ono napětí zápis – tvar, uvědomil jsem si, že pramení do značné míry z nerespektování hladiny popisu, na níž je příslušné poznání učiněno. V důsledku toho se z poznání jedné úrovně odvozují generalizace i pro úrovně ostatní. To platí jak pro redukcionismus molekulárních biologů, tak pro redukcionismus opačného znaménka u strukturalistů.“1 Jinými slovy je to, co je v odborné literatuře považováno za organickou architekturu, projevem redukcionismu strukturalistů, kteří „preferují tvary, snaží se obejít bez zázemí, kterého biologie dosáhla za posledních 40 let, a přitom jsou do značné míry spekulativní, nerozvíjejí vlastní metody“.2 Použijeme-li Markošovu analogii, pak je obvyklé chápání organické architektury strukturalistické (napodobivě preferuje jen tvary), kdežto autor tohoto článku se pokouší uhájit i interpretační hladinu zápisu, pro nějž nalezl doklad v budově knihovny v Hradci Králové. Proč tak výstřední (zdánlivě daleko od interpretačního středu) odbočení formou exkursu do buněčné biologie? Protože se chvatem (tedy rychle, ale sevřeně) analogie dostáváme k tvrzení, že knihovna v HK je organickou architekturou, tedy nikoli tvarem, ale zápisem, a k podpoře tohoto tvrzení bylo nutné objasnit, co míníme slovem zápis. Knihovna má totiž naprosto nepopiratelně tvar pohlavního chromozomu X v metafázi mitotického dělení těsně před rozestupem do dceřiných jader. Náhoda? Pak můžeme za náhodu považovat cokoli, dokonce i samo mitotické dělení. A nesejde na tom, sestoupili-li architekti při volbě tohoto zřetelně organického tvaru pod hladinu molekulární úrovně. Důležité je, že zvolili za formu svého pojetí organické architektury nikoli tvar jako strukturalisté, ale zápis jako molekulární biologové. Byl jsem překvapen, že architekti Brychta a Halíř byli překvapeni mou analogií chromozomu X, protože nejen genetik, ale každý laik v půdorysu knihovny nemůže tuto do očí bijící podobnost nevidět. To ostatně dokládá v tomto čísle rozhovor s Martinou Novotnou. Ale v tom je ten vtip. Nevidíme napodobivý organický tvar, ale architektonicky vyjádřený zápis do buněčné struktury. Je to tedy architektonický symbolismus vyšší úrovně? Ano i ne. Ano, jestliže tím chápeme nenapodobivou interpretaci toho, co lze pokládat za živé. Ne, pokud vyvrátíme svůj vlastní argument výpadem, že jde přece rovněž o mimezi, byť ne okem nazřeného tvaru, ale chromozomu, který ostatně také může vyvolávat estetické nadšení, jak dosvědčuje James Watson, jenž v půvabné knize s názvem Geny, ženy a Gamow odhaluje milostná i vědecká pozadí svého objevu (spolu s Francisem Crickem) šroubovice DNA v roce 1953: „Molekula DNA, kterou jsme nalezli asi před dvěma měsíci (v březnu 1953), byla daleko hezčí, než jsme předpokládali. Se dvěma polynukleotidovými řetězci, drženými pohromadě páry dusíkatých bází, adenin-tymin a guanin-cytosin, měla DNA komplementární strukturu, potřebnou pro přesné okopírování genu během replikace chromozomu.“3

Není to opět další poněkud nadbytečná odbočka, chceme-li ocenit „chromozomální“ tvar knihovny v plnosti jeho významu? A nepostupuje autor recenze tak trochu jako Laurence Sterne, když ve svém labyrintickém románu The Life and Opinions of Tristram Shandy na téměř tisíci stranách v tisíci odbočkách popisuje svoje zrození? Nešlo o text plný digresí jako u Sterna, jehož odbočky jsou jedním z literárně nejzdařilejších prostředků sebe/ironie, ale o to, že se s pojmy musí zacházet opatrně, nechceme-li degradovat jejich význam. Nevnímáme-li totiž hradeckou knihovnu jako organickou architekturu zápisu (postavenou proti organickému zápisu tvaru), pak proto, že příliš samozřejmě chápeme samo slovo organismus. Jiří Michálek podal ve své průkopnické studii o fi lozofi ckých interpretacích živého od Empedokla až po Heideggera nástin toho, jak se slovo organický usidlovalo v evropských jazycích: „Slovo organismus pochází z francouzštiny a důsledně je začal používat G. E. Stahl místo staršího corpus organicum (tělo ústrojné), a to jako výslovný protiklad vůči mechanismu (…) Například Kant v Kritice soudnosti používá jen spojení „organisierter Körper“, kdežto v pozdějším Opus postumum se slovo „organismus“ občas vyskytuje. Ujalo se tedy na přelomu 18. a 19. století.“4 Tento „lingvistický obrat“ v rozlišování mezi živým a neživým není náhodný. Jde o mnohem víc než o zavedení nového pojmu. Souvisí se změnou chápání toho, co je živé, a s ustavením biologie jako vědy, se sebepochopením pobytu, jak to exponuje ve slavné pasáži svého stěžejného díla Bytí a čas Martin Heidegger: „V řádu možného uchopení a výkladu je biologie jako „věda o životě“ fundována v ontologii pobytu, i když ne výhradně v ní. Život je jistý zvláštní způsob bytí, ale bytostně přístupný pouze v pobytu.

Ontologie života je prováděna způsobem privativní interpretace; určuje, co musí být, aby mohlo být něco takového jako pouhý život. Život není pouhý výskyt, ale ani pobyt. A pobyt zase nikdy nelze ontologicky určit tak, že ho určíme nejdříve jako život (ontologicky neurčitě) – a pak k tomu ještě něco přidáme.“5 Chceme-li dát pojmu organická architektura původní významovou razanci, nesmíme zapomínat na mody sebepochopení, k nimž patří i porozumění hranici mezi živým a neživým, tedy za jistých historických okolností mezi organickým a neorganickým. Nebylo by třeba takovýchto exkursů, kdyby nepanoval takový zmatek kolem pojmu organická architektura a kdyby hradecká knihovna nevnucovala sama sebou až příliš (čemuž se nemůže prostě vnímatel stavby vyhnout) otázku dualismu zápis/tvar. Není náhodou, že ve folkloru se knihovně říká Ementál. Tím je akcentován a akceptován způsob perforace fasád, ale je to povrchní metafora. V architektuře je totiž půdorys tím, čím je v molekulární biologii zápis. Z něho je totiž jako z genového základu odvozen tvar budovy. Můžeme tak směle, při vědomí toho, že je možno, či spíš nutno sestoupit interpretačně hlouběji, nazvat knihovnu důležitým milníkem české organické architektury. Pokud ovšem budeme ochotni přehodnotit samotný pojem organická architektura. Ale ve hře je i otázka vztahu půdorysu (zápisu) a celkové tektoniky (tvaru) budovy.

Druhým rysem se dostáváme k tvaru, tedy k tomu, co je viditelnější než zápis. Dvojí kódování biologického diskursu, jak ho nastínil v jinak velmi podnětné knize Anton Markoš, lze zpochybnit tím, že nelze odbýt strukturalisty jen jejich domnělou ignorancí čtyřiceti let studia zápisu. Mínil-li Markoš strukturalisty biology, jako byl Adolf Portmann, pak si lze jen těžko představit naprosto mylný příklad zdánlivé ignorance skrytějších sil při „povstávání“ organismů. Naopak, jak říká Portmann: „Pokud usilujeme o obsáhlejší představu o organismu, musíme se právě s ohledem na to, že se dnešní výzkum přiklání k neviditelnému světu, obrátit na viditelné jevy, tak, jak se nám dávají v oblasti přístupné naivním lidským smyslům. Hovořím o světě barev a tvarů, neboť ne náhodou pojem (z)jev (Erscheinung) vnikl právě v této oblasti.“6 Obě interpretační úrovně jsou totiž nejen svárem tvaru a zápisu, ale především svárem mezi přirozeným světem a světem konstruovaným vědou, tedy mezi tím, čemu například v Krizi evropských věd říkal Edmund Husserl Lebenswelt, a mezi vědou s její metodicky plodnou reduktivitou, která však „fi losofi i takříkajíc utíná hlavu“.7 V jakém vztahu jsou fasáda a okna? Není půdorys, který jako z oka vypadl chromozomu X, jen jiným způsobem mimetismu? Jinými slovy nevloudil se do zápisu (chromozom sám o sobě) tvar (silueta chromozomu při jeho mnohanásobném zvětšení)? Byla by to pravda, za předpokladu, kdyby samotné křížení nepředjímalo výsledný tvar budovy. Do jednotlivých ramen kříže jsou totiž vřezána perforovaná kulatá okna, která u knihovny nemají u nás jinak obvyklý, funkcionalisticky nautický charakter. Jsou antimonadickým prvkem, chápeme-li monádu jako do sebe uzavřenou jednotku, neboť „monády nemají okna, kterými by něco vstupovalo nebo vystupovalo“, jak pravil Leibniz ve svém „metafyzickém románu“, jak Hegel jedovatě nazval jeho Monadologii. Na rozdíl od Leibnizových monád hradecká knihovna má okna. Jsou výrazem osmózy mezi vnitřkem domu a jeho okolím. A to je další organický prvek knihovny, látková výměna mezi vnitřkem a vnějškem. Podobně organická je i pravidelně nepravidelná konfi gurace těchto osmotických otvorů. Jejich výsev na budově dokáže vnímání zpravidelnit až po delším „čtení“. Pak můžeme číst reverzibilně okenní výsev jako trojúhelník stejně jako vlnu nebo jako zvýšenou a sníženou verzi kolmice. Bohatstvím možných čtení, tedy tím, čemu v textové kritice říkají klasičtí fi lologové varia lectionis, různočtení, jsme na půdě diverzity, takové distribuce bohatství tvarů, které svou přemírou nezadusí, ale naopak život umožňuje. Tím jsme se ovšem vysmekli z otázky po vztahu půdorysu a fasády. Křížení dostává svůj smysl v okamžiku, kdy mu odpovídá interakce fasády a interiéru, kdy se ke křížení přidružuje kroužení. Křížením dochází k průniku dvou/čtyř původně samostatných prvků. Kroužením se tvar dotváří podobně jako džbán na hrnčířském kruhu. Podobně jako džbán v Heideggerově Věci nastoluje toto křížení kroužením a kroužení křížením otázku dvojího pojetí prázdna, blízkosti a dálky: „Vše, co je zde, je dnes stejně blízko a stejně daleko. Vládne něco, co nezná žádný odstup. Všechno to zkracování a odstraňování vzdálenosti však s sebou nenese žádnou blízkost. (…) Bytování blízkosti je přibližování. Blízkost přibližuje dálku, a to jakožto dálku. Blízkost dálku uchovává. Tím, že uchovává dálku, je blízkost bytostně přibližováním.“8 A tím je i ono Heideggerovo součtveří (Geviert) země a nebe, božských a smrtelných. Křížit a kroužit je nejen jedna z možných metafor knihovny, ale znamená také bdělost smrtelných vůči božským (i smrtelným, tedy i vůči sobě), tedy dar, který je třeba dnes a denně získávat poznáváním, jehož je knihovna nikoli jen vnějším výrazem.

1 Anton Markoš, Povstávání živého tvaru, Praha 1997, s. 19–12
2 ibid., mírně upravený citát, s. 11
3 James Watson, Geny, ženy a Gamow, přeložil Jan Zdražílek, Praha 2004, s. 30. Tuto nesmírně vtipnou a svěží knihu kongeniálně přeložil Jan Zdražílek, s nímž jsem mnoho hodin diskutoval o tom, jak přeložit Genes, Girls and Gamow, aby i v českém názvu zůstala zachována aliterace, jež je v anglickém titulu. Ke dvěma zčeštěným G jsme hledali třetí, marně. Nakonec jsme se museli spokojit s tím, že se rýmují ženy a geny. Geny, gazdy a Gamow pochopitelně neprošlo, protože dívky nejsou gazdy.
4 Jiří Michálek, Corpus Organicum, Praha 2000, s. 8
5 Martin Heidegger, Bytí a čas, přeložili Ivan Chvatík, Pavel Kouba, Miroslav Petříček a Jiří Němec, Praha 1996, s. 68
6 Adolf Portmann, Hodnocení zjevu organismů, přeložil Marco Stella, s. 45, in: Biologie ve službách zjevu, Praha 2008
7 Edmund Husserl, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, přeložil Oldřich Kuba, Praha 1972, s. 31
8 Martin Heidegger, Věc, in: Heidegger, Básnicky bydlí člověk, přeložil Ivan Chvatík, Praha 1993, s. 27

TEXT MICHAL JANATA

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 116     ne: 112

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb