přeskočit na hlavní obsah

Strategický plán Vodňan, aneb kam jdeme - Rozhovor

/up/images/featured/images/036.jpg

Poznávat malé město - Rozhovor s Michalem Kuzemenským a Ondřejem Synkem

Myšlenka workshopu vznikla jednoduše: Pavel Janšta, rodák z Vodňan a hybatel místního života, oslovil Ondřeje Synka a Anežku Martínkovou, zda by se nechtěli se svými kolegy na město „podívat". Jejich původní představa byla taková, že práce povede několik architektů, kteří do Vodňan zhruba třikrát přijedou. Mezi prvními, na koho se obrátili, byl Michal Kuzemenský. Ten věděl, že jediná možnost, jak práci vést, je ta, že na workshopu bude po celou dobu...

Pavel Janšta měl jistě nějakou představu o výstupu z vašeho workshopu...

Ondřej Synek: Ne, chtěl jenom zjistit, co se dá s tímto městem dělat. Vystudoval politologii, hodně cestoval, ale do Vodňan se vrátil. A myslel si, že nebude sám, že podobných lidí se najde víc. Vlastně chtěl, aby bylo víc těch, kteří se vrátí.

Michal Kuzemenský: Vodňany jako by už léta tápaly bez programu a bez strategie města. Přitom jsou stále pěkné, vtip je jen v tom, že mladí lidé kromě vlastního entuziasmu vcelku nemají důvod tu setrvávat. Kromě dvou továren jim zbývá už jen zařídit si živnost.

Poměrně blízko jsou ale Písek a České Budějovice...

MK: Ano, do těchto měst je možné jezdit za prací, ale princip by měl být v tom, že domů se vracím do Vodňan. Jenže se stává, že v Písku nebo v Budějovicích mladí lidé zůstávají. Důvody, proč tu žít, jako by zanikly. Mimochodem, slovo „doma" je velice důležitý pojem se spoustou souvislostí. Zkuste ho definovat. Ideální start pro urbanistický workshop. Jihočeši obecně Vodňany vnímají jako město, kde chcípl pes. V historii přitom patřily k těm nejdůležitějším a mají v sobě kód být skvělým městem.

Hranice mezi příjemným maloměstským klidem a tímto stavem je asi velmi jemná.

MK: Přesně! Tohle byl další z výchozích bodů workshopu. Neřešíme růst ani pokles, řešíme percepci prostého chodu města. Pojmenovali jsme si jej nula-plus a nula-mínus. Poklidnost je jistě jednou z kvalit, když se to vezme za správný konec - mít klidný život ve Vodňanech je dost dobré. Něco jiného je ale nuda ve Vodňanech.

OS: Širším tématem bylo na workshopu definování kvalit malého města. Klid, pocit dobrého života, malé vzdálenosti, to všechno jsou pozitiva.

Tyto základní charakteristiky jste si řekli na začátku práce?

MK: Ne. Chtěli jsme poznávat malé město a možná i definovat pojem malé město/ maloměsto. čtrnáct dní je krátká doba. Strmě jsme vycházeli z bodu nula a každý den se zjistilo dalších deset věcí, které musíme zjistit a určit. Na začátku jsme si ale řekli, že tam nejedeme, abychom si pohráli, že si nerozdáme pěkné křižovatky... A pokud nebudeme umět přesně formulovat, co Vodňany jako celek potřebují, laťka bude pořád před námi -nedovolíme si ji překročit. OS: Na začátku jsme přesně nevěděli, jakým způsobem budeme pracovat. Jasné bylo jen to, že město chceme pořádně poznat a teprve pak něco navrhovat. A druhá věc, která byla jasná, že chceme pracovat dohromady.

Byly důležité informace z pocitových map?

MK: Méně nás zajímalo, jakou to či ono místo dostalo nálepku, ale prostý fakt, že ji vůbec dostalo. Znamená to, že je identifikovatelné, zapamatovatelné. Na některých místech lidé nelepili nálepky žádného typu... Pocitové mapy ale měly značnou hodnotu pro samotné obyvatele, kteří si uvědomili, že jim město patří - došlo zde k jakési sebereflexi.

Pro práci v týmu je asi dobré udržet spíše malý počet účastníků?

MK: Účastníků workshopu bylo celkem dvanáct. Ačkoli jsem měl rámcový plán, jak postupovat, neustále se měnil podle dynamiky týmu i podle toho, jak se otevíraly nové otázky. Program jsem tedy tvořil současně s vývojem práce. Což bylo sice zajímavé, ale taky náročné. Navíc jsme měli domluvené přednášející. Ondřej, Jiří a Anežka je vybrali geniálně a já jsem potom mohl, spolu s ostatními, přednášející drze tlačit v diskusích, aby nám pomáhali rozkrývat problematiku. Vznikla nebývale otevřená a tvořivá atmosféra.

Jak práce na workshopu probíhala?

OS: Na začátku jsme měli představu, že se budeme pohybovat zhruba ve třech rovinách -celek barokní krajiny, samotné město a jednotlivé body. Tímto způsobem jsme chtěli téma rozvrstvit, aby se někteří účastníci zabývali spíše celkem a jiní zase detaily. Ve výsledku to tak také dopadlo, ale prošli jsme si to všichni. MK: První týden byli všichni přes den v terénu a potom pracovali sami nebo v malých skupinách na analýzách. Ve čtyři byly přednášky externistů. Úderem zvonu nás Ondřej svolal na společné jídlo. Vždy v devět ráno a v sedm večer. Večer jsme se najedli a pak jsme pokračovali společně. A druhý týden se skutečně podařilo, že jsme všichni měli elektronická ukazovátka a online jsme zhotovovali jeden plán promítaný na stěnu. Nejednalo se přitom o jakousi koláž, ale skutečně o společný, dlouze diskutovaný výstup.

Zní to jako utopie ze vzdálenější budoucnosti...

OS: Do jisté míry to utopie byla.

MK: Když jsme našli významný neuralgický bod, celý proces jsme zastavili a po dalším dnu nebo dvou už každý dával konkrétní návrh na řešení. Skoro jako při soutěži. Zjistili jsme tedy, jaký potenciál místo má, v ten moment jsme na něm práci stopli a pokračovali jsme dál k celku. Nutkavost navrhovat tam samozřejmě byla, ale věděli jsme, že musíme dojít až na konec. Musel jsem si trochu hlídat, aby se z workshopu nestala moje „firma" - to jsem rozhodně nechtěl. Celou dobu jsme téma řešili společně, a já jsem tento proces animoval. Tři dny před koncem jsem z toho trochu vycouval. Byla to právě ta chvíle, kdy už se zdálo, že bude úplně jednoduché zformulovat závěry. Vzniklo to náhodou: jedno odpoledne jsem byl tak unavený, že jsem šel spát. Měl jsem pocit, že už je všechno jasné a ostatní drtí finální výstup. To se ale nestalo, takže jsem se zamyslel a mnohem víc mlčel. Studenti si museli všechno projít znovu sami a závěr je tak skutečně jejich práce. Nebyl to žádný fígl, ale únava, už jsem opravdu nemohl... Když jsem zjistil, že diskuse probíhá sama, že ji nemusím hrnout dál, dostal jsem se na druhou stranu stolu a mohl jsem si dovolit studenty kritizovat. Takže říkejte, že to byla promyšlená pedagogická strategie.

OS: Když Michal odešel, nikdo nevěděl, co se bude dít. Ale pak se celý proces rozběhl - mluvit musel někdo jiný a všichni problémy sami znovu artikulovali. Formulace se vytříbily, pročistily.

Našli jste třeba přirozené těžiště Vodňan?

MK: Vodňany v minulosti bohatly na rybnících a nemusely vytvářet další průmysl, expandovat z hradeb, stavět železnici. Ostatní města o sebe začala v určitou chvíli bojovat - budovaly se okružní třídy a průmyslové zóny. Získala tak pevnou stavbu, kterou Vodňany nemají. Centrum Vodňan je od středověku kromě drobností prakticky netknuté a kolem něho je spíše vesnice než město. Zůstaly kroužkem, kterým se dokonce dá točit dokola a v některých polohách funguje snad i lépe, než je tomu ve skutečnosti. A mimo kruh se dělo, co koho právě napadlo. Když jsme si definovali jednotlivé prostory kolem tohoto kruhu, ukázalo se, že některé z nich se propojují. Jeden z těchto celků je neuralgický a důležitý bod - tedy ono těžiště či neformální centrum. Jedná se o lichoběžník, který tvoří autobusové a železniční nádraží, průmyslová zóna a park s kulturním domem. Toto území v současnosti vytváří špunt mezi historickým centrem a částí zvanou Republika za tratí. Městská část Republika by se dala přirovnat k pražskému Jižnímu Městu -bydlí zde asi třetina obyvatel, kteří chodí od autobusu pěšinkou... Na toto místo pak každý vymýšlel své řešení. Kdyby se všechna zkombinovala, mohl by vzniknout skvělý výsledek. Dál jsme se tím už ale nezabývali - bylo to jedno z míst, na které jsme městu doporučili vypsat veřejnou architektonicko-urbanistickou soutěž.

Účast na workshopu jste přislíbil proto, že máte rád Vodňany nebo malá města? Anebo vás zajímá téma urbanismu obecně?

MK: Zajímá mě problematika malých evropských měst. I proto jsem tomu chtěl dát čtrnáct dnů, abych se na téma soustředil. Studovaly vlastně obě strany...

O urbanismu se ví, že je to významný obor, ale přitom jako by se stále podceňoval. Anebo je to tak, že ho málo známe a neumíme s ním pracovat?

MK: Jeho kontinuita je u nás zničená. Územní plány jsou buď většinou vybarvené plochy, posléze ověšené tisícem výjimek, které jsou nakonec obsažnější než původní záměr. Anebo na urbanistických plánech můžete vidět i výkresy samotných budov, což je naprosto absurdní.

Málokdy najdete urbanismus, který navrhuje matice použitelné v průběhu dalších desetiletí a reagující pružně při různých situacích přirozeného vývoje města. Urbanismus by měl pečlivě určovat systém regulativ, ale ostatní nechat autorům domů a životu města. To se na školách učí málo, pokud vím... Aby mohl fungovat, potřebuje přesná pravidla, specifický druh studia, který nemá s estetikou skoro nic společného. Mnohem více s matematikou, sociologií, ekonomií, politologií, regionalismem...

PŘIPRAVILA HANA VÍTOVÁ

zdroj: časopis ARCHITEKT

Líbil se vám článek?

ano: 187     ne: 233

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb