přeskočit na hlavní obsah

Spoločenské centrum

/up/images/featured/images/centrum_0.jpg

REALIZACE

S myšlenkou postavit v areálu převážně administrativních budov objekt Společenského centra a situovat ho do parku uprostřed tohoto území přišel developer pan Passer při přípravě druhé etapy - BBC jih.

Městský park byl v tomto místě plánován již od prvních urbanistických konceptů a naším úkolem bylo začlenit do něho i Společenské centrum Církve adventistů sedmého dne. Posláním tohoto domu pak mělo být kromě běžného života a provozu církve i určité otevření veřejnosti. V stavebním programu domu byla kromě hlavního sálu-modlitebny i mateřská školka a klubovny pro různou zájmovou činnost a kurzy určené kromě církve i veřejnosti.

Při hledání architektonické formy pro Společenské centrum jsme stáli před úkolem, aby jednoduchá a neokázalá stavba odpovídající svému poslání působila přiměřeně v sousedství administrativních budov zcela jiného měřítka.

I do té doby nejmenší budova wellnes klubu Brumlovka je stavbou mnohem většího objemu. Jako prostředek pro vyrovnání s větším měřítkem okolních staveb jsme nalezli velkorysý formát jediného „okna" do pronaos, exteriérového krytého prostoru před vstupem. Horizontální proporce okna je přímo odvozena z elementárního hranolu celého objektu, také horizontálního a v podobné proporci. Okno je hlavním motivem hlavní, severní fasády i celého objektu, postavy lidí za ním procházející nebo postávající jsou od městského ruchu částečně kryty za žaluzií z bambusových keřů.

Srdcem budovy je sál, ve kterém se odehrává základní život církve - sobotní bohoslužby, křty a další obřady, ale je otevřen i jiným aktivitám - koncertům, přednáškám apod. Do prostoru sálu je vložen balkon, přístupný z prvního patra foyeru. Sál modlitebny potřebuje v určitých programech i určité množství denního světla, které poskytuje střešní  trojúhelníkový světlík a velké okno v čele sálu. Další náplní domu jsou aktivity a kurzy pro veřejnost v klubovnách navržených okolo dvoupodlažního foyeru před sálem. Základní bílá barva celého domu přechází v pronaos do světlého travertinu a ten pokračuje i do jednoduchého interiéru domu v světlých tónech.

Samostatnou část domu tvoří mateřská školka v obou podlažích objektu a byt kazatele.


JAN AULÍK, TADEÁŠ MATOUŠEK / AULÍK FIŠER ARCHITEKTI
---

RECENZE

Pražské BB Centrum, patřící mezi nejrozsáhlejší administrativní komplexy u nás, zaznamenalo dalšího nováčka. Přestože si ho na svůj účet opět připsali Aulík Fišer architekti, jedná se o naprostý „originál". Vyrostla zde dosud nejmenší budova s paradoxně největším posláním...

Existují stavby, které si už svým zadáním říkají o experiment a zároveň tím vyzývají k „velkým" činům. Vždycky mi velice imponovala odvaha a progresivní přístupy (k čemukoliv). Poslední dobou se však ambiciózních příkladů vyskytuje nějak moc. A tak mi připadá, že jak už to klasicky bývá, kvantita zase jednou začala předbíhat kvalitu. Napadá mě otázka: Je vždycky nutné nabízenou výzvu přijmout?

Důvod polemizování je založen na mé poslední, téměř dvouleté zkušenosti ve švýcarském prostředí. Potkala jsem se s architekty (respektive okruhem lidí), pro něž výzva nemá naprosto nic společného se snahou ohromit či vytěžit maximum z příležitostí a za každou cenu. Naopak. Byla jsem ohromena pokorou a přiměřeností, s jakou tamější architekti přistupují k návrhu, aniž by se nechali strhnout svými vyššími ambicemi nebo snad módními trendy. A rozhodně nemohu konstatovat, že by tím výsledek jakkoliv strádal.

Společenské centrum má ve svém okolí velké soupeře. Tepající, několikapatrové administrativní budovy již dávno místo dominant obsadily. Je zřejmé, že není možné a není na místě snažit se takovým gigantům konkurovat. Jak ale dosáhnout požadované monumentality a nadnesenosti, jež stavbě svého účelu přísluší? Jak se vyrovnat s rozdílnými měřítky jak objemovými, tak programovými?

Superstudio užívalo, pro zvýraznění a rámování přírody jako organické hmoty, jednoduchých čistých forem. Vzájemný kontrast pak dosáhl výsledného efektu. Marcel Duchamp zase pracoval s předměty běžné potřeby. Právě umístěním na místo pro ně netypické (například Fountain, 1917) je postavil do nové pozice, přičemž z nich najednou vytvořil až výstavní artefakty.

Autoři se rozhodli upozornit na Společenské centrum prostřednictvím jeho zdůraznění jako nezávislého předmětu. Zvolili motiv „hladkého bílého kvádru". Nenapadá mě lepší způsob, jak na přítomnost budovy poukázat silněji. Bílá barva účelně odděluje objekt od místa, kde se nachází. Vzniklým kontrastem oproti okolním výškovým členitým budovám získává horizontální těleso na významu. Vnější nesdělnost a nejasnost navíc ponechávají volnost v myšlení, které vzbuzuje další očekávání. Slabinou je v současné době nedokončené okolí. Věřím, že realizace plánované administrativní budovy a parku dodají stavbě na síle a poskytnou jí větší definitivnost. Je optimistické, že s postupujícím časem a přibývajícím kontextem bude dům nabývat na kvalitě a síle, jelikož nadčasovost nepatří k zas tolik samozřejmým jevům.

Sakrální stavby jsou odjakživa odrazem doby, ve které vznikaly. Reprezentují realitu. Tím, že architekti nepoužívali při vlastním navrhování žádné reference (alespoň ne vědomě), vyvarovali se tak používání symbolů a mechanického ztvárňování předchozích významů, a to především těch, které už pravděpodobně své opodstatnění stejně ztratily. Společenské centrum, oproštěné od všeho „nepotřebného", je tedy formováno věcností. Nakonec dnešní realita se stává hlavním inspiračním zdrojem. Už samotný tvar je opodstatněný a kontextuální. Komplexní návrh, který obstál před podrobností a záměrně potlačil architektonické ztvárnění různých objemů a funkcí, dokázal, že výsledný výraz klade opravdu důraz na budovu jako jediný veliký dům. A ani výsledek pak nevypadá jako jakákoli „typická budova".
Specifické požadavky na výtvarnou stránku představuje především práce s kompozicí a proporcemi. Jednoduchost a srozumitelnost fasád (včetně páté) připomíná až suprematistické kresby. Právě vložení velkého výřezu z příchozí strany a celková „nejasnost" fasády neprozrazující, jedná-li se o jedno- či dvoupodlažní budovu, dokázaly, že je objekt opravdovým partnerem pro okolní zástavbu. Až člověk vstupující do „pronaos" se stává měřítkem díla. A zde, v přechodu mezi světskou a sakrální sférou, se dostává očekávaného napětí. Dochází tu ke konfrontaci dvou realit, dvou světů. Rem Koolhaas popisuje tento stav ve své knize Delirious New York jako architektonickou lobotomii. Jedná se o vzájemný vztah mezi exteriérem a interiérem budovy, přičemž dochází k jakémusi osvobození. Fasáda se stává „neupřímnou" čili přestává ilustrovat dění uvnitř, aktivity zůstávají skrytými.

Stavbě takového významu trefně náleží. Rozlišnost mezi interiérem a exteriérem a především obojím obsahem (možná lépe poselstvím) mi přijde jako zásadní. Díky lobotomii se v exteriéru velice úspěšně daří uspokojit skulpturální požadavky na vnější realitu. Architekturu vnitřku to osvobozuje a uvolňuje pro účely duchovní. I přes to, že rozumím záměru „nestylizovat" jižní fasádu do obdobné podoby jako vstupní (především kvůli funkčnímu programu uvnitř), stále mě její autentičnost trochu mrzí.

Vstup do budovy je tedy skutečně překvapující. Příchozí se rázem ocitá v úplně jiných dimenzích. Venkovní odosobnělé prostředí se obratem mění na velice přívětivé. Prostor je najednou čitelný a uchopitelný. Světle vybavené prostory působí příjemně a klidně. V sále, který je hlavní částí celého objektu, to naopak ještě dovoluje jakousi stínohru, zprostředkovanou logicky umístěným oknem na čelní straně a nepřímým osvětlením ze střešního světlíku. Odmítáním výzdoby interiéru se vytváří pro architekta půda pro experimenty a originální nápady, kde obstojí pouze skutečná kvalita. Budova byla navržena tak, aby se rovněž snadno přizpůsobila potřebám různých uživatelů. Nejsem si pouze jistá, jak velký (pozitivní) dopad by mohlo mít na výsledek, kdyby nebyla neutralita či univerzalita prosazována tak silně. Ostatní prostory, jakými je školka, byt správce či kanceláře, jsou rovněž jednoduše, avšak kvalitně zpracovány.

Kritický divák může konstatovat, že se nejedná o převratnou inovativní realizaci ani že se zde neodehrálo nic významného pro současnou architekturu, která ovlivní řadu generací nastupujících. Už svým úvodem jsem se snažila poukázat, že mi takový rozsudek přijde unáhlený a zbrklý. U novodobých realizací totiž postrádám jistou míru teorie. Tímto mám na mysli: „Tvořit architekturu a vědět proč". Zdrženlivost, skutečnost, jednoduchost a hlavně věcnost, s jakými Aulík Fišer architekti postupovali, inspirující jsou. Čistě vzato, není už samotný vznik sakrální stavby mezi administrativními budovami výmluvný dost?

TEXT ZUZANA DRAHOTOVÁ

zdroj: časopis ARCHITEKT

Líbil se vám článek?

ano: 276     ne: 224

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb