přeskočit na hlavní obsah

Sluneční hodiny a kámen

/up/images/featured/images/Slunecni_hodiny_a_kamen.png

Sluneční hodiny jsou pravděpodobně nejstarší a zároveň i nejvíce rozšířené z tzv. elementárních (tedy přírodních živlů využívajících) časoměrných přístrojů, k nimž dále řadíme hodiny přesýpací, vodní, olejové a další. Prvotní ukazatel slunečních hodin, dřevěný kolík zaražený do země, byl následně nahrazen opracovaným kamenem – gnómonem. První horizontální hodiny s takovými kamennými ukazateli se objevují ve druhém tisíciletí př. n. l. v Egyptě, Babylónii, Indii a Číně.

Asi nejznámějším z gnómonů je obelisk na náměstí sv. Petra v Římě, vysoký 35,5 m (obr. 1), který sem nechal v roce 38 n. l. dopravit z Heliopolisu (nedaleko dnešní Káhiry) císař Caligula (Michal, 1980). V době úpadku Egypta jich ovšem byla do Říma i jiných míst převezena celá řada. Číselníky, které tvořily součást systému hodin, se většinou nezachovaly. Archeologické práce prováděné na římském náměstí del Popolo, kde se nachází obelisk egyptského původu z 12. století př. n. l. o výšce 36 m, odhalily rozsáhlý, urbanisticky pojatý číselník (Příhoda, 1983).

Protože gnómony ukazovaly přesně pouze o jarní a podzimní rovnodennosti, byly číselníky později opatřovány zvláštními stupnicemi pro každý měsíc. Nevýhodou horizontálních číselníků se ukazovala jejich rozlehlost. Tímto nedostatkem netrpělo skafé – původně hliněné, později z kamene vyrobené sluneční hodiny s číselníkem na vnitřní straně duté polokoule a vertikálním ukazatelem s vrcholem ve středu kulové plochy. Zdokonalením principu skafé vzniklo hemicyclum, jehož objev se připisuje Berosovi, působícímu kolem roku 290 v Babylóně.

Zhruba o tisíc let později než horizontální se objevují (nejdříve v Egyptě) hodiny vertikální s vodorovným ukazatelem – stylusem a číselníkem temporálních hodin. Příklad můžeme vidět dodnes na athénské Věži větrů, postavené v letech 50 až 41 př. n. l.

Objev polosu bývá datován do 1. stol. n. l. Po několika stech letech však upadl v zapomnění, stejně jako dělení dne na dvanáct částí, převzaté Římany přes Řecko od Babylóňanů. V době raného středověku (kolem roku 650 nařídil papež Sabianus instalování slunečních hodin na kostelech) se tedy začínají na zdech kostelů a klášterů křesťanské Evropy objevovat sluneční hodiny opět s horizontálním ukazatelem a dělením dne na 4,8 nebo 10 částí. Nejstarší hodiny tohoto typu na území Německa, nacházející se na zdi chrámu sv. Michaela ve Fuldě, nechal zhotovit roku 822 opat Hrabanus Maurus (Sadler, 1983). V našich zemích patří mezi nejstarší (kolem 1450) dvoje hodiny s vyrytými hodinovými čarami na kamenných opěrných pilířích chrámu sv. Jakuba v Telči, další na poutním kostele Božího Těla u Slavonic a rovněž hodiny na vystouplém kameni schodištní vížky na jižní straně chóru chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně (obr. 2). V Irsku se dodnes můžeme setkat s kamennými úzkými bloky, majícími v horní části vytesaný jednoduchý číselník, dělený po vikingském způsobu na čtvrtiny, s otvorem pro nasazení vodorovného dřevěného kolíku (obr. 3). Znovuobjevení polosu se klade do poloviny 15. století. Například vertikální sluneční hodiny na dómu sv. Štěpána ve Vídni z doby kolem 1445 jsou již polosem opatřeny (Zenkert, 1984).

Na rozdíl od vertikálních slunečních hodin s číselníky malovanými na omítku, jejichž počet jde v Česku do stovek, kamenicky pojaté hodiny vidíme zřídka. Na zámku v Moravské Třebové se nedávno podařilo zachránit před zkázou unikátní soubor slunečních hodin, vytesaných do dvou kamenných bloků. Hodiny, původně umístěné v parku před Městským muzeem, kde došlo před lety k jejich poškození padlým stromem, ležely v troskách ve sklepních prostorách zámku . V březnu roku 2003 rozhodl Městský úřad v Moravské Třebové o jejich restaurování, které následujícího roku provedli akademický sochař Martin Pokorný a Ing. Ladislav Kryl. Nové ukazatele z nerezového materiálu byly vyrobeny podle návrhu autora článku. Kvádry z jemnozrnného křemičitého maletínského pískovce o celkové výšce 116 cm a půdorysu 66 x 78 cm byly instalovány na novém zděném a omítnutém soklu. Jedná se o v ČR ojedinělý soubor šesti různých slunečních hodin: tvoří jej dvoje jižní, po jedněch na východní, západní a severní straně, a konečně rovníkové na šikmé ploše ve vrcholu. Ve třech případech (u hodin horních jižních, východních a západních) je ukazatelem stylus, ostatní tři jsou opatřené polosem (obr. 4 a 5).

Z gnómonického hlediska lze shledat nejzajímavějšími horní vertikální jižní hodiny, obsahující číselníky hodin babylónských, italských a temporálních, a dále úplnou soustavu obrazů zvířetníkových rovnoběžek - tzv. kalendárium. Číselníky východních i západních hodin obsahují poloorlojní, babylónské a italské hodiny a opět kalendárium. Spodní jižní hodiny ukazují pouze poloorlojní čas. V horní části kruhu vytesaný letopočet 1558 nepochybně znamená rok vzniku. Zajímavostí je přítomnost soustavy různoběžných přímek uvnitř kruhu. Zřejmě jde o nedokončený pokus o vytvoření číselníku italských hodin. Severní hodiny ukazují v největším rozsahu (o letním slunovratu) pouze čtvrtou až šestou hodinu ranní a šestou až osmou hodinu večerní. V době mezi podzimní a jarní rovnodenností na ně Slunce nesvítí. V horní části oblouku hodin vidíme číslici 49, udávající zeměpisnou šířku stanoviště, a nad obloukem latinský nápis RENOVATEM 1763 (obnoveno 1763). Co se týče hodin rovníkových, jedná se vlastně jen o jejich jarní polovinu, neboť na ně sluneční paprsky dopadají pouze v období mezi jarní a podzimní rovnodenností.

Hodnota zeměpisné šířky 49°, vyrytá na severních hodinách, vypovídá o tom, že se buď autor hodin dopustil nepřesnosti (Moravské Třebové přísluší hodnota 49,75°), nebo sluneční hodiny byly původně konstruovány pro jiné místo. Číselníky hodin opatřených stylusem ovšem hodnotě 49,75° vyhovují. Je tedy možné, že sluneční hodiny s číselníky jižních (spodních), severních a rovníkových hodin, zhotovené v roce 1558 pro místo o zeměpisné šířce 49°, byly později přeneseny do Moravské Třebové a zde v roce 1763 doplněny o trojici zbývajících hodin. Tomu by odpovídal jejich odlišný charakter a provedení. Současné umístění kamenných slunečních hodin není ideální, neboť okolní budovy a vegetace neumožňují využití všech jejich možností.

Troje kamenicky pojaté sluneční hodiny můžeme nalézt v Praze. Na terase Místodržitelského letohrádku ve Stromovce stojí naše jediné sluneční hodiny ve tvaru glóbu (obr. 6), vyrobené roku 1698 ze světle červenohnědého až světle šedého prvohorního vápence s drobnými bílými žilkami a nepravidelnými skvrnami kalcitu (z tzv. sliveneckého mramoru). Postaveny jsou na raně barokním soklu z hrubozrnné arkózy. Můžeme na nich nalézt hodinové kružnice poloorlojních hodin, číselník hodin temporálních a obrazy zvířetníkových rovnoběžek. V blízkosti severního pólu vytesaná kružnice nese na svém vnitřním obvodu značky nebeských těles, známých v době vzniku hodin: Slunce, Venuše, Merkuru, Měsíce, Jupitera, Saturnu a Marsu. Čas odečítáme nastavením kovového ukazatele otočného kolem osy glóbu do takové polohy, kdy vrhá minimální stín.

Další pražské, navzájem si podobné, tentokrát hranolové sluneční hodiny na sloupech pocházejí z konce 17. století. První z nich stojí v západní části zahrady Kinských v Praze 5, u horního jezírka (obr. 7). Tvoří je sloup z karbonské hrubozrnné arkózy na soklu ze stejného materiálu o čtvercovém půdorysu, zakončený pravidelným hranolem s křížkem ve vrcholu. Ve stěnách hranolu jsou vytesány reliéfní postavy Krista a ochránců před morem. Stěna obrácená k jezírku nese ukřižovaného Krista (obr. 8), z jehož boku, coby polos, trčí nedávno vsazená napodobenina kopí. Na rámu výklenku jsou vytesány hodinové číslice a nápis SMILVG SE NAD NÁMI. Sousední sv. Roch opatřený nápisem ORODVG ZA NAS SWATY ROCHU (obr. 9) ukazuje na ránu na noze se zabodnutým polosem. Další reliéf se sedící sv. Rozálií (a číselníkem hodin chybně vytesaným v opačné posloupnosti) má na rámu nápis SWATÁ ROSALIA ORODVG ZA NAS. Původní polos, pravděpodobně ve formě lilie, kterou světice držela v ruce, se nezachoval. Na stěně obrácené do svahu, s reliéfem sv. Šebestiána, původně se šípem zabodnutým do hrudi, čteme nápis SWATÝ SEBASTIANE ORODVG ZA NAS. V rozích čtvercové desky nesoucí hodiny jsou zespodu vytesány jednotlivé číslice letopočtu 1686, pod ní po obvodu sloupu jméno donátora GIRZI.IAN.BAISMAN Z RISENBERKV a na soklu křížku nápis WISWOBODTE NAS OD VSEHO ZLEHO. Sloup původně stával v blízkosti nynějšího kostela sv. Prokopa na Žižkově. Jeho umístění na zarostlém svahu Petřína je nevhodné, neboť neumožňuje osvit číselníků. Také jeho orientace není správná. Hranol se slunečními hodinami by měl být natočen tak, aby nároží mezi reliéfy Krista a sv. Rocha směřovalo k jihu.

Druhý kamenný sloup z roku 1675 se slunečními hodinami, též přenesený ze svého původního místa, tentokrát od bývalé Zbraslavské silnice (nyní Josefa Houdka v Lipencích v Praze 5), se tyčí za branou hřbitova Malvazinky v Praze 5. Výklenky hranolu obsahují reliéfy postav Boží Rodiny.

Nejkrásnější sochařsky pojaté hodiny v Česku vytvořil neznámý autor v roce 1558 na fasádě zadního nádvoří renesančního zámku v Telči (obr.10). Pískovcová reliéfní polopostava vladaře, v rámu s pilastry ukončenými korintskými hlavicemi, drží v pravé ruce žezlo a v levé kovový ukazatel. Jeho stín putuje po číselníku pouze od osmi do dvanácti hodin, neboť po zbytek dne stíní stěnu s hodinami vysoké, kolmo postavené sousední křídlo.

Z minulosti se nám dochovaly nejen sluneční hodiny na pevných stanovištích, ale i četné přenosné sluneční hodiny. Počátek jejich historie můžeme nalézt v Egyptě 2. tisíciletí př. n. l., kdy vznikaly dřevěné, kovové i kamenné hodiny, jejichž funkce byla založena na měnící se výšce Slunce během dne. V podstatě se jednalo o vodorovná pravítka s hodinovými ryskami a kolmo nasazenými vodorovnými ukazateli na jednom konci. Později, v helénistické době, byly opatřovány ryskami pro různé roční doby. Jako přenosné byly používány i menší varianty skafé.

V Evropě se začaly šířit různé typy přenosných a kapesních hodin po objevu kompasu v polovině 15.století. Oblíbené byly např. cestovní rovníkové z mosazi, též cestovní diptychové (neboli destičkové) ze slonoviny, případně levnější varianty ze dřeva, dále stolní horizontální z mosazi či ušlechtilejších druhů kamene.

Ve sbírce hodin Uměleckoprůmyslového musea v Praze se nacházejí dvoje pozoruhodné kamenné stolní horizontální sluneční hodiny. První z nich (obr.11), pocházející z počátku 18. století, tvoří obdélná, 15 mm silná deska z kelheimského litografického vápence o rozměrech 210 x 237 mm. Za mimořádnou lze zde považovat možnost odečítání času s přesností na minuty díky speciálně dělenému číselníku. Jeho vnitřek zdobí plochá řezba, v rozích desky jsou ryté ornamenty, místy se zbytky barevného tmelu. Mosazný, 8 mm silný polos, stejně jako stavěcí šrouby, se bohužel nedochoval, jeho vzhled však můžeme posoudit z obdobných hodin zřejmě stejného tvůrce (Příhoda, 1983, foto č. 32).

Jméno autora druhých horizontálních hodin (obr.12) známe. Byl jím Andreas Pleninger z Regensburgu, působící na konci 16. století jako varhaník v Gmundenu. Na leptané desce ze solnhofenského vápence o rozměrech 187 x 297 mm můžeme nalézt několik druhů hodin a kalendář. V horní (jižní) části desky mezi dvěma sloupci s latinskými názvy měsíců, symboly znamení zvěrokruhu a počtem dnů v měsíci se nachází číselník poloorlojních hodin s polychromovaným zobrazením boje Iasona s drakem. Polos zasazený do číselníku je nepůvodní nebo nevhodně upravený, neboť nevychází ze spojnice šesté hodiny ranní a šesté hodiny odpolední. V levé střední části desky jsou měsíční hodiny s mosazným zlaceným otočným ukazatelem, po jehož nastavení do příslušné měsíční fáze odečteme korekci měsíčních hodin. Vpravo umístěné kruhové kalendárium má otvory pro zasunutí kolíčku pro každý den v měsíci. Kolíček byl spojen nití s obdobným kolíčkem, zasazeným do otvoru u příslušného měsíce v horní části desky. Mezi měsíčními hodinami a kalendáriem je svislý pás obsahující informace o východu a západu Slunce a trvání dne a noci v různých obdobích roku, označených znameními zvěrokruhu. V dolní části desky vlevo je číselník italských neboli českých a vpravo babylónských hodin (nesprávně označených jako italské). Popsané horizontální hodiny mohou posloužit jako příklad luxusního časoměrného zařízení své doby. Jejich koupi si mohli dovolit především političtí, církevní nebo vojenští hodnostáři, u nichž se ostatně potřeba přesného času vyskytovala.

Potřebnost slunečních hodin postupně klesala v souvislosti se zdokonalováním mechanických kolečkových hodin, avšak ještě dlouho byly využívány například k seřizování věžních hodin. Skutečný soumrak praktického používání slunečních hodin však znamenala dohoda o zavedení pásmového času na konferenci ve Washingtonu v roce 1884 (u nás byl pásmový čas zaveden od 1. 1. 1912). Sluneční hodiny totiž vždy ukazovaly pravý místní čas. Proto například ve 12 hodin SEČ ukazují v Košicích již 12 hodin 25 minut, zatímco v Santiagu de Compostela teprve 10 hodin a 26 minut (zanedbáme-li během roku se měnící rozdíl mezi pravým a středním časem, jež nabývá nejvyšších hodnot 16 minut). Je to tím, že ačkoliv obě města leží ve stejném časovém pásmu a obyvatelé těchto měst mají tedy na svých hodinkách stejný čas, skutečný časový rozdíl dělá zhruba dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že osa středoevropského časového pásma, 15. poledník, prochází naším územím (např. Jindřichovým Hradcem, kde se u západní strany kostela Nanebevzetí P. Marie můžeme po tomto v dlažbě vyznačeném poledníku projít), odchylky mezi pravým místním časem a SEČ nenabývají v Česku tak dramatických hodnot.

Současné sluneční hodiny se ovšem také dají konstruovat s ohledem na SEČ. Kvalitní příručkou s mnoha informacemi, návody a příklady především kamenných slunečních hodin je titul Sonnenuhren od Heinze Schumachera, vydaný nakladatelstvím Georg D. W. Callwey v Mnichově v roce 1973.

Vysvětlivky:

Gnómonika – vědní obor, zabývající se teorií slunečních hodin.
Gnómon – vertikální ukazatel horizontálních hodin, zpravidla zakončený špičkou.
Stylus – ukazatel vertikálních hodin ve formě horizontální tyčky zakončené zpravidla kuličkou – nodem. Časové i kalendářní údaje určuje nikoliv směr stínu, ale pouze poloha stínu nodu na číselníku.
Polos – ukazatel rovnoběžný se zemskou osou, tedy svírající s horizontální rovinou úhel, rovnající se hodnotě místní zeměpisné šířky a procházející rovinou místního poledníku. Tato poloha zajišťuje stejnost časových hodnot po celý rok. Časový údaj určuje směr stínu ukazatele. Mají-li sluneční hodiny opatřené polosem ukazovat i jiné hodiny než poloorlojní nebo navíc údaje kalendářní, musí být polos opatřen nodem.
Poloorlojní hodiny – počítané od půlnoci do poledne a od poledne do půlnoci (0-12, 12-0), používané v dnešní době.
Babylónské hodiny – počítané od východu Slunce.
Italské hodiny (české) – počítané od západu Slunce předešlého dne, někdy v sestupné řadě do západu Slunce.
Temporální hodiny – způsob odečítání času determinovaný užitím stylusu u vertikálních nebo gnómonu u horizontálních hodin. Jeho principem je rozdělení doby mezi východem a západem Slunce vždy na dvanáct dílů bez ohledu na roční dobu a z ní vyplývající délky světlého dne. V naší zeměpisné šířce to znamená, že o zimním slunovratu trvá jedna „hodina“ zhruba čtyřicet minut, o jarní nebo podzimní rovnodennosti šedesát, v době letního slunovratu osmdesát minut.
Hemicyclum – na rozdíl od skafé má ukazatel vodorovný, odstraněním zbytečné části duté polokoule získávají na přehlednosti.
Rovníkové sluneční hodiny – mají číselník rovnoběžný s rovinou rovníku, tedy svírající s vodorovnou rovinou úhel (90-fí), kde fí je zeměpisná šířka stanoviště. Cestovní varianty se orientují pomocí vsazeného kompasu.
Diptychové sluneční hodiny – tvořené dvěma otočně spojenými destičkami, svírajícími po rozevření pravý úhel. Na spodní z nich jsou horizontální hodiny, druhá nese hodiny jižní vertikální. Oboje hodiny mají společný polos, tvořený nití. K orientaci slouží vsazený kompas.

Literatura:


Lenfeld J.: 1984 – Sluneční hodiny ze sbírek UPM v Praze, UPM Praha.
Michal, S.: 1980 – Hodiny, SNTL  Praha.
Polák, B.: 1986 – Staropražské sluneční hodiny, Academia Praha.
Příhoda, P.: 1983 – Sluneční hodiny, Horizont  Praha.
Sadler, R.: 1983 – Sonne, Zeit und Ewigkeit, Harenberg Kommunikation Dortmundt.
Zenkert, A.: 1984 – Faszination Sonnenuhr, VEB Verlage Technik Berlin.

Jiří Fomín

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­



Líbil se vám článek?

ano: 233     ne: 200

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb