přeskočit na hlavní obsah

Sídlo společnosti Microtech IVF - rozhovor

/up/images/featured/images/0-rdlesna64.jpg

S Janem Kratochvílem o stavbě a archiwebu

Přestavba rodinného domu na sídlo firmy není pro architekta příliš frekventovaný úkol. Jaké bylo v tomto případě zadání investora, jaká mělo specifika?

S investorem jsem v kontaktu od roku 2004, kdy jsem pro něj zpracovával průzkumovou studii sídla firmy v Brně-Králově Poli. Ukázalo se, že parcela neumožňovala žádný potencionální rozvoj firmy do budoucna a navíc byla enormně zatížena prachem a byla komplikovaně dopravně obsloužená. Proto tehdy z realizace sešlo. Dalo by se říct, že to byla v podstatě taková generální zkouška na situaci, která nastala na podzim roku 2009, kdy se na mě investor obrátil znovu. Firma disponovala dvěma pozemky - jeden se nacházel v budoucí průmyslové zóně na předměstí Brna a druhý byl na Lesné a stál na něm rodinný dům, který bylo možné přestavět. Když jsem oba pozemky s investorem navštívil, bylo hned jasné, že prioritou bude Lesná. Novostavba v průmyslové zóně zůstala jako záložní řešení, které se dalo vcelku snadno a rychle zrealizovat. Kvůli jedinečným kvalitám místa jsme od prvního dne usilovali o realizaci na Lesné. Byla to obtížnější a časově náročnější cesta, ale stála za to. Studie byla rychle hotová, protože provoz firmy byl de facto stejný, pouze se firma zhruba třikrát zvětšila, takže vše se muselo dělat větší.

Nepřišla na pořad dne úvaha původní stavbu odstranit a vytvořit nový koncept bez determinace stávajícím objektem?

Abych pravdu řekl, tak o této variantě jsem neuvažoval ani já, ani investor. Dům byl totiž obrovský a jeho demolicí by se investice zbytečně navyšovala. Na každém patře se nacházel byt o velikosti 3 + 1, v suterénu byla dvojgaráž a velkorysé úložné prostory. Konstrukční systém byl pro adaptaci výhodný, navíc byl dům postaven v 70. letech, takže po stavební stránce byl zachovalý.

Pokud by z nějakého důvodu realizace sídla firmy na Lesné nedopadla, tak by další cesta domu směřovala k rekonstrukci na bydlení odpovídající současným standardům například v kombinaci s nějakou zdravotnickou nebo administrativní funkcí. O demolici nikdo neuvažoval.

Objekt jste rozšířili směrem do zahrady suterénní přístavbou. Jak jste dospěl k tomuto řešení?

Jedna z počátečních úvah směřovala k tomu, že by se celá firma vešla do stávajícího domu, ale to se záhy ukázalo jako nemožné zejména kvůli laboratoři, která potřebovala jinou světlou výšku, nucené větrání a v průběhu času i variabilnější dispozici. Kvůli dodržení koeficientu zastavění jsme se museli rozšiřovat suterénně a nejvhodnější směr byl do zahrady. Tím, že se nejnáročnější část provozu umístila mimo původní objekt, jsme si uvolnili ruce a v původním domě mohly vzniknout komfortní prostory pro zázemí zaměstnanců a administrativu. Interiéry působí velkoryse a jsou odrazem významu firmy. Na střeše laboratoře se zrealizovala zelená střecha. Jak se postupně mechy a trávy na střeše rozrůstají a na zahradě se vysázely stromy, tak už hmota přístavby opticky nepůsobí tak velkým dojmem jako čerstvě po dokončení.

Architekti často i mezi sebou hovoří opoměrně klíčovém předpokladu dobrého výsledku - o vztahu architekt - investor.

Investor je v architektuře skutečně nejdůležitější součástí procesu. Mělo by to být zohledněno a připomínáno ve všech recenzích a kritikách architektury. Dá se předpokládat, že když někdo vybuduje prosperující firmu s celosvětovým renomé a obdivovanou firemní kulturou, že bude stejně náročný na architekturu svého sídla. Ing. Priesnitz, ředitel Microtechu, neponechal nic náhodě. Stavební projekt svěřil zkušené projekční kanceláři, vybral si nejlepší stavební firmu v Brně, stavební dozor mu dělal ostřílený praktik. Stavba i schvalování projektu běžely jako na drátkách. Doposud jsem tak perfektní management nezažil. Na začátku hodně pomohla studie. Byl jsem rád, že se návrh líbil jak sousedům, tak na úřadech. Pro investora jsme vyrobili model v měřítku 1 : 100 a on s ním absolvoval většinu jednání. Když se za celou akcí ohlédnu, tak je to spíš pohádka než obrázek aktuálního stavu našeho stavebnictví. Byla to perfektní spolupráce. Jezdil jsem na stavbu i několikrát týdně a měl jsem na ni zásadní vliv. Skutečně jsem si to užíval a ve skrytu duše se modlil, abych takovou zakázku ještě někdy v budoucnu dostal.

Každá přestavba, rekonstrukce stávajících objektů přináší četná překvapení, má své záludnosti. Potkaly vás také na této stavbě?

Ano, překvapení na nás čekala. Byl jsem vcelku hrdý na to, že se v projektu podařilo v dispozici suterénu zachovat téměř všechny příčky, upravovat se musely jen dvě. Když se ale odbourala pochozí vrstva podlahy, tak se ukázalo, že hydroizolace není v nejlepším stavu, takže se stejně všechny příčky vybouraly a následně stavěly nanovo. Podřezáváním stěn se stavba dostala do skluzu, ale naštěstí nám počasí přálo. Chuťovkou bylo schodiště. Rozměry stupňů byly v každém rameni různé, navíc se ramena mírně rozbíhala. Z tohoto důvodu je design zábradlí geometrický kompromis, ale zatím si toho žádná z návštěv nevšimla. Hodně prvků se vymýšlelo přímo na stavbě podle skutečných rozměrů, jako například obklady v koupelnách atd. Byla to zkrátka čistokrevná rekonstrukce.

Správnost, či chybu projektu nebo autorova předpokladu nakonec nejlépe prověří až každodenní provoz. Jak to v tomto ohledu dopadlo zde?

Chyb v provozním řešení jsem se neobával. Provoz byl několikrát konzultován a projekčně upravován ke spokojenosti investora. S investorem se vídáme zhruba jednou do měsíce, takže dům průběžně sleduji. Z čeho jsem měl velkou obavu, bylo zachování puristické čistoty architektury, která měla souznít s duchem firmy. Zatím souzní.

V    odborné veřejnosti jste především znám jako šéfredaktor Archiwebu. Vedle toho projektujete, zabýváte se urbanismem, teorií, učíte na VUT v Brně, máte malé děti. Den má 24 hodin. Jak to vše zvládáte?

Myslím, že to moc nezvládám. Koupil jsem si knížku Mít vše hotovo, ale ještě jsem se nedostal k tomu, abych si ji přečetl. Množství mých zájmů už je neudržitelné a budu se muset soustředit jen na pár věcí, aby k něčemu směřovaly. Když se něčemu věnujete jen zpola, nemůžete v tom nikdy vyniknout. V červnu jsem byl rozhodnutý skončit s učením, protože je extrémně časově náročné a navíc se u mě po volbě děkana dostavil syndrom vyhoření. Na brněnské škole ze sebe vydáváte spoustu energie, ale ta energie se vám nevrací. Nakonec jsem se kvůli dokončení grantu a disertace rozhodl ještě rok vytrvat. Do budoucna bych chtěl skloubit péči o rodinu s prací na Archiwebu a musím také zprofesionalizovat svou architektonickou praxi.

Před šesti lety jste v našem časopisu představil novou tvář Archiwebu, kterou jste tehdy koncipovali a spouštěli. Jak zpětně nahlížíte jeho cestu od studentského zájmového média po profesionální informační centrum architektury? Ohrožuje vás současné ekonomické pnutí?

Byla to souhra šťastných náhod. Projekty jako Archiweb se nedají vytvořit uměle. Neexistuje na to recept. Je to o lidech a jejich nadšení.

V    posledních letech jsme byli technologicky zdrženliví, soustředili jsme se na vytváření kontaktů a dostatečně velkého množství obsahu. Během těch 2-3 let se na internetu objevila řada technologií a nápadů, které teď musíme do Archiwebu implementovat. Zásadní bude rozhodnutí o placeném obsahu. Není to ani tak otázka naší ekonomické situace, jako spíš motivace do budoucna. Na trhu se také objevila spousta mobilních zařízení a pro ně bychom chtěli vytvořit speciální aplikace. Do sousedních zemí bychom chtěli nabídnout naše know-how prostřednictvím franchisingu. A udělat novou grafiku. To budou asi největší nervy. Samozřejmě všechny naše plány jsou odvislé od financí a kvalitních spolupracovníků. Letos musím zaklepat na dřevo, že se nám daří. Nebude to ale, myslím, situací v makroekonomice, ale především tím, že se o naši obchodní stránku začala namísto mě starat Pavla Drbálková, mimochodem jedna z mých nejlepších studentek.

Archiweb se vyvíjí paralelně s vývojem české architektury, zaznamenává a také hodnotí její počiny, její cesty. Jak sám hodnotíte uplynulou dekádu české architektury?

Poslední dekáda je v podstatě celý můj dosavadní profesní život, takže těžko ji mohu s něčím srovnávat a hodnotit. Nedávno jsem přečetl sešit rozhovorů My jsme tím projektem žili o stavění rodinných domů v 70. a 80. letech a myslím si, že žijeme ve zlatém věku české architektury. Ne že by to nemohlo být lepší, ale pokud by se někdo rozhodl shrnout nejlepší realizace za posledních deset let do knihy nebo jim věnoval výstavu, mohl by vybírat z široké škály architektonických názorů a typologických druhů. české architektuře chyběla a chybí nosná témata - digitální stavění nás minulo, ekologicky šetrná výstavba se stala spíš prázdným marketingovým pojmem a o veřejném prostoru si sice povídají už i lední medvědi v ZOO, ale stále postrádám dostatek hmatatelných výstupů z této debaty. Architekti a vysoké školy by měli aktivně společensky vystupovat k tématům sociálního bydlení, urbanismu. Měli by to dělat prostřednictvím projektů, nikoliv obecným povídáním si na konferencích. V česku podle mě chybí hlubší diskuse o současných problémech urbanismu a architektury. Abych se tedy vrátil ke zhodnocení posledních deseti let v české architektuře, tak po stránce architektonické jsme, až na systém zadávání veřejných zakázek, urazili velký kus cesty a jsme ve světové špičce. V oblasti urbanismu je tomu jinak.

připravil Julius Macháček

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 250     ne: 172

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb