přeskočit na hlavní obsah

SEFO – Středoevropské forum Olomouc

/up/images/featured/images/sefo_stredoevropske_forum_olomouc_0.png

Ministerstvo kultury České republiky poskytuje v rámci Integrovaného operačního programu vytipovaným kulturním institucím investiční dotace pramenící převážně z prostředků Evropské unie. V našem případě je půlmiliardová částka určena pro vybudování Středoevropského fora Olomouc (SEFO). Bude soustředěno na sbírkotvornou, expoziční a publikační činnost a vůbec na podchycování různorodých projevů výtvarné kultury středoevropského regionu zejména z hlediska moderního i současného umění. Postupně se má stát jakýmsi pendantem k zdejším vynikajícím sbírkám starého umění tak, aby výtvarná kultura olomouckého okruhu po této stránce směřovala k vyváženosti.

SEFO vznikne rekonstrukcí areálu Muzea moderního umění a přístavbou v sousední proluce. Toto místo patří od nepaměti k široko daleko nejexponovanějším jak z hlediska dálkových cest mezi evropským jihozápadem (Itálie, Porýní) a severovýchodem (Polsko, Rusko), tak i z hlediska místní topografie. V rámci městského organismu – což je neméně důležité – navíc představuje dramatické zúžení; žádný z těch, kdo v tisícileté minulosti procházel Olomoucí či jejím širokým okolím, nemohl prakticky projít jinudy. Tohle místo však také představovalo mezní, hraniční bod mezi dvěma světy – mezi Předhradím s hradem na východě a měšťanskými čtvrtěmi rozloženými západně. S trochou zjednodušení mezi sférami mocensko-duchovní a světskou. Dodnes leží na hlavní komunikační ose ve středu města.

Budoucí areál SEFO tak představuje součást dramatického hrdla a jeho urbanistické, architektonické a památkové vyřešení zajímavý a současně složitý problém. Uskutečňování projektu SEFO provázejí od počátku složité okolnosti výmluvně charakterizující stav společnosti. Bylo nutné např. získat osm pozemků v proluce, u nichž většina majitelů (s čestnou výjimkou města Olomouce) svými spekulačními nároky několikrát projekt málem zablokovala.

Zatím poslední kritický okamžik souvisel s přípravou architektonické soutěže na podobu novostavby a rekonstrukce. Soutěž o návrh podle zákona o veřejných zakázkách z roku 2006 jsme připravovali dva roky. Když jsme se však obrátili na Českou komoru architektů, setkali jsme se s překvapivým odmítnutím. Představitelé komory nám sdělili, že považují soutěž za neregulérní a proti těm soutěžícím, případně porotcům, kteří jsou členy komory a soutěže se zúčastní, užijí kárné opatření. Účast v soutěži by mohli doporučit jen tehdy, kdybychom porušili zákon o veřejných zakázkách! Vzhledem k tomu, že jsme ani po několikatýdenním jednání nedospěli ke shodě, museli jsme s těžkým srdcem od soutěže ustoupit. To, že se nepodařilo připravit studii architektonického řešení na základě co nejširší konfrontace názorového spektra formou soutěže, je samozřejmě handicap. V nouzi nezbylo než postupovat jiným způsobem – zadáním architektonické studie jako zakázky menšího rozsahu. To, co však vzniklo, není v žádném případě možné nazvat pouhou z nouze ctností. Obrátili jsme se na dva z nejvýznamnějších českých architektů, s nimiž jsme navíc měli řadu zkušeností z minulosti jak z rekonstrukce Muzea moderního umění, tak arcidiecézního muzea. S Michalem Sborwitzem a Janem Šépkou jsme pak po dva letní měsíce spolupracovali na studii. S výsledkem jsme víc než spokojeni, domníváme se, že umožní vznik ojedinělého díla. Základním motivem jejich studie se stala polarita uplatněná a rozvinutá v řadě variací. Podařilo se navázat na polaritu oněch dvou olomouckých světů, které se v tomto místě stýkají – monumentálních hmot na jedné a drobného členění na druhé straně. Na jedné straně zůstává jasná struktura a rytmizace osvícensky (klasicistně) koncipovaného starého muzejního paláce.

Na druhé straně je do proluky na místě pěti zmizelých domů navrženo pět domů nových, které navíc (kromě jediného) nejenže respektují zvlněnou uliční čáru, ale různou hloubkou zástavby stávají se jakousi esencí středověku. Nejde však jen o lokální souvislosti: klasické a středověké přece představují dvě základní polohy evropské polarity. Ta první vždy ztělesňovala jasnost, přehlednost, racionálno, ta druhá bývala plná emocí. Ve skutečnosti je to i v našem případě složitější. V někdejším klasicistním paláci původního soudu a věznice se postupně nakupily další vrstvy (byty, lihovar, kino, Radio bar – Divadlo hudby), které do tohoto účelového řádu postupně vnášely ne-řád života. Naše a zejména Sborwitzovy rekonstrukce z devadesátých let byly navíc mj. neseny představou evokovat některé více či méně reálné nebo imaginární stopy minulosti a principů díla některých umělců, kteří prošli Olomoucí. Ještě pár poznámek k oné polaritě: Vedle základního urbanistického, strukturálního a stylového kontrastu, příznačného pro toto místo, podařilo se umocnit také podstatu zdejší soutěsky, úžiny, hrdla, „ucha jehly“ s dramatickou hmotovou, funkční a symbolickou koncentrací. Uvnitř se pak podařilo naplnit myšlenku základní komunikační osy v obou hlavních podlažích,

na niž jsou „zavěšovány“ osy dílčí (kavárna, někdejší kino, bývalé divadlo, dvorana, knihovna, knihkupectví, výstavní prostory).
Šépkova novostavba či drúza novostaveb lavíruje mezi něčím až živočišným, mezi evokací onoho tak charakteristicky středověkého, ale také expresivně kafkovského doupěte a ozvěnou počátků novověké architektury v dílech francouzských revolučních klasicistů, kteří hodlali nahradit křesťanskou metafyziku pokusem o ještě obecnější vyjádření absolutna.

Práce s motivy genia loci by samy o sobě nestačily. Autoři studie se v nemalé míře také soustředili také na otázku principu muzea jako jednoho z příznačných témat novověké civilizace. K otázce smyslu koncentrace umění, které již neslouží ani kultu, ani v první řadě reprezentaci, jako tomu bývalo kdysi, ale pokusu o demokratizaci, zpřístupnění a interpretaci této „elitní“ oblasti. Tzv. vysoké umění je ve své novodobé podobě značně komplikovanou záležitostí, a proto je nutné střídat prostory s jeho koncentrovanou instalací s prostorami, v nichž je možné vydechnout, osvěžit se, znovu se koncentrovat, případně se zúčastnit animačního programu. Nové výstavní sály Šépka situuje do tří z pěti přistavovaných domů se snahou o vytvoření kontinuálního výrazně magického prostoru, který vzdáleně přes staletí souzní se slavnými interiéry Piranesiho či Johna Soana. Ono konkrétní (genius loci) a obecné (námět muzea jako koncentrace novodobého duchovna) i zde propojuje téma světla. A opět téma elementu charakteristického v nejobecnějším slova smyslu jak pro staré civilizace, tak pro novověk (absolutno až sakrálno, případně osvícení ztělesněné světlem padajícím shora a oblévajícím interiéry valné části areálu od věžičky klasicistního paláce až po štěrbiny ve střechách novostavby). A charakteristické také pro tento architektonický druh (nasvětlování jako jeden ze základních prvků muzea i divadla). Podaří-li se forum uskutečnit, mělo by být otevřeno na podzim 2014.

REKONSTRUKCE MICHAL SBORWITZ, MARIE SBORWITZOVÁ, KAREL PRÁŠIL
NOVOSTAVBA JAN ŠÉPKA, VÁCLAV DERNER / ŠÉPKA ARCHITEKTI

1 SEFO, Jan Šépka, výchozí idea novostavby
2 pohled z Denisovy ulice
3 zasazení areálu do městské struktury
4 pohled od Sokolské ulice
5, 7 výstavní prostor
6 knihovna

TEXT PAVEL ZALOUKAL


zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 108     ne: 110

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb