Rozhovor s Jiřím Soukupem

Na své celoživotní působení v ostroměřském kamenoprůmyslovém závodě vzpomíná pan Jiří Soukup

Základy kamenoprůmyslového závodu v Ostroměři, který kolem sebe postupem času soustředil zpracování pískovce v celém kraji, položil na přelomu 20. a 30. let minulého století Alois Pour. Ačkoliv rodem z Podhorního Újezdu, založil závod na zpracování kamene s dílnou, vlečkou a obytnou budovou právě v Ostroměři. Za devadesát uplynulých let prošly ostroměřským provozem desítky na slovo vzatých fachmanů – kameníků, kamenosochařů, osazovačů, techniků i mistrů. Jedním z nich je i pan Jiří Soukup, narozený v roce 1938. Navštívili jsme ho doma v Ostroměři a víc než hodinu poslouchali napjatě jeho vyprávění…

Rodinná kamenická tradice se vlastně odvíjí až ode mne. V deváté třídě základní školy jsem onemocněl – a když jsem se po čtrnácti dnech vrátil z nemocnice, z učebních oborů na mě zbyl už jen kameník, koželuh nebo horník. Psal se tenkrát rok 1953 – a já si vybral kameníka, už proto, že jsme bydleli nedaleko Ostroměře na Novobydžovsku.

Vzali jsme s tátou kola – já svoje tříčtvrteční, táta dámské, aby mohl naložit mého mladšího brášku – a vyrazili do Ostroměře na obhlídku. Zdejší učiliště tzv. státních pracovních záloh s internátem, patřící tehdy stejně jako celý ostroměřský provoz pod Severočeský průmysl kamene Liberec, bylo založené v roce 1951 – a vlastně se teprve rozbíhalo. Na odborný výcvik chodili učni do ostroměřského provozu, vybaveného dvěma katry; jeden značky Jůza-Čáp postavil bývalý majitel Alois Pour v roce 1938, druhý byl z roku 1949. Byla tu i dvě brousicí ramena, dvě frézy, soustruh – a také stacionární otočný jeřáb, který dokázal z vlečky přemístit bločky do 1 m3.  

Tehdy v Ostroměři působil už dvacátý rok vynikající odborník pan Zdeněk Šrůtek. Zažil tady éru Aloise Poura, poválečnou národní správu i začlenění firmy do znárodněného československého kamenoprůmyslu. Učiliště v té době vedli kamenosochař František Hakl ve funkci ředitele a kamenický mistr Jaroslav Burian jako jeho zástupce.

Slovo dalo slovo a já se šel učit kameníkem. Bydleli jsme v internátu v budově bývalého hotelu a jako pracoviště nám sloužily dřevěné kůlny nedaleko Pourovy vily. Ze zdravotních důvodů jsme ovšem museli dělat na žule, protože práce s pískovcem byla mládeži do 18 let zakázána.

Přišel rok 1955 a já byl najednou vyučený. Tehdy v Ostroměři působili dva staří fachmani – pánové Valenta a Chudoba. Právě od nich jsme získávali ty nejcennější zkušenosti, týkající se práce na pískovci, které pro nás žulaře měly cenu zlata. Pracovali jsme zhruba v patnácti lidech; počet zaměstnanců se začal zvyšovat až s nástupem šedesátých let. V padesátých letech se v Ostroměři stále ještě ve velkém vyráběly „světoznámé hořické brusy“ z hořického, božanovského a libnavského pískovce, určené z velké části na vývoz do severských zemí – Dánska, Finska, Švédska a Norska…

Na soustruhu je vyráběli nějaký pan Kaňka se svým tátou. Přišli odněkud od Malacek, na čas se v Praze věnovali osazování, ale pak se vrátili do Ostroměře a vrhli se na výrobu brusů. Dovedli vyrobit i čtyřicet, padesát brusů denně. Kam jste se podívali, byly brusy – šedesátky, čtyřicítky, občas i dvacítky… My čerstvě vyučení jsme měli za úkol upravovat jejich středové kruhové otvory na čtvercové. Sám jsem se ovšem hned v roce 1956 podílel na ruční výrobě jednoho ze dvou největších ostroměřských brusů z libnavského pískovce o průměru 240 cm a síle 100 cm pro Maďarsko. Vlečka pak na vagonech odvážela stovky kusů, proložených jemným pískem, který chránil pískovcové výrobky před poškozením.

V těch dobách se nám o nějakém komfortu mohlo leda zdát. O pracovní prostory jsme se dělili se zemědělským družstvem; v malém kamrlíku jsme měli šatnu, koryto na mytí a kohoutek se studenou vodou. Kameníci pracovali pod přístřeškem se dvěma kůly; podle toho vzoru jsme si zbudovali další přístřešek, tentokrát mobilní, který jsme podle potřeby přenášeli sem a tam po dvoře. Na zimu jsme tuhle přenosnou boudu pobili plechem a topili v ní kusy dřeva v železném sudu. Když podnik pořídil koksáky, připadali jsme si jako v sedmém nebi. V letech 1956-1957 byl postaven velký mostový jeřáb, který dodnes slouží při skládání bloků kamene.

Léta 1957-1959 jsem strávil na vojně. Když jsem se vrátil, doba brusů byla pryč. Ve velkém se začaly vyrábět obkladové desky. Právě tehdy se nakoupila fréza s pojezdem, obsluhy se chopil mistr Zdeněk Šrůtek, který pořád ještě v ostroměřském provoze pracoval – a chlapi ji vylepšili zabudováním zdvihu. Vedle obkladů byly rozšířeným sortimentem haklíky, koncem padesátých let kvádříky; ohromné množství jich spotřebovala výstavba rozlehlého hornického sídliště v Žacléři. Jako pozornost dostávali pak naši učni vyřazené hornické uniformy, a to až do roku 1959, kdy ostroměřský internát zrušili a učiliště přesunuli do Lipnice.

Přišel rok 1960 a já s Bolkem Blažkem hned v únoru odjel do Michalovců, kam nás odvolal nově jmenovaný vedoucí provozu František Budinský. Se slovenskými zakázkami se později roztrhl pytel a s trochou nadsázky se dá říct, že jeden čas Slovensko náš ostroměřský provoz „živilo“. Po třech měsících strávených v Michalovcích na obkladech obchodů jsme se přesunuli do Košic, později, v roce 1961, přišla Bratislava. Ta nám ale dala zabrat. Tehdy už běžela velkorysá rekonstrukce Bratislavského hradu, na které se rovněž podílel ostroměřský závod, a my dělali na budově Státní banky československé; nejdřív bylo nutné bez jakékoliv mechanizace odstranit čtyři a půl tisíce metrů čtverečních poničeného opukového obkladu a následně jej nahradit obkladem z hořického pískovce. Do Bratislavy jsme jezdili dlouhých pět let – a byli rádi; začátkem šedesátých let nebyla v Čechách práce a tady v okolí se propouštělo… „Odbíhali“ jsme ovšem i na jiné akce – zámek v Třinci, obklady v Ostravě a také jinde…

Samozřejmě ne všechno se dařilo. Čas přinesl i nejrůznější nepovedené pokusy o mechanizaci a automatizaci ostroměřského provozu – třeba instalaci dlouho dolaďované automatické linky na obkladové desky, které nefungovala a musela být v roce 1965 rozebrána; problém byl mimo jiné v karborundových kotoučích, které bylo potřeba čas od času nabrousit, což ale v lince bylo těžko proveditelné. Podobný osud – rozebrání – stihl už v roce 1961 nový průjezdný hydraulický katr. U něj zase nastal problém s expedicí litinové drti a s přímočarým řezem …

V šedesátých letech vzrostl počet zaměstnanců na dvojnásobek; své si žádala výroba obkladových desek, další lidé přicházeli v rámci nuceného přechodu do průmyslové výroby. Rozšířilo se osazování v českých zemích a navíc přibyly nejrůznější opravy, renovace a rekonstrukce, například zámky Konopiště, Hrubá Skála, Chroustovice, Peruc, Litomyšl nebo Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, Pražský hrad a desítky dalších. V té době se umělý pískovec nepoužíval – poškozená místa se nahrazovala vyřezanými a vysekanými čtverečky a obdélníčky přírodního kamene. V letohradském muzeu i jinde se rekonstruovala zábradlí; pro tento účel jsme na soustruhu vyráběli stovky nových pískovcových kuželek. Vedle hořického pískovce se zpracovával i pískovec z Božanova a z Libné.

V roce 1973 jsem dostal nemoc z povolání a byl jsem jmenován mistrem nového osazovacího střediska, které bylo vytvořeno jako součást provozovny Ostroměř pod vedením pana Aloise Bartáka. Ten rok byl slavnostně otevřen nový provoz, který se připravoval a stavěl od roku 1970. Naplno se rozjela zmodernizovaná výroba obkladových desek, přišly velké zakázky, například stanice metra Florenc. Po dvou letech jsem pak přešel do funkce vrchního mistra ostroměřského provozu. Na téhle pozici jsem začal v roce 1975 a skončil v roce 1996. Třináctým rokem jsem teď v důchodu. Přírodnímu kameni se věnuje syn.http://www.dekas.sk/image/UmelKam/kamen/lamany-kamen-bielosivy.jpg

Za svou praxi jsem zažil výrobu obrovského množství obkladových desek, haklíků, řemínkových obkladů nejrůznějších rozměrů, parapetů, říms, rotačních předmětů a bůhvíčeho ještě. Značná část naší produkce byla i později určená pro Slovensko, například pro mamutí podnik Památkostav Žilina se spoustou pobočných závodů a množstvím zakázek na slovenských hradech a zámcích. K našim stálým odběratelům patřily ale i Pražské silniční a vodohospodářské stavby, SEMPRO, Geoindustria Dubí a další české podniky.  

Vedle strojové výroby patřilo k tradici podniku zachovávat klasickou ruční práci. Ta se ve značné míře uplatnila třeba při rekonstrukci pražského Národního divadla nebo karlovarské Zítkovy kolonády. Ruční kamenická práce v Ostroměři zaznamenala tenkrát vůbec největší rozmach. Podnik tehdy zaměstnával Tomáše Vondrušku, původním povoláním řezbáře, Bohuslava Mana a řadu dalších kamenosochařů. Zakázky vytvářeli většinou z hořického pískovce, který je dobře opracovatelný, současně však perfektně drží hranu. Tehdy se ručním opracováním kamene zabývalo i patnáct lidí najednou…

V souvislosti s novým provozem se postavily nové dílny a je trochu mojí zásluhou, že jsou situovány tak, aby chytaly ranní sluníčko. Kdo to nezažil, nepochopí: kameník, když přijde ráno do práce, potřebuje světlo a taky trochu tepla. Proto ta orientace na východ slunce. Ovšem i v nových halách jsme začínali s koksáky a naftové marsky přišly až později. Žádné zvláštní teplo ale nevydávaly ani ty. Člověk byl rád, když si u nich ohřál ruce a nejdůležitější nářadí… Rád ale na ty doby vzpomínám.

Vyprávění Jiřího Soukupa zaznamenal Jiří Blahota