přeskočit na hlavní obsah

Rodinný dům Zdiměřice

/up/images/featured/images/rodinny_dum_zdimerice_0.png

Jedním z investorské dvojice domu „světel a stínů" je člověk, který má k přírodě velice blízko. Jeho oborem se stala buněčná a molekulární biologie. S mikroskopickou přesností sobě vlastní se věnoval nejen výběru pozemku, hledání architekta, koncepci domu a přilehlé zahrady, ale rovněž dozoru nad průběhem realizačních prací. Výsledkem několikaletého úsilí je introvertní dům skrývající se před světem a prorůstající do zahrady.

Dům se nachází v malé vesnici na západním okraji Prahy a na první pohled se vymyká běžnému standardu satelitní zástavby. Samotné hranice pozemku předurčovaly situování stavby. Směrem do ulice a k sousedním parcelám působí objekt uzavřeně, naopak směrem východním, kde protéká Jesenický potok lemovaný vzrostlými duby, se otevírá a nechává přírodu vstoupit do svého interiéru.

Své představy - minimalistická koncepce, sepětí s přírodou, užití přírodních materiálů, bezbariérovost, funkčnost, skvělý design... - formuloval investor v zadání, které předložil pěti typově podobným tvůrcům. Z nabídnutých řešení investora nejvíce oslovila analytická koncepce ateliéru D3A. Na základě delších jednání a diskuzí s klientem vznikla studie, která byla odsouhlasena na první pohled. Dům v průběhu zpracování nedoznal příliš velkých změn. Většina potřebných úprav byla vyvolána regulačním plánem. Regulace se týkala hlavně zastavěné plochy, reakcí vznikla zvlněná fasáda, která vstupuje do interiéru. Pohybem vlny se dům dal ve fázi návrhu dle potřeb investora i předpisů „nafukovat". Dalším problémem z hlediska legislativy se stala navržená plochá střecha, dle formulace v regulačním plánu se měla skládat ze šikmých ploch. Je až pozoruhodné, že domy, které reagují na krajinu jinak, než je obvyklé, byť mají například navrženou zelenou střechu, je tak těžké zrealizovat. Po menších úpravách týkajících se sklonu střechy a zvláště díky aktivní účasti investora v jednání s úřady se podařilo projekt prosadit.

Objekt je situován na okraji pozemku, blíže k silnici, tzv. předzahrádka je využita jako parkovací plocha, zastřešená lehkou krytinou z vlnitého laminátu. Zde se také nachází vstup do domu. Zádveří přechází v centrální obytný prostor, který je srdcem celého domu a po vzoru berberských obydlí plní úlohu jakéhosi náměstí, veřejného a přehledného prostoru uvnitř. Prostor je ze tří stran po obvodu lemován jednotlivými místnostmi, které se skrývají za posuvnými dřevěnými dveřmi (je zde ukryta i místnost s televizí). Při zavření vytvářejí dojem kompaktní dřevěné stěny. Naopak při otevření posuvných dílců lze pokoje propojit s centrálním prostorem a vytvořit tak jeden velký společný, kde se trajektorie členů rodiny sbíhají, ale i rozdvojují. Zároveň se zde koncentruje teplo a světlo, které se rozlévá do jednotlivých místností po obvodě. Prostoru dominuje solitérní těleso krbu, vyrobené tak jako většina ostatních povrchů z pohledového betonu, které zároveň plní funkci nosného prvku. Zajímavým dělicím prvkem je uprostřed zimní zahrada nepravidelného tvaru. Zasklení lamel s netmelenou spárou při slunečním svitu vrhá na všudypřítomnou dlažbu z čínské břidlice nespočet malých duh. čelní strana obytného prostoru je prosklená ve tvaru vlny. Její tvar umožňuje prorůstání zahrady do interiéru. Stírání rozdílu mezi vnitřní a vnější částí domu napomáhá vnější pergola s osvětlením, navazující kontinuálně na stropní podhled. Vodorovné trámy pergoly rozehrávají hru světel a stínů a poskytují nezvyklou atmosféru. Jako stínicí prvek zde působí ve vegetační době popínavá vistárie. Terasa z tropických dřevin je zakončena atypickými posuvnými díly vyplétanými vrbovým proutím obdobně, jako se dříve vyráběly hatě. Tyto zástěny působí na jinak strohé fasádě z hladkého plechu, spíše typické pro průmyslové objekty, jako změkčující prvek, zároveň přebírají funkci žaluzií a vytvářejí iluzi dalšího prostoru. Boky terasy kryje perforovaný vlnitý aluminiový plech.

Návrh přilehlé zahrady vycházel z přání klienta udržet danou plochu pokud možno opticky co největší. Nezmenšovat ji osázením větších keřů či stromů a ponechat tak volný průhled na scenerii dubů za hranicí pozemku. Z nabízených řešení si klient vybral variantu otisku domu v zatravněné ploše. Jednotlivé půdorysné plochy místností symbolizují políčka postupně kvetoucích rostlin. Zahradní domek pro nezbytné nářadí důvtipně nahrazuje prostor v rohu objektu, který lze zcela otevřít posunutím obou bočních stěn.

Konstrukčně se dům vymyká běžnému standardu. Jedná se o betonový monolit, přičemž beton zde neplní pouze funkci nosnou, ale rovněž i estetickou. Většina vnitřních povrchů je z pohledového betonu, který je velice náročný na způsob provedení. Dokonalý výsledek svědčí o dobré spolupráci všech zúčastněných. Neomezené možnosti při práci s hmotou, liniemi, strukturou a barvou, které beton poskytuje, využil architekt i při výrobě zcela originálních umyvadel v koupelnách. Prkennou strukturu pohledového betonu na stropech reflektuje podlaha z čínské břidlice. Původně měla být podlaha litá, leštěná s antracitovým vsypem, ta se vsak ukázala být ze strany subdodavatelů neproveditelná. Klient však volil variantu, která méně podléhá únavě. Osvětlení je zapuštěno ve stropě a řešeno bodově.

Moderní design, originalita, jednoduchost, barevná střídmost, ale zároveň funkčnost, tak se dá několika slovy charakterizovat interiér. Kontrast vytváří žlutozelený emailový nátěr v sociálním zařízení a v prostoru točitého schodiště, kde dává vyniknout perforaci ocelových stupňů za použití laserové techniky „á la roztržené těsto". Tento prvek se v interiéru opakovaně objevuje v různých formách, např. v koupelnách jako kryt odtokového kanálku nebo na krbové vložce.

Minimalistická kuchyně s lesklým lakem a antracitovou barvou úmyslně nedominuje. Její přítomnost naznačuje svítící tenká žlutozelená linie na spodním okraji horních skřínek. Naopak pozornost na sebe strhává originálně řešený pracovní stůl, který zároveň zastává funkci baru. černá oválná deska kontrastuje s bílou podnoží, která slouží jako úložný prostor. Podnož je kryta transparentní shrnovací žaluzií z mléčného polykarbonátu, která efektně propouští vnitřní osvětlení.

V této části je objekt podsklepen. Nachází se zde technologická místnost, posilovna a vinný sklípek.

Stanislav Fiala / D3A
Připravili Eva Bílková a Julius Macháček

---

Recenze

Světelnou draperií rozvlnit dům

Okolnost, že po převážnou část dějin se stavělo zejména kvůli ochraně před náladami přírody (i lidí) a že jen malá část společnosti chápala bydlení rovněž jako výraz reprezentace, protože to pro velkou většinu nebylo ekonomicky ani sociálně dostupné, hluboce ovlivnila naše vnímání. Toto chápání architektury paradoxně posílila ropná krize v roce 1973 a nepochybně i současný propad na finančních trzích (uvidíme, nakolik keynesiánská viditelná ruka státu zabrání spadnutí do pasti na likviditu) toto pojetí jen utvrdí. Bydlení a stavění má však řadu svých jiných konstitutivních stránek než jen efektivní izolace, optimalizace energetické bilance, rozvrh dispozic co nejvíce šitých na míru uživatele a spoustu jiných, dnes preferovaných kritérií. Právě v souvislosti s energetickou udržitelností se v architektuře znovu vynořilo téma světla. Se světlem se pracuje v souvislosti s orientací objektu ke světovým stranám, což dnes opět vychází z energetických, případně fyziologických hledisek. Ale světlo v architektuře znamená víc než jen vyhovět nárokům fyziologie zraku a primátu energetické úspory. Architektura se světlem také zachází esteticky. A to je jedna z důležitých silných stránek domu ve Zdiměřicích od Stanislava Fialy.

V čem je (podobně jako v řadě jiných ohledů) Stanislav Fiala skutečně mistrem, je inscenování světel a stínů. Dokázal to u Sipralu a Neomedu a řady dalších staveb, ale k virtuozitě to dotáhl ve Zdiměřicích, na hraně průhonického parku. Dramaturgie světla nepatří k frekventovaným tématům architektů, ale tento dům je přímo paradigmatem toho, jak lze této tak zanedbávané dimenzi dostát se skutečnou brilancí. Nevybavuji si v českém prostředí po této stránce obdobu.

Zahrada je koncipována podle geometrismu někdejších francouzských zahrad jako pandán dispozic domu, jako jakýsi negativní otisk. Geometrismus francouzských zahrad rozehrává planimetrické tvary do obrovského množství variací, ale ve Zdiměřicích jde o narativní planimetrii, o geometrii, která převypravuje půdorys stavby. Jednotlivé části stavby „otištěné" do svého zahradního alter ego vytvářejí broderii svého druhu.

Pozoruhodné jsou i materiálové konstelace. V celém domě se proplétají zdánlivě nepropojitelné materiály, plechy s košíkářsky upletenými stěnami z vrbových větví, jež změkčují nejen vstup domu a oplocení, ale i východní stranu domu otevřenou do zahrady. Košatina navíc tvoří jednu z důležitých vizuálních charakteristik domu.

Mnoho míst a nábytku v domě je podsvíceno, nasvíceno, ozvláštněno světlem tak, že nelze určit, kam až mohl architekt předpokládat účinky světel, jejich rozmístění, charakter i intenzitu. Nakolik musí architekt znát fotometrické údaje projektovaných světel, aby docílil požadovaného rozložení světelného toku a svítivosti? Jinými slovy do jaké míry musí být světelným mágem s exaktními znalostmi fotometrie? Je to svého druhu scénografické dílo, světlo je natolik vtaženo do provozu domu, že mu dodává dramatický charakter. Světelný děj vytváří kontrast ke klidu zahrady. Na inscenování světla se ovšem zdaleka nepodílí jen umělé osvětlení, ale zejména přirozené světlo. Například světlík v centrální části domu transformuje účinek pohybu slunce po obloze do opalizujících pablesků měnících svou barvu během dne. Kovové schody propojující podzemní podlaží s nadzemním jsou perforovány tak, že různě tvarovanými skulinami vzlíná světlo (v tomto případě sice umělé, ale usměrněné průzory ve schodišti) vzhůru. Podobnou roli hraje pergola, která vrásní světlo do jakési světelné draperie, jejíž záhyby prolínají postupně prostorem domu. Jako by jedním z cílů architekta bylo rozvlnit dům, podtrhnout dynamický půdorys, zavléci stavbu do světelného theatra mundi, aby byla „světlem oděná". Míst různých světelných dramat bychom nalezli v domě mnoho a všechna tato místa děje se syntetizují v jedinou a jedinečnou scénografii.

Světlo ale není jediným scénografickým prvkem domu. Prolnutí domu a zahrady prostřednictvím velkoformátových skel vytváří spojitý prostor o dvou dílech. Je zde nikoli uměle konstruovaná podobnost se scénickými postupy divadelní avantgardy. Jako by zde architekt i uživatelé našli ozvěnu dávných teatrologických sporů o míře propustnosti/ oddělenosti jeviště a hlediště. Někdejší dichotomie vnitřek (interiér domu) / vnějšek (exteriér, zahrada, případně jiné okolí stavby) přestává hrát roli. Dům může být za pomocí multiplikací světlených efektů hledištěm, odkud lze sledovat světelnou dramaturgii zahrady, ale platí to a vice versa. To jsme již hodně daleko od domu chápaného jako záštita proti nestabilitě počasí a pravidelným výstřelkům přírody (i lidí). V této souvislosti bychom si mohli položit otázku, nakolik je takový dům scénografickým dílem a nakolik stavbou, o to více, oč méně nalezneme v domě podpor, což jenom zesiluje scéničnost prostoru. Podstatný rozdíl mezi divadlem a architekturou je však v časové dimenzi i druhu a cílech oboru. Peter Brook o svém druhu umění říká: „Divadlo je vždycky sebeničivým uměním a vždy je zapsáno v povětří."1 Jenže o jisté tendenci, kterou bychom mohli označit jako teatralizace architektury, lze hovořit u nemalé části tvorby nemalé řady architektů - Jean Nouvel, Dominique Perrault (výčet spíše namátkou). Není pak taková architektura také „zapsána v povětří"? Není taková teatralizovaná architektura tak trochu sebeničivým uměním, jestliže dobrovolně do sebe sama vkládá kus své vlastní entropie? Dům ve Zdiměřicích je scénografickým kusem, zároveň je však velmi silnou a přesvědčivou architekturou.

Tyto otázky, jak a zda vůbec může architektura sklouznout k tomu, aby se stala kulisou místa, scénografií, divadlem, však vkládá do úst přílišný tradicionalismus, jehož posledním výhonkem bylo přesvědčení avantgardy o stavbách jako strojích na bydlení. Má-li být dům extenzí nejen lidských potřeb, ale také lidského ducha, proč by nemohl v sobě obsahovat prvek scénografie, světelného dějství? Přírodu nejsilněji vnímáme v jejích proměnách, a to nejen v rozsahu ročních období, ale i v mikrointervalech v rámci dne i noci. K propojení přírody a domu tak došlo v maximální míře. Rodinný dům ve Zdiměřicích dává vyvstávat světlu v jeho metamorfózách a ve světle těchto proměn pak také lépe vyniká krása tohoto domu.

text: Michal Janata

Rodinný dům Zdiměřice

Klient: soukromá osoba
Architekt: Fiala – Prouza – Zima / D3A spol. s r.o.
Autor: Ing. arch. Stanislav Fiala
Spolupráce: Milan Bulva, Ing. arch. Daniela Polubědovová, Ing. arch. Lukáš Pinkava (zahrada) HIP stavební část Ing. Jiří Václavů, Ing. Hana Vavříková
Statika: Ing. Petr Skála / Building s.r.o.
Zdravotní technika: Ing. Jana Viktorinová
Vytápění a chlazení: Ing. Bořivoj Šourek / SaS projekt
Primární zdroj: Ing. Dana Vágnerová / Hennlich Industrietechnik s.r.o.
Elektro silno+slabo: Ing. Tomáš Bachtík
Celková plocha pozemku: 1208 m2
Zastavěná plocha: 240 m2
Obestavěný prostor: 1050 m3
Realizace: 2007

zdroj: časopis ARCHITEKT

Líbil se vám článek?

ano: 288     ne: 275

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb