přeskočit na hlavní obsah

Rodinný dům v Jevanech - Rozhovor

/up/images/featured/images/0-rdjevany12.jpg

S DAVIDEM KRAUSEM O REALITĚ I SNECH

Kdesi jste řekl, že dělání baráků jsou pro vás příběhy života. Jaký byl příběh tohoto domu?

Patřil určitě k těm pěkným. Celý byl prodchnut jakousi chlapskou pohodou. Myslím, že jsme si docela sedli s klientem, máme podobné, přímočaré vidění, vnímání světa. Od prvních konzultací vládla jasná a vstřícná atmosféra. Investor si nejprve dělal jakýsi předvýběr architekta, volil z několika alternativ, a když jsme se potkali spolu, tak jsme zjistili, že si vyhovujeme lidsky a že se mu líbí i baráky, které máme za sebou. Co si víc přát.

Jaké bylo zadání investora?

Dům do lesa. Rozlehlý lesní pozemek, dvacetimetrové smrky a borovice, výhled na rybník. Bylo jasné, že se budeme bavit hlavně o přírodě. Stromy, to bylo naše důležité téma. Stromy jako živé organismy, které vytvářejí energii daného místa. Přemýšleli jsme, jak les co nejméně kvůli stavbě redukovat. Na místě byl dendrolog, který posoudil porost, kvalitu jednotlivých stromů, byla zde zahradní architektka, která stanovila, v jaké vzdálenosti od budované stavby mohou být jednotlivé stromy zachovány, aby se jim neublížilo. Měl jsem v tomto ohledu jiné, trochu naivní představy. Zadání samotné bylo velkorysé, nijak striktní: větší dům vyššího standardu pro rodinu se třemi dětmi. Velká přednost - blízkost vody jako další silný zdroj energie. S vaší otázkou nesouvisí, že jsem na Jevanský rybník jezdíval s dětmi bruslit - podpořilo to můj osobní vztah k této zakázce. Měl jsem pro své úvahy doslova volný prostor - debatovali jsme o dispozici, ale také o variantě patrového domu, což jsme brzy zavrhli. Vertikála okolního lesa vybídla ke stavbě nízké, přízemní, kde lze z každého vchodu přímo vstoupit do mechu a kapradí, být s lesem v úzkém kontaktu při každé činnosti vně či uvnitř domu.

Strašákem, někdy až jakousi adrenalinovou hrou jsou pro mnohé architekty místní stavební regulativy. Jak to bylo v tomto případě?

Já ve své praxi s regulativy žádný problém nemám a v zásadě jim spíš chci vyhovět, jít jim naproti a energii nevyčerpávat bojem proti nim, ale použít ji na hledání cesty, jak uchopit architekturu, přizpůsobit ji daným podmínkám. Nestavím krabice a nekreslím pouze obdélníkové půdorysy. Vycházím z toho, že život je mnohobarevný a mnohovrstevnatý a nabízí řadu variant. Zde v Jevanech jsme s tím neměli žádný problém.

Můžete stručně charakterizovat stavbu, popsat její konstrukci?

Přízemní dům má vícevrstvé obvodové zdivo z klasických pálených tvárnic Porotherm o    hloubce 50 centimetrů, z vnějšku tvoří pohledovou vrstvu kámen, stejně jako uvnitř, kde je ještě použita klasická omítka. Lomená střecha je železobetonová, dimenzovaná tak, aby bezpečně odolala případnému pádu stromu. Římsa je po celém obvodě opláštěna překližkou. Dům je výrazně prosklený speciálním izolačním trojsklem. Ačkoliv dům je masivní, sklo jej odlehčuje a lomená střecha se jakoby vznáší ve vzduchu. Kolem konstrukce střechy bylo hodně diskusí a práce, nakonec to spočítal statik - starý pán s tužkou v ruce, nebál se. Zato já, když jsem si stoupnul úplně na špičku na zlomenou šestimetrovou konzolu, ale říkal jsem si - důvěřuj praktikovi.

Dům i při svém jednoduchém tvarosloví rozhodně nepůsobí nudně. Přispívá k tomu také dvojí zalomení střechy, které se promítá i    do interiéru a na východní straně vytváří odvážný, bez podpěry vynesený přesah, který kryje venkovní terasu. Jak jste tento detail konstrukčně řešili?

Dvakrát zalomenou konstrukci střechy, potřebnou pevnost ocelového nosníku, zejména v místech lomu, kde je namáhání největší. Konstrukčně zajímavé je ale také řešení přizdívky z kamene. Kámen vytváří samonosnou zed', není zavěšena žádnými systémy k cihlovému zdivu - je jen v několika místech kotvena ke karisíti a betonu, které tvoří vrstvu mezi kamenem a cihlovým zdivem. Když jsme se rozhodli použít kámen k finální úpravě fasády, tak jsme předem vyloučili horniny, které jsou cizí danému prostředí. Vyloučili jsme travertiny, mramory a další světlé druhy, které jsou vhodné spíše na jih, a ne pro české prostředí, a do lesa jsme hledali kámen tmavý, nějaký šedý odstín. Chtěl jsem, aby působil jako lehce omšelý, trošku „jetý". Nakonec jsme zvolili čedič, který snad nejlépe splňuje potřebu harmonie stavby s okolím.

Mluvíte o souladu stavby s okolím. Do harmonického celku jste zapojil také interiér, který jste navrhoval. Na jakých principech jste jej vytvářel?

Především jsem chtěl, aby interiér byl surový, pravdivý, aby byla patrná původnost materiálů - dubové prkno na podlaze je dubové prkno, beton na stropě je beton, hliníkový rám oken se nebude tvářit, že není hliníkový. Úmyslně jsem nevnášel do interiéru barvy, kromě dětských pokojů. Stavěl jsem na přírodní podstatě materiálů a myslím, že tak i vyjádřil pocity, životní styl rodiny, pro kterou stavba vznikla. Snažím se dělat domy nesnobsky a tady se nám to myslím povedlo, a to i navzdory tomu, že rozpočet nebyl striktně limitovaný. Dělal jsem prostě dům pro chytré, normální lidi, kteří nepotřebují mít kolem sebe pozlátka k ukazování a mají vitalitu a energii... Občas jsem sáhl k předmětům z běžné prodejní sítě a dal jim přednost před drahou designérskou alternativou. Vycházím z názoru podpořeného vlastní praxí, že dobrá architektura, dobrý design se dá dělat za hodně peněz, ale i za málo.

Na autorské výstavě v Galerii J. Fragnera - to jste ještě studoval, jste před sedmnácti lety upoutal svými vizemi zpracovanými do obrazů. Mluvil jste tehdy o jakémsi přetlaku snů, které vás k obrazům inspirovaly. Stále ještě malujete? A jak je to po letech se sny Davida Krause?

Nyní nemaluji, nemám k tomu potřebnou motivaci. Moje zájmy jsou teď jinde. Studuji stromy, kameny, počasí a vodu, chci se umět pohybovat i v jiných světech... Žijeme stále v reálném světě - telefon, hrnek, kartáček na zuby, auto, barák - to jsou hmatatelné věci. Já poslední dobou rád nahlížím do iracionality, občas ji vyhledávám, přemýšlím, relativizuji svou existenci v hmotném světě. Ani o tom vlastně nechci příliš mluvit, je to věc osobní zkušenosti a prožitku. Od makropohledu na svět, který jsem prezentoval na vzpomínané výstavě, jsem dokráčel k mikrosvětu. Na každém metru čtverečním, v každé buňce pro mne vězí tolik nepoznaného, tolik otevřených dveří zde cítím, že mám do konce života v oblasti poznávání vystaráno. Nepotřebuji už unikat do vesmíru, všechno, co potřebuji, mám v sobě, na docela malé ploše. Jak říkám, cítím tolik prostoru kolem, že snad budu muset jinak dělat i tu architekturu.

PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK 

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 264     ne: 237

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb