přeskočit na hlavní obsah

Rodinný dům v Černošicích - o statice a betonáži

/up/images/featured/images/rodinny_dum_cernosice_0b29.png

O statice s Janem Šulckem

Máte za sebou léta praxe v oboru, kde vládnou neúprosně čísla a matematické zákony. Kdy naposledy jste stál před výrazně složitým úkolem?

Ročně zpracováváme desítky projektů, často rozsáhlých a vlastně vždy se mezi nimi objeví nějaký atypický, který vyžaduje hledání nových řešení. Zpravidla se to stává u návrhů architektů, s nimiž pracujeme poprvé. Každý z nich má svůj rukopis a různý práh citlivosti a tolerance, připravenosti ke kompromisu. Ze zkušenosti bych řekl, že statik by měl do projektu vstoupit v co nejranějším stadiu jeho zpracování – než se architekt do svého projektu zamiluje a nebude pak chtít ustoupit ani o píď.

Jak jste reagoval, když za vámi přišli architekti z ksa. a předložili vám vizi černošického domu postaveného jakoby „na hlavu“?

Přišli s projektem ve fázi první studie, tedy včas. Musím otevřeně říci, že jsem měl snahu jim jejich záměr rozmluvit a navíc i doufal, že si vše nakonec rozmyslí investor. Jako statik jsem se s tímto konceptem neztotožňoval, protože jsem věděl, kolik problémů a komplikací přinese. Zdálo se mi, že jde o manýru, o jistou exhibici. Nakonec jsme se ale do toho pustili.

Jak je založení stavby provedeno – upravoval se projekt podle vašich doporučení?

U nestandardních staveb je potřeba postupovat zvlášť pečlivě standardním způsobem. Ačkoliv to u rodinných domů nebývá vždy běžné, podařilo se v tomto případě – i díky rozumnému přístupu investora – prosadit provedení inženýrsko-geologického průzkumu, který nám potvrdil, že podloží je kompaktní, tvořené skalním masivem. Navrhli jsme základovou desku, která po obvodě přesahuje půdorys suterénu – ten je zhruba 5x5 metrů – představte si třeba stojací lampu. Díky pevnému podloží nemusí být plocha desky nijak zvlášť rozsáhlá.

Šikmé stěny z monolitického betonu vyvolávají řadu otázek, mimo jiné i z oblasti statiky. Museli architekti na základě vašich výpočtů měnit nějakým způsobem své záměry?

Na základě zadání jsme vytvořili prostorový model, který jsme podrobili důkladné statické analýze. Počítali jsme zatížení šikmých stěn, tlak na ně shora, jejich případný průhyb. Vlastní konstrukce domu a statická funkce těchto šikmin začala fungovat pochopitelně až v okamžiku, kdy byl vybetonován strop. Princip návrhu jsme dodrželi, i když byl ze strany autorů hodně intuitivní. Naší povinností bylo bránit konstrukci před vznikem otvorů v místech, kde z hlediska statiky byly nejméně vhodné. V tomto smyslu probíhala diskuse a zde jsme projekt asi nejvíce ovlivnili. Rozumný architekt dá na rozumného statika a hledají společně kompromis. Tady pak musím zmínit skvělou práci zhotovitele betonáže – mimochodem šéfem dodavatelské firmy je statik.

Stalo se vám, teď myslím obecně, že vize, záměr autorů byl se statikou v takovém rozporu, že se na základě vašich propočtů zcela zásadně měnilo architektonické řešení stavby?

Určitě ano. Mnozí architekti si najímají statika již s vědomím, že jejich původní představa není realizovatelná – nechť to statik vyřeší. Často pak mnohé představy na tomto končí. Tento přístup často zaznamenávám u mladých, nezkušených architektů, u kterých občas převažuje výtvarný aspekt, vnější design nad funkcí, obsahem. Často chtějí šokovat odvážným počinem. Naproti tomu, když je architekt dobrý, bývá již v architektonickém konceptu promyšlená statika.

Oprostěte se nyní od vaší profese – jak na vás jako na člověka dům v Černošicích celkově zapůsobil, co si o něm myslíte?

Pro mě to je jakýsi lunární modul, trochu z jiného světa. Ale nebyl jsem v dokončené stavbě a tak vám zde nemohu vyjevit ani své pocity, ani říci své osobní hodnocení.

---

O betonu a betonáži s Antonínem Postřihačem

Pane inženýre, jak jste reagoval, když jste poprvé nahlédl do dokumentace domu v Černošicích?

Asi čekáte, že vám řeknu cosi o překvapení, o pochybách a o váhání, zda tuhle zakázku přijmout – zvlášť, když mi ji přihrála firma, která si trochu nestandardním betonováním nechtěla komplikovat život, nebo se toho dokonce zalekla. Kývnul jsem na nabídku bez váhání. Firma, kterou jsem založil již v roce 1992, má již něco za sebou. Postavili jsme již 92 rodinných domů a 6 průmyslových hal, převážně v zahraničí.

Železobetonová konstrukce tohoto domu přece jen není příliš standardní nejen založením, komplikovaným tvarováním, ale hlavně díky šikminám, délce nosníků a překladů. Nic z toho vás nevarovalo?

V oboru železobetonu se myslím dobře vyznám. Jsem žákem klasika železobetonových konstrukcí profesora Antonína Jílka, který nás vždy nabádal k odvaze, když říkal: nejdříve konstruujte a teprve potom se zabývejte kontrolními výpočty. Seznámil nás s Corbusierem a jeho na architekta neobvyklou metodou sestavování armovacích plánů u staveb, které navrhl.

Dával nám za příklad odvahu profesora Nerviho a jeho odvážné železobetonové skořepiny stadionu v Římě. V praxi jsem pak spolupracoval s mnoha kapacitami v oboru, třeba s Jiřím Witzanym st., byl jsem šéfem odboru výroby a vývoje železobetonových konstrukcí ve velké firmě, přednášel jsem, napsal několik skript a publikací a řadu odborných článků. To se nechlubím, jen tím zdůrazňuji, že železobeton je mým živlem. Díky tomu, i proto, že jsem vyškolený statik, jsem nezhledával na tomto projektu nic zásadně nepřekonatelného.

Jak jste prováděli zaměření pro výrobu a montáž bednění pro šikminy?

Naprosto klasicky. Používali jsme běžný nivelák, pásmo a šňůry. Od šňůry jsme podle dokumentace zaměřovali i úhly sešikmení – to nebyl problém. Ještě předtím jsem však provedl pár výpočtů a ty mě přivedly k několika změnám a dílčím úpravám v projektu. Například jsem k velké radosti architekta Studeného snížil výšku tří obrubních střešních nosníků nad okny. Nejdelší má rozpětí 10,2 metru – jeho podélným snížením a jiným vyarmováním paradoxně došlo ke zvýšení tuhosti. Při takové délce jsem docílil maximálního pružného průhybu jen 6 milimetrů. Druhým podstatným zásahem bylo zvětšení tloušťky desky šikmin základního „trychtýře“ – projekt předpokládal sílu 15 centimetrů, já navrhl osmnáct. Vždyť délka hrany „trychtýře“ dosahuje téměř devíti metrů!

Bylo třeba připravit individuálně vyrobené bednění nebo jste mohli použít systémové?

Použili jsme systémové bednění Paschal, které umožňuje různá kouzla. Používá vodovzdorných překližek a celé řady stavitelných nosníků a stojin. Připravit bednění šikmin samozřejmě znamenalo trochu hraní.

Jak probíhala samotná betonáž?

V prvé řadě nejsem nijak nadšený z místní betonárky. Ačkoliv jsem předepsal přesný recept pro složení směsi, kde byla důležitá především velikost zrna, zjistil jsem, že často tento předpis betonárka nedodržela. Důležité bylo provést správně armování – to bylo opět nejsložitější v šikminách. Beton do šikmin jsme plnili pumpou a betonování prováděli po etapách postupně – myslím, že na třikrát či na čtyřikrát. Při sklonu 20 stupňů a požadavku na pohledové betonové povrchy uvnitř to jednoduché nebylo. Ke kontrole vylití betonu jsme používali poklep běžnými gumovými palicemi a poslechem jsme určovali, zda nejsou mezi bedněním nežádoucí vzduchové kapsy. Ke zhutnění a dokonalému rozlití směsi jsme používali pomocné vibrátory – to byla téměř mikrochirurgická operace. Vždyť mezi armaturami byla v bednění mezera pouhých šest centimetrů. Ze spodní strany bednění jsme používali tzv.příložné vibrátory, které dokázaly celé bednění rozvibrovat.

Bylo složité propojit stěny „trychtýře“ se stropní deskou?

To byl trochu oříšek vzhledem k úhlu, který šikminy a strop svírají. Byla tam pochopitelně velice špatná přístupnost z vnitřní strany.

Jak pracovaly nervy při odstraňování bednění?

Bednění jsme kvůli dokonalému vyzrání betonu a snížení dlouhodobých deformací odstraňovali až po třech měsících, ačkoliv norma připouští tři týdny. Celou tu dobu jsme se o beton starali jako o zahrádku – ráno a večer jsme jej prolévali dostatkem vody. Beton potřebuje vodu. Odstraňování bednění bylo samozřejmě napínavé – trochu nervák. To víte, pohledový beton a ještě prováděný v šikmině. Zde jsem měl obavy z kolísavé kvality dodávané betonové směsi. Myslím, že beton měl být kvalitnější, jemnější. Ale určitou surovost, rustikálnost betonu si pan architekt Studený i sám investor naopak velice pochvalovali.

Jak se vám s architektem spolupracovalo?

Výjimečně dobře. Pan architekt respektoval moje doporučení na změny v projektu a projevil velký cit pro konstrukci stavby. Potřebné technické změny dokonce uvítal.

Jak na vás dům působí po dokončení?

Hodnotím tuhle stavbu jako objekt, kde architekt posunul architektonické vědomí o kousek dál.

PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 267     ne: 260

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb