přeskočit na hlavní obsah

Rodinný dům v Černošicích - investor a uživatel

/up/images/featured/images/rodinny_dum_cernosice_0.png

HŘÍBEK V LESE

Nejhorší je, když člověk poměrně dobře ví, co chce. Takový pozemek se opravdu špatně hledá. Ale když ho najdete, pak okamžitě cítíte, že to je ono. Realitní agenti při prodeji nemovitostí mají jednu pravdu. Všechno na domě lze změnit, jen místo nikoliv. Stejně tak genia loci můžete vymýtit ale nelze ho znovu přivolat zpět. Stromy, svah, hluboká kopaná studna a v břečťanu zmizelá montovaná chatka Lípa dávají místu jedinečnou atmosféru divoké horské rokle, kterou nelze nerespektovat. Prostě malý nepravidelný pozemek v prudkém svahu se vzrostlými stromy v intravilánu obce a program tak na menší Karlštejn spolu rozpočtem na středně velkou garáž je pro každého architekta skutečná výzva.

Architekt je kamarád. Ležérně poznamenal, že si není jist, zda budeme přátelé i po té, až vše skončí. Dneska chápu, proč to říkal, a možná právě proto jsme stále přátelé. Postupně se dovídá, že má zachovat veškeré vzrostlé stromy a pokud možno terénní charakter. Díky svahu bude určitě možné přímé propojení interiéru a exteriéru jak dole, tak o patro výš. Dům má být zevnitř příjemný, poskytovat pohodlí s minimem starostí o dům samotný i okolí. Zásadním požadavkem je výhled do údolí přes vysoký štít již existujícího domu. Stavba má být funkční až utilitární, jednoduchá a klidně i strohá, respektující základní (no, spíše maximalistický) program, splývající s místem, jasné kontury a žádné obliny či kudrlinky. Materiály nejlépe přírodní a nemnoho jejich kombinací. Less is bore, ale kdo se pak má o to starat.

Různé skicy a nákresy. Plazící se had, debaty o sloupech, divné chuchvalce papíru, a pak jakási vypouklá observatoř (budu si muset už konečně koupit ten hvězdářský dalekohled). „Teraz skúšame modulový systém.“ Pak dlouho nic a tajemný úsměv, „Tady je model, aby se s tím člověk trochu sžil a zvykl si. Je to sestavené z Lignatury, švýcarský systém dřevěných lamelových desek. Místnosti budou úplně uzavřené jednotky prosvětlené světlíky.“ Spolu s modelem dostávám technickou specifikaci Lignatury.

Totální úlet! Napřed poletí model, pak plány a za nimi architekt. I když na pořadí mi zase tak moc nezáleží. Jenže… architekt splnil nesplnitelné zadání! Když si procházím první plány, zjišťuji, že co jsem chtěl, to jsem přesně dostal. Běžná okna do místností se snadno dodělají. Jasné, funkční, rovné linie, pozemek nedotčen, výhled, i ten Karlštejn se mu tam skoro vešel. Racionalita neortodoxního řešení svádí tuhý boj s tradičními vzory a konzervativní osobností aby nakonec trochu překvapivě zvítězila. Další úpravy dispozice a přesuny místností. Pracovna musí být oddělená, jenže ke skleněné stěně klasické dveře nepřiděláme. A co šoupačky? Náhle jsou všude v nepravoúhlých zlomech. Možná u ložnice mohly zůstat klasické dveře. Jen ta nutná plocha na dvě auta mě nějak vadí a během stavby se zmenší na minimum. Ovšem bez ní to úřad nepovolí, tak není co řešit.

Tak Lignatura asi nepůjde (nic se neděje, tomu systému jsem stejně moc nevěřil). Beton je solidní materiál - vydrží na věky, navíc unese i bazén na střeše, statik to jen přepočítá, ale to je stará vesta, to už plánoval Grégr na Barrandově. A najednou se to opravdu staví. Pochybnosti se plíživě vracejí.

V okamžiku, kdy je po více než půl roce hotovo první podlaží, se skutečně otevírá tušený pohled do údolí. Zároveň však v přízemí náhle dýchá netušený raumplan. Syrový, nepředstavitelný až neuchopitelný, možná odtažitý, ale přesto fascinující. Ta jeskyně mě opravdu dostala. Znovu změny v plánech, tak úžasný prostor je nutné bezpodmínečně zachovat ve své celistvosti; vzniká galerie s poslechovou místností místo šatny a hostinské garsoniéry.

Skelet vypadá opravdu monumentálně, pořád tomu tak trochu nevěřím. Teď to ještě obalit izolací. Hrany ve styku lichoběžníků a trojúhelníků náhle nesedí. Řešení je překvapivě jednoduché. A to jsem si půlku života myslel, že deskriptiva je mi absolutně k ničemu.

Šatna a půdní prostory v mezipatře? Proč ne, alespoň se nemusí po schodech vzhůru. Někdo nosí krabice s roztodivnými věcmi na půdu, někdo do garáže a jiný do sklepa. Já je teď nechávám na půli cesty. Po stropě se ale přeci chodí jen ve filmu. A náhle máme Dobrodružství Poseidonu v běžném domě. Oblíbená kratochvíle každého dítěte – kdo vyleze nejvýše? Zase jsem prohrál, musím více trénovat pavoučí pohyby. Dospělí se chovají vždy důstojně, ale kdo ví, když se nikdo nedívá…

Po nastěhování si člověk ani moc neuvědomil, že je náhle v jiném, novém prostoru, kterému místní zatím přezdívají Hříbek. Uspořádání příjemně odpovídá běhu dne. Dřevo s rustikálním betonem okamžitě vytváří jakoby dávno zabydlený dům s neočekávaně teplou světelnou atmosférou. Až se divím, doposud měl na mě surový beton spíše opačný účinek. Dům si sám co chvíli řekne, zde postav stůl a pověs obraz. Jak to dělá, stále nechápu.

Viděno dnešníma očima bych asi nic zásadně neměnil, vlastně jen přesunul nějaký detail (zásuvka, vypínač). Původní plány byly dispozičně dost jiné a myslím, že dva roky pilování rozložení, stálé dotazy a nové náměty k úvaze pro architekta, stejně jako změny na poslední chvíli během stavby vedly správnou cestou. Rád bych věděl, jestli se opakovaně nezhrozil z emailů plných mých amatérských předělávek v projektu, ale každopádně vždy pochopil, o co při navrhované změně šlo a pak tento požadavek nějakým způsobem reflektoval.

Letní odpoledne se během psaní těchto řádek zvolna změnilo ve večer a v dáli se rozsvěcí světla Prahy. Ano, ten výhled se neomrzí, stálo to za to.

TEXT LUBOMÍR LÍZAL / INVESTOR A UŽIVATEL

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 150     ne: 165

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb