přeskočit na hlavní obsah

Restaurování opěrného pilíře č. 13 – severní strana

/up/images/featured/images/pilir_0.png

Katedrála sv. Víta, sv. Vojtěcha a sv. Václava je součástí národní kulturní památky a zároveň součástí památky zapsané na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Je jedním z nejvýznamnějších děl gotického umění. Chór a jeho opěrný systém je z větší části středověký a je nejcennější partií stavby. Postupná oprava je náročným a dlouhodobým úkolem a je proto nutné, aby byla zachována kontinuita započatých restaurátorských prací.

Gotický metropolitní chrám stavěla od roku 1344 katedrální huť pod vedením mistra Matyáše z Arrasu, později Petra Parléře a jeho synů Václava, Jana a mistra Petrlíka. Chórová část byla vysvěcena v roce 1385, rozestavěné trojlodí s vysokou jižní věží stálo po husitských válkách nedokončené a provizorně zastřešené až do požáru roku 1541.

Ke skutečnému založení gotické katedrály došlo po povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Dne 24. listopadu 1344 sestoupil nový arcibiskup s králem Janem a jeho syny do vyměřených základů budoucího chóru katedrály, aby položili základní kámen stavby. První stavitel katedrály, Francouz Matyáš z Arrasu, přišel do Prahy již roku 1342. Do jeho smrti v roce 1352 bylo zdivo části chóru vystavěno zhruba do výše římsy pod triforiem, dokončovaly se jednotlivé kaple a klenul se ochoz chóru. Činnost hutě se smrtí mistra Matyáše nezastavila, podle hotových plánů a rysů se pokračovalo až do roku 1356, kdy na Matyášovo místo nastoupil třiadvacetiletý Petr Parléř ze švábského Gmündu.

Činnost hutí v letech 1372-1378 je dokumentována vzácně dochovanými stavebními účty, z nichž se dá do určité míry rekonstruovat postup prací. Začátek stavby vysokého chóru je možné datovat do roku 1371, kdy se stavěly opěrné pilíře na severní straně východní stěny příčné lodi a severní schodiště, triforiová galerie této stěny a dolní část jižního schodiště. V následujícím roce se pokračovalo výstavbou východních stěn příčné lodi a horní části jižního schodiště. V letech 1372-1373 se rovněž zřizovaly dva první západní opěrné oblouky na severní straně chóru. Na opěrném systému se pracovalo do roku 1378. Pro další roky již účty chybějí, ale dá se předpokládat, že se pokračovalo na jižní stěně s dokončováním oken, také opěrného systému a poté se pokračovalo na klenbě vysokého chóru. Klenbu se podařilo zavřít 13. července 1385 za slavnostní mše a celý chór byl pak vysvěcen 1. října téhož roku.

Na základě průzkumu provedeného z lešení byl zjištěn rozsah poškození jednotlivých částí architektury opěrného systému. Během staletí a zejména během posledních padesáti let došlo ke značné korozi pískovce a na některých místech ke ztrátě detailů architektonických prvků.  Dlouhodobé působení povětrnostních vlivů (na některých místech dokonce trvalá vlhkost) staticky ohrozilo výzdobu a paneláž části stěn opěráku. Rezavějící železné kotvy, trny a kramle (převážně z poslední třetiny 19. století) nabývají na objemu a kámen je v jejich okolí porušen trhlinami. To bylo zjištěno například na profilovaných prutech paneláže, které již v minulosti byly opravovány umělým kamenem. Tyto restaurátorské zásahy jsou dnes již dožilé, stejně jako pískovec, který byl v kontaktu s těmito materiály.

Pozornost musí být věnována i kamenným stříškám opěrných pilířů. Olovo, kterým jsou zality spáry mezi jejich díly, vykazuje známky oxidace, neutěsňuje již dostatečně spáry a dovoluje vlhkosti pronikat dovnitř. Voda a změny teplot během ročních období také způsobily kritické poškození některých střešních (hřbetních) kamenů opěrného systému a jejich pokles nebo posun.

Výplně spár v kvádrovém zdivu jsou v rozsahu téměř celého opěráku nesoudržné a zvětralé. Na místech vystavených vlhkosti jsou narušeny působením mechů a lišejníků. Vymrznutí a vypadávání spárovací hmoty je viditelné na mnoha exponovaných partiích opěráku.

Po podrobných prohlídkách pískovcových prvků bylo zjištěno, že jejich povrch je zašpiněn, pokryt černou krustou (sádrovcovou), solnými výkvěty a černou depozicí. Na jednotlivých pískovcových  kvádrech  opěráku se nacházejí drobné trhliny způsobené zatékáním vody a rozdílem kvality použitého materiálu. Na vrcholových partiích se nachází velké množství lišejníků a mechů, vzhledem k přímému působení vlhka a tepla. Na povrchu pískovce je patrné zvětrávání, převážně v dešťových stínech, nebo v místech, odkud voda nemá umožněný odtok. Nejhorší stav je spojený s použitím zápského (glaukonitického) pískovce. Vzhledem k jeho složení dochází ke krystalickým přeměnám materiálu, doprovázeným ztrátou pevnosti a drolením.

Sochařskou výzdobu opěráku tvoří chrliče, velká konzola v podobě maskaronu pod opěrným obloukem, dva maskarony v úrovni vnějšího triforia. Stav plastik je srovnatelný se stavem okolních architektonických prvků. Na jejich povrchu se věkem utvořily krusty, řasy, drobné trhliny a odlomené části. Velká konzola pod obloukem bude zdokumentována formou sádrového odlitku, jenž bude uložen do hradního depozitáře (viz podrobnější vyhodnocení průzkumu).

V rámci průzkumu byly odebrány vzorky krust, solí a malt. Jejich vyhodnocení je přílohou této restaurátorské zprávy. V celém rozsahu byly provedeny vstupní zkoušky nasákavosti povrchu. Použitou metodou byla zkouška pomocí Karstenovy trubice. Stejné měření bylo provedeno po dokončení čištění povrchu. Výsledky měření nasákavosti jsou vyhodnoceny v doplňkové zprávě.

Vyhodnocení průzkumu

Měření nasákavosti kamene na 13. opěrném pilíři katedrály sv.Víta

Během kamenických oprav na 13. opěrném pilíři bylo provedeno měření nasákavosti použitého kamene pomoci Karstenovy trubice. Na měření byla vybrána místa tak, aby zahrnula co nejvíce použitých materiálů, různé stupně znečištění, místa v různé míře pokrytá krustou, odlišně namáhaná srážkami a zplodinami a také místa dřívějšího použití hydrofobizačních prostředků. K měření byla zvolena porovnávací metoda zjišťující úbytek kapaliny v Karstenově trubici během časového úseku pěti minut. Měření byla prováděna průběžně během prací a postupů očisty katedrály.

1. měření – provedeno bez jakéhokoli mechanického či chemického čištění
2. měření – provedeno po mechanickém očištění od mechů a řas, hrubého očištění krust a po pečlivém omytí tlakovou vodou s rotační tryskou a regulací tlaku s ohledem na sochařské prvky v různém stupni narušení
3. měření – provedeno téměř na závěr restaurátorských prací před závěrečnou hydrofobizací, po pečlivém omývání jednotlivých míst, kde byly použity buničinové obklady za účelem změkčení krust. Dále byly použity neutrální detergenty na mastné špíny, saze a podobně, obklady z hydrogenuhličitanu amonného. Na různých místech bylo též použito čištění párou. Po dohodě s Odborem památkové péče Kanceláře prezidenta republiky byly na místa s masivním výskytem krust použity i mírně abrazivní metody (odstraňování pneumatickou mikrojehlou a diamantovou houbičkou).

Výsledky

Místo měření  Měření 1  Měření 2  Měření 3
1/16                   0 ml           2 ml             4 ml
2/16                   2 ml           3 ml             4 ml
4/15                   1 ml           2 ml             5 ml
3/15                   0 ml           2 ml             5 ml
5/14                   0 ml          1 ml              5 ml
6/14                   0 ml          1 ml              3 ml
8/13                   1 ml          3 ml              3 ml
7/13                   3 ml          4 ml              6 ml
10/12                 3 ml          6 ml              7 ml
9/12                   3 ml          4 ml              4 ml
12/11                 0 ml          1 ml              3 ml
11/11                 0 ml          1 ml              4 ml
14/10                 1 ml          1 ml              5 ml
13/10                 2 ml          3 ml              4 ml

Závěr

Měřením bylo zjištěno, že k odstranění špíny, krust a zbytkové hydrofobizace, a tím k obnovení prodyšnosti kamene, nestačí pouze omytí povrchu kamene tlakovou vodou – byť bylo prováděno opakovaně.

Je třeba se k různým druhům znečištění věnovat jednotlivě a použít všechny dostupné (šetrné a k užití na památkových objektech schválené) prostředky, a to jak chemické, tak mechanické.

Výsledky měření byly také použity k aplikaci hydrofobizačního prostředku Porosil VV+; díky znalosti nasákavosti jednotlivých povrchů mohl být tento prostředek nanášen šetrně a nedocházelo ke stékání a uzavírání povrchu předávkováním Porosilem VV+.

Vyhodnocení průzkumu pískovců, malt a nátěrů

Pískovce

Podle údajů v latinských účtech ke stavbě chrámu sv. Víta byly ke stavbě gotické části chrámu pískovce dováženy z lomů v Kostelci nad Labem, Záp, Horoušan, Brandýsa nad Labem, Sluh a Třískovic v letech 1372-1378. Na spodní namáhanější části zdí byly použity karbonské hrubozrnné arkózovité pískovce až arkózy od Kamenných Žehrovic, výjimečně i od Záměch.

Z geologického hlediska zmíněné lokality (mimo lokalit arkóz) leží na jz. okraj  české křídové pánve, v sv. okolí Prahy. Zde vystupují sedimenty spodního cenomanu spíše ve sladkovodním vývoji a v jejich nadloží brakické a mořské sedimenty cenomanu. Pískovce z mořského prostředí většinou obsahují glaukonit. V nejvyšších polohách těchto souvrství jsou i pískovce slabě vápnité.

Konstrukce 13. opěráku je ve vertikálním profilu z hlediska použitých typů pískovců dosti diferencovaná. Relativně přesné zachycení tohoto stavu umožnilo očíslování jednotlivých pater lešení v průběhu restaurátorských prací.

4. patro  - hrubozrnný zápský rudohnědý pískovec.

6. patro – oprava prasklé gotické římsičky. Jemnozrnný nazelenale šedý místy slídnatý pískovec. Obsahuje příměs glaukonitu, občas lze pozorovat v pískovci fragmenty schránek fosilií.

Na povrchu pískovcového bloku byly pozorovány relikty fialově červeného a šedého nátěru (vzorek 10 z 30. 9. 2008).

10. patro – římsa z hrubozrnného arkózovitého(?) pískovce na povrchu s černým povlakem depozic.

11. patro – kamenná stříška – béžově šedý jemnozrnný křemenný jemně slídnatý (muskovit) pískovec. Hornina je velmi pevná, na povrchu je asi 0,5 mm silná zóna černých depozic.

12. patro – černé depozice na povrchu chrliče jsou silně rozbrázděné nástupem nové koroze, pravděpodobně související se zvýšeným obsahem dusičnanů v atmosféře. V konstrukci opěráku tohoto patra je použit jako vysprávka (náhrada) rozpadlého pískovce arkózovitý pískovec.

13. patro – dva typy pískovce. Světle šedý, jemnozrnný zelenavě nabíhající velmi pevný křemenný pískovec (vzorek 5, terenní číslo 13/1V).

Světle narezavěle hnědý středně zrnitý velmi pevný křemenný pískovec (vzorek 7, terénní číslo 13/3V).

Na 13. patře byl pozorován na povrchu kamenů velký rozvoj černých krust, krystalizace sádrovce doprovázená trháním povrchu kamene.

11. – 16. patro lešení. Z tohoto intervalu pochází vzorek 6 (terénní číslo 13/2V) z paneláže. Je tvořen nazelenale šedým, jemnozrnným křemenným pískovcem s glaukonitem, jemně slídnatým. Na exponovaných površích vzorku je 1 mm silná černá zóna depozic.

Ve vrcholové části 13. opěráku byla pozorována vysprávka pískovcové fiály hrubozrnným arkózovitým pískovcem vzorek 3 (terénní číslo vzorek 3/13). Na povrchu byly zjištěny stopy epoxidu (IR spektrometrie).

Černé zbarvení povrchu pískovců

Na povrchu pískovcových bloků, podobně jako na Parléřovském schodišti, se vyskytují nesouvislé plochy s černošedým zbarvením. Jeho příčinou jsou černé depozice a černé krusty.

Černé depozice

dosahují síly kolem 1,0 mm. Jsou složeny z prachovito-jílovité hmoty (kaolinit), probarvené sazemi a hnědými oxidy Fe a jsou zachycené v nerovnostech povrchu pískovce. Na základě analýz na EDAXu byly zjištěny příměsi křemenných klastů, klastů uhličitanu vápenatého, granát, amfibol a oxidy S, které jsou patrně zachycené v prachovito-jílovité základní hmotě.

Černé krusty

dosahují síly až 1,0 mm. Jsou složeny ze směsi křemenných klastů velikosti prachu až jemnozrnného písku. Tato komponenta výrazně převládá. Jako akcesorie byl zjištěn draselný živec, klasty okrů Fe a uhlík ze sazí. Pojivem černé krusty je novotvořený síran vápenatý se sazemi.  Tento síran vznikl reakcí kyselých vzdušných depozic s uhličitanem vápenatým, který se uvolňoval z vápenné malty ze spár mezi kameny, jako kyselý uhličitan vápenatý. Po dosažení síly kolem 1 mm se tato zóna jako krusta odlupuje.

S ohledem na dosažené laboratorní výsledky označujeme tento uhlík jako amorfní uhlík antropogenního původu ze spalování fosilních paliv. Krusta je produktem sedimentace průmyslových exhalací – výfukových plynů a zplodin spalování fosilních paliv.   

Z výzkumu provedeného v minulých letech vyplývá, že materiál na vznik síranů v černých kůrách, které byly prokázány mikroskopicky, 5 rtg analýzami a několika desítkami mikroanalýz na EDAXu, musíme hledat nejen ve vnějším prostředí (depozice), ale i ve vlastním stavebním materiálu.

Ze stavebních kamenů, tvořených téměř čistými křemennými pískovci, místy s obsahem glaukonitu, se do těchto reakcí nemůže uvolňovat takové množství vápníku, aby docházelo  k masivnímu  vzniku  síranu  vápenatého.  Z výzkumů na 13. opěráku dále vyplynulo, že největší koncentrace novotvořeného sádrovce jsou v místech, kde voda stékala přes spáry mezi kameny s vápennou maltou. Plochy, kde tento zdroj vápníku chybí, jsou prakticky neporušené novotvořeným sádrovcem.

Barevné nátěry

Na 6. patře lešení byly na kamenných blocích zjištěny relikty cihlově červeného nátěru o síle několika desetin mm, překryté černošedými depozicemi. Nositelem růžového pigmentu jsou okry železa, anorganické pojítko tvoří uhličitan vápenatý. Odstínem i složením se tento nátěr podobá růžovému nátěru z Parléřovského schodiště.

Břidlice

V maltě ve spárách mezi kameny se často vyskytují tenké vložky černošedých břidlic. Úlomky břidlic jsou čerstvého vzhledu a dá se předpokládat, že tento materiál byl těžen z větších hloubek pod povrchem. Tyto břidlice jsou makroskopicky podobné břidlicím, které jsou součástí paleozoického ordovického souvrství, na němž stojí Pražský hrad. Nabízí se tedy možnost, že tyto břidlice pocházejí z dnes opuštěné středověké štoly Na valech pod Pražským hradem, kde se vyskytují břidlice velmi podobné zlomkům používaným jako vložky do spár.

Břidlice je hornina s vyšším stupněm zpevnění než jílovec, nastala rekrystalizace jílové základní hmoty + druhotná břidličnatá dělitelnost. V břidlicích se vedle jílových minerálů uplatňují chloritické minerály, a to ve zřetelně rekrystalovaných pelitických sedimentech.

Postup práce

Všechny restaurované části byly před započetím prací fotograficky dokumentovány. Fotografická dokumentace byla prováděna i v průběhu prací a na závěr byl zdokumentován finální stav. Koordinace prací byla upřesňována při pravidelných kontrolních dnech, za účasti technického dozoru SPH a zástupců památkové péče KPR.

Práce na opěráku byly zahájeny čištěním povrchu jednotlivých partií. Za pomoci tlakové vody, pod řízeným tlakem, byly odstraněny hrubé nečistoty a vyčištěny vypadané spáry. Dále bylo vysekáno spárování v plném rozsahu a zároveň za dodržení všech podmínek technologického postupu bylo provedeno záchranné lokální zpevnění nejnarušenějších partií. Bylo dbáno na dodržení technologické pauzy, umožňující optimální vyzrání organokřemičitého prostředku Porosil Z.

Po dočištění spár byla znovu použita tlaková voda (pod mírným tlakem). Čištění v nepřístupných a bohatě profilovaných partiích bylo provedeno ručně za pomoci silonových kartáčů.

Architektura napadená mikroflórou byla ošetřena biocidním prostředkem Porosan a následně opláchnuta vodou podle technologického postupu a skutečných výsledků.

Černé sádrovcové krusty byly naměkčeny rosnými stěnami a poté se opatrně odstraňovaly skalpely, kartáči, jemnými brusnými kamenickými houbičkami tak, aby nedošlo k poškození kamene ani historických stop opracování.

Odsolování kamene bylo provedeno s použitím buničiny a neutrální pitné vody. Na všech postižených plochách se proces odsolování bez příměsí, s neutrální reakcí několikrát opakoval v závislosti na expanzi solí a nečistot. Po dokončení odsolení se v žádných partiích solné či jiné výkvěty již neobjevily. Nelze ovšem konstatovat, že bylo zdivo zcela odsoleno, což s přihlédnutím k jeho mohutnosti není možné.

Veškeré  zvětralé partie se zpevnily prostředkem Porosil  Z30,  a to dle stupně poškození. Porosil je konsolidační zpevňující prostředek, používaný v případech, kdy bude povrch ještě doplňován nebo jinak upravován materiály obsahujícími vodu. Ke zpevnění dochází uvnitř struktury a nedochází k utvoření povrchového filmu. Zpevňování se provádělo na suchém povrchu kamene, před započetím restaurátorských prací. Podle potřeby se provádělo opakovaně, až na úroveň přirozené pevnosti daného druhu kamene a místa. Po zhruba třech dnech (podle počasí) se takto zpevněný povrch kamene stal znovu vodopropustný, připravený na další restaurátorské postupy.

Spáry byly vysekávány do hloubky cca 20-25mm, pokud nebyla nalezena historická (gotická malta). Po pečlivém vyčištění spár i okolí bylo přistoupeno ke spárování. Před jeho započetím byly povrchy vlhčeny podle technologického postupu tak, aby nedošlo ke zprahnutí nového materiálu. Vlhčeny byly podle potřeby i po vyspárování, podle dlouhodobých zkušeností je tento postup potřebný v intervalu několika týdnů. Pro vápennou maltu bylo použito kvalitního a osvědčeného vápna Schwenk a sázavského říčního písku potřebné zrnitosti podle velikosti spáry.

Funkčnost spár, zalitých olovem, se obnovila opětovným zalitím do hloubky cca 30mm. Výjimečně bylo přistoupeno k temování původní olověné výplně, a to pouze tam, kde by při jejím odstranění hrozilo poškození originálu.

Jednotlivé trhliny a praskliny v pískovci bylo nutné injektovat. Injektáže se provedly vápenným roztokem s příměsí opukové moučky. Navětralé části architektury a chybějící profilace, způsobené mechanickým opotřebováním a erozivní činností, byly doplněny a domodelovány vápennou směsí. Ta je složena z pojiva Schwenk Tradical 80 a křemičitého písku vhodné velikosti. K barevné retuši doplňků posloužily oxidické pigmenty Schwenk, pojené vápennou vodou.

V horních partiích opěrného systému byly ze šikmých opěrných kamenných nosníků sejmuty ty hřbetní kameny, které jevily největší známky opotřebování a ty, u kterých byla zřejmá dislokace. Práce na sejmutí střešních kamenů začaly uvolněním bočních – čelních spár. Následně se tlakem, směrem od ložných  spár  kameny nejprve uvolnily a pomocí dřevěných, dubových klínů se přizvedly nad úroveň spárování, až pod ně bylo možné protáhnout látkový popruh. Na zvedání se použila řetězová kočka připevněná na lešení. Hřbetní kameny se ukládaly na připravené místo lešení, kde byly podrobeny inspekci a kde bylo provedeno i vlastní restaurování. Ložné plochy kamenů se zbavily zbytků malty a olova ze spár. Nejvíce poškozené kusy nahradily kopie z vybraného pískovce. Na místo se kameny vracely v řádném pořadí a při zachování spárořezu na vápennou směs. Velikost spár se dodržela pomocí klínů, které byly vyjmuty po vyschnutí malty. Poté byly spáry zality olovem.

Na stěnách opěráku byla provedena demontáž lípané kamenné výzdoby, která se skládá z prutů paneláže a vimperků. Chybějící nebo úplně zvětralá architektura byla doplněna či nahrazena přesnými kopiemi z kvalitního hořického pískovce třídy 1. podle originálu. To se týká dvou kružbových části vimperku, které byly nenapravitelně poškozeny. Rozsah výměn prutů byl stanoven podle míry jejich poškození a s ohledem na to, které díly jsou originální, pruty byly zakráceny a doplněny kopiemi z božanovského pískovce. Během sestavování a opětného osazování výzdoby na místo byl veškerý železný spojovací materiál, kotvy, trny a kramle, vyměněn za nerezový nebo měděný. Tyto nové spojovací prvky byly kovářsky opracovány a po osazení zality do olova. Po osazení kopií byly spáry zality olovem a patinace kružeb byla provedena pigmenty s vápenným pojivem tak, aby splynuly s okolní architekturou.

Samostatná péče se věnovala středověkým plastikám a chrličům. Velká maskaronová konzola pod opěrným obloukem (14. stol.) má jako jedna z mála poměrně nepoškozené oči. Je z jemného pískovce žluté až okrové barvy. Na povrchu je patrných několik ohraničených dolíků do kamene, povrch místy pokrývala síranová krusta s tmavými deposity ponejvíce v horních partiích a na dubových listech, kde probíhá ostrá hranice mezi krustou a čistým povrchem kamene. Ošetření bylo provedeno s ohledem na zachování autentičnosti formy pro doklad v sejmutém odlitku do sádry, který bude uložen do hradního depozitáře. Horní plocha se staršími zbytky po holubech byla odsolena lokálně do tamponů.  Povrch kamene s tmavými depozity na listech a tvářích byl čistou vodou bez příměsí omyt a mechanicky (třením štětci a dřevěnou špachtlí) očištěn tak, aby bez jakéhokoliv poškození byla snížena intenzita depozitu. Místa s oslabenou soudržností kamene byla podle potřeby lokálně konzolidována Porosilem RZ, aby nedošlo k poškození při snímání formy z povrchu. Po sejmutí formy, provedené do silikonového kaučuku, byl povrch omyt čistou vodou za pomoci štětců a po vysušení, v souvislosti s okolní architekturou, opatřen hydrofobizací.

Figurální chrliče (19. stol.), umístěné na severní straně opěráku, nenesou stopy výrazného poškození. Jejich povrch je tmavý, většinou černý, do kamene přirozeně probarvený, nasákavý. Omytí do světlejšího povrchu nebylo uplatněno, protože by mohlo dojít k oslabení povrchu kamene a následně k jeho poškození. Sádrovcová krusta se vyskytovala na spodní straně chrličů v místech soustředění srážkové vody před okapem. Tato krusta, tmavošedě probarvená, na několika místech se stopami oxidu mědi, byla v síle 2-3mm půchýřkovitě  strukturalizovaná, v okrajových partiích s tendencí odlupovat se na holý kámen. Na mnoha místech, ponejvíce od spodu, byla zelená řasa. Povrch kamene chrličů byl opakovaně omýván čistou vodou bez příměsí. Krusta byla snímána ručně, špachtlí dřevenou, kovovou i gravírovací tužkou na čistý původní povrch kamene. Místa s výskytem řasy byla ošetřena Porosanem. V místech styku chrličů s architekturou chrámu je povrchové poškození ve spodních partiích větší. Horní strana chrličů je černá, avšak nepoškozená. Konzolidace byla uplatněna lokálně Porosilem Z na potřebných místech, ve vhodné koncentraci, a to poblíž místa vetknutí chrliče do zdiva chrámu a ve spodních partiích. Maskarony (konzoly) v někdejších průchodech na vnějším triforiu (originály ze 14. stol.) jsou částečně chráněny přesahující architekturou nad nimi. Maskaron pohledově po pravé straně připomíná mayského indiána se složenými křídly na tvářích. Je v poměrně dobrém stavu, vytvořen je z jemného pískovce, na povrchu jsou zbytky pravděpodobně původní polychromie.

Povrch byl „přetažen na opuku“ sjednocujícím hlinkovým nátěrem fixovaným dispersí (akrylátovou nebo vinylovou), jak bylo obvyklé prezentovat restaurovanou architektonickou památku ve 3. čtvrtině 20. století. Druhý maskaron (pohledově po levé straně meziokenního pilíře) s bohatě rozvinutým obočím, vlasy a vousy je vytvořen z velmi jemného světlého pískovce, který je ve větším rozsahu poškozený v povrchové formě do hloubky 1-3mm tím, že byl v minulosti povrch uzavřen neprodyšným nátěrem (nevylučuji teplou fermež) a tato „pevná“ vrstva se začala odlupovat. Povrch byl již v minulosti vyspravován odlišnými tmely a nakonec překryt sjednocujícím nátěrem „na opuku“. Toto tmelení a následné uzavírající sjednocení odlupující se vrstvy vytváří dojem „plesnivého“ povrchu.

Povrch maskaronů byl pokryt zbytky pavučin a prachu a i přes sjednocující nátěr se jeho stav jevil jako zanedbaný. Prvotní očištění bylo provedeno suchou cestou vysavačem a štětcem, dále byl povrch omýván čistou vodou bez příměsí, později s příměsí čpavkové vody, aby byla v maximální míře sejmuta fixace sjednocujícího nátěru. Odhalený kámen na odloupnuté formě byl připevněn injektážně  Porosilem RZ.

Další zásahy byly vyloučeny, protože by mohlo dojít k rozšíření poškození povrchu.

Je pravděpodobné, že tvrdší povrchová vrstva se bude odlupovat i nadále a vzhledem k umístění v exteriéru se proces zřejmě nedá zastavit. Některé drobné detaily byly doplněny tmelem složeným z hydraulického vápna a přesáté drti z jemného pískovce, běl vápna sražena minerálními pigmenty, před dokončením byl povrch zvlhčen vápennou vodou.  Hydrofobizace obou maskaronů byla provedena v souvislosti s okolní architekturou.

Bohumil Pánek

zdroj: www.revuekamen.cz

Líbil se vám článek?

ano: 333     ne: 298

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb