přeskočit na hlavní obsah

Renovace rodinné vily Karla Babky a Lídy Babkové-Baarové - rozhovor

/up/images/featured/images/renovace_vily_babky_baarove_0b.png

S LADISLAVEM LÁBUSEM

Funkcionalistické domy jsou si v něčem hodně podobné, i když je těžko můžeme srovnávat – vy máte za sebou rekonstrukce tří z nich. Dvě vily a trafostanici Edison nedaleko Jindřišské věže.

Dům Jiřího Paličky a Emílie Paličkové a dům Karla Babky a Lídy Baarové jsou na první pohled hodně odlišné, ale mají mnoho společného. Mezi těmito rodinnými domy je časové rozmezí zhruba šesti let, první vznikal na sklonku hospodářské krize, druhý během stavebního boomu, a je to na nich znát. Každý z nich má jiného a velmi osobitého autora, ale oba domy realizoval stejný stavitel – Jiří Palička. Nutno podotknout, že pro sebe stavěl kupodivu odvážněji a méně pečlivě. Oba domy jsou umístěny na svahu s přístupem ze severní strany, takže hlavní obytná plocha je vůči zahradě vlastně v patře a ložnice dělí od zahrady dvě patra. Mart Stam i Ladislav Žák to řešili obdobným způsobem, k obytným místnostem přičlenili velké terasy spojené venkovními schodišti přímo se zahradou. Palička má z tohoto pohledu opravdu výjimečnou dispozici s obrovskou terasou zcela zakrytou stropem a ze tří stran i stěnami, která je výrazně větší než plocha obývacího pokoje. U obou domů mají místnosti poměrně skromné rozměry, zvláště ložnice, které připomínají spíše kajuty.

Edison je proti těmto dvěma subtilním domům mohutná a masivní stavba. Patří k raným funkcionalistickým realizacím v centru Prahy, navíc jde o technologický objekt, proto působí ve srovnání s rodinnými domy až těžkopádně.

První zkušenosti s renovací funkcionalistických staveb jsme získali v polovině devadesátých let při rekonstrukci bytového domu v ulici Na Smetance. Už tam jsme si všimli pro nás nepochopitelné odvahy a absence snahy o standardizaci při navrhování nosných železobetonových konstrukcí. Každý sloup a průvlak mají různé rozměry, podle toho, jaké zatížení přenášejí. Totéž platí o stropních deskách, které byly dimenzovány na minimální tloušťky, betonem i ocelí se velmi šetřilo. Podle rozponu mají některé desky Na Smetance tloušťku 6 cm, jiné 7 nebo u velkých místností „dokonce až“ 8 cm. Ve skutečnosti se potom při stavebních tolerancích pohybují od 4 do 10 cm.

Nešlo o jakýsi experiment v té době, co se týče subtilnosti betonových konstrukcí?

Jistě chtěli prezentovat progresivní stavební technologie a zároveň je chtěli využít až do extrému, aby předvedli jejich výhody. Je možné v tom vidět i úsilí o efektivitu a úspornost, ale sledující pouze vlastní stavební náklady, následné náklady na provoz staveb je tehdy zřejmě tolik nezajímaly. U skeletových konstrukcí obvodové zdivo ztratilo nosnou funkci, a proto používali tenčí obvodové konstrukce než u tradičních zděných domů. U Paličky byla místy fasáda tlustá dokonce jen 20 cm, na vytápění se moc nehledělo.

Přestože byly konstrukce extrémně tenké, nesetkal jsem se s jejich vážnějším poškozením, pomineme-li drobné praskliny, které Baťa považoval za projev úsporně navržené konstrukce. Problémy s minimálními dimenzemi konstrukcí nastávají při opravách, některé stropní desky u vily Lídy Baarové byly tak tenké, že došlo k jejich poškození, když se odstraňovala podlaha. Dimenzemi i množstvím výztuže se dají srovnat s dnešními betonovými mazaninami v plovoucích podlahách. Vila Lídy Baarové má přitom neuvěřitelně složité, značně nesystémově navrhované subtilní trámkové stropy, které jsou přitom poměrně vysoké, místy skoro až půl metru – což je zvláštní, když světlé výšky místností jsou tak malé.

Jak bylo v tomto systému položeno podlahové topení? Je to pro mě trochu záhadné...

V každé místnosti to bylo jiné. Samozřejmě jsme prováděli průzkumy, vrtali mnoho sond a něco se dalo poznat z plánů, ale nikdy jsme se nemohli spolehnout, jak to bude o půl metru dál nebo ve vedlejší místnosti. Z hlediska absence konstrukční logiky a řádu jsem něco podobného zatím nepoznal. Netušil jsem, jaký byl Žák vlastně latentní „dekonstruktivista“, očekával jsem spíše opak. To se u tradičních domů nestává, tam při rekonstrukci víte, co můžete předpokládat. Jde o obecný problém novodobých technologií, který se v budoucnu negativně projeví při rekonstrukcích staveb, bude snadnější je zbourat než se snažit prokazatelně poznat jejich nepochopitelný konstrukční systém. Kromě toho má stavba poměrně složitou konfiguraci v řezu, takže vznikaly značné problémy s tepelnými mosty a dům promrzal. Obdobně bylo velmi náročné řešení instalací a rozvodů, naštěstí zde Ladislav Žák použil velmi progresivní prvek, úzkou instalační šachtu umístěnou mezi dvěma byty – jakousi dvojitou příčku mezi koupelnami na úrovni patra a mezi pokoji na úrovni přízemí, do níž umístil také shoz na prádlo, ústící do prádelny v suterénu.

Zateplení fasády bylo jistě u obou domů docela složité, a abyste jim neublížil, volil jste poměrně malou tloušťku vnějších vrstev.

Ano, památkáři neradi na domech tohoto typu vidí tepelné izolace, které většinou poškodí jejich vzhled, pokud jsou navrženy necitlivě, bez ohledu na původní proporce detailů stavby. U tradičních staveb k zateplení většinou nepřistupujeme, mají sice dnes již nevyhovující, ale rozumné dimenze zdí. Taky to často na rozdíl od moderních staveb neumožňuje bohaté členění jejich fasád. Pokud však máte u funkcionalistického domu zděnou nenosnou obvodovou stěnu tlustou jako příčku, nic jiného vám nezbývá. Na některých obvodových stěnách byl u obou vil použit i sendvičový princip fasády, ale s izolací na vnitřní straně nebo mezi dvěma stěnami. Obě stavby měly naštěstí poměrně hluboko zapuštěná okna, takže jsme nemuseli měnit jejich osazení. Také měly poměrně tlusté vrstvy původních omítek, poškozených novodobými úpravami. Izolace jsme aplikovali málo – jen 5 cm, aby se odstranila kritická místa a zlepšily tepelné parametry stavby, a přitom se nezměnily její proporce v detailu zapuštění oken atd. U vily Palička to bylo ještě daleko extrémnější a složitější, zde byly tepelné mosty opravdu vydatné, železobetonové konstrukce bez jakéhokoli krytí. U obou domů se podařilo renovovat a utěsnit původní okna – takže teď mají docela dobré tepelnětechnické vlastnosti, i když samozřejmě nedosahují parametrů, jež vyžadují dnešní normy.

Přesto, že jste se společně s investorem snažili dodržet co nejvyšší autenticitu domu, byly zde provedeny některé dispoziční změny.

Jídelna byla původně pojatá jinak, obdobně jako v Paličce měli služku a jídlo se do části obývacího pokoje s jídelním koutem podávalo okénkem z kuchyně. Kuchyně byla od pokoje oddělena dvěma úzkými dveřmi a chodbou – teď je více propojená s obytným prostorem, přes jídelnu navrženou v místě pokoje služky. Malá šířka otvoru mezi jídelnou a pokojem nemění proporci hlavní obytné místnosti a realizovaná dispoziční úprava přitom přináší jednoznačné provozní výhody. Také byla prodloužena garáž, aby se do ní vešla dvě auta, a dále jsme navrhli zvětšení vstupní části předsíně. Z konstrukčních důvodů jsme provedli repliku závětří. Ponechali jsme samozřejmě pouze jeden vchod, druhý, dnes nefunkční, jsme neobnovovali. V suterénu jsme u pokoje hosta doplnili hygienické zázemí. Když to vyjmenovávám, uvědomuji si, jak jsou problémy s rekonstrukcí funkcionalistických vil podobné – když pominu tepelněizolační vlastnosti fasád, z dispozičního hlediska narazíte obvykle na tři nebo čtyři zásadní problémy. Nedostatečné hygienické zázemí, malé kuchyně oddělené chodbou od jídelního prostoru, malé garáže a malé vstupní prostory, do kterých se nevejde šatní skříň. Skoro se zdá, že autoři těchto domů, resp. jejich klienti nepotřebovali ani boty, ani kabáty – v obou domech nebylo místo, kde se zout, kam pověsit kabát. Vstupovalo se přímo do úzké chodby plné dveří, což zřejmě nějak souviselo s ideovým zázemím většiny tehdejších architektů, s levicovostí jejich názorů, v kožichu se tam při korpulentnější postavě totiž nevejdete. Spíše projde velbloud uchem jehly než boháč takto dimenzovanou předsíní. Jsem stále pevněji přesvědčený, že toto pojetí vzniklo jako otevřený nesouhlas s tradičním řešením vstupů do rodinných domů, často opatřených okázalou vstupní halou, ale vím, že Žák uplatnil v některých jiných stavbách i velkoryseji pojaté vstupní prostory.

Venkovní schodiště bylo zhotoveno nově, ale podle původního plánu?

Ano, ale ne pouze z důvodů estetických. Schodiště bylo špatně založené a značně staticky narušené. Takže jsme repliku provedli přesněji dle projektu Ladislava Žáka a bez následných úprav závětří. Z některých detailů a prvků stavby, jako je závětří nebo zahradní úpravy, se skutečně dá odvodit, že dům byl dokončen už bez dohledu jeho autora.

Moc se mi v domě líbí detaily jako radiátory ústředního topení, obnovená garnýž v ložnici, okna včetně kování, vypínače...

Vysoký standard obnovy domu nastavil rovněž investor, který i těmto detailům věnoval hodně energie. Dochovalo se dost klik, několik původních vypínačů a i investor měl silnou motivaci tyto prvky doplnit. Olivy na oknech zůstaly skoro všechny, také se zachovala většina původních dveří, při změnách jsme nové dveře vybírali z vybouraných, pouze vstupní dveře jsou z bezpečnostních důvodů repliky. Některé prvky jsme použili s tím, že jsme věděli, že je Ladislav Žák uplatnil na jiných stavbách. Týká se to například dřevěných detailů na schodišti.

---


S INVESTOREM REKONSTRUKCE DOMU TIBOREM NEMEŠEM

Vila je známá jako dům Lídy Baarové. Svádí to k domněnkám, že se stavěl přesně podle jejího přání a pak tu prožila řadu let. Jak to bylo ve skutečnosti?

V době, kdy se dům stavěl, byla Lída Baarová velmi mladá, navíc měla smlouvu s ateliéry UFA v Německu. O stavbu se staral její otec, magistrátní ředitel Karel Babka.

V jejích pamětech, které vyšly v Torontu ve vydavatelství manželů Škvoreckých, jsem četl – a také to odpovídá tomu, co jsem našel v archivu – že první stavební povolení bylo schváleno v květnu 1937 na projekt od architekta Čestmíra Šlapety. V červnu téhož roku se pak objevuje žádost o jeho zrušení a nahrazení projektem od Ladislava Žáka. Baarová vzpomíná, že nového autora přivedla matka. Předpokládám, že se rodina znala s režisérem Martinem Fričem, který vedl ve své nové vile v Hodkovičkách bohatý společenský život. A tu postavil architekt Žák.

Lída Baarová píše, že dům viděla poprvé, až když se vrátila do Prahy po aféře s Goebbelsem, tedy v roce 1938. Paradoxně ji díky tomu těžko mohl někdo po válce obviňovat z kolaborace. Nikdy nebyla odsouzená, i když rok a půl strávila na Pankráci. Po celou dobu války se přísně dodržoval pokyn z nejvyšších míst, že nesmí nikde hrát, a staré styky byly důsledně zpřetrhány. Roku 1942 odjela do Itálie a domů se vrátila poté, když Itálie vstoupila do války. Její rodiče se v té době ale dostávali do sporů, takže si se sestrou Zorkou pronajaly byt na Vinohradech. Kromě toho, vila se vzhledem k omezeným dodávkám uhlí nedala dobře vytopit. A po válce tu bydlela také jenom chvíli – od konce roku 1946, kdy se vrátila z vazby, až do doby svého útěku v červnu 1948.

Známá je tragédie Zorky Janů, méně už se ví o rodičích Lídy Baarové a o tom, kdo ve vile žil později.

Sestra Zorka skočila z balkonu koupelny, protože jí bylo znemožněno hrát, maminka zemřela při výslechu v Bartolomějské na podzim v roce 1945. Otec se znovu oženil a s manželkou Marií tady žil do října roku 1952, kdy se musel během jednoho týdne vystěhovat do Nové Vsi nad Nisou. Zemřel v polovině šedesátých let. V roce 1967 se o dům začal zajímat pražský primátor Ludvík Černý. Zjistil, že polovina vily je konfiskát a druhá polovina patří Marii Babkové. Odkoupil její polovinu za odhadní cenu a zároveň jí opatřil byt a zaměstnání v Praze. K tomu se váže téměř dojemná historka, kdy paní Marie předala primátorovi původní, ručně vázaný koberec. Nelíbil se mu, tak ho sroloval a uložil ve sklepě. Našli jsme ho tam zcela neporušený. Mimochodem, je velmi pěkný a svědčí o dobrém vkusu rodiny Babkových.

Dům byl tedy po emigraci Lídy Baarové rozdělen na několik bytů?

Ve výpisech z pozemkové knihy jsem našel zápis z roku 1948, že polovinu domu, který patřil Lídě Baarové, přebírá národní správa. V roce 1950 byl majetek zkonfiskován a v listopadu 1952 podle výměru ministerstva vnitra se vlastnictví převedlo na ministerstvo národní obrany, které zde vytvořilo tři vojenské byty. V roce 1958 dům armáda vrátila civilní správě, takže ho obhospodařovalo OPBH. Poslední zápisy pocházejí z roku 1967, kdy paní Marie Babková prodala svoji polovinu rodině Černých a následně, v roce 1969, Ludvík Černý získal celý dům. Žil tady asi do roku 2003, pak tu bydlel jeho syn.

Tři roky po smrti Ladislava Žáka, tedy v roce 1976, byla vila prohlášena za kulturní památku. Kromě ní se tehdy staly kulturní památkou další dva Žákovy domy – vila režiséra Martina Friče a Hajnova vila ve Vysočanech.

Jistě tu proběhly stavební úpravy.

Když se vila rozdělovala na byty, byly tady postaveny různé typy příček, z části chodby byla vytvořena komora, ze zimní zahrady vznikla uzavřená místnost. Na tyto změny nikdy nebylo vydáno žádné stavební povolení, takže v archivu stavebního úřadu o nich nenajdete ani slovo. Při prodeji své poloviny nemovitosti navštívila dům v roce 1967 paní Marie Babková, která v něm žila do roku 1952, a dochoval se poměrně podrobný zápis, kde jsou popsány všechny změny proti původnímu stavu. To nám značně usnadnilo situaci.

V období, kdy tu žila rodina Černých, byl zazděn separátní vchod pro Lídu Baarovou, některé příčky odstranili, jiné změny po předchůdcích zase nechali. Podle tehdejších trendů nechali dům obložit kabřincem, ve východní fasádě probourali okno, vyměnili radiátory ústředního topení a podobně.

Jaké stavební změny jste provedli při rekonstrukci domu vy?

Jeden z mála původních prvků, které jsme nezachovali, byl již zazděný vchod do bytu Lídy Baarové. V    průběhu času zmizelo vybavení koupelen, takže jsme neusilovali o to, abychom je pietně obnovovali. Podařilo se nám získat několik fotografii od bývalých nájemníků, takže víme, jak vypadala umyvadla. Na snímcích také vidíme, že v ložnici Lídy Baarové byla nad rohovým oknem stejná kovová garnýž jako v obývacím pokoji. Fotografie pořízená na střešní terase nám potvrdila, že zábradlí bylo zcela jednoduché, bez jakéhokoli dělení, a vidíme na ní také původní svítidla u sprchy. Na tomto snímku z šedesátých let je uprostřed rodiny malý chlapec. Několik měsíců po kolaudaci sem přivedl na návštěvu své rodiče a pak pro nás dokonce sehnal téměř stejný typ osvětlovacích těles, která tu chyběla. Podobně se odehrála i „akce plot“. Původní plot byl zbourán a nemohli jsme najít žádný dokument, kde bychom viděli, jaký typ zde byl použit. Soused, jehož otec byl náruživý kinoamatér, našel záznam, kde ho tatínek natočil, jak jde do první třídy podél „našeho“ plotu.

Věděli jste, co vás čeká, když jste se rozhodli tento dům koupit? V době, kdy jste se rozhodovali, byla shodou okolností k dispozici také Fričova vila.

Domů, o nichž jsme přemýšleli, bylo víc, ale ve finále zůstaly tyto dva. Samozřejmě jsme zvažovali všechny důvody pro a proti.

V této vile se odehrály velké tragédie, přesto na nás působila pozitivně a navíc, v Dejvicích jsme bydleli i dříve a věděli jsme, že tato čtvrť má vysoké kvality. Dalším důvodem bylo bezprostřední okolí obou domů – tady jsou sice našimi sousedy dvě bytovky, ale v Hodkovičkách je ze všech oken výhled přímo na sídliště. Důležité také bylo, že tento dům má pro nás lepší dispozici. Kromě toho, renovace Fričovy vily neproběhla zcela ideálně.

Jak jste došli s architektem Lábusem k barevnosti fasád a oken?

Před rekonstrukcí byla odkryta původní omítka – ve výsledku jsme dosáhli snad téměř autentické kombinace dvou odstínů, tmavšího a světlejšího. Žlutá barva venkovních rámů oken byla dokazatelná dobře, původní nátěr jsme odkryli ve velkých plochách. Okna pro nás byla překvapením, protože pan Černý je natřel červenou a hnědou barvou.

Rozhodli jste se pro vcelku samostatný způsob stavby, což je poměrně neobvyklý postup. Našel jste si odborníka jako vlastní stavební dozor a společně jste pak vybírali jednotlivé subdodavatele...

Nechtěli jsme jít metodou pokusů a omylů a řešit hádky o tom, co kdo měl udělat a za kolik – takže jsme se dohodli tak, že stavbu budeme mít zastřešenou logistickou firmou, která zabezpečí dozor a stavbyvedoucího. Ten věděl, jakým způsobem je možné postupovat, a dobře spolupracoval s „naším“ člověkem. Zadání pro stavbyvedoucího bylo formulováno tak, že je třeba pohlídat veškeré detaily.

Systém několika subdodavatelů nám do značné míry ušetřil náklady a zaručil také vyšší kvalitu prací. Bylo možné naprosto přesně zkontrolovat, kolik materiálu a jaké náklady za skutečně odvedenou práci jsou účtovány.

Mohl byste vyjmenovat zásadní momenty, které jste při stavbě řešili?

Například rozšíření dvojgaráže a vybudování příjezdové cesty, zhotovení opěrné zdi zahrady a změna sklonu jejího terénu, dlažba na terasách a podobně. S ateliérem architekta Lábuse jsme také poměrně dlouho zjišťovali, jak vlastně vypadala zimní zahrada u střešní terasy.

S rekonstrukcemi podobných domů nejsou tak velké zkušenosti a současná doba s sebou nese požadavek například na velké množství elektrorozvodů. Vznikla tedy otázka, kudy rozvody vést, když zdi z dutých cihel jsou poměrně tenké a navíc jsou všude orámované železobetonovými konstrukcemi stropů a sloupů. Pak jsme tu ale objevili zajímavý detail – všechny stoupačky vody i odpadů vedly ve dvojité příčce, v místě, kde se nachází dělení původních dvou bytů. Tento typ příčky má uprostřed dostatečně velký prostor i pro to, aby se tam vešel shoz na prádlo, který ústí do prádelny, a zároveň tudy vedly do koupelen všechny odpady a přívod plynu. Dále jsme zažili dlouhý pocit nejistoty, zda bude možné instalovat podlahové topení. Díky tomu, že tady Žák měnil výšky místností tak, že buď železobetonová žebra otočil nahoru, nebo dolů, vznikl dostatečně velký prostor i v podlahách, aby se mu tam ta žebra vešla. Takže pod úrovní podlahy bylo dost místa na to, abychom sem mohli podlahové topení instalovat.

Vrátili jste se u podlah k původním povrchům?

V obytných místnostech byly parkety vyskládané do tzv. stromečku. Tento vzor jsme zachovali a myslím, že jsme udělali dobře. Vzhledem k tomu, že používáme podlahové topení, dochází ke změnám teplot, a tedy i smršťování a bobtnání dřeva, což tento typ pokládky skvěle zvládá – rozměrové změny se kompenzují a podlaha se ani nehne. Navíc, dům byl postaven velmi rychle a zedníci se příliš netrápili s pravými úhly. Stromečkový vzor interiéry zachránil, nerovnosti nejsou nikde téměř vidět.

A schodiště?

Původně byla obě schodiště pokrytá linoleem, o němž jsme dlouho uvažovali. Věděli jsme, že v době vzniku domu bylo lino preferovaným materiálem, což nakonec vidíme na mnoha realizacích, například i u vily Tugendhat. V našem domě se však nejedná o klasické chodby oddělené od ostatních místností, jsou spíše součástí interiéru, tedy jakýsi mezistupeň mezi tradiční dispozicí a dispozicí propojenou. Proto jsme nakonec zvolili dřevěný obklad. Architekt Žák ho použil v domě Martina Friče, a tak myslím, že se nejedná o nepatřičný, cizorodý prvek.

Podlahové vytápění s nízkou teplotou vody asi nedokáže vyhřát celý dům...

Litinové radiátory jsme původně instalovali spíše proto, že sem beze sporu patří, bez vážného úmyslu jimi vytápět – nakonec ale běží na samostatný okruh, čímž jsme kompenzovali to, že pod parketami nemůžeme vodu vyhřívat na teplotu vyšší než 30 stupňů. Chtěli jsme, aby v celém domě včetně chodeb byla konstantní teplota. Účtem za elektřinu jsme byli celkem příjemně překvapeni, i když jsme od začátku věděli, že tento dům bude energeticky spíše náročný.

Často se také uvažuje o izolačních dvojsklech u oken. Po provedení průzkumů se ukázalo, že okna jsou v dobrém stavu, takže jsme je ponechali a navíc, architekt Lábus o tom nechtěl ani slyšet. Dovolili jsme si luxus tepelných ztrát, ale snažili jsme se to vyřešit tím, že jsme pro vytápění zvolili tepelné čerpadlo s vrty tak, aby tady vznikla dostatečná rezerva.

Byl společně s návrhem domu zhotoven také projekt zahrady?

Ladislav Žák je známý svými poměrně radikálními názory v tomto oboru. Dokazatelně existoval, ale zahrada podle něho nebyla nikdy realizována. Oslovili jsme architektku Radmilu Fingerovou, která nastudovala o Žákově vztahu k zahradám snad všechny dostupné materiály a zahradu navrhla v duchu jeho projektů. Nemáme tu žádné záhony a skalky, které nenáviděl, naopak jsme zasadili docela dost stromů.

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 327     ne: 235

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb