přeskočit na hlavní obsah

Renovace rodinné vily Karla Babky a Lídy Babkové-Baarové - recenze

/up/images/featured/images/renovace_vily_babky_baarove_05.png

„DOKONALEJŠÍ“ NEŽ SÁM ŽÁK, ANEB FUNKCIONALISMU PATINA NESLUŠÍ

Když jsme před několika lety s Rostislavem Šváchou a jeho studenty v Praze navštívili Paličkův rodinný dům od architekta Marta Stama, byli jsem okouzleni. Nefascinovala nás jen sama stavba, nýbrž i její pietní rekonstrukce, dílo Ladislava Lábuse a vkus jejího majitele, od jehož manželky se nám dostalo vřelého uvítání. Podobně přátelsky jsme byli přijati i v nedalekém rodinném domě někdejšího ředitele Uměleckoprůmyslového musea Karla Heraina, realizovaného podle projektu Ladislava Žáka. Ten den to byl již třetí silný zážitek, který nám památky pražské meziválečné architektury poskytly. Nutno dodat, že naše tehdejší exkurze začala prohlídkou Müllerovy vily od Adolfa Loose, kterou nám zcela podmanivým způsobem představil Karel Ksandr. Proč to všechno zmiňuji? V každé z trojice výše uvedených staveb se zrcadlí tři nejtypičtější metody obnovy památek moderní architektury. Na straně jedné se tu setkáváme s citlivou restaurátorskou rehabilitací (Loosova vila), kde každý z autentických detailů je pietně „oprášen“ a poté vrácen na původní místo, aniž by do organismu stavby bylo výrazně zasahováno. Tento model může ovšem s úspěchem fungovat jen v případě, že stavba přestane žít a stane se z ní třeba muzejní expozice nebo se ji s ujme skalní příznivce, který své potřeby zcela podřídí milovanému dílu. Na straně druhé tu máme příklad ohleduplné rekonstrukce, kde je samozřejmě pečlivě dbáno na zachování původních prvků, ovšem tam, kde se nedochovaly, byly vážně poškozeny nebo nevyhovují dnešním přehnaně náročným požadavkům, jsou nahrazeny replikami nebo kultivovanými novotvary, v ideálním případě extrahovanými z původních esencí. Přestože se obě metody v zásadě odlišují, přeci mají jedno společné. Touhu dosáhnout optimální podoby, co nejvěrněji se přiblížit výchozímu stavu. Jejich úskalím je přítomnost jisté dávky idealizace. Domnívám se totiž, že ač se budeme sebevíce snažit, jen stěží se můžeme odpoutat od naší idealizované či dokonce vysněné představy o díle i době jeho vzniku. V žádném případě nechci tvrdit, že je to špatně, neboť i pietně rekonstruovaný dům, má-li sloužit svému ať už původnímu nebo novému účelu, musí umět přirozeně žít a stárnout se svými obyvateli. Zbývá ještě příklad třetího domu – Herainovy vily, která sice nezáří novotou renovovaných detailů i celku, skrývá však v sobě onu nefalšovanou dávku autenticity, v akceptovatelných mezích přirozeně poznamenanou zubem času. Na tomto tradičním způsobu péče, tedy kontinuální údržbě stavby, okořeněným špetkou elementárních znalostí a respektem, je mimo jiné sympatické, že ji lze provádět s nevelkými financemi. Pokud by se v únoru 1948 neudály v naší společnosti dramatické změny, spojené s postupnou degradací elementárního vkusu, bylo by jistě staveb podobných Herainově vile mnohem více a my bychom dnes nemuseli vynakládat takové úsilí k záchraně památek moderní architektury. Podobný osud ani štěstí na osvícené majitele Žákova poslední realizovaná stavba neměla. Není tedy divu, že architekt Ladislav Lábus kráčel i v případě vily herečky Lídy Baarové ve stopách obnovy Paličkovy vily. O správnosti Lábusovy volby nemusíme ani na okamžik pochybovat, neboť kvality jeho díla, na první pohled stejně nezaměnitelného jako jeho „volná“ tvorba, samy vystoupí na povrch, pohlédneme-li na funkcionalistickou vilu v sousedství Žákova díla. I tento dům, Verunáčova vila (1931) od architekta Josefa Chochola, prošel nedávno komplexní rekonstrukcí. Autor této rekonstrukce, architekt Luděk Rýzner ovšem sáhl po poněkud drastičtějším způsobu rekonstrukce. Stavbu obnažil až na samu dřeň a poté vše na původní místo vrátil v podobě ne příliš zdařilých replik a novotvarů. Ve výsledku proto vila spíše než rekonstruované funkcionalistické dílo připomíná neofunkcionalistickou novostavbu. Rovněž Lábus v Žákově vile, jež měla být původně postavena podle projektu architekta Čestmíra Šlapety provedl několik výraznějších zásahů, které však funkcionalistické dílo nijak negativně nepoznamenaly. Především z vily, disponující původně dvěma samostatnými byty, učinil dům pro jednu rodinu a dříve oddělenou kuchyni a jídelnu propojil s centrálním obytným prostorem. Kvůli nedostatečným tepelně izolačním vlastnostem původního pláště bylo provedeno jeho zateplení, které vzhledem ke své malé tloušťce a brilantně provedené omítce v odstínu pískově žluté barvy nelze ani postřehnout. Novotvarem, respektive přesnou a zřejmě i mnohem dokonalejší replikou bylo nahrazeno původní poškozené aerodynamické závětří hlavního vstupu a rovněž schodiště se dočkalo nového provedení. Původní dřevěná okna byla samozřejmě zachována, přičemž navzdory Lábusově oblíbené neutrální šedi byla nalakována okrovou barvou. A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat dál. Domnívám se ale, že to není nutné, neboť s detailními informacemi všech zúčastněných se můžeme seznámit na jiných stranách tohoto časopisu. Podstatné je, že se Ladislavu Lábusovi, nad míru zkušenému autorovi mnoha dalších stejně citlivých rekonstrukcí, podařilo vrátit dílu Ladislava Žáka někdejší lesk a rozšířit tak nevelké portfolio špičkově rekonstruovaných památek moderní architektury. Rekonstrukci nelze skutečně nic vytknout a sebemenší problém mi ani nečiní volba sedacího nábytku od Miese van der Rohe, který se vzhledem k tehdejším Žákovým názorům do interiéru příliš nehodí. Málo platné, i dnes platí teze z jednoho z mnoha Loosových esejů: „Kdo si zakládá domov, ať si zařizuje všecko sám“. Přesto bych si na samý závěr dovolil vyřknout jedno přání. U podobně koncipovaných rekonstrukcí bych na příště uvítal více autentických prvků ve stavu přirozeně poznamenaném neúprosným zubem času. I když vlastně striktně na tom netrvám, neboť jak je známo, patina funkcionalismu nesluší.

TEXT JAKUB POTŮČEK

---

ŽÁKOVA EMILIA MARTY PO PLASTICKÉ OPERACI

Vila Lídy Baarové od Ladislava Žáka je komponována v proudnicovém stylu s nautickými prvky. Na první pohled apartní stavba, která vzývá eleganci tvarů a funkčnost provozu, jenže tato elegance i funkčnost mají svá úskalí. Jak známo, prvorepublikové funkcionalistické vily snadno ztrácejí svůj pel, není-li jejich fasádní zjev udržován v patřičné a permanentní neporušenosti. Tyto stavební dámy se až příliš podobají Emilii Marty z Čapkovy Věci Makropulos, jíž je něco přes tři sta účinkem rudolfínského elixíru. Není to náhoda, protože právě ve dvacátém století sílí kult mládí, které se nechápe jako životní etapa, ale jako náhražka za ztrátu věčnosti, kterou dříve slibovalo křesťanství. Onou novou věčností je nikdy nekončící mládí, tedy mýtus, jehož pokračování jsme svědky dodnes. Funkcionalistické stavby přes vyhlašovaný racionalismus a civilnost jsou živeny podobným libidem věčnosti – jejich permanentní mladost má zaručit zářivý úběl fasád i proudnicová dynamika siluet. Tato věčná stavební mladost může být udržována perpetuem rekonstrukcí, ale přesto anebo právě proto stárnou funkcionalistické vily dřív, než stačí být mladé. Udržovatelem mýtu věčné mladosti vily filmové divy Lídy Baarové se stal i Ladislav Lábus, když se chopil rekonstrukce, ale nutno zdůraznit, že jde o zdařilý kompromis mezi nekompromisním požadavkem majitele nepovolit Lábusovi být učitelem Žáka a touhou architekta nebýt za každou cenu ortodoxním žákem původního architekta. Jenže tato zdařilost vzbuzuje rozpaky a těžko rozlišit, zda nad původním Žákovým dílem, či nad zvolenou metodou rekonstrukce. Obnovená jemně žlutavá barevnost vrátila vile svěžest mladosti, ale dům stejně působí jako zhmotnělé vzpomínky na salonní léta republiky, která příliš bujaře vstoupila do prvních let své existence, aniž by tušila své brzké konce. Po rekonstrukční kúře Ladislava Lábuse získalo hanspaulské dílo Ladislava Žáka zpět svoji stavební integritu, je-li něco takového do důsledků vůbec možné, ale vypadá mnohem historičtěji než její historizující sestry ze starších časových vrstev jen o pár čtvrtí dál (Bubeneč). Jako by Žákova vila v Lábusově rekonstrukční verzi ztělesňovala to, co činí funkcionalismus obsoletním. Přílišné vymknutí z tradice nemusí hned zakládat novou tradici, jak bylo ambicí avantgardistů. Je to novost, která velmi rychle stárne, a to navzdory tomu, že funkcionalistické vily stárnout neumějí, respektive nestárnou vůbec, protože se narodily staré. Lábusův perfekcionismus i jeho střídmá rovnováha mezi respektem k původnosti a snahou po poučené aktualizaci jsou obdivuhodné a pomohly Žákově Emilii Marty k dalším desetiletím (staletím?) věčné mladosti, ale nebylo by prospěšnější přiznat více rekonstrukční proces samotný, aby z vily nevyhřezal příliš silný nostalgismus?

Nostalgie je však příliš silné pokušení a produkuje mýty typu meziválečné Československo jako výkladní skříň demokracie. Není-li funkcionalistická elegance mýtem, pak jím je zcela určitě často proklamovaná funkčnost funkcionalismu. Forma tohoto způsobu architektonické tvorby totiž nesleduje funkci, ale estetický kánon a (někdy i) sociálně-politické dogma. U tak horizontální vily s aerodynamicky ztvárněnými tvary bychom čekali zcela jiné dispozice uvnitř. Místo kontinuálního prostoru jsou jednotlivá podlaží segmentována na malé prostory hodící se spíš do činžovního domu. Přihlédneme-li k občasným nautickým prvkům Žákovy stavby, pak se nezbavíme rozpačitého dojmu, že jde o loď s příliš mnoha kajutami. Dispozice je konvenční, navzdory tomu, že si Žák trochu po loosovsku pohrává s raumplanem konstruováním rozdílných výšek místností. Představíme-li si konkrétní život v konkrétních dispozicích, mnoho funkčnosti zde nenajdeme, kromě několika půvabných provozních grifů, jako je například šachta na prádlo, ale s tou se můžeme setkat i jinde. Jistěže nemůžeme se stejně zarputilou dogmatičnosti, s jakou funkcionalismus posílal na popraviště dějin předešlé slohy, tvrdit, že funkcionalisté navzdory svým prohlášením byli bytostně nefunkční, ale o Žákově vile to můžeme tvrdit, aniž bychom se příliš vystavovali riziku omylu. Ostatně omyl má mnohem blíže k pravdě než pravda vůbec nevystavená omylu. O kolik jsou funkčnější v Žákově době tolik opovrhované historizující (či jiné) vily, o tolik jsou funkcionalistické domy daleko od halasně proklamovaného ideálu provozní racionality. Jistě, funkcionalistické vily jsou nesporně krásné, ale jejich krása je umělá stejně jako všechny současné Emilie Marty, které chtějí vypadat ve svých tři sta letech jako v devatenácti.

Co měl dělat a co udělal autor rekonstrukce? Měl se zcela podvolit přání majitele a na vlnách nostalgismu oživit salonního ducha 30. let minulého století? Pak se měl ovšem zcela podřídit požadavkům majitele a například znovu osadit schodiště tehdy tak módním linoleem. Je snad Gallowayův vynález hoden zavržení jen proto, že byl vytlačen alergenním PVC a pan architekt ho nemá v oblibě? Linoleum bylo v dobách vzniku vily Lídy Baarové synonymem praktičnosti i elegance a do jisté míry právem bychom si ho měli cenit pro jeho antialergické vlastnosti, snadnou provozní údržbu i někdejší noblesu dodnes. Nebo měla pietu příliš striktní restitutio in integrum, tj. navrácení do původního stavu, vystřídat odvaha, jíž štěstí přeje a pokusit se jít nad Žáka návratem k Žákovi, který nepozbyl sám sebe. To znamená přebudovat dispozice tak, aby rozdrobený vnitřek nekolidoval s exteriérem domu, probourat všechny nenosné příčky, vyžaduje-li to zprůchodnění a zprůhlednění interiéru. Teprve pak mohl proudnicový tvar nalézt svůj pandán i uvnitř. Žákova slabina se mohla stát jeho silou. Autor rekonstrukce přece nestojí před osudovým kierkegaardovským buď, anebo. Tuto osudovost volby můžeme vyhradit pro vážnější životní rozhodnutí než oprášení lesku prvorepublikové slávy. Mohlo jít o větší příklon k pietě, nebo o obrazoboreckou korekci Žákových dispozic. Respektive mohl autor rekonstrukce spojit obě krajnosti do působivějšího řešení. Obecněji řečeno, mohl poslat pokroucený mýtus o mechanické nekonečnosti na skutečnou věčnost.

TEXT MICHAL JANATA

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 206     ne: 211

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb