přeskočit na hlavní obsah

Rekonstrukce Národního technického muzea - rozhovor

/up/images/featured/images/0-rekonstrukcentm27.jpg

s generálním ředitelem Národního technického muzea PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK


Pane řediteli, dlouhá léta jste pracoval v novorenesanční Schulzově budově Národního muzea. Bylo pro vás, myslím z hlediska pocitového, velkou změnou přesídlit do funkcionalistické budovy NTM? Který směr v architektuře, které období je vám, jako historikovi architektury, nejbližší?

Zabývám se architekturou nejen jako profesionál, ale je i mým koníčkem. Zajímá mě období druhé poloviny devatenáctého a prvé poloviny dvacátého století, což je doba, která představuje obrovské vývojové přelomy nejen v architektuře, kde nalézáme celou škálu historizujících slohů až po modernu. Byl jsem sedmnáct let pracovníkem Národního památkového ústavu a měl jsem proto krásnou příležitost potkávat se opravdu zblízka se stavbami velice rozmanitých stylů. Od zámků Lednice, Hluboká či Sychrov až k Mullerově vile nebo právě zrekonstruované vile Tugendhat. Kvalitní architekturu, její hodnoty obdivuji bez ohledu na dobové zařazení. Nahlížím a cítím své přesídlení bez větších emocí či nostalgie - prostě jsem se přestěhoval z jednoho krásného domu do jiného krásného domu.

První nově instalovanou expozicí v NTM byla expozice architektury, stavitelství a designu. Jste jako její spoluautor s instalací spokojen?

Tato expozice byla dokončena již na jaře 2010, nebyla však hned zpřístupněna, protože to nedovolily další rekonstrukční práce v muzeu. Právě tuto expozici jsem mohl osobně ovlivnit již když se rodily její obrysy. Byl jsem v té době náměstkem generálního ředitele NTM a spoluautorem scénáře celé expozice. Nemohu proto z této pozice výsledek hodnotit. Měl jsem možnost ovlivnit také výběr architekta, kde jsme se nakonec shodli na Davidovi Vávrovi. Jeho přístup myslím přesně vyhovoval tomu, co autoři expozice zamýšleli - tedy otevřít sbírky architektury nejen odborné veřejnosti, ale také zvolit takovou formu prezentace, která bude přitažlivá i pro veřejnost laickou. Vždyť návštěvníky muzea jsou ve velké míře žáci, studenti, rodiny s dětmi. To jsme měli, myslím tím celý tým, především na zřeteli. David Vávra to myslím plně akceptoval a vytvořil neškolometskou, hravou expozici, o které bych myslím mohl v uvozovkách říci, že je „šumná".

V    minulém roce byla v NTM téměř půl roku k vidění výstava s názvem DOSUŠENO !, která dokumentovala zkázu a následnou záchranu dokumentů ze sbírek architektury, které byly v depozitáři na pražské Invalidovně zcela zaplaveny při povodni v roce 2002, poté zamraženy a postupně restaurovány. Jak bezpečně jsou uloženy dnes?

Tato katastrofa ovlivnila svým způsobem i můj profesionální život a přivedla mě z řad památkářů do řad profesionálních muzejníků. Zabýval jsem se v té době například dílem architekta Zítka a jeho dobou a když jsem zjistil, že vše z minulosti, co bylo uloženo v depozitářích je nyní tři a půl metru pod vodou, museli jsme konat. Založil jsem s kolegy „SOS archiv architektury" a řešili jsme záchranu zdecimovaných sbírek. Rok poté mě požádal tehdejší ředitel NTM zda bych k němu nenastoupil coby náměstek s prioritním úkolem vybudovat při muzeu tzv. vysoušecí pracoviště, kde by se postupně zamrazené dokumenty restaurovaly. Po devíti letech se vše završilo a asi 95% všech archiválií se podařilo zachránit. Všechny depozitáře jsou nyní bezpečné. část sbírek je uložena v hlavní budově na Letné, větší část pak v nově vybudovaném depozitáři v čakovicích, kde máme tři haly, které pro uložení sbírek skýtají potřebné podmínky.

Když jsme u sbírek - v Plasích u Plzně má vyrůst Centrum stavitelského dědictví, které má spadat pod správu NTM. Jak je tato akce daleko?

V    klášteře v Plasích jsme správcem jedné části - areálu bývalého pivovaru a hospodářského dvora. Zde máme za úkol vybudovat expozici stavitelského dědictví, kde by měly být dokumentovány nejen historické stavební technologie, ale také dobové stavební materiály a konkrétní stavební prvky a řada zařizovacích předmětů - střešní a podlahové krytiny, zdící, omítkové a instalační materiály, okna, dveře a vše, co souviselo se stavbou. Součástí areálu bude knihovna se studovnou a přednáškový sál a vznikne zde výukové a vzdělávací centrum jak pro odborníky, tak pro veřejnost. Předpokládáme, že hotovo by zde mělo být zjara roku 2015. V současné době máme hotový realizační projekt 1. etapy od architekta Šantavého. Na tuto etapu je vypsána veřejná obchodní soutěž na zhotovitele stavby. Na 2. etapu je v současnosti vypsána soutěž na projektanta. Celý projekt je financován z evropských peněz v rámci IOP.

Zde, v mateřské budově, je již otevřeno několik nových expozic, na nichž se podílela řada architektů. Neměli asi lehkou práci. V muzeu se během několika posledních let vícekrát měnilo vedení a tím i dílčí koncepce, měnily se kurátoři, vše se protahovalo. Lehký chaos. Kdy jste do této situace vstoupil vy?

Já jsem přišel do muzea v době, kdy byla většina expozic téměř hotová a já mohl jen ovlivnit kvalitu a termín dokončení. Z předchozího angažmá jsem podstatněji ovlivnil jen expozici architektury a polygrafie. Když mluvíte o komplikacích díky personálním změnám, které v muzeu probíhaly, tak vám musím dát za pravdu, jistě klidné, koncepční práci neprospěly. Myslím ale, že hlavní střety zde byly mezi architekty a autory expozic, což ovšem považuji za docela normální a prospěšný doprovodný efekt každé tvůrčí činnosti. Architekti samozřejmě vidí expozice trochu pod jiným úhlem než její autor, specializovaný odborník, historik. Neříkal bych tomu možná ani střety, ale debaty, třeba i ostré a vášnivé, kdy se hledá optimální varianta, průsečík obou pohledů. Důležitý pak je výsledek - a ten je zde velmi dobrý.

Ozývají se tu a tam hlasy, které vytýkají vašemu muzeu určitou stacionárnost a kritizují nedostatek tzv. interaktivity, možnosti aktivního zapojení návštěvníka do děje. Jaký je váš názor na interaktivitu v rámci jednotlivých expozic?

Toto je velice živé téma na které mám zcela jednoznačný názor. Naše muzeum je založeno na sbírkové činnosti, máme zde stovky unikátů a sbírek, které jsou nenahraditelné. Má-li některé muzeum vystavené čtyři originální exponáty, může expozici doplnit řadou uměle vytvořených interaktivních modelů, které, když doslouží, se prostě nahradí. Interaktivitě se samozřejmě nebráníme ani my, ale v míře, která je pro nás únosná a neohrozí naše exponáty. Například ve Space Muzeu ve Washingtonu vás také nepustí do kabiny slavného Apolla 11. Na Měsíc se zde můžete vypravit jen v simulátoru, v modelu. My hodláme do expozic vnášet prvky interaktivity v omezené míře a dle našich možností.

Mluvili jsme o již otevřených expozicích. Na našich stránkách přinášíme také prezentaci projektu architekta Petra Jandy, který se svým týmem připravil projekt expozice hornictví. Pracoval na něm pět let. Podle mých informací jste realizaci zastavil. Co s projektem bude?

Jandův projekt je velice zajímavý a líbí se mi. Národní technické muzeum ale na něj nemá prostředky. Částka, která by na realizaci byla potřebná čtyřikrát převyšuje naše možnosti. Jako příspěvková organizace nemůžeme rozpočet překračovat a to zvláště dnes, kdy se šetří na všem a všude. Rádi bychom jej uskutečnili, ale na realizaci nám chybí téměř 20 milionů. To myslím netřeba dále komentovat.

Co máte, pane řediteli, v nejbližším období před sebou?

Řeším teď především různé ekonomické problémy - z minulosti jsme například zdědili dluh na odvodech a penále a musíme odvést 24 miliony, musíme přísně hospodařit na všech místech. Je přitom před námi dokončení ještě šesti stálých expozic. Těším se, že v souvislosti s novou expozicí Technika v domácnosti také připomeneme 150. výročí českého průmyslového muzea, jehož zakladatelem byl Vojta Náprstek. Naše muzeum má k dispozici řadu historických exponátů, které nashromáždil.

Jak je NTM po znovuotevření vnímáno veřejností?

Myslím, že velmi dobře, za celý rok nás navštívilo 321 000 návštěvníků a muzeum se stalo třetím nejnavštěvovanějším v ČR.

PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK
---

O nových expozicích v NTM u stolu s Marcelou Steinbachovou, Martinem Rusinou, Kryštofem Štulcem a Petrem Jandou

Nakolik se na začátku práce lišily vaše představy a představy kurátorů muzea?

Marcela Steinbachová Představovali jsme si něco svižnějšího, aby návštěvník měl možnost si třeba zjistit, jak některé věci fungují. Zatímco NTM chtělo instalaci statickou, v podstatě exponát s popiskou. Určitou roli tu asi hrál i generační rozdíl...

Martin Rusina Myslíme si, že výpovědní hodnota exponátu jako takového by měla být ještě doplněna možností získat další informace, pokud o ně má návštěvník zájem. Byli jsme se podívat v technickém muzeu v Berlíně, které bylo otevřeno krátce předtím, než jsme dokončili projekt, a tam byl podobný přístup uplatněn. Kryštof Štulc Pro mě bylo největším překvapením, že je k dispozici spousta nádherného materiálu, ale nikdo moc nevěděl, co si s ním počít. To se ale na začátku moc neprojevovalo, vyplynulo to až v průběhu prací. Bylo štěstí, že pak už jsme měli projekt hotový... Muzeum velmi rádo říká, že chce být moderní, interaktivní, otevřené pro různé typy uživatelů. často ale docházelo k nesrovnalostem v názorech na to, co a jak má být vystaveno a pro koho vlastně expozice je. V Muzeu se sváří dva diametrálně odlišné přístupy - jeden čistě muzejnický, kdy exponáty nechtějí vystavit, natož k nim pustit návštěvníky a druhý, který by sbírky v zásadě rád ukazoval a chlubil se, protože to, co má NTM k dispozici, se jen tak nevidí. Kromě toho je tu opravdu i otázka generačního sporu. V polygrafii se většinou jedná o těžké, bytelné a velké stroje. To nás navádělo k tomu, ponechat je volné, přístupné a pokud možno provozuschopné. Zatím se to nepodařilo, ale pořád doufám, že se to podaří. Přijde mi důležité, aby expozice měla jistou vrstevnatost, aby byla přístupná i pro odborníky. Děti pochopí základní principy tisku tak, že si vyrobí tiskátko z brambory. A studenti odborných škol už si mohou v zásuvkách najít to, co zajímá je. Rozhodně jsme nechtěli jít příliš jednoduchou cestou. Tento způsob expozic většinou vidíme tam, kde skoro žádné sbírky nejsou, což určitě není případ NTM.

Petr Janda Asi se shodneme, že přístup musí mít pasivní i aktivní složku a velmi důležitá je i interaktivita - to je takové soudobé zaklínadlo - nesmí však být vulgární, nesmí věc bagatelizovat. Jde o to vtáhnout návštěvníka do děje, do kontextu. Nazval bych to jakousi pasivní interaktivitou. To může být postavené na scénáři výstavy, což jistě není žádná novinka. často bývá použit princip „právě odešli" a nebo se uplatňují jiné postupy, které umožní divákovi něco objevovat „role playing" metodou. Pro nás byla nejdůležitější vrstevnatost a použití pokud možno co nejvíce různých metod tak, aby expozice byla stále konzistentní a zároveň maximálně sdělná. Každá její část pak k divákovi může promlouvat jiným jazykem, může zasahovat jinou složku spektra návštěvníků.

NTM má bohaté sbírky. Jejich správci určitě dobře vědí, co v depozitářích mají. Ale jiná věc je koncepce expozice - jak by spolupráce měla ideálně vypadat?

MR V týmu by měli být nejen ti, kteří dobře znají sbírky a mají zkušenosti s vystavováním těchto exponátů, ale i experti, zabývající se vizí muzea a prací s veřejností.

MS Pro mě by byla ideální taková forma, kdy se kurátor spojí s jinými odborníky, například s lektorským oddělením, které se věnuje výchově předškolních dětí nebo dětí ve školním věku. Nebo s historiky a podobně. Ale v našem případě si kurátor řekl, že to je jeho expozice a že ji zpracuje podle svého názoru. Asi největší problém byl ten, že v muzeu neexistuje dlouhodobá vize. V průběhu našeho působení se tu vyměnili tři ředitelé. Kdyby tu byl delší dobu ředitel, který si vybuduje program a vytvoří svůj tým, všechno by bylo jednodušší. Situace pak vypadala tak, že tu nebyl nikdo za nic odpovědný. Snad jen kurátoři za jednotlivé expozice.

PJ Možná není třeba, aby tam byl trvale jeden člověk, ale aby byla dodržena kontinuita. Koncept nebo vizi muzea nepřenáší generální ředitel, i když by v ideálním případě jeho znalost měla být maximální.

Expozice polygrafie vznikala z popudu Sdružení polygrafů a za jejich vydatného přispění. Jeho členové nám do toho poměrně dlouho mluvili, ale nikdy z pozice „tohle je moje a vy nám udělejte sokly". Dostali jsme od nich sešit, kde byly seřazeny všechny exponáty a stručná historie tiskařství a měli jsme si s tím poradit. Bylo to do určité míry zajímavé a určitě nás to neomezovalo. čím jsme trpěli hodně, byly časté výměny ředitelů, což s sebou neslo určitý „zpětný ráz". Další nepříjemnost spočívala v tom, že v NTM se vlastně hrozně dlouho žádná expozice nedělala, takže nikdo moc nevěděl jak na to, kdo má jaké kompetence a co nebo kdo je ke vzniku expozice potřeba. Štěstí jsme měli na „styčné důstojníky". Nám se za dobu projektu vyměnili tři, všichni byli na začátku plní elánu a nápadů, radost s nimi spolupracovat. Kurátor tam pravděpodobně dlouho žádný nebyl a nebo o něm nevím a přišel až ke konci realizace. Ideální tým na takovouto práci by měl být dle mého názoru složený ze tří skupin lidí s jasně vymezeným polem působnosti a zodpovědností. Trochu zjednodušeně - muzejník, znalý do detailu problematiky a exponátů, kurátor nebo výstavář, který ví, co a komu chce expozicí sdělit a architekt. Zásadní je, aby se na expozici podíleli od konceptu až po realizaci, každý by měl mít jasně vymezené kompetence a jeden z nich by to měl vést. Pokud to nebude jeden z nich, tak někdo nad nimi, aby měl rozhodovací pravomoc, pokud se tito tři střetnou. Ale dá se postupovat různými způsoby. Nakonec i ve zcela odlišné situaci jsme všichni práci dokončili...

PJ Úplně tu chybí koordinátor, který by měl být otevřený a komunikativní. Expozice vzniká opravdu dlouho a má složitou genezi, postupně do sebe nabírala informace, které nepřenesete „zápisy z jednání". Všichni v týmu by měli umět se domluvit. Člověk, který je zahleděný do „svých" sbírek, se ocitá v exaktní ochranné pozici. Už z principu nemůže být ani vizionářem, ani stratégem. Architekt je tu pak v roli režiséra.

MS Ale praxe probíhala tak, že například u letectví se vystřídali tři kurátoři. Pak už asi nikdo neměl motivaci nebo prostor vytvářet něco nového. A nám chyběl partner, s nímž bychom se o tom mohli bavit.

Společně s realizacemi expozic probíhala i rekonstrukce samotné budovy muzea. Nepřinášelo to další komplikace?

MS Z celkové rekonstrukce objektu byla dopravní hala vypuštěna. Takže je dosud vytápěna třicet let starým způsobem, v létě je tam vedro a v zimě zima...

PJ Podstatou muzea jsou expozice. Je tedy nesmysl, aby se nejdřív provedla rekonstrukce, která pro expozice nechá bílé místnosti. To brání volnosti při práci s prostorem a násobí se i náklady, protože každá expozice vyvolá další zásahy.

Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože přesně to se stalo u všech ostatních výstavních sálů, ale u našeho se to podařilo zastavit. Řekli jsme, že to mají vybourat a nechat tak rozbité, jak to bude možné. Polygrafie má tak třeba jediný sál, kde také zůstaly původní parkety. Bylo zbytečné tady dělat novou dvojitou podlahu pod exponáty, které váží šest tun. Souběh realizace expozice s rekonstrukcí budovy nesla určitá úskalí, ale většinou to naštěstí znamenalo jen podstatně více koordinací.

MR V tom, že hala byla z celkové rekonstrukce vyjmuta, byla určitá výhoda. A navíc, její prostor není příliš složitý a když se očistila původní konstrukce, dost jí to prospělo. PJ Hornickou expozici rekonstrukce taky minula a i tady navazujeme na něco velmi silného. V    současné době by asi vůbec nebylo možné realizovat tak rozsáhlou repliku dolů v centru města... Na druhou stranu to nemůžeme přijímat zcela nekriticky. Jsou tam aspekty, které jsou přežité. Možná, že i náš koncept se jednou přežije, ale třeba dostane punc historického specifika.

MS To se například stalo v expozici mineralogie v Národním muzeu. Krásné vitríny s krásnými exponáty... Moc bych si přála, aby tam zůstala. MR Tato expozice už je sama o sobě exponátem. V    zahraničí na podobné věci navazují, vrací se zpátky. Neměli bychom si ničit hodnoty, které tu máme.

Na západ od nás už proběhla fáze panoptik a vrací se zpátky do muzea, a to je skvělé. Bojím se ale, že my ta panoptika nedokážeme přeskočit, budeme si jimi taky muset projít. PJ Vnímáme kvalitu, která už je historicky daná, ale neměli bychom být vůči této vrstvě příliš submisivní, protože vytváříme další vrstvu. A pokud nebude suverénní, pak asi bude špatná. I proto musíme udělat maximum. Nemůžeme říci, že na to nejsou peníze... Pokud opravdu nejsou, ať se počká. NTM je druhé nejdůležitější muzeum v České republice a údajně páté nejvýznamnější technické muzeum na světě. Tak by asi nemělo mít regionální charakter a nebo podobu papundeklového leporela.

Muzeum teď rozdělilo finance tak, že každé připravované expozici dalo poměrně malou část. 2e by neměli priority?

PJ Asi bych radši použil model, který byl uplatněn v Národním muzeu při jeho vzniku, kdy se realizovala jedna expozice, pak další a další. Je to logické a nakonec i geniální

PR, protože to stále přitahuje návštěvníky. Nemůžeme si snižovat laťku tak, že si pouze odškrtneme splněný úkol bez ohledu na kvalitu provedení.

Tento přístup souvisí i s tím, že dnes obecně chceme všechno a hned. Výsledek je, že je skoro jedno, v jaké kvalitě. Navíc se na to nabalí problém veřejných zakázek. Soutěže počítají nejdříve s tím, že se vybere nejlepší návrh. Ale pak následuje soutěž o cenu. V takto atypických dodávkách vznikne velký problém, protože mnohem podstatnější než nejnižší nabídka je faktická schopnost dílo vůbec udělat v navržené kvalitě. Cena by měla fungovat spíš jako strop. Dodávka Tiskařství se také soutěžila „nejnižší cenou", nemohla ostatně jinak. Pak se generálním dodavatelem expozice stala firma, která je živa bagrem a lopatou...

Vraťme se ještě k průběhu realizace.

MS U nás to bylo komplikovanější. Ze tří soutěžních návrhů jsme byli k dopravní hale nejvstřícnější, v podstatě jsme ji ponechali v původním stavu. Soutěž jsme vyhráli, ale pak nastala dlouhá prodleva. A když jsme začali pracovat s kurátorem, trpěl nás jen nuceně. Od začátku měl svoji představu o tom, jak bude expozice vypadat a nebyl schopen z ní ustoupit. Měl k ní téměř rodičovský vztah - v 80. letech promýšlel způsob instalace automobilů, některé části expozice si tehdy i sám montoval... Dokonce jednu dobu chtěl oprášit starý fundus, ale to pro nás bylo nepřijatelné. A jediná věc, za kterou můžeme panu řediteli Kubíčkovi ve vztahu k Dopravní hale poděkovat je, že se rozhodl starý systém soklů a vitrín odstranit. Zhruba rok se jednalo o tom, že tam zůstane, pak zase o tom, co původní fundus nahradí - ve hře byly desky typu mdf. Skoro zázrakem se nám podařilo prosadit, že to budou ocelové sokly a vitríny. Ke konci kurátoři přišli s tím, aby se povrchy místo pozinku natřely šedou barvou. Bojovali jsme o každou věc a na výsledku je to vidět, je tam spousta kompromisů. Jsou tam i věci, s nimiž jsme od začátku nesouhlasili, například imitace nádražního peronu z roku 1920. Jediné, co se nám podařilo prosadit z původní interaktivní expozice, jsou doprovodné filmy a dobová grafika. Ale pro představu, spolupráce probíhala i tak, že nám jednoho dne ještě předtím než s námi uzavřeli smlouvu z NTM volali, že v hale mají lešení a že do zítřka musíme určit barevnost ocelových sloupů v hale. Přitom jednání o smlouvě probíhalo zhruba rok.

MR Kurátoři dopravní haly měli představu, že se expozice jenom „opráší", že se zachovají všechny původní elektroinstalace a podobně, což se později ukázalo jako nemožné.

MS Navíc chtěli, aby se expozice dala obměňovat, exponáty měly být demontovatelné.

MR Požadovali univerzální prostor pro stálou expozici a to jsme splnili - vymysleli jsme jednoduchý stavebnicový systém ocelových pororoštů. Museli jsme ale rezignovat na všechny naše náměty interaktivní expozice. Kromě toho jsme se snažili ochránit exponáty pomocí současné technologie, například elektronicky tak, aby mohly stát volně. Ani to se nám nepodařilo prosadit, takže tvář expozice odpovídá starší době. Náš hlavní vstup nakonec spočíval v tom, že se funkcionalistický prostor architekta Babušky s osazenými exponáty stal sám o sobě exponátem. Ale úplně čisté to není... Vzhledem k tomu, že se v podstatě jedná „jen" o očištěný prostor a neutrální podklad pro exponáty a minimální grafiku, aby vynikla ta krásná auta a letadla, pak každý pokažený detail nebo neodborný vstup do grafiky, jako v případě peronu, kdy grafiku navrhoval zaměstnanec NTM, jsou velmi problematické. Věříme ale, že se to podaří jednou dokončit.

MS Po zpřístupnění Dopravní haly veřejnosti jsme v prostoru u lokomotiv objevili dřevěná schodiště, která navrhoval kdosi v NTM a jsou úplně v rozporu s naším celkovým pojetím. Nikdo se ani neobtěžoval nám to oznámit. Co mne mrzí koncepčně, je že se nám nepodařilo zpřístupnit depozitáře. Ty jsou ohromující, mají úžasnou atmosféru archivačního prostoru. Chtěli jsme je zpřístupnit tak, že by tam mohli návštěvníci chodit v komponovaných prohlídkách a nebo alespoň nahlédnout dovnitř prosklenými otvory.

To je typické - vedle naší expozice je velká knihovna. Co může být lepšího pro polygrafii než spojení s knihovnou? Chtěli jsme alespoň prosklený otvor, který by výstavní plochu opticky zvětšil a dal jí další rozměr. Ale místo něho jsou tam pevné dveře...

Jak to bylo s expozicí polygrafie?

Vyhráli jsme soutěž, kterou vypsalo muzeum, pak se asi rok nedělo vůbec nic. Napsali jsme tedy dopis, zda máme „případ" uzavřít. Po nějakých peripetiích následovala studie, k níž jsme si zpracovali koncept. Už jsme věděli, jak a co chceme vystavovat a co tím chceme říci. Řešili jsme, zda bude expozice uspořádána chronologicky nebo podle způsobů tisku nebo ještě jinak. Nakonec jsme se rozhodli pro skupiny podle způsobů tisku a v čase, protože polygrafie nemá jednotnou linku. Vynálezy jsou tu pragmatické. Dalo by se říci, že co se komu kdy hodilo, tak si do stroje vzal tak, aby tisk byl buď levnější nebo rychlejší, v ideálním případě oboje. To je celý vývoj polygrafie - „potřebujeme dostat na papír mnohem víc věcí za kratší čas a méně peněz." Podle těchto požadavků stroje rostly. Proto je expozice do určité míry těkavá, což k polygrafii svým způsobem sedí. Také jsme chtěli ukázat proces od přípravy pro tisk, kdy si něco namalujete, napíšete, pak to projde strojem a nakonec z toho máte knížku. Realizační dokumentaci jsme pak ještě několikrát dělili podle toho, jak přicházely nebo odcházely peníze - to je pro podobný typ projektu smrtící, protože se velmi těžko dodržuje jeho konzistence. Postavila se hrubá stavba, pak se to zase na chvíli zastavilo a později proběhlo výběrové řízení na zhotovení expozice.

Už jste naznačil, že spolupráce s dodavatelem nebyla příliš dobrá...

Měl jsem z výsledku větší obavy. Ale potvrdilo se, že co jsme nevydupali a nevymlátili, to tam není. Nemluvím jen za architekty, museli jsme se spojit všichni včetně Sdružení polygrafů a Muzea - Dana Kamase, pana Josefoviče a ostatních pracovníků muzea. Místo toho, aby všichni tahali jedním směrem, snažili jsme se někam dotáhnout dodavatele. Ale v NTM po letech naprosté nečinnosti vzniklo nebo vzniká najednou pět zdařilých expozic. A to, že k tomu vedly určité peripetie, to je náš život. Když jsem slyšel kolegy, můžu teď říci, že jsme měli velké pole působnosti a jsem za to vděčný. Samozřejmě, že jeden ze směrů uvažování na začátku bylo o nádherné, čisté, designově dokonalé expozici. Vcelku rychle jsme tento směr z mnoha důvodů vyloučili... Když jsem pak chodil na kontrolní dny, byl jsem rád, že jsme od toho upustili, vznikl by paskvil. Zatímco když se v této expozici neudělala půlka stolů nebo část kleneb, skoro to nepoznáte. Je překvapivě odolná i vůči poměrně brutálním zásahům. Pro Tiskařství je nám tento způsob živé instalace, kde málem najdete nakousnutou svačinu a zbytky rozválené barvy, bližší. A je to i adekvátní forma pro pětitunové stroje, které chrlily potištěný papír. Stále si ještě děláme naděje, že se podaří dosáhnout toho, aby se tu pořádaly workshopy - víkendové nebo i delší. Třeba by sem lidé chodili jednou za týden a naučili by se vysázet si jídelní lístek nebo vizitku a pak by si ji tu i vytiskli. To by mohlo probíhat za provozu muzea, takže ostatní návštěvníci by viděli lidi v pláštích a s rukama od barvy, jak pracují s bílými papíry a bojí se, že je umažou. Je to přece krásné, vytisknout si vlastnoručně vysázenou vizitku, která je tlakem ze stroje mírně propadlá. A zároveň běžný návštěvník vidí v expozici skutečný život.

To by bylo technicky možné?

Ano, a doufám, že se to jednou podaří. Proto je tam také velká část prostoru nechaná pro technickou přípravu. Samozřejmě se nebude tisknout na těch největších a nejstarších strojích, ale hodně ostatních je k dispozici. My jsme připravili hřiště, ale hrát už si musí sami.

Podstatou byla ve všech případech práce s prostorem. Skoro bych to přirovnala k jakési magii, kolik tu vidím možností. Funkcionalistická hala jako krabice plná techniky, expozice astronomie je tajemný labyrint, kde se lesknou vzácné přístroje. Trochu omšelá tovární hala tiskárny... Své realizace se snad taky dočká i expozice hornictví, která je naprosto ojedinělá.

I když jsme na začátku mluvili o absenci ucelené koncepce v muzeu - a jak by také mohla vzniknout, když za dobu našeho působení se vystřídalo několik ředitelů - od začátku bylo jasné, že každý prostor bude úplně jiný, od jiných autorů a tedy nejspíš s jiným přístupem. Je to dobře nejen proto, že prostor není unifikovaný, ale i jednotlivé expozice jsou zajímavější.

PJ Ani by to ani nebylo v čase možné, aby na tom pracoval jeden tým. A když vidím, jak je třeba se tomu věnovat, asi by to nebylo tak intenzivní. Možná je i trochu jedno, jaký způsob se zvolí. Podstatné je pracovat s nějakým konceptuálním vstupem.

Jaký byl váš koncept?

PJ U ostatních expozic jsou vystavené exponáty samy o sobě luxusní, to se u hornictví říci nedá. Proto jsme se snažili do expozice přenést zážitek, který je pro velkou většinu lidí nedostupný. Pracovali jsme s volnější metaforou, kterou jsme chtěli maximálně využít. A také určitým způsobem doplnit spektrum už hotové expozice, jejíž jádro spočívá v průchozí replice dolu.

Stále oblíbenější jsou návštěvy dolů na Kladně nebo v Ostravě. Možná by bylo zbytečné přenášet sem autentické předměty.

PJ I proto jsme se snažili vytvořit jakýsi portál, rozcestí pro všechny hornické události v ČR. Máme tu možnost určitého přesahu, který jednotlivý důl nemá, protože hornictví obsahuje velké spektrum činností. Už jenom typ těžené suroviny ovlivňuje metodu těžby i to, jak prostředí dolu vypadá.

Líbí se mi zvolená míra abstrakce, která koresponduje s tím, jaké jsou tam filmy, zvukový doprovod, fotografie i samotné expozice předmětů ve vitrínách.

PJ Když něco vzniká v dlouhodobém procesu a pravidla nejsou na začátku zcela striktní, umožňuje to vznik něčeho, co je specifické a nečekané. Když jsem se k tématu dostal, nebylo připravené ani libreto, ani scénář. Scénáristy jsme měli v průběhu doby čtyři a myslím, že jsme v podstatě vyčerpali personální potenciál této problematiky v republice. Kontaktovali jsme odborníky cíleně a složitými sítěmi jsme se dostávali k různým lidem. Když říkám my, myslím tím i kolegy ze strany muzea. Postupně jsme vytvořili tým, který sice v některých detailech stojí proti sobě, ale v diskusi se posunujeme dál. Hodně jsme pracovali multidisciplinárně a naše strategie pracuje s gradací vjemu. Zjednodušeně se to snad dá vysvětlit na principu přístupu do dolu, kde nejdříve sfáráte výtahem. Během určitého časového úseku a pohybu se vám mažou vzpomínky na to, že jste sem vstoupili z jiného prostoru na povrchu. Dostanete tak možnost víc se soustředit na zážitek. Vstupní prostor by měl navodit pocit, který můžete v dolech zažít. Jeto kombinace stísněnosti a zároveň pocitu neuchopitelnosti rozsahu prostředí. Tuto dualitu jsme se snažili převést do výtvarné a architektonické podoby.

Podíleli se pracovníci muzea na filmech, které jsou důležitou součástí expozice?

PJ Ne, ale domluvili jsme se, že musí být s expozicí v souladu. Scénář jsme si postupně upravovali tak, aby obsahoval až vyčerpávající sdělnost jednotlivých prostředí a přenášel i ty aspekty, které jinou metodou nepřenesete. Filmy jsou záměrně pomalé a poměrně obsáhlé - každý z nich má 40 minut a kromě vlastního obsahu přenáší třeba i zvláštní rytmus práce v dolech včetně toho, že na samotné pracoviště se horník dostává třeba hodinu nebo i dvě. Snažili jsme se zachytit i rozsah fyzického prostoru. Divák by se měl vcítil do horníka, proto jsme použili záběry z pohledu člověka. V některých záběrech byla kamera upevněna na tělo horníka tak, že je vidět on i prostředí, v němž se pohybuje. Estetikou jsme se chtěli trochu přiblížit k 3D počítačovým hrám... - ale myslím, že to není úkrok do banality, spíše další vrstva.

Museli jste tedy přesvědčit horníky, aby pro vás „hráli" a zároveň se chovali přirozeně...

PJ Ale povedlo se to, byli skvělí, spolupráce s nimi byla úžasná Přitom jsou svázáni snad nejdrsnějšími předpisy, které v průmyslu existují.

Jak se vyvíjela vaše představa o zvukové stránce expozice?

PJ Projekt jsme precizovali až do jednotlivých disciplinárních přenosů na návštěvníka. Je tam asi pět vrstev, které jsou propojené. Do určité míry jsou ale nezávislé. Zvukovou stopu tvoří ruchy, které jsme v dolech nasnímali a její instalace je multikanálová - rezonátory za skleněnou strukturou „sledují" návštěvníka. Zvuky jsou zároveň autonomní, v některých chvílích se spojují s projekcí. Tato vrstva je tedy fluidní a navíc se může měnit i v čase a doplňovat. Není tam primitivní interaktivita, ale s expozicí se dá i později hodně pracovat.

Ve které jste teď fázi?

PJ Máme dokončenou prováděčku a kompletní položkový rozpočet všech součástí expozice, které jsme zmapovali poměrně sofistikovanou metodou parametrických modelů. Většina z použitých prvků je atypických.

My jsme měli rozpočet rozdělený na spoustu kapitol tak, aby se zakázka mohla vytendrovat. Mnoho položek bylo nestandardních - oficiální ceník tyto záležitosti prostě nezná, makety tiskařských strojů se provádějí jen jednou za dlouhou dobu... Tyto položky jsme si nechali nezávisle na sobě vícekrát nacenit. Chtěli jsme mít jistotu, že se to dá realizovat. Realizace pak ale probíhala tak, že ještě než se začalo něco dělat, už dodavatel přišel s víceprácemi - tomu opravdu nerozumím.

Ještě neproběhlo výběrové řízení na realizační firmu. Nebojíte se, že na základě nejnižší ceny bude vybrána taková, která to nedokáže?

PJ Během realizační dokumentace jsme jednotlivé části expozice konzultovali s mnoha dodavateli, takže máme poměrně jasnou představu o tom, kdo by to u nás dokázal udělat.

Poznámka PJ k aktuálnímu stavu:
Jelikož byly připravy realizace expozice z důvodu nedostatku financí na straně NTM pozastaveny, oslovil jsem jako autor expozice většinu velkých těžebních firem v ČR s žádostí o partnerství expozice. Aktuálně máme ze strany Nadace OKD oficiálně potvrzený příslib účasti částkou ve výši 4-7 mil. Kč a ze strany dvou povrchových dolů předběžně dalších cca 3-6 mil. Kč. Doufáme, že s pomocí těchto prostředků bude v první fázi (do června 2013) zrealizována alespoň vstupní část expozice podle prezentovaného návrhu tak, jak bylo dohodnuto na vzájemném jednání autora expozice a ředitele NTM u ministryně kultury dne 22. 2. 2012.

PŘIPRAVILA HANA VINŠOVÁ 

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 186     ne: 183

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb