přeskočit na hlavní obsah

Rekonstrukce a dostavba rodinného domu ve Spomyšli

/up/images/featured/images/rodinny_dum_spomysl_0.png

Miroslav Holubec, Matyáš Sedlák / m4 architekti

Smyslem celé akce bylo rozšíření dnes již nevyhovujícího objemu rodinného domu o obytné a servisní funkce sloužící k naplnění potřeb investora – uživatele a vlastníka stávajícího objektu. Rekonstrukce si kladla za cíl citlivě a šetrně opravit starý dům a funkce, které není s to svým charakterem obsáhnout, pak integrovat do doplňujícího objektu dvorní dostavby, která se vine zahradou a dále ji člení na jednotlivé, k různým účelům využívané části.

Starý dům stojí v čele pozemku u ulice a svou dvoupodlažní hmotou zůstává jeho dominantou. Funkce v něm soustředěné vyjadřují hodnotu starého domu ve vztahu k dostavbě. Své místo tak v přízemí objektu nalézá hlavní vstupní hala, pokoj dědečka a pokoj hosta, celé podkroví je využito jako apartmán pána domu doplněný jeho pracovnou.

V duchu dvorních přístaveb v místě obvyklých je dostavba koncipována jako přízemní objekt. Půdorys dostavby svým tvarem dělí protáhlý pozemek na dvě hlavní části – jižní, zahradně-obytnou a severní, komunikační část, která slouží jako příjezd ke garáži a současně jako průjezd na zadní pozemek. Tak, jak se mění vzdálenost od starého domu, mění se i funkce rozložené v dostavbě od obytné k servisní. Východním koncem se dostavba lepí na starý dům a její reprezentační vstupní loubí je společné pro oba objekty. Jako další se v dostavbě nachází hlavní obytný prostor, ve kterém je umístěna kychyně domu, jídelna a prostor pro sezení. Dále následuje obytná hala obrácená na sever, vložená sem jako cezura mezi společnou obytnou část a sekci dětských pokojů. U nich je umístěna hlavní domovní koupelna s oddělenými částmi pro praní a úklid domu. Dětskými pokoji končí obytná část dostavby a překlápí se v servisní – hlavní chodba, která vede jako komunikační osa od vstupní haly celou dostavbou, se zde stává předsíní zadního vstupu do domu. Na předsíň navazuje šatna a hlavní domovní sklad potravin. Domovní komunikace dále pokračuje prostorem garáže, která je dimenzována pro dva osobní automobily, motocykly, kola atp.

Za garáží je hmota domu proložena otevřeným loubím, za kterým cesta domem končí v jeho západním závěru v prostoru určeném pro potřeby myslivosti (kterou se zaobírá pán domu), skladu zahradního nářadí a vstupu do zeleninového sklípku, který je umístěn pod touto částí objektu.

V zadní části přiléhá k pozemku rodinného domu ještě další pozemek, který přesahuje i záhumenky sousedních parcel. Tuto plochu investor přikoupil, aby na ní mohl realizovat další rozšíření prostoru pro volnočasové aktivity – univerzální hrací plocha, koupací jezírko, drobné domácí hospodářství, louka s luční trávou – vše kompozičně doplněno zbudováním malého lesoparku chránícího parcelu před západními větry mělnické roviny. Projekt zadní zahrady byl zpracován na podkladu generelu ateliérem zahradní tvorby D.V.A.

Rekonstrukce starého domu je provedena v tradičních materiálech uměřených historickému objektu (omítka, skládaná krytina). Dostavba je naproti tomu pojata jako svébytný objekt se současným výrazem podtrhující rozdíl mezi starým a novým. Objekt dostavby je koncipován jako zalamovaný tubus, v jehož útrobách je rozvinuta celá dispozice. Tubus je navržen jako železobetonový monolit. Do interiéru zůstává konstrukční charakter obvodového pláště čitelný ve formě pohledového betonu. Obytná část interierů je změkčena materiály doplňkových dělicích konstrukcí, vloženou dřevěnou podlahou a instalačním sdk stropem v podhledu. Servisní část dostavby je oproti tomu ponechána v syrovější formě pohledového betonu na stěnách i stropu. Z exteriérové strany je beton zateplen a opatřen provětrávanou fasádou z desek z vysokotlakého laminátu (MAX desky), jejichž formátování do kosých dílů vnáší do poměrně rozlehlých ploch dlouhých fasád jemnou formou prvek dekoru. Na jižních fasádách spjatých s obytnou funkcí je materiál laminátu ve shodném formátování vystřídán lakobelovým sklem v bílé barvě, které přejímá barevnost oblohy a dům tak v této části mění s průběhem dne a roku svůj výraz.

PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK

REKONSTRUKCE A DOSTAVBA RODINNÉHO DOMU VE SPOMYŠLI
AUTOŘI Miroslav Holubec a Matyáš Sedlák / m4 architekti
SPOLUPRÁCE Ondřej Kramoliš, Zuzana Štefančíková
KLIENT soukromá osoba
PLOCHA POZEMKU 1027 m2
ZASTAVĚNÁ PLOCHA
stávající rodinný dům 84 m2, dostavba 342 m2
OBESTAVĚNÝ PROSTOR stávající rodinný dům 630 m2, dostavba 1230 m2
TDI Ing. Daniel Vinš
STAVBA prováděl investor manažerským způsobem bez hlavního dodavatele
NÁKLADY neuvedeny
PROJEKT 2005–2007
REALIZACE 2008

---

ROZHOVOR S AUTORY MIROSLAVEM HOLUBCEM, MATYÁŠEM SEDLÁKEM A INVESTOREM JARMILEM ŠEBOU

Spomyšl je typická středočeská vesnice, situovaná v nepříliš dramatické mělnické rovině s převahou zemědělských ploch. Přišel úkol rekonstruovat stávající dům, rozšířit jej přístavbou. Co vás na tomto na první pohled nepříliš zajímavém úkolu zaujalo?

M.H. Tak předně nepřišel úkol rekonstruovat stávající dům a rozšířit jej přístavbou. Byli jsme přizváni k provedení přístavby spočívající v rozšíření malého společného obytného prostoru v rodinném domku směrem do zahrady. Při ohledání místa bylo ale zjištěno, že vzhledem k prostorovým poměrům není kam se rozvíjet a během následných diskuzí nad záměrem teprve přišla myšlenka zásadnějšího rozměru, která vygradovala v záměr totální rekonstrukce stávajícího objektu a jeho dostavby objektem o čtyřnásobné ploše.

M.S. Tento pozemek, stejně jako oba sousední, byl zastavěn různými přístavky, zděnými kůlnami, jak to na vesnicích bývá. Přístavky jsme odstranili a situovali sem vlastně přístavek nový, logicky navazující na stávající dům a nově formující prostor parcely.

J.Š. Původní dům je produktem padesátých let – čtvercový půdorys, stanová střecha, vikýř. Nijak zvlášť zajímavý. Žili zde moji rodiče, já jsem zde vyrůstal, vyrůstali zde i moje dvě děti, které dnes již studují. Máme tady své kamarády, svá místa, své kořeny. Padlo tedy rozhodnutí tento celkem malý dům rekonstruovat a přistavět tak, aby vyhovoval celé rodině.

Architekt – investor, dialog nad projektem. Byl bouřlivý?

M.S. Investor je vzděláním stavař, a tak velice dobře věděl, o čem mluvíme. Jeho profese byla pro nás jako architekty na jedné straně výhodou, z druhé strany určitou determinantou – věděl téměř vždy přesně, co chce a proč, zejména z hlediska technologie. Vzájemný dialog byl ovšem nadstandardně věcný a dalo by se říci ideální.

M.H. Předstudie si vzala svůj čas. V této fázi jsme na mnoha vývojových variantách ladili záměr, který se postupně zpřesňoval a současně zvětšoval. V té fázi se investor rozhodl opustit zvažovaný plán výstavby nového rodinného sídla na jiném místě a rozhodl se věnovat veškerou energii do zmodernizování bydlení v jeho rodném domě. Výsledkem bylo, že jsme dostali zadání na rozšíření domu tak, aby do budoucna všestranně vyhovoval životu celé rodiny s uspokojením všech jejích potřeb.

J.Š. Domníval jsem se zprvu, že by bylo nejlepší nějakým způsobem modernizovat, rozšířit stávající objekt, ale neměl jsem přesnou představu o architektonické podobě. Obával jsem se, že dům může ztratit tvář a přestavba jej změní v těleso, které sem, na vesnici, nepatří. Často spoustu odstrašujících příkladů vídáme kolem sebe.

Jak jste dospěli ke konceptu, který byl nakonec zvolen pro realizaci?

M.H. Stačí se podívat na tvar pozemku, na jeho rozměry. Složitost sumy požadovaných funkcí nakonec sama stanovila vzorec, rozložení funkcí v objektu stanovilo jeho tvar. „Vyšším principem“ při tvorbě konceptu byl stanovený cíl udržet stávající objekt jako heirarchickou dominantu pozemku. Co se týká formy a použitých materiálů, bylo záměrem udržet starý dům v jeho tradičním vzhledu, oproti tomu dostavbu pojmout současným výrazem. Proto jsme volili jednopodlažní stavbu, která zůstává nenápadná s respektem k původnímu objektu. Náhodný chodec prakticky stavbu neregistruje – starý dům zůstal z vnějšku stejný, jen k němu přibyl vstupní přístavek, který je sice novotvarem, ale není tak pocitově vnímán.

M.S. Dispozice a jednotlivé funkce a funkční zóny pak vyšly z požadavků investora a my jsme společně hledali logiku jejich vazeb a návazností. Vztah objektu k jednotlivým prostorům pozemku formoval i koncept materiálového řešení.

M.H. Požadavky investora byly nakonec jasně stanoveny, analyticky ujasněné pro současnost i do budoucna. Dům musel být dostatečně dimenzovaný pro spoustu aktivit, které rodina provozuje, dále mít pohodlné společné prostory pro setkávání rodiny i přátel a také dostatek možností pro vlastní soukromí jednotlivců. Velký důraz byl kladen na uspořádání celé zadní servisní části objektu.

M.S. Specifických požadavků, které měl dům splňovat, byla celá řada, kromě uživatelských to byly i požadavky na standard detailů, udržovatelnost a trvanlivost v čase.

J.Š. Když už jsem se rozhodl absolvovat martyrium stavění, samozřejmě jsem chtěl, aby zde bylo vše, co naše rodina potřebuje. Některé požadavky byly možná trochu atypické. Jsem nimrod a potřeboval jsem kupříkladu takzvanou „špinavou předsíň“, kam bych vstupoval za každého počasí v botách a mohl se zde převléci, když přijdu ze zahrady nebo z lesa. Potřeboval jsem i prostor pro zpracování ulovené zvěře, místo na mrazáky k ukládání masa.

Také garáž bylo třeba udělat trochu naddimenzovanou – kromě garážování aut a motorek je zde místo pro zahradní techniku, ale také na ukládání sportovních potřeb, například sušení neoprenových oděvů – můj syn je aktivní kanoista. Sportujeme všichni, žena je profesionální instruktorkou aerobiku, a proto v domě byla potřeba prostoru pro cvičení, posilování. Požadavků na architekty jsem měl řadu, tohle jsou jen některé z nich. Najít správné proporce a návaznosti jednotlivých zón nebylo lehké. Architektům se to myslím bezezbytku podařilo.

Co vás vedlo k volbě monolitického betonu jako primárního konstrukčního materiálu?

M.H. Teprve tak, jak rostl investorův záměr, upřesňovala se i naše představa o objektu. V betonové technologii se pak protnul náš názor na architekturu objektu s investorovou představou solidnosti provedení a poskytovaného užitného komfortu.

Stavba samotná – průběh byl bez komplikací?

M.H. I když se samozřejmě jednalo o klasický průběh stavby s tisíci problémy k řešení, tak lze říci, že z našeho hlediska, s přihlédnutím k píli, která byla věnována přípravě projektu, celkem ano. Investor si stavbu vedl sám subdodavatelsky a velkou oporou pro nás byla jeho schopnost zajistit si kvalitní subdodavatele. Monolitické železobetonové konstrukce pro rodinný dům tak například dodávala firma Hochtief. I přes veškerou péči v přípravě ale došlo k situacím, kdy jsme nebyli spokojeni s povrchy pohledových ploch a bylo třeba první vylitou betonovou zeď pracně bourat, analyzovat příčiny vad povrchu a zkoušet to znovu. Nejdříve dovezl Hochtief nějaké bednění z Německa, které mělo zaručit perfektní povrch. Princip spočíval v tom, že bednění mělo takovou „pomerančovou“ strukturu, po které má směs dobře stékat. Po odbednění se zjevila stěna se skutečně „německy“ dokonalým povrchem bez jediné kaverničky, která však vůbec nevypadala jako pohledový beton, tak jak ho známe – tedy umělý kámen s přírodní kresbou. Stěna vypadala jako bezchybně natežená šedivým stavebním lepidlem. Tehdy chodila kolem této „dokonalé“ stěny celá stavba a kroutila hlavou, jak se k tomu postavit, nakonec padlo rozhodnutí zbourat a vrátit se ke klasické překližce. Bouralo se pak ale ještě jednou, protože následně dovezené úplně nové překližky pocházely zřejmě ze špatné výrobní šarže a došlo u nich plošně k bobtnání dýhy a znehodnocení povrchu betonové stěny. To se samozřejmě ukázalo až po odbednění. To už ale nebyla ničí chyba, spíš smůla.

M.S. Díky přístupu investora byla stavba i ve složitých situacích tvůrčím místem – není běžné, že se v praxi podaří uplatnit všechny požadavky z projektu na vzorky, vzorové konstrukce, testování navržených řešení, dílenské výkresy apod.

J.Š. Po celou dobu stavby zde celá rodina normálně bydlela – nejprve ve starém domě, a když byla přístavba připravena k přestěhování, přesunuli jsme se do ní a rekonstruovali dům. Měl jsem stavbu tedy stále pod dozorem, a tak se mnoha potížím, i drobným, běžným na jiných stavbách, podařilo včas předejít. Každý pátek se navíc všichni zainteresovaní scházeli na kontrolním dnu, dobře pak fungoval i autorský dozor.

V domě je instalován inteligentní, progresivní systém vytápění a chlazení. Prověřila jej již minulá tužší zima a letošní horké léto?

M.H. Technologie vytápění objektu je poměrně konvenční – zdrojem je plynový kotel v suterénu starého objektu a teplo je rozváděno kombinovaným (i když na regulaci poměrně složitým) systémem podlahového vytápění, konvektorů, klasických otopných těles až po topné registry umístěné v prostoru střešních světlíků dostavby. Pro nás novou zkušeností byl finálně zvolený systém chlazení objektu. Chladicí médium je rozváděno systémem kapilárních rohoží umístěných v podhledu obytných prostor, chlad samotný je získáván pomocí zemního tepelného čerpadla z plošného podpovrchového kolektoru výhodně umístěného pod sportovní hřiště s umělým povrchem situované v zadní části pozemku. Jedná se o progresivní technologii, kdy chlad je distribuován nikoliv lokálními zdroji, ale plošně nad celým chlazeným prostorem, což pozitivně přispívá k vnitřní pohodě prostředí.

J.Š. Poté, co se podařilo všechny systémy zaregulovat, je v domě po celý rok konstantních 24 °C.

Teprve když je hotovo, ukáže provoz, že se třeba některé předpoklady nenaplnily, že se některá řešení, některé věci mohly udělat jinak. Jak celý výsledek dnes z tohoto hlediska hodnotíte?

J.Š. Myslím, že jsme plně spokojeni, jak s architekturou, tak funkcí domu, s kvalitou provedení stavebních prací, s precizními detaily i celkovým řešením interiérů, které je ze stejné „dílny“ jako celý projekt. Pochvaluji si i výsledek spolupráce architektů při úpravách zahrady. Neudělal bych dnes nic jinak.

PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK

---

Betony

Betonářských prací se ujala společnost HOCHTIEF CZ, která má s touto technologií velmi bohaté zkušenosti, zejména pak ze staveb většího rozsahu.

Stavba ve Spomyšli neměla podle slov ředitele provozu divize Praha Karla Keclíka žádné zvláštnosti. Náročná byla s ohledem na to, že většina vnitřních stěn byla architekty navržena jako pohledová. Architekti také měli svoji představu o struktuře a zabarvení betonu, a tak se společně hledala ta nejoptimálnější receptura, která by vyhovovala jejich konkrétnímu zadání. Kvalita pohledového betonu je ve výsledku špičková. Kdo má s touto technologií zkušenost, dobře ví, že se na povrchu mohou objevit kosmetické vady („bílé mapy“) nebo otřepy na hranách, které je těžké posléze odstranit bez znatelných zásahů. Investor domu ve Spomyšli byl opravdu důsledný a dohlížel na každý stavební detail. Dodavatel zajistil odbornou spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze, která se zabývá mimo jiné i metodami retuše a restaurování pohledových betonů.

---

RECENZE: SOUSEDSKÁ BLÍZKOST I DÁLAVY NEBES

Ročenkami a časopisy pomíjená stavba rodinného domu ve Spomyšli od m4 architekti má řadu předností, jejichž jedinečnost ukládá je přinejmenším popsat a zařadit do souvislostí. Začněme otázkou, nakolik se produkce špičkových staveb u nás stává až příliš často vstupenkou do světa architektonických časopisů, respektive pokud jde o stavby určené k bydlení, nakolik architektura pohlcuje roli bydlení. Převaha reprezentačně-estetické funkce nad potřebami bydlení u nás není nového data a její markantní projevy můžeme sledovat od funkcionalistické éry první republiky. V porevolučním dvacetiletém období ji registrujeme v nadhodnocovaných vlnách neominimalismu a neofunkcionalismu. Atmosféra v architektonické komunitě, preference architektonických časopisů i požadavky osvícenějších klientů vedou k tomu, že architektonickému výrazu je podřízena prostá potřeba pohodlného a účelného bydlení. Někdy se zdá, jako by klienti svou investiční ekonomickou sílu zapřahovali do stále smělejších ambicí architektů, kteří si za peníze stavebníků zajišťují místo v architektonickém panteonu v lepším případě nebo v tom horším upřímně řečeno bezúčelně experimentují. Architektura se tím pádem stává nejen stále exkluzivnější oblastí, která se nepromítá do většinového stavění, jako se o to snažil sociální étos architektů první republiky, ale přestává sloužit tomu, k čemu je svou společenskou rolí určena. Na tomto neútěšném pozadí architektury bez bydlení pak vyniká RD ve Spomyšli, který je nejen provozně vymyšlen až do nejmenších detailů, ale vzpírá se být pouhou cestou do architektonické Valhaly. Nemá-li být adjektivum pokorný pouze prázdným epitetem, pak ho mohu spojit právě s touto stavbou. Funkční akcentace bydlení by bylo málo. U tohoto domu jde o víc.

Chceme-li popsat ono víc, musíme se utéci k parciálnímu příkladu. Bydlení v zásadnějším smyslu dokládá mezi jiným lakobelové sklo fasády, které odráží nejen proměnlivost počasí a atmosféry, ale i „odvěkost“ těchto přírodních period v řádu let, roční období, měsíců, dnů, hodin i vteřin. Fasáda ve Spomyšli je zrcadlem čtoucím okolí, stěnou proměn impresivních nálad času i kronikou přírodních period. Vrací bydlení jeho domácí příchuť, protože domestikuje zrcadlením fasády své nejbližší okolí. Ale nejen je, protože k sousedské blízkosti se přičítá i vzdálená blízkost nebes. Bydlení tedy není jen utilitární záležitost, ale i schopnost vidět v blízkosti okolí vzdálenost širších prostorových perspektiv. Přečteme- li si texty Martina Heideggera o bydlení, můžeme vidět, nakolik jsme ztratili smysl pro jeho základní charakteristiky: „Vzpomeňme si nejprve na domy, v nichž venkovští a městští lidé bydlí. Domy si dnes představujeme příliš jednoduše a často z nouze jako jakési uspořádané prostory, v nichž probíhá náš všední den. Dům se téměř stává pouhou příhradou pro bydlení. Avšak teprve tím, že se v něm bydlí, stává se dům domem. Stavění domu je opravdu tím, čím je, jen tehdy, je-li již předem určeno tím, že má umožnit bydlení. Toto umožňování spočívá v tom, že probouzí a zaručuje našemu bydlení jeho původnější možnosti.“1 Text Hebel Der Hausfreund (Hebel – domácí přítel) Heidegger napsal, respektive vydal v roce 1957, v době, kdy se připomínání zdánlivých samozřejmostí ohledně bydlení stalo víc než nutností. Touto nutností, jak dokládá architektonický vývoj po roce 1989, zůstává dodnes. Rozvírající se propast mezi architekturou, která neumožňuje bydlení, a bydlením, které není architekturou (postrádá její kvality), mohou zaplňovat právě takové domy jako ten ve Spomyšli.

Rodinný dům ve Spomyšli je koncipován jako vesnické bydlení, které však využívá technologických aparátů i současného architektonického vyjádření. Jeho funkční členění, kdy čím provoznější je stránka bydlení, tím dále od původního domu, na nějž je zalamovaný tubus přístavby navázán, nijak neubírá na potřebné flexibilnosti. Proměnlivost lidských potřeb v čase musí mít možnost expanze a proměny v prostoru, což je zde zaručeno nejen samotnou velkorysostí pozemku, ale i skladbou hmot. Bude účelné opět přizvat domácího přítele Johanna Petera Hebela v Heideggerově interpretaci: „Jestliže promyslíme slovo bydlet v dostatečné šíři a bytostné hloubce, stane se pro nás pojmenováním toho, jak lidé na zemi, pod klenbou nebes putují od zrození ke smrti. Je to putování mnohotvárné a proměnlivé. Vždy a všude je však toto putování základním rysem bydlení jakožto lidského způsobu zdržování se mezi nebem a zemí, mezi zrozením a smrtí, mezi radostí a bolestí, mezi prací a slovem.“2 Toto putování mezi nebem a zemí je svého druhu eposem, směšnohrdinským i tragickým, každého člověka a je ke cti spomyšlského domu, že toto putování dostalo svůj výraz i v lichoběžníkovém půdorysu přístavby. Oproti bohužel stále obvyklým rustikálním přístavbám, nekonečné adici balastního lidového stavitelství je tu kompaktní a přitom důmyslně členěný celek, který je rámcem putování nejen onoho epicky velkolepého putování od zrození ke smrti, ale i méně heroického putování od hodiny k hodině, ode dne ke dni a podobně, které nemá jen svou funkční rovinu, jak jsme si až příliš navykli vnímat svůj život, ale je rámcem hlubšího zakotvení v lidské každodennosti s její skrytou i manifestní citovostí, se střídáním vyladění, s naplňovanými i zmařovanými záměry a podobně.

Můžeme se dovolat tedy opět svědectví Hebela či spíše Heideggera: „Nazveme- li toto mnohonásobné ‚mezi‘ světem, pak je svět oním domem, jejž obývají smrtelní. Jednotlivé domy, vesnice, města jsou oproti tomu stavbami, v nichž a okolo nichž se toto mnohonásobné ‚mezi‘ shromažďuje. Teprve stavby přivádějí do lidské blízkosti zemi jako obydlenou krajinu a staví zároveň blízkost sousedského bydlení pod široširá nebesa. Jen obývá-li člověk jako smrtelník dům světa, je mu souzeno postavit dům nebešťanům a obydlí sobě samému.“3 V jakém smyslu můžeme chápat větu, že člověk obývá dům světa? Právě ve způsobu, jakým se člověk svým bydlením začleňuje do obydlené krajiny, ji sám obývá prostorově integrujícím způsobem, neuzavírá se natolik, aby cizorodě vyčněl, ale ani se neotevírá tak, že by byl pohlcen svým okolím. Původní venkovský dům byl ponechán své rodinné a nakonec i venkovské „historii“, pouze se obdélným vchodem přihlásil k současnosti. Přístavbu, kde je společný obytný prostor, bydlení pro děti a provozní zázemí, pojali architekti jako ucelený obdélný prostor, vyvolávající dojem kosodélnosti, členěný nejen vnitřními dispozicemi, ale i kosodélnými deskami z vysokotlakého laminátu a rovněž kosodélným lakobelovým sklem. Vzniká tak napětí mezi kontinuálním protáhlým půdorysem přístavby a jejím členěním.

Pozoruhodné je to, že dominantou prostoru je původní dvojpodlažní dům se sedlovou střechou, který se svou obyčejností včleňuje do uliční zástavby. Jednalo by se o mimikry, pokud by zároveň přístavba nevytvářela, což vytváří, kontinuální prostor. Přízemní přístavba se pak včleňuje zcela organicky do plochy pozemku, který přechází v zatravněnou plochu s luční vegetací, univerzální hrací plochu a přírodně uspořádané jezírko. Spíše než tradiční venkovské dřeviny je zde zastoupena „stepní“ vegetace, což ale podtrhuje autenticky přírodní venkovský ráz pozemku. Rodinný dům ve Spomyšli je referenční stavbou, směrem, jímž by se venkovské stavění mělo ubírat. A protože to není architektura, která by byla dostatečně fotogenická pro odborná, a tím spíše ne pro lifestylová periodika i ročenky, patrně se s ní na hlavních informačně-komunikačních tazích nesetkáme. Půjde si však, můžeme- li tento typ následováníhodné architektury antromorfizovat, svou cestou necestou, mezi Skyllou poměštštěné okázalosti a Charybdou přílepkově bezhlavého „lidového“ stavitelství.

1 Martin Heidegger, Hebel, Der Hausfreund/Hebel – domácí přítel, in: Martin Heidegger, Básnicky bydlí člověk / Dichterisch wohnet der Mensch, Praha 1993, dvojjazyčné, německo-české vydání, přeložil Ivan Chvatík, s. 143
2 Ibid.
3 Ibid.


TEXT MICHAL JANATA

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 236     ne: 285

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb