přeskočit na hlavní obsah

Přestavba a dostavba tovární budovy AF BKK - rozhovor

/up/images/featured/images/tovarni_budova_af_bbk_0.png

s autory, dodavatelem stavby, slovo uživatele, recenze

S AUTORY MARTINOU BUŘIČOVOU A ŠTĚPÁNEM KUBÍČKEM

Jaký je obecně váš vztah k industriálnímu dědictví?

Průmyslové stavby a areály z devatenáctého a první třetiny dvacátého století mají v Čechách a zejména v Praze kvalitu odpovídající tehdejší úrovni českého průmyslu. Tyto stavby definovaly charakter celých čtvrtí a měst, jež je (v některých případech bohužel byl) jejich podstatnou kulturní a architektonickou hodnotou. Cítíme respekt k tomuto odkazu a obdivujeme půvab industriálních staveb.

Bývalé průmyslové objekty a areály mají ohromné možnosti využití, nabízejí rozmanité způsoby konverze a přitom jsou nabyty energií svého historického vývoje. Zpravidla se jedná o atypické variabilní stavby s velkými konstrukčními rozpony, do kterých lze podle potřeby umístit různé, nové funkce bez zásadních zásahů do stávající konstrukční struktury.

Podstatné je tyto stavby používat, zhodnotit je a definovat jim novou funkci. Architektonických přístupů k nevyužívané průmyslové stavbě je samozřejmě mnoho a závisí na řadě parametrů, ať již na souvislostech s okolím, na technickém stavu objektu, na požadovaném způsobu využití, na představách investora a dalších aspektech. Pro nás se jedná o práci s hodnotnou „památkou“, ke které s pokorou přistupujeme a snažíme se odhalit, zachovat a zdůraznit její podstatu a kvalitu. Na tento základ doplňujeme novou, současnou, jasně čitelnou vrstvu.

Za nešťastné považujeme podobnou stavbu pouze zakonzervovat a udělat z ní skanzen. Taková stavba je pak bez dalšího života – je mrtvá.

Každá rekonstrukce je samozřejmě nesmírně náročná, ale odstraňovat tyto stavby, které jsou nositeli průmyslového dědictví a předsocialistické stavitelské kultury, a zároveň mají v sobě ohromný potenciál dalšího využití, je fatální chybou. Bohužel tak investoři za přihlížení městské správy ve velkém činí a likvidují tím identitu příslušné lokality, což se ostatně stalo i ve Vysočanech.

Opačný přístup zvolili majitelé „vybydlené“ továrny ve Vysočanech. Jak jste se k této zakázce dostali?

Oslovil nás jeden ze spolumajitelů tiskárny, která zdevastovaný areál zakoupila a přesídlila do něj. Začala průběžná spolupráce nejprve drobnými úlohami – například návrhem interiérů obchodního oddělení. Poté jsme navrhli kompletní přestavbu jednoho z menších objektů areálu tzv. černého domečku, kde vznikly administrativní prostory pro vedení firmy. O tom jste informovali v ARCHITEKTU číslo 8 / 2006.

Poté co jsme absolvovali tuto zatěžkávací zkoušku, nás majitelé pověřili návrhem přestavby největšího, čtyřpodlažního objektu areálu.

V čem spočívalo zadání investora?

Zrekonstruovat stávající objekt tak, aby vyhovoval budoucímu, potenciálnímu, blíže nespecifikovanému, rozšíření provozu tiskárny. A taky aby to bylo krásný… Tady, jak vidíte, se musíme oba pousmát. Žádné klasické pevné zadání, podle kterého bychom měli pracovat, tedy vlastně nebylo. Již na předcházející spolupráci jsme pochopili, že klientem je velice dynamická firma, ve které často dochází ke změnám jejích potřeb a priorit. Věděli jsme tedy, že nová užitná plocha musí být maximálně flexibilní s univerzálně využitelným technickým vybavením budovy a dostatečným sociálním zázemím.

Zároveň jsme cítili, že přestavbou areálu pomáháme budovat jakousi firemní kulturu, identitu, chcete-li corporate identity. Uvědomili jsme si, že partnerem nám není pouze vedení firmy, ale všichni její zaměstnanci.

Již v rámci studie jsme se snažili zpracovat a klientovi představit maximální počet možností způsobů využití objektu a o variantách vedli společně dlouhé diskuze. Investor chtěl kupříkladu zprvu umístit do objektu tři byty, následně se pak rozhodl pro zbudování jednoho loftového prostoru, kterému říkáme ateliér. Využití plochy střechy jako rekreačního prostoru pro zaměstnance bylo jednoznačné, sportoviště se měnilo od squashového kurtu přes bazén až po basketbalové hřiště. V klientovi jsme nalezli partnera, pro kterého není důležitý pouze výsledek, ale i proces návrhu, což je obdivuhodné a pro nás velice přínosné.

Stavba probíhala poměrně dlouho a kontinuálně, neustále, i v jejím průběhu, se projekt měnil, přicházely nové nápady od nás i od investora. Bylo to sice velice náročné, ale na druhou stranu nás to nutilo k trvalému, průběžnému přemýšlení o celku i o detailech. Stejně náročné to bylo samozřejmě i pro dodavatele stavby, bez jehož pochopení, trpělivosti a vytrvalého zapálení pro výsledek bychom se neobešli.

Jak jste jako architekti k rekonstrukci přistupovali?

Principem návrhu jsou dva navazující kroky přestavby – očištění a doplnění.

Zásadní a určující bylo obnažení, znovuobjevení půvabu stávajícího průmyslového objektu. Zcela nekompromisně jsme museli objekt nejprve očistit od všech chaotických balastů a nánosů, které zde vyrostly za léta socialistického hospodaření. Přístavky zvenčí i uvnitř, různé vestavby, všudypřítomné prvky různých technologických instalací – objekt sloužil jako výzkumný ústav barev a laků. Podstatné bylo zachování rytmu, velikosti a výrazu okenních otvorů. Výroba replik všech oken s tabulkovým rastrem, s požadavkem na současné tepelně izolační parametry byla náročná, nicméně pro průmyslovou budovu jsou tato okna zcela určující.

Nová je vrstva jednoznačně materiálově a výrazově určených přístaveb a nástaveb. Dostavba věže nákladního výtahu na severní fasádě, spojovací mostek, nástavba ateliéru na střeše severního křídla a nástavba hřiště jsou definovány jednotným, kontrastním, ocelovým, konstrukčním systémem přiznaným na fasádě a obvodovým pláštěm z pozinkovaného vlnitého plechu. Ocelový konstrukční systém dostaveb a nástaveb odpovídá železobetonovému skeletu stávající budovy a navazuje na něj jako jeho pokračování.

Výsledek je prostý, jednoznačný, surový, průmyslový. Bez designu.

V jakém stavu byla statika a nosné konstrukční prvky budovy?


Stavebně technický průzkum objektu neobjevil žádné podstatné poruchy pětasedmdesát let starého železobetonového nosného skeletu, chlapík v dobré kondici. Řešili jsme pouze požadavek klienta na únosnost podlah pro paletový vozík plný papíru (1000 kg) a to zesílením stropní desky. Trámky, průvlaky, sloupy i základy vyhověly.

Interiér je zcela současný. Co bylo pro vás vodítkem při jeho koncipování?

Interiér celého objektu je utilitární, čistý, průmyslový. Interiéry jednotlivých pater se liší podle jednotlivých pater, směrem nahoru stoupá jejich náročnost. Barevnost musí odpovídat použitým materiálům.

Materiály a detaily jsou použity jednoduché odkazující na průmyslovou historii objektu. Podlahy tvoří konstrukční leštěné betonové desky se vsypem (v halách), nebo cementové stěrky (v sociálním zázemí), omítky stěn a stropů jsou natřeny bílou barvou, v některých případech je železobetonový skelet zvýrazněn světle šedou barvou. Vnitřní dveře a obklady na sociálkách jsou ze surového pozinkovaného plechu. Ve spodních dvou podlažích jsou přiznané kabelové pozinkované žlaby pro instalaci doplňkových elektrorozvodů nebo technologických rozvodů pro případně instalované tiskařské nebo knihařské stroje.

Zvolili jsme základní černobílou barevnost – základ, který bude doplněn provozem. Pokusili jsme se v objektu použít namísto informačního systému street art, bohužel to nevyšlo, z konceptu pro celý areál zbyla pouze malba obličejů na objektu do ulice Poděbradská od pana Cimali, která vznikla jakou součást festivalu NO NAME.

Samostatnou kapitolou je dvoupatrový, prostorově překvapivě velkorysý, ateliér s novým vloženým schodištěm, který bude reprezentativním a společenským centrem areálu. Zde jsou na podlahách použita dubová čpavkovaná prkna a interiér dokladuje rozmanitost možností využití bývalých průmyslových prostor.

Navrhovali jsme i nábytek jak pro loft, tak také kuchyně pro personál, které jsou v každém patře. Řešili jsme atypická osvětlovací tělesa. Byla to komplexní práce.

Když se teď, po letech práce ohlédnete, jste s dílem spokojeni?

Máme k té fabrice po těch letech intenzivní intimní vztah, rádi jedeme kolem a vidíme, že někdo hraje na střeše basket, že se vevnitř svítí a pracují tam lidé. Věříme, že tam místní zaměstnanci chodí do práce také docela rádi, že se ztotožňují s oživenou identitou historického průmyslového areálu…

---

S DODAVATELEM STAVBY ALEŠEM DOBROVOLNÝM

Jako stavař máte bohaté zkušenosti. Když jste si prošel dokumentaci a poprvé prohlédl zdevastovaný objekt – co jste si řekl?

S projektem jsme se seznamovali již v procesu jeho přípravy, protože jsme v té době realizovali první etapu stavebních úprav areálu tiskárny a velmi často jsme komunikovali s jednatelem investora panem Kočvarou o jeho dalších investičních záměrech. Tento projekt jsme považovali za výborný nápad a zároveň za velkou výzvu. Bylo zřejmé, že kombinace výroby, kancelářských a vysoce nadstandardních bytových prostor v jednom objektu bude zajímavým ale těžkým oříškem pro architekta i zhotovitele. Navíc se nejednalo o stavbu na "zelené louce", ale o komplikovanou rekonstrukci a nástavbu hodně zdevastované průmyslové budovy. A jak jsme se cítili? Musím říct, že pokud máte vedle sebe investora s odvahou k netradiční investici, mladého architekta s nekonvenčními nápady a na stavbě technicky zdatného stavbyvedoucího, nemůžete se jako zhotovitel cítit špatně.

Pracoval jste již na podobné zakázce?

Máme za sebou množství zakázek z oblasti bytové výstavby, průmyslových staveb, objektů administrativních i rekonstrukcí, ale musím se přiznat, že s koncetrací tohoto všeho v jedné stavbě jsme se ještě nesetkali.

Architekti a investoři byli velice spokojeni s kvalitou, v jaké jste práci provedli. S čím jste se na stavbě nejvíce potýkali?

Jak se jsem již zmínil, projekt byl neobvyklou kombinací prostor s různou náplní ve složitě a komplexně rekonstruovaném objektu a navíc docházelo v průběhu realizace ke změnám a úpravám. Bylo nutné reagovat operativně v průběhu realizace na nové a nové skutečnosti. Nedalo se postupovat tradiční cestou: obchodní uzavření zakázky, příprava stavby, objednání materiálu a subdodavatelské zajištění a realizace podle harmonogramu. Tento klasický scénář se musel opakovat několikrát a jednotlivé jeho fáze se prolínaly. Bylo nutné průběžně řešit s architektem velké množství detailů, technologických postupů a konzultovat všechny pohledově exponované materiály, protože na takové stavbě nevystačíte s typovými podklady. Tento postup byl pro přípravu i řízení postupu prací náročný, ale až po dokončení stavby jsme plně pochopili cíl, který architekt sledoval. Zejména v interiéru bytové části, který působí funkcionalisticky jednoduše, by každý nedomyšlený detail nebo špatná volba materiálu působila velmi rušivě. Jestli jsem se s něčím tedy skutečně potýkali, pak to bylo s časem. Postup prací byl z uvedených důvodů pomalejší, než jsme u obdobného objemu zakázky zvyklí a přiznám se, že v tomto jsme se spletli i v našem původním odhadu. Byli jsme pak vděčni, že nutnou delší dobu realizace dokázal s pochopením přijmout i investor a nemuselo dojít k "tradičnímu" ohrožení kvality kvůli chybějícímu času. Za naši společnost musím vyzvednout zejména práci dvou kolegů, na kterých břemeno realizace a přípravy této zakázky leželo nejvíc, a to vedoucího střediska Praha pana Rožánka a manažera projektu Ing. Gennerta.

Jaký máte osobní vztah k průmyslové architektuře, k dědictví, které zůstalo z minulosti?

Jsem velkým příznivcem hledání nového využití průmyslových objektů, které ztratily svoji původní funkci. Například v Ústí nad Labem, kde sídlí naše společnost, jsou bývalé průmyslové areály "zakousnuté" až téměř do centra města a po omezení nebo zastavení výroby zůstávají opuštěné a chátrají. Cesta, kterou zvolil investor v areálu tiskárny AF BKK by mohla být výborným příkladem pro podobné zóny i v jiných městech. Přivést nové obyvatele do netradičně řešených bytů třeba v kombinaci s lehkou výrobou by mohlo být záchranou nevyužitých průmyslových komplexů před devastací a mohlo by dojít k jejich příjemnému začlenění do normálního městského života. Znamená to samozřejmě prověření možných ekologických zátěží, vazeb mezi průmyslovou výrobou a bydlením, netradiční přístup architektů a investorů apod. Věřím, že výsledkem může být nový život v takových smutných a nepřívětivých lokalitách.

---

SLOVO UŽIVATELE

Areál výrobních dílen a továrních objektů ve Vysočanech jsme si pronajali pro potřeby tiskárny brzy po revoluci. Neměli jsme zprvu záměr provádět zde větší rekonstrukce, přesto jsme pro případ rozvoje naší firmy koupili nevyužívanou budovu bývalé vývojové základny firmy Barvy a laky. Budova, postavená ve funkcionalistickém stylu v roce 1934, nesla jasné znaky té doby, ale byla značně zdevastovaná všemožnými zásahy socialistického podniku. Zajímám se o architekturu a pokoušel jsem si představit, jaký výsledek může přinést konverze této tovární budovy. Konzultoval jsem možnosti s několika architekty a nakonec jsem požádal o studii a projekt mladé tváře – Martinu Buřičovou a Štěpána Kubíčka, s nimiž jsem spolupracoval již při rekonstrukci jedné z budov našeho areálu (viz ARCHITEKT 8/2006).

V přípravné fázi jsme hodiny diskutovali o konceptu i o detailech. Často jsem měnil svoje představy podle toho, jak jsem více pronikal do celého problému. Když jsem na konci 90. let přestavoval svůj dům s architektem Tomášem Novotným, absolvoval jsem přitom jakoby jeden semestr architektury – tolik času se mnou trávil nekonečnými diskuzemi nad projektem. Další semestr tohoto oboru jsem pak absolvoval při debatách o projektu přeměny této továrny s architekty Buřičovou a Kubíčkem.

Mám rád velké, volné prostory, proto při dokončení rekonstrukce továrního traktu mi bylo líto čímkoliv zaplnit nádherný prostor s přiznanou železobetonovou konstrukcí. Nejvíce se mi zde líbí obrazy – máme zde zatím v jednom z pater galerii, ve které pořádáme společenské akce pro naše kolegy, přátele i zákazníky. Umění v tomto průmyslovém prostoru vytváří ojedinělý zážitek. Ostatní patra slouží k polygrafické výrobě a sídlí zde i naše grafické studio.

Realizace nástavby posledního patra, kde vznikl univerzální prostor sloužící k jednání s obchodními partnery, je z mého pohledu velmi zdařilý. Zvláště pak betonové samonosné schodiště, které tuto nástavbu spojuje se třetím podlažím, je technicky unikátní a svým designem vytváří v prostoru úžasný objekt působící jako socha.

Na části rovné střechy vzniklo víceúčelové hřiště, kde se hraje hlavně basketbal. Hřiště využívají zaměstnanci i naši významní klienti. Rozsáhlá rekonstrukce celého továrního objektu, která byla uskutečněna na základě projektu architektonického ateliéru Caraa.cz s.r.o., naplnila má náročná očekávání a s celkovou realizací jsem osobně velmi spokojen.


MARTINA BUŘIČOVÁ, ŠTĚPÁN KUBÍČEK / CARAA PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK

---

RECENZE: DYNAMICKÝ INVESTOR, VARIABILITA FUNKCÍ

Areál tiskárny AF BKK v Praze – Vysočanech patří mezi nemnoho případů konverzí průmyslových objektů, jež se vyznačují zjevnou snahou investora vytvořit jednak kvalitní prostředí pro provoz a pro práci zaměstnanců, jednak naplnit koncept esteticky působivého prostoru. Záměrem investora je postavit dobrou architekturu, která ctí prostředí, z něhož vzešla, ale zároveň splňuje veškeré nároky na moderní provoz. Dalším specifickým požadavkem investora, který vyplývá z neustále se proměňujících potřeb dynamicky se vyvíjející firmy, je maximální variabilita využití objektu. Do stávající struktury někdejších průmyslových staveb jsou – vedle rozšířeného provozu tiskárny – vtěleny funkce administrativy, služeb a drobné výroby.

Komplex staveb AF BKK vymezený ulicemi Poděbradská, Podkovářská a V Předním Hloubětíně se nachází v té části Vysočan, v níž donedávna převažovala výrobní funkce spjatá především s areálem bývalého ČKD. Po zániku tohoto rozsáhlého souboru průmyslových budov, který se rozkládal v lokalitě ohraničené ulicemi Kolbenova, Freyova, Poděbradská a Kbelská, bylo území definováno jako rozvojové. Územní plán zde počítá s kombinací několika urbánních funkcí – od rezidenční přes administrativní a maloobchodní až po volnočasovou a rekreační a předpokládá rovněž zachování funkce průmyslové pro provozy s drobnou nerušící výrobou. Průmyslové funkce se ve Vysočanech masivně rozbíhají již od konce 19. století. Kvalitní – a pro dané území charakteristická výstavba však pochází hlavně z 20. a 30. let minulého století, což platí i pro areál tiskárny AF BKK rozkládající se na východ od pozemku bývalé provozně i architektonicky hodnotné Pražské spalovny odpadů, jež byla uvedena do provozu v roce 1934. V současnosti je tato parcela zaplněna monstrózním obytným komplexem Nová Harfa.

Na místě stávajícího areálu tiskárny se původně nacházely průmyslové objekty plzeňské továrny na barviva Weissberger a spol. z roku 1932. Nejdříve zde bylo postaveno podélné patrové skladiště zakončené administrativní částí s charakteristickým zaobleným nárožím, ke kterému náležela menší samostatná dílna na výrobu obalů. Na tento objekt následně navázala čtyřpodlažní budova v podobě úzkého hranolu z roku 1934 (výrobna tiskařských barev)1, jež tvoří východní hranici pozemku. Rekonstrukce této stavby byla zkolaudována v roce 2008 v rámci druhé etapy obnovy areálu AF BKK, který je již od roku 2003 postupně – za provozu – renovován a opravován architekty z ateliéru caraa.cz pod vedením Martiny Buřičové a Štěpána Kubíčka.

Budova tvoří architektonickou dominantu celého areálu. Projekt rekonstrukce maximálně respektuje původní ráz stavby, zdaleka se však nejedná o mechanický návrat ke stavu z třicátých let. Architekti invenčně využívají kontrastu mezi původní nosnou konstrukcí železobetonového trámečkového skeletu, která je čitelná v interiéru každého ze čtyř původních podlaží určených pro provoz, služby a administrativu, a ocelovou nosnou konstrukcí nástavby v pátém nadzemním podlaží, kterou Martina Buřičová nazývá „konstrukcí naruby“. Zmíněná konstrukce je totiž naopak čitelná pouze z exteriéru: jasně deklaruje, že se jedná o novotvar a zároveň vyjadřuje odlišnou funkci nástavby – jedná se o ateliér, který se nachází v severní polovině střechy a který je určen pro reprezentativní, administrativní, ale i soukromé využití investora. Podobná univerzálnost funkcí je podle slov architektky Buřičové příznačná pro celou koncepci obnovy areálu: jednotlivé prostory nemají primárně určenou funkci, jejich využití se odvíjí od aktuálních potřeb podniku.

Železobetonová konstrukce původního objektu je ukončena průběžnou římsou, jejíž výšková úroveň je zachována po celém jeho obvodu. Prodloužením centrální věže, v níž probíhá hlavní vertikální komunikace schodiště, byla protažena do úrovně do úrovně nástavby a rozdělila tak budovu na severní a jižní polovinu. Vizuálně je toto rozdělení ještě podpořeno tmavě šedou barvou fasády věže. V jižní polovině střechy se rozkládá terasa, na niž navazuje plocha příležitostného sportoviště – basketbalového hřiště, završená transparentní konstrukcí klece. Dvě různé nástavby – ocelová konstrukce ateliéru opláštěná vlnitým plechem a vzdušná konstrukce klece nad hřištěm – představují vyvrcholení nové interpretace bývalé průmyslové stavby.

Industriální výraz stavby z třicátých let pak podtrhuje použití kopií charakteristických továrních tabulkových oken, jejichž výroba je technicky i finančně velmi náročná. Investor se přesto rozhodl pro nákladnější – avšak působivější – řešení: v nových ocelových rámech, rozměrově i členěním odpovídajících rámům původním, jsou osazena dvojskla, která splňují současné tepelně technické parametry a zajišťují ochranu interiéru před slunečním zářením. Nová okna jsou navíc zasazena v obdobné vzdálenosti od povrchu obnovené fasády jako okna původní, což rovněž přispívá k zachování typicky průmyslové podoby objektu.

Podobně jako celý areál byla i tato budova až do devadesátých let v užívání – za socialismu sloužila jako zkušebna Státního výzkumného ústavu barev a laků a následně jako sídlo výrobny chemikálií a nátěrových látek Lavis. Uživatelé objekt přizpůsobovali svým potřebám, takže zde vznikla řada nešetrných stavebních zásahů. Jedním z důležitých cílů rekonstrukce se tedy stalo odstranění veškerých – často zcela neorganizovaných – dostaveb, přístaveb a technologií a zdůraznění kvality původní struktury i genia loci místa. Střídmost v rozvržení hmot i použitých materiálů jako jsou pozinkovaný plech nebo beton a střízlivá barevnost ve škále šedé, černé a bílé, přispívají k úspěšnému naplnění těchto záměrů.

Můžeme jen ocenit, že díky rekonstrukci z dílny Martiny Buřičové a Štěpána Kubíčka areál tiskárny AF BKK obohacuje prozatím nepříliš bohatě zastoupenou množinu firem, jejichž majitelé vedle dobrých hospodářských výsledků myslí i na kvalitu architektury. Z dalších výjimečných případů jmenujme například provozy a administrativní zázemí firmy Sipral (D. A. Studio: Martin Rajniš, Stanislav Fiala, Tomáš Prouza a Jaroslav Zima, 1996), provozní budovy společnosti Hranipex (OK Plan, 2002), vstupní objekt firmy Sporten (ellement: Jitka Ressová, Hana Maršíková, Helena Víšková, Jan Pavézka, 2002) nebo provozní budovy společnosti Podzimek a synové (D3A: Stanislav Fiala a Daniela Polubědovová, 2004).

1 Lukáš Beran, Přidaná hodnota. Přestavba a konverze ve Vysočanech, Stavba 5, 2006, s. 47.

TEXT MARKÉTA ŽÁČKOVÁ

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 270     ne: 271

Doporuč

Všechno o: Provoz budov
firmy, články, foto

 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb