přeskočit na hlavní obsah

Pražské kamenné věže

/up/images/featured/images/praha_veze19.png

Česká televize připravila počátkem letošního roku zájemcům o pražské památky milý dárek – dokumentární seriál Praha, město věží. Diváci mohli po šestnáct nedělních odpolední stoupat spolu s oblíbeným hercem Viktorem Preissem do vrcholů nejrůznějších pražských věží a obdivovat nejen jejich interiéry, ale i většinou neobvyklé pohledy na hlavní město z jejich oken nebo ochozů. A také důmysl a zručnost těch, kteří tyto věže stavěli, opravovali nebo upravovali.

Z několika stovek pražských věží byly do seriálu zahrnuty samozřejmě jen některé. Mezi nimi byly věže románské, gotické a renesanční, ale i mladší novogotické, které byly postaveny z kamene. Seriál se samozřejmě nemohl zabývat tím, z jakého kamene nebo kamenů byly stavěny, opravovány, případně i upravovány. Takovéto informace se mimo jiné snaží přehledně podat tento článek. A to pro všechny nejdůležitější pražské kamenné věže opevňovací, mostní, radniční, vodní a kostelní a také zvonice, ať už byly do seriálu zařazeny nebo ne. Článek přitom vychází z ojedinělých zmínek toho druhu v jinak poměrně bohaté literatuře o těchto objektech, hlavně však z osobních zjištění na věžích samotných.

Opevňovací věže


Nejstarší pražské kamenné věže se zachovaly na Pražském hradu jako zbytky jeho románského opevnění z první poloviny 12. století. Jediná celkově zachovalá z nich je Černá věž na východním konci hradu, která získala svoje jméno po požáru v roce 1538. Má zhruba čtvercový půdorys o straně 11 m a výšku až po dnešní hlavní (gotickou) pískovcovou římsu 26 m. Její plášť je tvořen pravidelným opukovým kvádříkovým zdivem, pouze spodní části nároží jsou armovány pískovcovými kvádry. Střecha v podobě čtyřbokého jehlanu se skosenými hranami je kryta prejzy. Zbytky jiné románské, tzv. Bílé věže, se zachovaly ve středním křídle Nového paláce. Jsou rovněž z opukových kvádříků, zčásti načervenalých po požáru z roku 1541. Z pozdně gotického (po roce 1490) opevnění na severním okraji Pražského hradu nad Jelením příkopem dosud stojí tři kamenné věže, Bílá (nová) věž, nejmohutnější Prašná věž (Mihulka) a Daliborka. První z nich má podkovovitý půdorys, zbývající jsou válcovité. Všechny jsou až na pískovcová ostění vstupů, oken a střílen omítnuty a mají kuželovité střechy s prejzovou krytinou.

Mimo Pražský hrad se z někdejšího pražského opevnění zachovaly jen tři kamenné věže. Jedna z nich, nezastřešená, je součástí gotické Hladové zdi na Petříně z let 1360-62. Zbývající dvě jako pozůstatky románského staroměstského opevnění z let 1232-34 stojí v běžně nepřístupných (Policie ČR) dvorech domů čp. 310-I a 314-1 v Bartolomějské ulici.

Součástí staroměstského opevnění bývala ale i brána, v roce 1310 zmiňovaná jako Horská (směřující ke Kutné Hoře), v roce 1431 jako Odraná a v letech 1447 a 1449 jako Věž královská, zřejmě podle tehdejšího sousedního Králova dvora. Na jejím místě byla v roce 1475 založena nová brána, od konce 17. století nazývaná Prašnou bránou nebo Prašnou věží. Zpočátku ji stavěl mistr Václav, od roku 1476 se na stavbě podílel a od roku 1478 vedl sám Matěj Rejsek. V roce 1757 byla poškozena pruskou dělostřelbou, v roce 1817 necitlivým způsobem opravena a v letech 1875-86 důkladně opravena a novogoticky upravena Josefem Mockerem. Přitom byla opatřena novým ochozem a novou osmibokou dlátkovou střechou se čtyřmi rohovými špičatými věžičkami. Současně byla opravena původní sochařská výzdoba a rozsáhle rozšířena o sochy českých panovníků, patronů, znaků atd. za účasti řady našich sochařů. Kamenické práce na obnově věže prováděl kamenický mistr Karel Koutek ze Smíchova, který k tomu podle smlouvy z 26.8.1880 (Archiv HMP, Magistrát 1871-82, sign. B 41/33, k. č. B 390) měl používat dobrého Hořického jemnozrnného pískovce, na jemnější práce jadrného kamene Nehvizdského (tj. nehvizdského pískovce) a na ostatní části kamene Žehrovského nebo Hořického (tj. žehrovického nebo hořického pískovce). Střecha i nárožní věžičky byly pokryty zelenou břidlicí, tedy nejspíš železnobrodským fylitem. V letech 1908-10 byla brána na východním průčelí propojena přechodem se sousedním Obecním domem. V letech 1960-63 a 1992-93 pak byla věž podrobena generálním opravám. V současné podobě je 65 m vysoká Prašná brána nebo věž zejména díky své bohaté dekorativní a sochařské výzdobě považována za druhou nejkrásnější pražskou kamennou věž.

Mostecké věže


Obrannou funkci plnily ve středověké Praze i věže na obou koncích románského Juditina a také gotického Karlova mostu. Věže Karlova mostu se zachovaly dodnes, z věží Juditina mostu jen věž na jeho malostranském konci, když věž na opačném staroměstském konci byla později zabudována do jihozápadního nárožního rizalitu křižovnického kláštera.

Románská malostranská mostecká věž, nazývaná podle někdejšího mostu jako Juditina, je nyní zčásti obestavěna domy čp. 55-III a 56-III. Nezastavěná část má rustikovou omítku z roku 1591, ale tam, kde odpadla, je patrné kvádříkové opukové zdivo. Jaká byla původní krytina dlátkové střechy není známo, současnou ze šedozelené železnobrodské břidlice z lomu Bratříkov položilo v roce 1970 družstvo Stavokryt Praha. Na východní zastavěné části věže byl v roce 1888 odkryt a přitom bohužel poškozen vzácný opukový reliéf, znázorňující jednu trůnící a jednu před ní klečící postavu s nejasným, různě vykládaným smyslem tohoto výjevu.  

S Juditinou věží je dvouobloukovou otevřenou bránou spojena vyšší a mladší malostranská mostecká věž, která byla postavena asi v roce 1464 zásluhou Jiříka z Poděbrad. Spolu s bránou je z kvádrů převážně křídových pískovců. Při důkladné opravě věže v letech 1876-80 byly vyměněny zvětralé kvádry pláště, oblouky brány a jejich ochozy, břidlicová krytina dlátkové střechy i nárožních špičatých věžiček. Kamenické práce přitom prováděl kamenický mistr Karel Koutek ze Smíchova z hořického pískovce a pokrývačské práce z tmavé břidlice neznámého původu Adolf Schleichert.

Třetí z dochovaných mosteckých věží, Staroměstská mostecká věž, je ze všech nejvyšší (43 m) a svojí architekturou a zejména sochařskou výzdobou nejvýznamnější. Jako jediná stojí přímo na mostě, na jeho počátečním pilíři, a jako jediná má v přízemí průjezd, vedoucí přímo na most. Byla založena nejspíš spolu s mostem v roce 1357 a postavena a vyzdobena z těch samých pískovců, jaké byly použity na jeho stavbu. Dlátkovou střechu se špičatými nárožními věžičkami, stejně jako střechu schodiště, měla a má krytou břidlicí. V roce 1648 byla věž silně poškozena, zejména na západní straně, střelbou při neúspěšných pokusech švédských vojsk dobýt z Malé Strany Staré Město. Následné opravy na základě smlouvy z 6. 3. 1653 řídil Carlo Lurago, přičemž použil žehrovického pískovce. Tehdejší poškození věže i mostu připomíná rozměrná deska z červeného mramoru se zlaceným nápisem pod pískovcovým staroměstským znakem z roku 1649 na západním průčelí věže. Desku a nejspíš i znak zhotovil kameník Jan Baptista Spionetti, který při opravách prováděl i další kamenické práce. K dalšímu poškození věže došlo o dvě století později při svatodušních bouřích roku 1848. Její opravy probíhaly v letech 1853-54, přičemž kamenické práce prováděl kamenický mistr František Jedlička a pokrývač Eduard Umbach věž pokryl anglickou břidlicí. V roce 1857 byla na severní stranu věže z mostu přemístěna rozměrná pamětní deska z červeného mramoru z roku 1787, připomínající zásluhu císaře Karla IV. o založení mostu a císaře Josefa II. o jeho opravu po povodni v roce 1784. Ve velkém rozsahu byla věž opravována v letech 1874-78, jak dokládá deska z bílého mramoru na zdi sálu v 2. patře. Kamenické práce prováděl, stejně jako na gotické malostranské mostecké věži, kamenický mistr Karel Koutek ze Smíchova. Poslední velká oprava Staroměstské mostecké věže proběhla v letech 1974-91. Při ní pracovníci Pražské silniční vodohospodářské služby v letech 1977-78 na jejím plášti vyměnili asi třetinu vadných kvádrů za nové z božanovského pískovce. Dále byla sejmuta a po rekonstrukci krovu znovupoložena krytina z tmavé kulmské břidlice. V květnu 1978 byly také z východního průčelí věže sneseny parléřovské sochy Karla IV., Václava IV., sv. Víta, sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda, znaky svaté říše římské a českého království a plastika lva z křídových pískovců a nahraženy kopiemi z umělého kamene. Koncem roku 2006 zaujaly jejich místa kopie, které z hořického pískovce provedl a osadil akademický malíř Tomáš Rafl se spolupracovníky.

Radniční věže


Nezbytnou součástí obou nejstarších pražských radnic, Staroměstské a Novoměstské, byly jejich vysoké věže, které měly především funkci strážní a hlásnou. Věž Staroměstské radnice na jejím východním okraji je téměř 70 m vysoká, na jižní straně rozšířená přístavkem orloje a na východní straně výstupkem radniční kaple s arkýřem, zdobeným sochami sedmi českých patronů. Stavba věže započala krátce po roce 1338 a dokončena byla do roku 1364, kaple s arkýřem do roku 1381. Od počátku měla věž stavební a statické problémy a musela být častokrát opravována a zpevňována. V letech 1805-07 byla rekonstruována Františkem Hegerem, přičemž dostala kamenný ochoz a střecha břidlicovou krytinu. Další opravy byly v letech 1846, 1878 (výměna sloupků ochozu za nové z nehvizdského pískovce, oprava parapetů) a 1881 (výměna gotického pásu mezi věží a kaplí za nový z hořického pískovce). V roce 1908 byla z věže odstraněna omítka, vyměněna část opukových kamenů a pískovcových kvádrů, obnovena krytina atd. Za pražského povstání byla 8. 5. 1945 poškozena střelbou z tanků a vyhořela. Do původní podoby byla věž obnovena v letech 1945-49 a v letech 1984-88 opravena v rámci generální opravy celé radnice.

Hranolová část věže je postavena z většinou nepravidelných kusů opuky, často vyspravených cihlami, a nároží armována kvádry různých pískovců. Z pískovců je i většina zbývajících  kamenných prvků věže: hlavní římsa s květinovým motivem většinou z žehrovického pískovce, zábradlí ochozu a sloupky většinou z nehvizdského pískovce a kordonová římsa a ostění oken na jižním a severním průčelí z pískovců neznámého původu. Na nárožní konzoly ochozu v podobě obrácených pětibokých příčně profilovaných jehlanů, ukončených maskaronem, byl použit (v Praze ojediněle) zelený diabasový tuf (žabák). Spodní rozšířené části věže na jižní a východní straně jsou obloženy kvádry různých pískovců. Při poválečné obnově věže byl na arkýř kaple použit mšenský pískovec a dlátková střecha věže i špičatých nárožních věžiček a také střecha kaple pokryta železnobrodskou břidlicí.

Zhruba o sto let mladší a o něco vyšší (65,6 m) je věž na jihovýchodním nároží Novoměstské radnice. Byla založena 28. 4. 1451 (nebo o rok později?) a dokončena pokrytím střechy nad horním ochozem skřidlicí (tj. břidlicí) v roce 1455. 15. července 1559 věž vyhořela. Při důkladné opravě v letech 1875-78 bylo opraveno kamenné zdivo i římsy a věž dostala dnešní desetibokou dlátkovou břidlicí krytou střechu s vrcholovou lucernou a cibulí a nárožními cibulovitými věžičkami. Zatím poslední velké opravě byla věž podrobena v letech 1975-95 v rámci generální opravy celé Novoměstské radnice. Přitom byl důkladně opraven kamenný plášť věže, nejvyšší okna rozšířena a posunuta výše namísto bývalých hodinových ciferníků, obnoven vjezd z Vodičkovy ulice, vyměněna břidlicová krytina a upraven i interiér věže.

Plášť hranolovité neomítnuté části věže má zdivo převážně z opukových kvádříků i kvádrů, na nárožích armovaných pískovcovými kvádry. Kvádry je obloženo i celé přízemí včetně vystupujícího soklu. Z pískovce je i hlavní profilovaná římsa s profilovanými nárožními konzolami nárožních věžiček s chrliči, zkosená kvádrová ostění čtyř gotických oken v nejvyšším patře i portálu vjezdu z Vodičkovy ulice, čtyři profilované kordonové římsy, renesanční ostění (z let 1520-26) obdélných oken ve spodních patrech, většinou s nadokenní římsou, i jednoduchá ostění obou oken v přízemí. Pouze znak Nového Města z roku 1651 v 1. patře jižního průčelí je z červeného mramoru. Hlavní část střechy je kryta tmavou kulmskou (svatoňovickou) břidlicí, lucerna i nárožní věžičky plechem.

Vodní (vodárenské) věže


Koncem 16. a na počátku 17. století byly na území tehdejších pražských měst postaveny u Vltavy čtyři kamenné věže, sloužící k zásobování jejich obyvatel vodou. Nahradily podobné starší věže na stejných místech, které ale byly ze dřeva a jako takové předmětem častých požárů. I když tyto kamenné vodní (správněji vodárenské) věže byly koncem 19. století postupně vyřazeny z provozu, dosud stojí a jsou památkou na pražské vodárenství i stavitelské umění své doby.

Nejstarší a nejvyšší (52 m) z nich je Staroměstská vodní věž na Novotného lávce. Byla postavena v roce 1577 a častokrát poškozena: povodněmi (1655, 1752), nepřátelskou dělostřelbou (1648, 1756, 1848) a především řadou požárů. Věž proto musela být celkem čtrnáctkrát opravována nebo upravována a její současná podoba je výsledkem rozsáhlé opravy a úpravy po posledním požáru 9. 10. 1878. V celku je tato podoba viditelná jen od jihu, protože z ostatních stran věž z větší části zakrývají okolní domy. Na dotyčném jižním průčelí je věž z převážné části omítnuta s naznačenou bosáží a prolomena pěti obdélnými okny s jednoduše profilovaným pískovcovým ostěním. Pouze nejvyšší část pod pískovcovou hlavní římsou má na všech čtyřech stranách po bocích ciferníků hodin z roku 1880 pískovcový obklad s lípanými novogotickými kružbami a nad ciferníky po třech rovněž pískovcových erbech. Vysoká stanová střecha se čtyřmi bočními špičatými věžičkami je kryta plechem. Vchod do věže v přízemí na východní straně (přístupný jen ze sousedního restaurantu Mlýnec) má bosovaný, převážně poškozený portál z červeného mramoru s latinským nápisem o poškození věže požárem v roce 1576 a jejím opětném postavení o rok později.

Nové Město si na rozdíl od staroměstských postavilo vodní věže dvě. Starší z nich, Šítkovskou věž na nynějším Masarykově nábřeží, postavil v letech 1588-93 spolu se sousedními Šítkovskými mlýny měšťan a radní Nového Města Karel Mělnický. Na to nám zanechal vzácnou památku, pečlivě psané účty, svázané do tří svazků a nyní uložené v knihovně Strahovského kláštera (sign. DG V 8-10). V nich jsou po týdnech zapsány výdaje na všechny se stavbou související práce, mimo jiné i skalníkům, formanům a kameníkům za lámání, dovoz a opracování kamene. Z výplat formanům vyplývá, že kámen byl dovážen prakticky jen ze skály hloupětínské, jen výjimečně ze skály petržinské. V prvém případě šlo nepochybně o pískovec z křižovnického lomu v Hloubětíně (který si mj. od roku 1601 na několik let pronajali právě novoměští), v druhém případě o opuku z lomů na Petříně. Jeden zápis z roku 1589 pak hovoří o dovozu 6 fůr z bílý hory opukového kamene, jiný o blíže nelokalizované mramorové skále. Podle dvou česky psaných sgrafitových nápisů a jednom latinském na desce z červeného mramoru mezi nimi na západní straně byla věž založena 8. 8. 1588, v roce 1648 silně poškozena švédskou dělostřelbou a v roce 1651 opravena. Tehdy také dostala současnou cibulovitou, plechem pokrytou 12 m vysokou báň. Samotná zděná stavba má čtvercový půdorys o straně zhruba 10 m a celkovou výšku 35 m, rozdělenou římsami na pět pater. V každém patře je na všech stranách po dvou obdélných malých oknech s jednoduchým pískovcovým ostěním. V přízemí na severovýchodní straně má věž bosovaný portál z červeného mramoru se znakem Nového Města pražského. V roce 1926 věž i přilehlé mlýny zakoupil Spolek výtvarných umělců Mánes, mlýny nechal zbořit a na jejich místě vystavět spolkovou a výstavní budovu, dokončenou v roce 1930. Věž zůstala a v současné době je (údajně) opravována, ale již několik let zakrytá billboardem společnosti Veolia a proto nepřístupná přímému pozorování.

Zanedlouho po Šítkovské vodárenské věži, v letech 1602-05, byla pro potřeby severní (Dolní) části Nového Města postavena na tehdejším břehu Vltavy nedaleko kostela sv. Klimenta Novomlýnská (též Dolejší nebo Petrská) novoměstská vodárna. Její věž prý byla nejvýstavnější z podobných pražských věží, ale v roce 1648 ji poškodila švédská dělostřelba a 6. 2. 1655 zničila povodeň. Na jejím místě byla postavena současná kamenná věž, dokončená v roce 1658. Je z lomového kamene, zvnějšku obložená pískovcovými kvádry, z nichž na některých jsou vytesána velká písmena latinské abecedy (převážně „P“). Věž má čtvercový půdorys a šest pater, původně vyznačených profilovanými kordonovými římsami, nyní ale až na zbytky na jižním průčelí osekanými. V každém patře pak má na všech stranách (a na východní straně i v přízemí) po jednom obdélném oknu s jednoduchým pískovcovým ostěním, ale v nejvyšším patře po třech vyšších arkádovitých oknech s vnějším rovněž pískovcovým ostěním. Vchod v přízemí na severní straně zdobí bosovaný portál z červeného mramoru s nadsvětlíkem, pocházející z předchozí, v roce 1655 zaniklé věže. Střecha nad bohatě profilovanou hlavní pískovcovou římsou je stanová, pokrytá prejzy. Věž je v soukromém vlastnictví, ale opuštěná a ve značně špatném stavu.

Naopak pečlivě udržovaná a velmi pěkná je čtvrtá z pražských renesančních vodárenských věží, dvoupatrová Malostranská nebo Petržílkovská věž. Stojí na smíchovském břehu Vltavy na malém ostrůvku v objektu společnosti Vodohospodářský rozvoj a výstavba a. s. v Nábřežní ulici a veřejnosti je nepřístupná. Jižní, východní a část západní strany přízemí a spodní části jižní a východní strany I. patra jsou obloženy pískovcovými kvádry, z nichž jsou i všechna nároží v 1.  patře. Zbývající části věže včetně 2. patra jsou omítnuty. Původní vchod do věže z přízemí na jižní straně je obložen bosovaným portálem z červeného mramoru.  Původní jsou na všech průčelích také obdélná okna a okénka s jednoduchým pískovcovým ostěním. Střecha je stanová, krytá prejzy.

Kostelní věže


Mezi pražskými kamennými věžemi jsou nejpočetnějšími a často i nejvyššími a také nejpozoruhodnějšími věže kostelní. Nejstarší z nich jsou dvě 43 m vysoké věže na východním okraji románské baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. Na rozdíl od kostela z 10. století vznikly až při jeho obnově po požáru v roce 1142 a mimo obrys původní stavby. Byly postaveny (jižní věž přitom jako masivnější oproti štíhlejší věži severní) z neomítnuté opuky a tento charakter si přes řadu dalších oprav a rekonstrukcí zachovaly dodnes. Pouze pseudorománské vrcholové kříže a kytky na nárožních vížkách helmic jsou z nehvizdského pískovce a profilované hlavní římsy, obloučkové vlysy a trojdílná okénka na všech stranách obou věží z pískovce hořického. Při poslední rozsáhlé opravě v letech 2001-04 bylo opraveno zdivo obou věží a zcela vyměněny jejich helmice. Použito k tomu bylo přibližně 500 tun hrubé a 250 tun čistě opracované kopaninské opuky z Přední Kopaniny v Praze 6.

Jinak se v Praze z románských kostelů zachovaly prakticky jen rotundy, a tedy stavby bez věží. Výjimkou je prakticky jen kostel sv. Petra na Poříčí z druhé poloviny 12. století se dvěma převážně (ve spodní části) románskými věžemi na západním průčelí. Kostel byl mnohokrát opravován a upravován, naposledy v letech 1874-79 novogoticky Josefem Mockerem. Obě jeho asi 38 m vysoké věže jsou postaveny z opukových kvádříků s pískovcovými nárožními kvádry, ostěními oken a soklem. Vysoké osmiboké střechy, donedávna kryté břidlicí, mají nyní bohužel jen náhražkovou (asfaltový šindel) krytinu.

Nesrovnatelně více než románských je v Praze kamenných kostelních věží gotických. Mezi nimi je nejvyšší (96,6 m) a také nejznámější velká jižní věž katedrály sv. Víta. Byla založena nejspíš v roce 1396, do roku 1411 bylo dokončeno její přízemí, v roce 1419 byla stavba přerušena a pokračovala až po mnoha letech. Při velkém požáru 2. 6. 1541 věž vyhořela, pak byla opravena, ale poškozena, opravována a upravována ještě mnohokrát. Naposledy ve velkém rozsahu v letech 1880-86 a 1893-99 Josefem Mockerem a v letech 1899-1906 a 1923-37 Kamilem Hilbertem. Přibližně 55 m vysoký kamenný plášť věže má kvádrové zdivo a architektonickou i sochařskou výzdobu až na nepodstatné výjimky z různých druhů českých pískovců, které se od sebe obtížně rozlišují. Z původní gotické stavby to jsou převážně nažloutlé křídové pískovce, nejspíš ze severovýchodního okolí Prahy (Kostelec nad Labem, Brandýs nad Labem aj.), možná i limonitizované pískovce z báze křídového souvrství na blízkém Petříně. Část kvádrů, ale i architektonických prvků, je z bělavých starších (sladkovodní cenoman) a tvrdších křídových pískovců z Horoušan nebo Nehvizd. Jen výjimečně je na věži z gotického období zastoupen hrubozrnný až slepenčitý pískovec (karbonská arkóza) žehrovický, z něhož jsou i dvě překvapivě dobře zachovalé zoogenní koutové konzoly pod galerií na jižním průčelí. Podstatně více prvků ze žehrovického pískovce je na věži z pozdějších oprav a úprav, zejména na jihozápadním pilíři. Z literatury je také známo, že k opravám věže v roce 1588 byl dovážen i pískovec hloubětínský. Na opravy a úpravy věže v letech 1880-86 a 1893-1906 byl používán pískovec hořický, zpočátku z Hořic, pak z Podhorního Újezdu, v první etapě i pískovec podmokelský z Niedergrundu u Děčína-Podmokel. Při úpravě ochozu pod mohutnou renesanční plechem pokrytou bání v roce 1930 byl použit pískovec mšenský (dveřní a okenní ostění) a stanovický (dlažba). Při poslední generální opravě věže v roce 2000 muselo být vyměněno jen několik poškozených prvků za nové, jednak z hořického, jednak z kocbeřského (od Dvora Králové n. Labem) pískovce.

Z věží mnoha pražských gotických kostelů je nejznámější a také nejvyšší (78 m) dvojice věží kostela P. Marie před Týnem na Staroměstském náměstí. Severní věž byla vybudována v roce 1835 na místě vyhořelé věže z let 1463-66, mohutnější jižní věž v letech 1506-11. Obě jsou z neomítnutého opukového zdiva, zpevněného na nárožích pískovcovými kvádry. Z pískovce jsou také ostění oken, římsy, konzoly nárožních věžiček i zábradlí ochozů pod gotickým štítem (1463) i mezi nárožními věžičkami. Při poslední generální opravě v letech 1977-88 byl ve velkém rozsahu opraven kamenný plášť věží kopaninskou opukou a božanovským pískovcem a vysoké osmiboké jehlancovité střechy včetně nárožních i postranních špičatých věžiček pokryty tmavou kulmskou (svatoňovickou) břidlicí.

Podobný, i když jednodušší stavební charakter mají i věže dalších pražských gotických kostelů. Jsou to čtyřboké hranoly z více či méně opracovaných kusů opuky, na nárožích zpevněné někdy opukovými, převážně ale pískovcovými kvádry. Z opuky nebo pískovce jsou pak i další architektonické prvky, římsy, ostění oken a dveří atd. Střechy v podobě čtyř nebo osmibokých jehlanů byly často (a některé jsou i nyní) kryty břidlicí. Kostel měl obvykle jedinou věž, výjimečně (kostely P. Marie pod řetězem a sv. Jiljí) dvojvěží. Dnes jsou tyto věže zcela nebo převážně omítnuty, jen u některých kostelů (sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, P. Marie pod řetězem, sv. Jiljí) omítku nemají.    

Nápadně shodnou podobu mají věže tří kostelů z druhé poloviny 14. století při jižním okraji Nového Města, kostela sv. Kateřiny, sv. Apolináře a Zvěstování P. Marie Na Trávníčku. Ve spodní převažující části to jsou čtyřboké, v nejvyšších patrech osmiboké nápadně štíhlé hranoly s vysokou jehlancovitou střechou. Jsou postaveny z většinou nepravidelných kusů opuky, z níž jsou i nárožní kvádry a ostění oken. Dobře je to patrné na neomítnuté věži kostela Zvěstování P. Marie (ačkoliv právě zde bylo nejvyšší patro dodatečně, v letech 1858-63, provedeno z pískovce), když věže obou zbývajících kostelů jsou omítnuty. Ty ale zase mají střechy kryté břidlicí, zatímco kostel Zvěstování P. Marie jen plechem.

Bohatá historie pražských kamenných kostelních věží končí na přelomu 19. a 20. století.

V roce 1878 začíná a v roce 1892 končí výstavba dvou 82 m vysokých novogotických věží na západním průčelí dostavované části katedrály sv. Víta podle projektu Josefa Mockera. Jejich smělá a bohatě členěná konstrukce i sochařská výzdoba byla provedena výhradně z hořického pískovce a vydržela až do generální opravy obou věží v letech 2002 a 2004. V podobném duchu dokončil po Mockerově smrti František Mikš v letech 1900-03 regotizaci kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě výstavbou dvou západních 57 m vysokých věží, rovněž z hořického pískovce.

Zvonice

U tří novoměstských kostelů, kostela sv. Petra na Poříčí, sv. Jindřicha a sv. Kunhuty a sv. Štěpána, stojí v místech bývalých hřbitovů samostatné kamenné zvonice. Jsou to renesanční hranolovité stavby, postavené  koncem 16. nebo počátkem 17. století, když věže sousedních kostelů neumožňovaly instalaci a vyzvánění stále větších a těžších zvonů. Byly postaveny z lomového kamene, především opuky, a zvnějšku obloženy pískovcovými kvádry. Ty byly ve spodní části stavby (mírně vystupující podnož) hlavně ze žehrovického pískovce, v převážné vyšší části z různých křídových pískovců. Z křídových pískovců jsou i veškeré architektonické prvky, tj. ostění vchodů a okenních otvorů a římsy mezi jednotlivými patry. Na některých pískovcových kvádrech, zejména na svatoštěpánské zvonici, jsou dodnes patrná vytesaná velká, méně často i malá písmena latinské abecedy, plnící zřejmě roli gotických grafických kamenických značek. Vzájemná shodnost těchto označení na všech těchto zvonicích a také některé shodné architektonické prvky, zejména lomený tvar oken v patře a jejich střídání v podobě jednoduchého nebo zdvojeného okna, naznačují, že tyto zvonice projektovala a stavěla stejná huť. K tomu přispívá i skutečnost, že všechny sousední kostely na přelomu 16. a 17. století patřily řádu křižovníků s červenou hvězdou. Ti v té době také vlastnili v Hloubětíně hojně využívaný pískovcový lom. A tak je pravděpodobné, že přinejmenším část pískovcových kvádrů na novoměstských zvonicích je právě z hloubětínského pískovce, stejně jako tomu prokazatelně bylo u Šitkovské vodní věže, stavěné ve stejné době (viz výše).

První z těchto zvonic stojí v Petrské ulici a má v přízemí východozápadní průchod nebo průjezd. Je to jednopatrová stavba s římsou mezi přízemím a patrem  a cibulovitou plechem pokrytou bání s lucernou a s hodinami se čtyřmi ciferníky. Na západním průčelí má nad průjezdem malé okénko a nad ním desku z červeného mramoru s latinským nápisem o tom, že zvonice byla postavena nákladem místních farníků v roce 1598. Průjezd v přízemí a dvojice oken s lomenými oblouky v patře na západním a východním průčelí a také samostatná podobná okna v patře na severním a jižním průčelí mají jednoduše profilovaná pískovcová ostění. K severnímu okraji východního průčelí přiléhá přízemní omítnuté schodiště s jednoduchým pískovcovým ostěním dveří a prejzovou střechou.

Největší (celková výška 65,7 m) a také nejvýstavnější z pražských kamenných samostatných zvonic je zvonice u kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty v Jindřišské ulici, známá spíše jen jako Jindřišská věž. Byla postavena na samém konci 16. století, několikrát opravována a upravována, naposledy v letech 1878-79 do dnešní podoby novogoticky podle projektu architekta Josefa Mockera. V roce 1916 byla k přízemní části severovýchodního průčelí přistavěna budova čp. 976. Asi 35 m vysoká hranolovitá část zvonice je z lomového kamene (opuky), zvnějšku obloženého pískovcovými kvádry. Z pískovce je i mírně vystupující podnož a dvě střední i korunní římsa s konzolami nárožních věžiček v podobě obrácených pětibokých, vodorovně rýhovaných jehlanů, na spodním konci ukončených maskaronem. Při úpravě věže v letech 1878-79 Augustin Víšek použil na profilovanou římsu podnože žehrovický pískovec a na ostatní římsy i nárožní konzoly pískovec nehvizdský. V přízemí na jihozápadním průčelí je novogotický portál s profilovaným ostěním a nad ním a v přízemí na severozápadním průčelí a také v 1. patře jihovýchodního průčelí obdélná okna s profilovaným ostěním. V druhém patře má zvonice na jihozápadním a severovýchodním průčelí dvojitá a na zbývajících průčelích jednoduchá široká okna s lomeným obloukem a se široce rozevřenými ostěními. Osmiboká dlátková 20 m vysoká střecha s lucernou z novogotické úpravy a také špičaté nárožní věžičky byly pokryty moravskou břidlicí, která byla v roce 1938 vyměněna za novou neznámého původu a ta při generální opravě zvonice v letech 1971-72 opravena. V letech 2000-02 byl interiér věže upraven pro potřeby společnosti Jindřišská věž s. r. o., která si ji pronajala až do roku 2042.

Zvonice u kostela sv. Štěpána ve Štěpánské ulici z let 1600-05 je jednopatrová stavba s poměrně nízkou zděnou částí a naopak s vysokou střechou v podobě osmibokého jehlanu, krytou tmavou kulmskou břidlicí a ukončenou zlacenou makovicí. Hlavní vchod s lomeným obloukem v přízemí na západním průčelí má jednoduché nové ostění z hořického pískovce a dvě obdélná okna s hladkým ostěním a v patře široké lomené okno s rozevřeným kvádrovým ostěním. Podobné okno je i v patře na východním průčelí a pod ním v přízemí malé obdélné zazděné okno. Na zbývajících průčelích jsou v patře dvojice podobných širokých lomených oken a v přízemí na severní straně malé obdélné okénko s jednoduchým ostěním a nad ním s mramorovou reliéfní deskou a na jižní straně bosovaný portál z červeného mramoru, v nadpraží s latinským nápisem a reliéfem zpodobňujícím kamenování sv. Štěpána.

Samostatnou (nyní zčásti obestavěnou) kamennou zvonici má i novoměstský kostel sv. Vojtěcha. Ta však byla kolem roku 1700 barokně upravena a omítnuta a tak její kamenný charakter dnes dokládá jen pískovcová podnož a zazděné jednoduché ostění bývalého vstupu v přízemí na jižní straně.


Václav Rybařík


Hlavní literatura :
Administrační zpráva obce královského hlavního města Prahy za léta 1885 a 1886 (s. 91), za léta 1887-1889 (s. 60) a za léta 1908, 1909 a 1910 (s. 353-354).
Bečková, R. a kol.: 1998 – Umělecké památky Prahy. Nové Město. Vyšehrad. Vinohrady. Praha.
Havránek, E. T.: 1947 – Prsty k obloze. Hradec Králové.
Hrubeš, J. – Hrubešová, E.: 2008 – Věže v dějinách stověžaté Prahy. Praha.
Jásek, J.: 1997 – Klenot města. Historický vývoj pražského vodárenství. Praha.
Jásek, J. – Beneš, J.: 2000 – Pražské vodní věže. Praha.
Lancinger, L.: 2004 – Jindřišská věž na Novém Městě Pražském ve světle archivních pramenů. In: Průzkumy památek, 11, č. 2, s. 165-172.
Mocker, J.: 1880 – Zvonice u chrámu sv. Jindřicha v Praze. In: Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království českém, 15, 37-39.
Mocker, J.: 1889 – Prašná věž v Praze. Praha.
Outrata, J. J.: 1986 - Chrám Panny Marie před Týnem v Praze – architektonický vývoj od středověku a současná oprava. In: Staletá Praha, 16, 147-169.
Pavlík, M.: 1985 – Rekonstrukce Staroměstské radnice v Praze. In: Památky a příroda, 10, 321-324.
Podzimek, J. a kol.: 2003 – Stověžatá Praha. Věž Jindřišská. Věž ve věži. Praha.
Pokorný, D.: 1988 – Zdi chrámu „před Týnem“. In: Praha´88, č. 4, s. 16-19.
Rybařík, V.: 2002 – Povaha a původ kamenů velké jižní věže katedrály sv. Víta. In: Zprávy památkové péče, 62, 175-177.
Rybařík, V.: 2008 – Kámen v historii stavby a oprav Karlova mostu v Praze (kapitola Mostecké věže). In: Průzkumy památek, r. 15, č. 1, s. 17-23.
Statistická příruční knížka královského hlavního města Prahy za rok 1874 (s. 117-118), za rok 1875 (s.116), za rok 1877 (s. 103-108), za rok 1878 (s. 114-119), za léta 1879 a 1880 (s. 196-197), za rok 1881 (II. díl, s. 29, 31), za rok 1882 (s. 232) a za léta 1883 a 1884 (s. 388-390).                                     
Šperling, I.: 1964 – Obnova Prašné brány. In: Památky a příroda, 24, 43-49.
Šrámek, J. – Ruman, P.: 1985 – Horniny věže Staroměstské radnice v Praze. In: Památky a příroda, 10, 325-331.
Štrámek, J.: 1987 – Co vyprávějí kameny. Odkud pocházejí horniny věže Staroměstské radnice? In: Praha´87, č. 5, s. 28-29.     
Vlček, P. a kol.: 1996 – Umělecké památky Prahy. Staré Město. Josefov. Praha.
Vlček, P. a kol.: 2000 – Umělecké památky Prahy. Pražský hrad. Hradčany. Praha.

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­

Líbil se vám článek?

ano: 256     ne: 228

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb