přeskočit na hlavní obsah

Prachatrický diorit: kámen mnoha jmen

/up/images/featured/images/prachatricky_diorit_032.png

Každého petrologa vzrušují horniny, které mají punc neobvyklosti a mimořádnosti (Prof. Ferry Fediuk)

Průmysl kamene Příbram (tehdy n.p., dnes a.s.) obnovil koncem 80. let na Šumavě těžbu tmavé hlubinné vyvřelé horniny s obchodním názvem prachatický diorit. Ta se vyznačuje  nízkým obsahem křemene a plagioklasů, alkalické živce neobsahuje vůbec. V hornině převládá tmavá slída – biotit a amfibol, z akcesorických minerálů stojí za zmínku zejména apatit.

Obnovená těžba navázala  na staré etážové lomy, opuštěné německým podnikatelem zřejmě během 2. světové války. Ložisko má tvar žíly či velmi plochého pně. Úklon je strmý k Z, mocnost ložiska je 35-50 m se směrným dosahem až 260 m. Na povrchu terénu se promítá na JJV zalesněný svah kóty Vysoká Mýť (960 m n.m.) mezi obcemi Křišťanov a Ovesné. Výškový rozdíl mezi úpatím ložiska a jeho vrcholem je 87 m. Traduje se, že na tomto svahu v 2. polovině 19. století zakládaly jednotlivé kamenické rodiny svoje vlastní lomy. Výroba se nejdříve týkala užitkových předmětů pro selské domácnosti, jakými jsou korýtka, žlaby, nádržky, mísy nebo krmítka. Vyráběly se i nádoby o síle stěn pouhých dvou centimetrů, což umožňovala snadná opracovatelnost kamene, složeného většinou z měkkého biotitu. Jeho používání se rozšiřovalo i do okolí, především do 11 km vzdálených Prachatic, a to pro hřbitovní kamenické práce sochařské i konstrukční.

Koncem 19. století kámen vstoupil do povědomí našich předních výtvarníků a architektů. Za nejčestnější použití z té doby je možné považovat nefigurativní pozadí hrobky A. Dvořáka na Vyšehradském hřbitově a podstavec sochy sv. Jiří na III. nádvoří Pražského hradu. Použití kamene mělo vždy spíš individuální charakter. V současnosti kámen prožívá svoji renesanci a s moderními skulpturami se lze setkat na pomnících (bratří Čapků v Praze) i na funerálních skulpturách (např. na hrobě fotbalového internacionála Josefa Bicana na Vyšehradském hřbitově, kde se patrně jedná o první moderně pojatou bustu z tohoto materiálu).

Na základě příznivých výsledků terénní rekognoskace (J. Václ 1969, P. Habarta 1973) probíhal na ložisku suroviny geologický průzkum (Geoindustria, řešitel J. Vondra), a to v letech 1987-1989. Tehdejší n.p. Průmysl kamene Příbram při něm zajišťoval pokusné výlomy a vyhodnocení blokovitosti ve své režii.

Petrologií se zabývala H. Suková. Kromě tří chemických analýz suroviny jsou cenné výsledky pěti planimetrických analýz, které si vyžádaly záznam 15 311 bodů. Obsah křemene se pohybuje od 5,1 do 18,1 %, plagioklasu složení An38 7,2 –26 %, biotitu 40-60,2 %, amfibolu 8,9-37,6 %. Z akcesorií je nápadný vysoký obsah apatitu (od 2,5 do extrémních 10,2 %). Typická je absence alkalických živců (ortoklas, albit). Pyroxen byl zjištěn v jednom vzorku v množství 3,7 %.

Na první pohled je zřejmé, že se jedná o horninu anomální, a to pro vysoký obsah tmavých minerálů, především biotitu, jehož obsah se ve vyvřelých horninách pohybuje v průměru v množství 3,8 % a v granitech pak od 5 do 13 % (kozárovická žula okolo 10 %, požárská méně než 10 %).V souladu s doporučeními Mezinárodní unie geologických věd – subkomise pro systematiku vyvřelin (IUGS) označila Suková horninu jako amfibol – biotitový melatonalit. V daném případě se nejedná o zavádění nových pojmů. Název tonalit byl navržen G. V. Rathem už v roce 1864 pro hlubinnou vyvřelinu v masivu Tonale (sev. Itálie). Obdobně předpona mela- (řecky melos = černý) je známá z návrhů W. C. Trögra z roku 1897 a pojem melatonalit užil ve svém klasifikačním návrhu A. Johannsen v roce 1931.

Ve výpočtu zásob z roku 1989 nebyla použita a citována stěžejní práce pro dané území z hlediska petrotypů, a to práce B. Hejtmana z roku 1975, která se zabývá třiceti výskyty netypických vyvřelin v okolí Prachatic, konkrétně v prostoru Těšovice – Hracholusky – Frantoly – Chroboly – Skříněřov – Volovice – Dvory – Těšovice, což představuje plochu 80 km². Tělesa vyvřelin menšího rozsahu a variského stáří se objevují ve východní části území, kde prorážejí horniny prachatického granulitového ostrova – a v západní části, v pararulách šumavského moldanubika. Těžené ložisko by leželo ještě asi 2 km jižněji od j. okraje vymezeného území v prostoru křišťanovského granulitového ostrova.

Atypické horniny řadí B. Hejtman do tří skupin. V první jde o 11 lokalit hornin, které označuje jako biotitity1 či amfibolické biotitity. Ty obsahují 90 % tmavých minerálů, biotitu a amfibolu. Tmavá slída je zastoupena 50 až 90 %. Pokud jde o její obsah, není tedy těžený prachatický diorit při průměru 50 % extrémní výjimkou.

Do druhé skupiny B. Hejtman řadí amfibolicko-biotitické křemenné diority. Ty jsou s těženým prachatickým dioritem, tedy s amfibol-biotitovým tonalitem, totožné. Zatímco biotitity při svém obsahu 90 % tmavých minerálů vyhovují podle IUGS svému pojmenování i v současnosti, výraz křemenný diorit byl nahrazen mezinárodním názvem kvarcdiorit a zvlášť pak byla vyčleněná skupina tonalitu. Vzájemné rozdíly jsou zřejmé z tabulky:

-----------------------------------------------------------------------------------------------

název            obsah     obsah alkalic. obsah                                normální obsah
horniny         křemene  živců              plagioklasů                        tmavých minerálů (xx)
-----------------------------------------------------------------------------------------------
podle IUGS  v % (x)   v %                v %                                                        

syenit           0-5          65-90            10-35                               10-35

diorit            0-5          <10               90,pod 50% An složky      25-50

kvarcdiorit   20-60      <10               90,An složka nad 50%       20-45

tonalit          20-60      <10               90-100                              10-40
-----------------------------------------------------------------------------------------------


těžená sur.      30-65        -               7,2-26                                55-85,3 % (skutečný
                                                                                                                      obsah)
biotitity           0-11          -                asi 2 %                              okolo 90 %

                                                                                                   biotit 50-89 %
-----------------------------------------------------------------------------------------------

(x)  ze všech světlých minerálů

(xx) při nižším obsahu tmavých minerálů je nutné užít předpony leuko-, při vyšším předpony mela-.

Modální složení uváděná B. Hejtmanem se týkají těles na vrcholu hory Libín (1 096 m n.m.) a na jejím SZ svahu, lokality jižně obce Nebahovy a místa zhruba na poloviční vzdálenosti mezi Libínem a uvedenou obcí. Složením se těženému ložisku zcela podobá hornina z Libína.

Třetí skupinu tvoří syenity. Zmínku o nich je možné uvést proto, že se prachatický diorit označoval také jako prachatický, šumavský nebo křišťanovský syenit (D. Březinová – M. Bukovanská – I. Dudková – V. Rybařík 1996). V souladu s hranicemi vymezenými pro tento druh horniny vykazují tři lokality (B. Hejtman) vyšší obsahy alkalických živců, ale také poněkud vyšší obsahy křemene a tmavých minerálů; podle IUGS by zde byl na místě spíše název melakvarcsyenit.

S ohledem na jazykovou stránku věci a na to, že IUGS vydává pouze doporučení, užívá pro tuto horninu od Nebahov F. V. Holub (2002) název křemenný melasyenit, a to i v angličtině (quartz melasyenite). Z hlediska anomálnosti jde o tzv. ultradraselnou horninu, jejíž geochemie je i ze světového pohledu mimořádná.

K podobným závěrům může dospět petrolog teprve na základě podrobnějších výsledků kvantitativního stanovení stopových prvků a analýz jednotlivých minerálů, ze kterých se hornina skládá. V takovém rozsahu nebyla pochopitelně petrologie při geologickém průzkumu řešena. Na celkový chemismus je však možné usuzovat na základě analogie s lokalitami, kterým se věnoval B. Hejtman a později F. V. Holub. Charakter hornin je zde popsaný do nejmenších detailů. Není ale bez zajímavosti, že už v roce 1883 analyzoval separovaný biotit a amfibol z nyní těženého ložiska G. Starkl, který vlastní horninu označoval jako glimmerdiorit (slídnatý diorit), což je další z mnoha názvů tohoto kamene.

Pokud jde o praktické otázky kamenoprůmyslu, B. Hejtman uvádí, že některá jím studovaná horninová tělesa jsou doprovázená lomy, ve kterých se kámen na stavební práce těžil již v uplynulých stoletích a uvádí příklad sloupů, podpírajících oblouk gotického chrámu v Prachaticích.

Prachatický diorit má dva základní strukturní a texturní typy. Na jejich existenci upozorňuje H. Suková ve výpočtu zásob. Textura prvního druhu je výrazně nestejnoměrně zrnitá. Biotit tvoří černé, většinou radiálně hvězdičkovité vyrostlice až 1 cm velké, v jemnozrnné, tmavě šedé základní hmotě s drobnými nudličkovitými vyrostlicemi plagioklasů. Světlý amfibol je nezřetelný. Leštěný kámen použil J. Plečnik na podstavec sochy sv. Jiří na III. nádvoří Pražského hradu; nejrozsáhlejší leštěné plochy lze spatřit na hřbitově u kostela sv. Petra a Pavla v Prachaticích. Jde o řady náhrobních krycích desek s mírným oboustranným sklonem, patrně z 1. poloviny 20. století. Lesk je sice vlivem biotitu mírně přetrhávaný, avšak estetický vjem to neporušuje. Kámen neslepne a zachovává si dobrý vzhled. Texturní znaky tohoto druhu jsou patrné i na kameni bez povrchové úpravy, jak je vidět na surovém bloku v šumavském geologickém parku Rokyta na poloviční cestě mezi Modravou a Srním².

Pro sochařské práce a výrobu tenkostěnných nádob v minulosti zřejmě vyhovoval druhý typ, který lze pracovně označit jako jemnozrnný. Makroskopicky se zdá, že je hornina tvořená pouze biotitem, bledý amfibol i křemen v základní hmotě jakoby zcela zanikaly. Barva je tmavě modrošedá, ale také tmavě červenohnědá, velikost zrna zpravidla 1-3 mm, textura všesměrná či nevýrazně paralelní, struktura hypidiomorfně zrnitá.

Přírodní charakter suroviny dobře využil zesnulý sochař Stanislav Hanzík na sochách tří lvů na kašně před budovou Karolina v Praze. V roce 1975, kdy těžba prachatického dioritu ještě nebyla obnovena, nalezl v opuštěných lomech bloky kamene kontaminovaného žilkami křemene a peckovitými shluky světlé slídy či slídnatých rul. Tyto nehomogenity na sochách ještě umocňuje kombinace hrubých a leštěných plošek³. Je pravděpodobné, že jde o surovinový druh, který byl pro svůj nestejnorodý charakter vyhodnocený geologickým průzkumem v roce 1989 na výrobu dlažebních kostek.

Rovněž umělecké ztvárnění druhého, homogenního typu horniny vyžaduje takové opracování povrchu, které nikoho nenechává na pochybách, že se jedná o přírodní kámen. Zpravidla jde o hrubší formy opracování, ponechávající stopy po dlátech a špičácích. Stopy jsou pak šedé, stejně jaké některé jiné úpravy povrchu. Na Vinohradském hřbitově v Praze je z období secese socha stojící ženy v životní velikosti. Způsob opracování dokazuje, že i přes vysoký obsah slídy lze dosáhnout hladkého povrchu. Kdo však prachatický diorit dobře nezná, může se domnívat, že se jedná o plastiku z umělé masy. Tvarová únosnost, o které hovoří např. B. Syrový (1984), tu byla překročená a charakter přírodního kamene potlačený.

Z dalších vlastností prachatického dioritu je možné vyzdvihnout odolnost proti zvětrávání, a to přes vysoký obsah na železo bohatého biotitu a přítomnost pyritu jako akcesorie. Na povrchu kamene lze spíš pozorovat nános nečistot než alteraci horniny. Zvlášť instruktivní je v tomto směru zmíněná socha ženy na Vinohradském hřbitově. Drží v ruce svazek makovic jako symbol spánku a jemné zoubky na malvicích jsou během stoleté expozice v městském ovzduší neporušené.

Mezi dalšími názvy prachatického dioritu je možné uvést pojem černá žula. Použili ho historikové v soupisu památek okresu ke konci minulého století. Uvnitř kostela sv. Petra a Pavla v Prachaticích, což je nejstarší románský, goticky přestavěný kostel v jižních Čechách, je o zeď opřeno šestnáct náhrobních kamenů místních šlechtických rodů z rudolfinské doby. Soupis uvádí i použitý materiál a černá žula se týká pěti z nich. I v kostelním přítmí se dá poznat prachatický diorit. Ani tady však nelze říci, zda kámen pochází z dnes těženého ložiska u Křišťanova nebo z jiných zdrojů, např. hory Libín. Odpověď by mohla přinést jen další revize lokalit, zaměřená však na praktickou stránku věci.

Použití zmíněného kamene v Praze se rozšířilo hlavně na začátku minulého století v době secese. Nelze s určitostí říci, zda například Ladislav Šaloun neodstartoval jeho použitím na pozadí Dvořákovy hrobky jistou módní vlnu4. Kromě výtvarníků (F. Úprka) začínají tehdy totiž kámen používat i kamenické firmy, a to pro hřbitovní sochařskou výzdobu. Duchu secese začaly vyhovovat přírodní, jen málo upravené bloky nanejvýš s bronzovými doplňky, s vytesanými větvemi smutečních vrb a bříz, s motivem zlomeného kmene jako symbolu ukončení života, či sochy a sošky Krista.

Průmysl kamene Příbram a.s. jistě nabyl značné zkušenosti s vlastní těžbou kamene, jeho blokovitostí, technickými vlastnostmi a požadavky odběratelů. Možná, že bychom se z tohoto zdroje mohli dozvědět další zajímavosti o kameni s prostým a jednoduchým českým názvem prachatický diorit.

Poděkování:

Autor děkuje panu prof. Ferrymu Fediukovi za zásadní připomínky k původnímu textu a dále paní Marii Vopelákové z Prachatic a správě památky kostela sv. Petra a Pavla v Prachaticích za terénní doprovod a výklad o památce.

Poznámky autora:

1) Upozorňuji na název biotitit. Obvykle se považuje za chybný a jazykový úpravce prosazuje výraz biotit.

2) Geologický park Rokyta byl otevřen v roce 1999 a jeho návštěvu lze doporučit.

3) Dopravu bloků kamene z opuštěných lomů pro sochaře Stanislava Hanzíka řešili tehdy ženisté s těžkou technikouskulptury mají výšku okolo 1,5 m.

Poznámka redakce:

4) Autor se hrobkou Antonína Dvořáka podrobně zabýval v minulém čísle našeho časopisu (viz KÁMEN  10, 2004, č. 1, s. 83-86).

Literatura:

Březinová, D. – Bukovanská, M. – Dudková, I. – Rybařík, V.: 1996 – Praha kamenná. Národní muzeum Praha.
Habarta, P.: 1973 – Jižní Čechy, dekorační kámen. Regionální studie. Geofond Praha.
Hejtman, B.: 1951 – Zpráva o geologickém mapování v SZ části prachatického granulitového tělesa. Věstník ÚÚG 26, s. 29-33. Praha.
Hejtman, B.: 1957 – Systematická petrografie vyvřelých hornin. ČSAV Praha.
Hejtman, B.: 1977 – Exkurze do jihočeské části moldanubika. Průvodce ke sjezdu ČSMG, skupina krystalinikum. Praha.
Hejtman, B.: 1984 – Horblendity v okolí Prachatic. Věstník ÚÚG 59, s. 3. Praha.
Vondra, J. a kol.: 1989 – Křišťanov. Závěrečná zpráva o výpočtu zásob dioritu. Fond zásob č. 6261. Geofond Praha.
Rosický, V. – veselý, V.: 1922 – Biotitický norit od Hoštic v Čechách. Spisy Přírodovědecké fakulty Masarykovy university, č. 10. Brno.
Václ, J.: 1969 – Inventarizace ložisek nerudních surovin. geofond Praha.
Vejnar, Z. – Neužilová, M.: 1970 – Application of Streckeisen´s classification to plutonic rocks of the Bohemian Massif. Věstník ÚÚG 3, s. 45. Praha.
Soupis památek historických a uměleckých okresu Prachatice. Rok a místo vyd. nezjištěno.

Jan Kovářík

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­

Líbil se vám článek?

ano: 220     ne: 187

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb