přeskočit na hlavní obsah

Počátky organizace kameníků v rámci cechů stavebních řemesel

/up/images/featured/images/kamenici_0.png

Mistrovská zkouška

Na první pohled by se mohlo zdát, že pokud v určité lokalitě existoval samostatný cech kameníků, eventuálně společný cech stavebních řemesel, nestála zájemci o členství v takové korporaci žádná překážka a záleželo tedy jednak na vůli příslušného řemeslníka, zda požádá o přijetí do cechu či nikoliv, jednak na zájmu a vstřícnosti stávajících cechovních mistrů. Tak jednoduchá však situace zdaleka nebyla. Získání mistrovského práva a členství v cechu bylo základní podmínkou samostatného provozování řemesla v příslušném regionu. Mimo cechovní rámec působil pouze značně omezený okruh řemeslníků, kteří vykonávali svou profesi na základě určitých výsad, vyplývajících z  dvorských svobod či šlechtického patronátu. Zpravidla se jednalo o nejprestižnější cizí stavitele či umělce, kteří především díky tomu, že nebyli členy cechu, se těšili mnohem větší volnosti a svobodě v podnikání

Cestu k získání mistrovského práva a přijetí za řádného člena cechu provázelo splnění celé řady přesně stanovených podmínek. Především se předpokládalo, že uchazeč je řádně vyučen (u řemesla kamenického v délce čtyř až pěti let) a po předepsanou dobu náležitě sbíral zkušenosti na „vandru“ (tři až čtyři roky).  Zde se mu mělo dostat především zevrubného praktického školení při provádění sochařských prací, vypracovávání návrhů a kreslení plánů, půdorysů a nárysů, stříhání, eventuálně i samostatného zhotovování šablon, podle nichž kameníci pracovali. Kromě splnění uvedených zcela základních požadavků charakteru ryze praktického musel však adept na získání mistrovství a přijetí do cechu splnit řadu podmínek rázu administrativního. Především měl v místě, v němž se ucházel o vstup do cechu, požádat o udělení městského práva, dále požádat starší cechmistry  o svolání shromáždění celého cechu a před tímto shromážděním přednést svoji žádost o vstup do cechu a získání mistrovského práva. Zároveň byl povinen předložit veškeré požadované doklady, tzn. list zachovací, výuční a doklad o řádně absolvovaném vandru s vyjádřením mistrů, u nichž v dané době pracoval. Uchazeči z řad poddaných předkládali navíc i list výhostný. Tím však povinnosti uchazeče zdaleka nekončily, pouze se přesunuly do sféry finanční. V rámci jednotlivých cechovních pořádků jsou exaktně specifikovány jednotlivé poplatky, jež musel složit do cechovní pokladnice (např. za svolání cechovního shromáždění, cechovnímu poslu za obeslání cechu, za materiál na zhotovení mistrovského kusu, na uhrazení nákladů za poskytnutí dílny k jeho zhotovení a v případě úspěšného složení mistrovské zkoušky za zápis do mistrovských register, nedílnou součástí zkoušky bylo i vydatné pohoštění  mistrů a d.). Zmíněné finanční obnosy nebyly u převážné části cechů nikterak malé, navíc vzhledem k možnosti provozování kamenického řemesla i v zimních měsících (na rozdíl od zedníků), byly tyto poplatky stanoveny mnohdy až na dvojnásobek částek předepsaných uchazečům z řad zedníků. Teprve po náležitém splnění uvedených podmínek mohl žadatel přistoupit k vykonání vlastní mistrovské zkoušky - zhotovení mistrovského kusu. Při něm měl uchazeč prokázat dostatečné teoretické i praktické znalosti a svůj řemeslnický um2.

Ač nejstarší v Čechách dochovaná cechovní statuta určená stavebním řemeslníkům pochází z roku 1470 (Cheb), jsou prvním pořádkem předepisujícím jako jednu ze základních podmínek pro získání mistrovského práva zhotovení mistrovského kusu teprve artikule pro pražské zedníky a kameníky z roku 1539. Avšak teprve ve statutech z roku 1586 (rovněž pro pražské zedníky a kameníky) je zcela exaktně příslušný mistrovský kus specifikován. Jeho zadání spadalo do kompetence starších cechmistrů a dle něho měl uchazeč z řad kameníků vytesat dveře s poduškami a grakštejnem (ostění s bosami a patrně s klenákem), vokno krámský v uhelnici s špuntem (pravoúhlé krámské okno s prvky spojenými čepy) a stupeň do šneku točitého, jinak s mnichem (stupeň točitého schodiště včetně části vřetene). Zedník pak měl ukázat, že dokáže zhotovit sklep klenutý ze všech čtyř stran s kuklicemi (klenbu s výsečemi), schod k volnýmu vcházení buď prostý neb lomený, aby se svrchní stupeň zároveň s vrchním dlážděním srovnával (rovné nebo zalomené schodiště) a jako poslední štít v křtaltu svým mírnej, podle toho, jak by stavení široké neb ouzské bylo (štít odpovídající proporcím budovy). V ustanovení se ovšem pamatovalo i na případy, kdy by chtěl kameník vykonávat současně i řemeslo zednické, což ostatně nebylo nikterak neobvyklé. Uchazeč o získání mistrovského práva i v druhé profesi tak byl povinen zhotovit i příslušné mistrovské kusy předepsané zedníkům a předložit je společně k posouzení.

V nejstarším období, z něhož jsou k dispozici doklady dokumentující průběh mistrovské zkoušky (tj. ze 16. století) je zřejmé, že měla ryze praktický charakter. Počátkem 17. století se však stávající praxe začala měnit, docházelo k pozvolnému přechodu ke zkoušce rázu převážně teoretického. Uvedená proměna je patrná z artikulí malostranských zedníků a kameníků z roku 1644, odvolávajících se však k předloze z roku 1610. Podle nich měl uchazeč o získání mistrovství v kamenickém řemesle vytesat sloup okrouhlý jménem COLONA a spodní kus k tomu jménem BASA, kterýž otesaný má na dva díly neb jinak rozdělen býti, aby se mohl zase náležitě složiti jménem SAGMA (tzn. sloup s patkou, jejíž prvky - výžlabky a oblouny - měly tvořit po sestavení náležitý profil). Jako druhý kus měl okno, řečené SARKITRA, FRIS, CORNUS s kartelly, jenž se jmenuje kabřinec, náležitě vytesati. Vzhledem k zacházení se značně zvulgarizovanými termíny z klasické architektury, představující hlavní inspirující základnu, je interpretace poněkud svízelná. V tomto případě se jedná pravděpodobně o okno s frontonem, profilace kladí se skládala z architrávu, vlysu a římsy se zubořezem.

Další změna ustanovení týkajících se vykonání mistrovské zkoušky, postavené tentokrát již výlučně na teoretickém základě, se váže k roku 1686, kdy jsou k dispozici podmínky pro získání mistrovství zedníků a kameníků všech tří pražských měst. Ustanovení cechu staroměstského jsou především charakteru administrativního, jaký mistrovský kus byl uchazeči zadán ke zhotovení, není, žel, specifikováno, více se dovídáme pouze o jeho posuzování. Kvalita provedení byla hodnocena staršími cechmistry. Tolerováno bylo nanejvýš dvanáct chyb, které však nesměly být zásadního rázu, nedostatky byly podle blíže nespecifikovaného klíče pokutovány (přesně stanovena byla pouze horní hranice pokuty, a sice ve výši šesti pochodní3, které se odváděly do cechovní pokladnice). Jestliže se uchazeč dopustil více než dvanácti chyb či mistrovský kus vykazoval zásadní nedostatky, byť i v menším  množství než bylo povolených dvanáct chyb, mohl podle svého uvážení mistrovskou zkoušku opakovat.

Bližší údaje o vlastním mistrovském kusu se dozvídáme z přípisu malostranských cechmistrů z 28. listopadu 1686 proti udělení dvorské svobody J. A. Maggimu. Uchazeč o přijetí do cechu a získání mistrovského práva měl vyhotovit na papíře podle zadání starších cechmistrů dobře provedený stavební výkres, podat k němu podrobný komentář a ukázku svého umění měl náležitě bez hany obhájit. Shromáždění starších cechmistrů poté předložený nákres posuzovalo především s ohledem na to, zda je výkres proveden podle platných zásad umění architektury a nikoli pouze líbivě namalován. Pokud nebyly při důkladném posouzení zadaného úkolu shledány žádné nedostatky, byl zhotovitel přijat za mistra.

Nejdůkladnější informace o průběhu mistrovské zkoušky však poskytují stanovy zedníků a kameníků Nového Města pražského z téhož roku, tj. 1686. Po splnění veškerých příslušných formalit administrativního charakteru (viz výše) byly žadateli zadány ke zhotovení jednotlivé mistrovské kusy. Současně se zadáním obdržel dva archy papíru, na něž měl ve stanovené lhůtě dvou týdnů vyhotovit nákres kostela či panského domu, a to v půdorysu, nárysu (průčelí) i řezu (grunt, fasádu, profil). V případě uznání mistrovského kusu staršími cechmistry byl žadatel přijat za mistra. Pokud byly při posuzování vyhotoveného zadání zjištěny závažné nedostatky, mohl uchazeč zkoušku ještě jednou za stejných podmínek opakovat.

K zásadní úpravě cechovních pořádků došlo za Karla VI. vydáním generálního cechovního patentu roku 1731, hlavní reforma se potom váže k roku 1739, kdy byly vydány generální cechovní artikule společné pro všechny cechy. Nepříliš velká snaha a vůbec ochota přizpůsobit se nově vydaným statutům přiměla představené jednotlivých cechů k nebývalé aktivitě, s níž se obraceli na nejvyšší místa s žádostmi o povolení nejrůznějších výjimek, zohlednění specifik jednotlivých řemesel, tedy i stavebních. V Praze spadá první úprava cechovních artikulí po vydání generálií bezprostředně do roku 1740, kdy jsou dochovány stanovy pražských kameníků. Mistrovský kus, zadaný staršími cechmistry, musel žadatel nejprve narýsovat, podle tohoto rysu měl potom v patřičném měřítku zhotovit model z těsta, hlíny či z jiného příhodného materiálu. Seznam obvykle zadávaných mistrovských kusů obsahoval jednotlivé stavební prvky - fontánu, portál, galerii, šnekové schodiště nebo schodiště volné lomené, pět sloupových řádů, oltář, na základě rozhodnutí starších cechmistrů mohl však být uchazeči předepsán ke zhotovení i jiný mistrovský kus. Zvládnutí uvedených základních stavebních prvků včetně vyhotovení rozpočtu bylo podmínkou přijetí za mistra. Cechovní statuta současně předepisovala i podmínky, za nichž má žadatel mistrovský kus zhotovit - sám bez jakékoli cizí pomoci za přítomnosti starších cechmistrů či pod dohledem pověřených dvou mistrů ve lhůtě vyměřené představenými cechu. Jako nejpříhodnější ke skládání mistrovských zkoušek bylo určené zimní období.

Obdobně jako u cechů měst pražských obsahují informace o realizaci mistrovské zkoušky i pořádky cechů měst mimopražských. Určitým způsobem výjimečné postavení pražských cechů jako mateřských pro řadu cechů v městech venkovských znamenalo přejímání i jejich cechovních pořádků. Ve svém důsledku to představovalo nejednou přesné kopírování původní starší předlohy bez ohledu na jakoukoli aktualizaci, požadované mistrovské kusy tak postupně přestávaly do značné míry odpovídat stávajícímu způsobu stavění. Jednu z nemnoha výjimek tak představují stanovy spojeného cechu kameníků, zedníků a tesařů v Českém Krumlově z roku 1564 (znovu vydané v totožném znění roku 1614), podle nichž měl  zedník či kameník osvědčit svoji dovednost při praktické realizaci kvalitní stavby, jejíž provedení odpovídalo správným proporcím. Určitou obdobou těchto artikulí jsou stanovy cechu zednického a kamenického v Kaplici (1611). Kameník měl zhotovit bránu se dvěma pilíři spolu se soklem a hlavicí a podle uvážení mistrů také vlašský krb a šnekové schodiště.

Přibližně ve stejné době jako v Praze se setkáváme s postupným přechodem ke zkoušce teoretické i v městech mimopražských . Tak například podle pořádku stavebních řemesel v Rožmberku z roku 1630 musel kameník vyhotovit nákres brány se dvěma pilíři a se soklem, vlašský krb a šnekové schodiště.

Pokud se jedná o variabilitu zednických a kamenických mistrovských kusů, musíme konstatovat, že byla poměrně značná. Až na jedinou výjimku, a sice stanovy českokrumlovské pravděpodobně z roku 1739, se nerozlišuje mezi řemeslníkem městským a venkovským. Zde se diferenciace odráží mj. i  v zadání mistrovského kusu  - městský kameník měl zhotovit v nákresu kašnu nebo šnekové schodiště, venkovský uchazeč měl místo toho vyhotovit ve zmenšeném měřítku a v odpovídajících proporcích nákres blíže nespecifikovaného podstavce.

Vzhledem ke skutečnosti, že teoretickou základnu stavitelského umění představovaly zprostředkované informace o architektuře klasické, vycházela řada mistrovských kusů z jejích základních prvků. Jako příklad slouží nejlépe vedle již zmiňovaných ustanovení cechů pražských specifikace mistrovských kusů kutnohorských zedníků a kameníků z roku 1737, podle nichž měl kamenický tovaryš zhotovit schody šnekový okrouhlý 40 stupňů v něm a tři placy, za druhé Corinthiam compositam aneb točený sloup se všemi mírami a tyto kusy ze dřeva neb z hlíny. Nelze vyloučit, že se na vyspělé kutnohorské formulaci podílel sám Kilián Ignác Dientzenhofer, kterému v této době běžela zakázka u zdejších voršilek. Že by se mohlo jednat o oprávněný předpoklad, naznačují artikule spojeného cechu zedníků, kameníků a tesařů v Postoloprtech z roku 1709, vydané z iniciativy Pavla Ignáce Bayera a prozrazující přímý podíl tohoto stavitele na jejich tvorbě. Zatímco artikule některých cechů zcela kopírovaly starší předlohy bez ohledu na jakoukoli aktualizaci, spočívala mistrovská zkouška podle stanov postoloprtských zcela na bázi stávající praxe. Mistrovská zkouška kameníků, při níž měli vyhotovit nákres portálu dle korintského řádu s podstavcem či bez něho, dále dva kulaté volně stojící pilíře a nakonec štít průčelí ve správné symetrii a proporci, tak vycházela z praktické potřeby zhotovování nejrůznějších architektonických článků.

Závěrem lze konstatovat, že v souvislosti se specifickým postavením kamenického řemesla v rámci stavebních řemesel se ve výčtu jejich mistrovských kusů vzájemně prolínají architektonické prvky vycházející ze stavitelství středověkého s prvky klasické architektury. Téměř ve všech pořádcích (pokud přinášejí konkrétní údaje o mistrovských kusech) tvoří součást zkoušky provedení šnekového schodiště prakticky či v nákresu (v tomto případě včetně zhotovení modelu), a to buď jeho části, tj. samostatného stupně či celého s vřetenem, eventuálně bez vřetene. Vzhledem k tomu, že adepti mistrovství z řad kameníků byli povinni zhotovit v rámci své mistrovské zkoušky až mistrovské kusy, objevují se v zadáních vedle zmíněného schodiště nejčastěji portály s balkónem či bez něj provedené podle architektonických zásad, kašny, někdy včetně vodovodu.

Ivana Ebelová

Poznámky:

1 V 1. části článku (viz KÁMEN 8, 2002, č. 3, s. 17-21) se autorka zabývala problematikou stavebních hutí na jedné straně a cechů na straně druhé, a to především v souvislosti s kameníky, i když ti většinou nebyli jedinými představiteli tradičních stavebních řemesel sdruženými v těchto organizačních seskupeních (pozn. red.).

2 Pokud se týká starších či některých souběžně existujících stavebních hutí (např. hradčanská huť Benedikta Rejta či kutnohorská při tamním chrámu sv. Barbory), byla vstupenkou k přijetí tovaryše za spolumistra jeho zkušenost, řemeslnická zdatnost a přímluva dvou starších mistrů (pozn. aut.).

3 Patrně se jednalo o svíce na cechovní oltář (pozn. aut.).

Výběr z literatury a pramenů:

Ebelová, I.: 2001 - Pražská a venkovská stavební řemesla v době renesance a baroka. Praha.

Mádl, K.: 1893-1895 - Řád zedníků a kameníků pražských v XVI. století. In: Památky archeologické 16, s. 644n.

Neuwirth, J.: 1899 - Die Ordnung der Krummauer Steinmetzen, Maurer und Zimmerleute aus dem Jahre 1564. In: Mittelilungen des Vereins für Deutschen in Böhmen, s. 427n.

Siegl, K.: 1909 - Die Egerer Zunftordnungen. Ein Beitrag zur Geschichte des Zunftwesens. Prag.

Státní ústřední archiv, Stará manipulace, sign. P 106/90, kt. 1779.

Státní ústřední archiv, Stará manipulace, sign. Z 43/2, kt. 2606.

Státní ústřední archiv, Stará manipulace, sign. P 106 H/23, kt. 1733.

Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka České Budějovice, Vs Postoloprty, sign. II A 5 AZ 1c, fol. 270 – 279v.

Státní okresní archiv Český Krumlov: Cechy Český Krumlov. Pořádek zedníků, kameníků a tesařů 1564; dtto 1614. Sign. C-3. Kt. 1.

Státní okresní archiv Český Krumlov: Cechy Český Krumlov. Pořádek zedníků, kameníků a tesařů po 1739. Sign. C-12. 

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz

Líbil se vám článek?

ano: 221     ne: 219

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb