přeskočit na hlavní obsah

Omezení a chaos - profil vývoje současného urbanismu a architektury v Číně

Changsha binjiang cultural park

Vzhledem k tomu, že pod vlivem globalizace v Číně probíhá od roku 1980 doslova stavitelský a urbanistický boom, stalo se z Číny jedno z největších stavenišť světa. Díky neuvěřitelné obnově měst a velkému počtu projektů jak ve městech, tak na venkově vznikla obrovská poptávka po architektonické profesi, což také přilákalo velké množství architektů a inženýrů ze zahraničí. Poté, co Čína představila projekty svých architektů na výstavě Civil Exhibition of Berlin v roce 2001, se na současná čínská města, architekturu i architekty samotné soustřeďuje stále větší pozornost. Pokud chceme plně porozumět současné čínské architektuře, nemůžeme ignorovat to obrovské množství typologicky rozlišných druhů ovlivněných hlavně postmodernismem, internacionálním stylem a různými dalšími zahraničními styly. Zároveň musíme brát na vědomí velké množství důležitých změn, které nastaly v oblasti konstrukčních systémů jako takových. K těmto změnám dochází především kvůli velkému objemu velkoplošné, nízkonákladové a rychle se rozvíjející výstavby zapříčiněné informační globalizací, obrovskými ekonomickými změnami a změnami ve společnosti. V prostředí neustálého komerčního tlaku a estetického zmatku je současná čínská architektura ovlivňována mnoha zahraničními architektonickými teoriemi a praxemi. Proto se zde vyvíjí a funguje velké množství architektonických forem, koexistujících v relativně vzájemně tolerantní atmosféře. Zároveň je nutno připustit, že kvůli překotnému ekonomickému růstu bylo příliš velké množství budov postaveno tak rychle, že nebyl čas důkladně promyslet všechny urbanistické, architektonické a konstrukční souvislosti. Silná touha po obrození národní čínské architektury a snaha o okamžitě viditelný výsledek povzbuzuje narůstající entusiasmus z výstavby. Toto nadšení způsobilo architektonický zmatek, který je možné vidět po celé dnešní Číně. Projevuje se především velkoplošnou výstavbou změti objektů různé velikosti, podlažnosti a kvality, což vede k úplné změně charakteru původních měst.

Nejen vláda, ale i mnoho lidí „věří v mýtus, že pokud bude dostatek peněz, což je obvykle suma v hodnotách stovek miliard dolarů, je možné odstranit všechny slumy během deseti let. Změnit všechna ta šedá místa bez života, která bývala v dávné minulosti příměstskými čtvrtěmi, zastavit a napravit architektonický úpadek, najít domovy pro střední třídu, umožnit jim platit daně, nebo dokonce vyřešit dopravní problémy". [1] Byly investovány obrovské sumy peněz a skutečně byly vybudovány široké třídy, honosné kancelářské budovy a luxusní obytné čtvrti. Ale města tím vším byla násilně rozkouskována, bulváry zastavovaly chodce jako řeky, kanceláře a obytné čtvrti byly striktně odděleny od svého okolí různými druhy bariér. Podle výše standardu těchto enkláv byli lidé v nich žijící omarkováni jako zboží cenovkami. V klimatu paradoxní tržní ekonomie se vláda nejen účastní, ale dokonce vede všechny stupně územního plánování a architektonického návrhu. Činí tak promyšleným, sofistikovaným a složitým způsobem, daleko za hranicí pouhého dohledu a managementu. Vliv architektů a projektantů sice stále roste, ale zároveň jsou silně utlačováni striktními omezeními vlády i zákazníků. Mnozí architekti se dokonce upsali vládě a developerům a dopouštějí se účelového formování urbánního prostředí. Následující řádky jsou pokusem o nastínění chaosu a zmatku v některých typologických kategoriích způsobujících celkovou urbanistickou dezintegraci Číny.

Administrativní, kulturní a výstavní centra

Paul Andreau vyhrál roku 1999 mezinárodní architektonickou soutěž na National Grand Theatre. Poté se v Číně začaly objevovat další projekty nového nacionalistického stylu, jako například CCTV Television Authority, Beijing (Rem Koolhass), Bird Nest - Olympic Stadium, Beijing (Hergoz &de Meurom), Water Cube - National Aquatics Centre - Beijing (PTW architekt firm in Australia), The 3rd terminal of Capital Airport, Beijing (Norman Foster) a další. Místní úřady všech úrovní je důsledně sledovaly a samy začaly realizovat sérii výjimečných staveb. Lokalizace financí a komercionalizace stavebních parcel přinesly místním úřadům značné zisky, umožňující kontrolovanou stavbu administrativních a kulturních center a přilehlých veřejných prostor. Majitelem těchto staveb byl obvykle stát nebo jemu podřízené instituce. Architekti na státní projekty byli většinou vybíráni pomocí tendrů nebo architektonických soutěží. Vzhledem k tomu, že využitelné zdroje byly poměrně vysoké, státem podporované stavby si mohly dovolit dražší materiály, měly o něco lepší konstrukce a celkově lepší kvalitu než ostatní, nicméně jejich architektonické koncepty byly často zotročeny vůlí úřadů a uzpůsobeny konkrétním sociálním a politickým záměrům. Ukázkovým příkladem byla administrativní centra. Vzhledem ke způsobu smýšlení o majestátu centralizované vlády musela být všechna administrativní centra vyprojektována jako velkolepá, nádherná a majestátní, aby reflektovala status nedotknutelnosti vlády. Nová administrativní centra zabírala obrovské plochy a zahrnovala kanceláře jednotlivých státních úřadů, velké kongresové sály, rozlehlá náměstí a zahrady a velkokapacitní logistická příslušenství, jako garáže, zdravotní, sanitární, bezpečnostní a technické zázemí. V některých případech byly do těchto center začleněny i různé druhy funkcí a služeb určených veřejnosti. Obvyklým řešením u těchto velkých a složitých komplexů byl symetrický půdorys. Všechny byly rozděleny do kategorií s ohledem na jednotlivé uživatele a své funkce a na základě těchto kategorií mělo vše své předem stanovené pevné místo v rámci hierarchie architektonické kompozice. Nejvyšší orgány státní moci byly umísťovány v centrální části a zabíraly největší plochu. Ostatní byly rozmísťovány po stranách dle svého pořadí důležitosti. Celý komplex byl organizován podle silné kompoziční osy nebo jiné výrazně symetrické metody (obr. 1). Aby bylo plně dosaženo pompézního efektu, vlády některých provincií a některé lokální úřady dokonce naprosto kopírovaly styl Bílého domu ve Washingtonu. Vzhledem k tomu, že bylo velmi složité nalézt ve starých centrech měst parcely odpovídající velikostí rozměrům bombastických center, byla většinou vybudována v nové zástavbě na okraji zástavby původní. I když tyto stavby sklidily značnou kritiku kvůli své velké finanční náročnosti, výrazně podpořily důvěru investorů v nové projekty a posílily podporu výstavby nových čtvrtí a obecně projektů v okolí těchto nových center. (obr. 2)

Ohniskem nové výstavby byla rovněž veřejná náměstí, kulturní a výstavní centra ve většině čínských měst. V porovnání s administrativní architekturou dávaly tyto projekty architektům volnější ruku a zrodily se tak mnohé vynikající realizace. Některá velká města dokonce nelitovala vynaložit značné množství financí na to, aby do těchto projektů zapojila renomované zahraniční architekty. Aby byly takovéto objekty přístupné většímu množství veřejnosti, jsou většinou umísťovány do rekonstruovaných částí starých center nebo co nejblíže centru. Veřejná náměstí poskytují nejen prostor pro shromažďování a odpočinek občanů, ale zároveň jsou malou zásobárnou zeleně udržující v omezeném rozsahu mikroklima okolních čtvrtí. Paradoxní je, že v některých menších městech jsou dokonce náměstí větší než Tiananmské náměstí v Pekingu (obr. 11). Jsou ohraničena nízkou zástavbou a vypadají spíše jako prázdný prostor než skutečná náměstí (obr. 13-16).

Kulturní centra obvykle zahrnují divadla, koncertní sály, muzea, umělecké galerie, sportovní centra a jiné. Stavby tohoto druhu sice nevyrostly v mnoha městech na jednom místě, ale vznikly s ohledem na potřeby
a požadavky celkového urbanistického konceptu.

Výstavní centra jsou novým druhem staveb navržených pro komerční účely a vytvoření adekvátního prostoru pro veletrhy. V komerčně nejvyspělejších městech bylo vybudováno takovýchto center hned několik.

Někdy je kvalita těchto staveb nedostatečná a jejich měřítko je nevyvážené kvůli slepé a hrabivé snaze stavět co největší prostory co nejrychleji.

CBD (Centrální komerční čtvrti) a obchodní centra jsou většinou uzavřené a relativně izolované jednotky, ne nutně se skládající jen z jedné budovy. V CBD je koncentrován ekonomický, vědecký, technologický a kulturní potenciál měst. Jsou základem městského plánování jako multifunkční centra pro obchod, finance, služby, prezentace a poradenství. Vytvářejí velmi příznivé podmínky k vybudování kvalitní sítě hromadné městské dopravy a komunikační struktury. První plány na výstavbu CBD v Číně vznikly v 90. letech 20. století a ve stejné době proběhla i jejich realizace. Do roku 2009 oznámila většina centrálních měst jako Shenzhen, Peking, Guangzhou, Hangzhou, Nanjing, Šanghaj, Chongqing, Harbin, Qingdao, Zhengzhou, Shenyang, Wuhan, Zhuhai, svůj úmysl výstavby vlastního CBD a některá začala stavbu i realizovat (obr. 4). Obecně jsou používány dva způsoby výstavby CBD. První je přestavba a rozšíření stávajících obchodních bloků vzniklých v průběhu vývoje města. Tato technika byla použita například u čtvrťi Shenhe ve městě Shenyang. Druhým způsobem je výstavba nového komplexu na novém místě co nejblíže centru města. Nejznámějším případem této varianty je čtvrť Lujiazui v Šanghaji (obr. 4, 12). Jednou z hlavních charakteristik tohoto CBD je vysoce funkční dispozice. Hlavním trendem konstrukce CBD je celková digitalizace, polidštění a ekologizace. V CBD mnohých měst jsou kvalitní informační i jiné sítě, velké množství zeleně a veřejných prostranství. Naopak v jiných městech došlo z důvodu nedostatku vládních regulací a kvůli nenasytné honbě investorů za profitem k mnoha problémům. Budovy jsou zde příliš nahuštěny, je tu nedostatek veřejných prostor a značná nejednotnost architektonických stylů.

Obchodní centra se na rozdíl od CBD soustřeďují na městský maloobchodní prodej. Většina čínských obchodních center je umístěna ve staré městské zástavbě. Jen několik málo měst postavilo svá nákupní centra ve vzdálenějších lokalitách, v okrajových čtvrtích. Za zmínku stojí i boom výstavby nákupních tříd a pěších zón, který začal rovněž v 90. letech. Nákupní třídy a pěší zóny obsahují značné množství obchodních aktivit města, jsou plné obchodů a služeb. Mají určenou délku, jsou míněny především pro chodce a jsou důležitou součástí ekonomického centra města.

Tento obrovský proces se prohnal většinou čínských měst a způsobil mnoho problémů:
1.    Zaměření, kterým se ubíral, bylo příliš jednostranné. V honbě za pokrokem byla většina staveb pouze chabou imitací západních vzorů bez vazby na místní kontext nebo slepým návratem k již nefunkčním historickým formám.
2.    Nově budované architektonicko-urbanistické prostředí určené pro komerční účely se naprosto rozchází s prostředím kulturním. Honba za komerčním úspěchem byla na
úkor tradičních kulturních hodnot a životního prostředí, nebo se naopak pokoušela zdůraznit kulturní hlediska, aniž by hleděla na vzájemné souvislosti s komerčními funkcemi.
3.    Ekonomický prospěch není v harmonii s prospěchem sociálním. Jsou uspokojeny pouze obchodní a nákupní potřeby, ale ostatní služby, kulturní potřeby a hodnotná zábava jsou zanedbávány.

Obytné čtvrti odjakživa zabírají největší urbánní plochu měst. V 90. letech 20. století se v Číně změnila bytová kultura. Státní byty byly nahrazeny komerčními. Ve všech městech se začaly objevovat obytné čtvrti nového stylu. Nové obytné areály jsou od okolního světa většinou odděleny nějakým druhem bariér nebo přímo vlastními objekty. Vstupy na pozemek jsou kontrolovány ochrankou. Kromě obytných budov se v komplexech většinou nacházejí i školky, hotely, kluby, malé supermarkety, sportovní a zábavní střediska, stejně tak jako bezpečnostní a ostatní potřebná zázemí. Vždy podléhají managementu profesionálních firem zabývajících se správou nemovitostí.

Typická obytná čtvrť se skládá z 20 až 50, někdy i více bytových domů, které jsou rozmístěny po celém pozemku. Domy jsou většinou postaveny v samostatných skupinkách okolo veřejného prostoru, náměstí nebo zelených prostranství. Aby bylo zachováno soukromí, mají většinou zajištěn nezávislý přístup a samostatný dopravní, parkovací a zásobovací systém. Všechny tyto nezávislé skupinky pak jsou rozestavěny kolem velkého společného prostranství, které je koncipováno jako centrální park. Kromě zeleně se v centrálním parku objevují i jiné ekologické prvky a konstrukce, jako jsou například čínské a evropské zahradní pavilony, skalky, fontány a areály pro venkovní aktivity nebo sport. Doplňkové a servisní prostory jsou umísťovány v méně atraktivních pozicích. Od hlavního vstupu prochází celým areálem jedna nebo více širších tříd, propojujících nezávislé přístupové komunikace do jednotlivých skupin bytových domů. Díky těmto hlavním třídám je pohyb po areálu mnohem rychlejší a pohodlnější. V mnoha obytných čtvrtích jsou úmyslně odděleni chodci od autodopravy. Nejběžnějším způsobem této separace je zavedení automobilové dopravy do podzemních parkovišť hned za vstupními branami. Prostory na povrchu jsou určeny výhradně chodcům nebo pouze pro manipulační a nouzové účely. V porovnání s chaotickým městem venku je prostředí uvnitř těchto obytných areálů elegantní a klidné.

V těchto rezidenčních areálech se velmi rozšířil jakýsi postmoderní architektonický styl většinou nazývaný „evropský styl", velmi oblíbený jak u uživatelů, tak u developerů. Jeho hlavními rysy jsou zjednodušená sedlová střecha, fasádní ornamenty, aplikace prvků z klasických historických slohů a složité tvary okenních rámů. Tento styl je považován za symbol vyšší třídy (obr. 5, 6). Protože je hluboce zakořeněn „slepý obdiv k zahraničním vzorům", jsou novým obytným areálům často dávána evropská nebo americká jména, jako „Paris Feelings", „Venice Water City" atd. Tento přístup jde někdy tak daleko, že aby ušetřili čas a náklady, vytvořili někteří developeři unifikované modely obytné výstavby, jako například jednotný celkový půdorys, jednotný styl fasádní výzdoby, jednotný způsob správy budov atd.

Naprosto odlišným příkladem je takzvané SOHO New Town V Pekingu. SOHO je zkratka pro Small Office and Home Office; malé a domácí kanceláře. Je umístěno v pekingském CBD. Jeho plocha zabírá téměř 480 000 m2, obsahuje 48 obchodů, 283 kanceláří a 1897 bytů. Byl tak vytvořen zcela nový koncept slučující obytné plochy s kancelářskými a nabízející klientům flexibilní vnitřní prostor.

Ostatní zvláštní a malé stavby Malé stavby v této kapitole nepředstavují zvláštní druh architektury. Představují architekturu relativně malého rozsahu a ovlivňující ostatní oblasti architektury. Některými lidmi je tento styl nazývaný „experimentální architekturou". Experimentální architektura se vymyká kulturním, formálním i myšlenkovým omezením. Vtěsnána mezi „hlavní proud" a komerční design se vydala na svou těžkou cestu experimentálních konceptů, architektonických řešení a mechanismů"121. Do této kategorie spadají malé kancelářské budovy, studia, ateliéry, vily, galerie, muzea a dokonce nákupní zóny nových rezidenčních komplexů. (obr. 7, 8) V těchto budovách většinou sídlí malé soukromé společnosti nebo jednotlivci. Nejznámějším příkladem je Commune by the Great Wall investora Pan Shiyie, předsedy SOHO China LTD. Pozval 12 slavných asijských architektů, jako například Kengo

Kumu (Japonsko), Yan Xunqie (Hongkong), Cui Kaie (Čína), Tan Kay Ngee (Singapur) a další, aby ji společně navrhli. Zastavovací plán byl vytvořen Yan Yungiem z Hongkongu ostatní architekti pak navrhli každý po jedné vile (obr. 9. 10). Jedná se o první čínský projekt vystavený na bienále v Benátkách a oceněný cenou Architectural Arts Promotion Award. V současnosti je model tohoto projektu, vytvořený z dřeva a lepenky, vystaven v Pompidou Center v Paříži [3]. Díky tomu se v Číně rozmohl fenomén „skupinový návrh". Architekti nejen z Číny, ale i z celého světa jsou zváni, aby svými jednotlivými návrhy přispěli k velkým projektům. Každý z architektů navrhuje jednu konkrétní část, například vilu nebo jinou budovu určité funkce, která se pak stává jednou ze součástí většího projektu. Architekti pracují na svých částech projektu všichni současně, aby tak vytvořili a prezentovali nové koncepty života nebo architektonických řešení jak pro developery, tak pro uživatele. Podobné projekty, větší či menší, probíhají v mnoha městech po celé zemi organizovány jak architekty, tak developery. Tento druh aktivit je důležitý proto, že poskytuje čínským i zahraničním architektům možnost spolupráce a příležitost podělit se o zkušenosti. Obzvláště podstatné to je pro čínské architekty, kteří tak dostávají možnost učit se od zbytku světa. [4]

Závěr

Zatímco v avantgardních dobách maoistické éry se musela čínská architektura potýkat se všudypřítomnou rigidní mocí režimu a pravidly nacionalisty určovaných řešení, novodobí architekti jsou nuceni se vypořádat s mnohem složitější realitou různých systémů a obchodních mechanismů. Všechny zmíněné typy staveb jsou výsledkem snahy jednotlivců stejně tak jako spolupráce mezi architekty a státní mocí nebo jinými komerčními subjekty. Vždy je snaha vytvořit pro klienta, ať je to již obchodní společnost, město nebo provincie, výrazný architektonický prvek nebo symbol, který mu umožní se prosadit na soutěživém trhu ovládaném prostředky masové kultury [4]. Omezována historickými, kulturními a politickými faktory, ovlivněna zahraničními myšlenkami a různorodým vzděláním vykazuje novodobá čínská architektura známky chaosu „sta škol a myšlenkových postupů". Nejen že ve městech vedle sebe existují různé žánry, stavby dobré i špatné, ale čínská města jsou stále v procesu modernizace, který by měl dát vzniknout novodobému urbanistickému systému. Hlavním prostředkem obnovy měst je ale zatím spíše velkoplošná demolice a nová výstavba než postupné logické nahrazování a vrstvení v existující struktuře. To vede k chaotické a zmatené, nicméně vzrušující a vibrující podobě čínských měst.

MICHAL HLAVÁČEK

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 270     ne: 252

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb