přeskočit na hlavní obsah

O Dvojčatech - rozhovor

/up/images/featured/images/0-rozhovor.jpg

s architektem Jiřím Boudníkem

Pane architekte, v těchto dnech, kdy vzpomínáme na útok na Světové obchodní centrum v New Yorku z 11. září před deseti lety, vychází vaše knížka pod názvem Věže. Proč jste ji psal a komu je určena?

Už před lety jsem se chtěl pustit do zpracování knížky o mrakodrapech. Jsem architekt a chtěl jsem napsat pro architekty o mrakodrapech. Zabýval jsem se jimi ve své architektonické praxi, tyhle budovy mne vždy fascinovaly. Chtěl jsem také vzdát svůj hold architektuře a městu NewYork, které miluji a kde jsem téměř dvacet let žil, studoval zde, pracoval. Tenhle můj projekt byl nakonec nechtěně urychlen a trošku obsahově přesměrován. Ovlivnily to události před deseti lety, útok na věže WTC. Byl jsem těmto událostem velice blízko - fyzicky a posléze i pracovně. Vedl jsem si soukromé deníky, které jsou mojí pamětí, záznamem událostí, zaznamenávají sled i obsah řady jednání, zkušeností, ale i osobní imaginace, pocity té doby. Asi za tři roky jsem své záznamy začal třídit a zpracovávat tak, abych se mohl o svoji zkušenost podělit. Knížku Věže jsem psal pro několik okruhů čtenářů - jak pro specialisty, tedy architekty, stavaře, statiky, odborníky na ochranu a zabezpečení konstrukcí budov, tak i pro ty, koho zajímá příběh 11 .září očima českého architekta, pro ty, kdo mají rádi New York.

Na předcházejících stránkách v našem časopisu přetiskujeme z knížky Věže některé pasáže. Když jsem se knihou probíral, přišlo mi, že je směsicí pragmatismu architekta, profesionála, který byl u věci a bezprostředně začal jednat a emocí, prožitků a dojmů člověka, kterého zasáhne tragédie takového rozsahu.

Mám deformaci z povolání, kterým je architektura. Stále něco systematizuji, jednotlivé věci detailně popisuji a třeba očíslovávám. Mám k životu, řekl bych, seznamotvorný přístup. Kdybych psal tuhle knihu pouze pro architekty, hovořila by z jejich stránek mnohem víc řeč technických údajů a čísel. Ale tahle tragédie měla tak silný emocionální náboj, že nebylo možné jej potlačit a je to patrné z textu.

Když jste prchl z bolševického Československa, bylo vám v roce 1987 pouhých sedmnáct. Jakými cestičkami jste se dostal do New Yorku?

My jsme vždy byli antikomunistická rodina a všichni moji příbuzní, kam oko dohlédne, kromě jedné mé babičky, v padesátých letech seděli. Děda nuceně pracoval v uranových dolech, ostatní nemohli dělat nic z toho, co by chtěli. Mělo to na mě samozřejmě svůj vliv. Někdy, tak kolem puberty, jsem definitivně zjistil, že režim, kde, ač plzeňský rodák a patriot nesmím například říkat, že Plzeň osvobodili Američani, není pro mě. Měl jsem problém ve škole, kde jsem tuto pravdu připomněl soudružce učitelce, hovořící o roli Rudé armády při osvobození Plzně.

S maminkou jsme tehdy naplánovali odchod. Naši byli rozvedení a tak bylo vše na mamince, která zajistila cestu do Jugoslávie a odtud jsme přeběhli do Rakouska. Byla s námi ještě moje sestra, tehdy desetiletá. Neměli jsme na západě žádné zázemí a tak jsme absolvovali běžný rituál emigrantů se začátkem v utečeneckém táboře.. Na jaře roku 1989 jsme mohli odjet do USA, kde jsem začal studovat. Když nás nedlouho poté zastihly zprávy o situaci doma, o 17. listopadu, vůbec jsme tomu nemohli uvěřit. Domů jsme ale nemohli, byli jsme, já i maminka, odsouzeni na čtyři a půl roku za tzv. nezákonné opuštění republiky. Teprve v roce 1990 jsme byli zproštěni trestu amnestií Václava Havla. Hned jsem se rozjel domů. Byl jsem nadšený, ale pociťoval jsem i jistý chaos, který se mi nelíbil. Zjistil jsem, že tenhle můj známý převáží za peníze přes hranice na západ běžence, jiný známý pašuje cigarety. Svoboda, utržená ze řetězu. Vrátil jsem se zpátky k rozdělané škole. V Plzni jsem měl za sebou tři roky stavební průmyslovky, v USA jsem pak musel dělat rozdílové zkoušky a dotáhnout to k maturitě. Posléze jsem studoval na dvouleté umělecké škole, která mě připravila pro další krok. Udělal jsem testy na The Cooper Union, což je asi jediná takto významná umělecká škola v USA, kde je studium bezplatné a studenty sem přijímají jen na základě talentových zkoušek. Nevěřil jsem tomu, ale povedlo se. Po roce, dvou jsem chtěl přestoupit v rámci školy na architekturu, která mě lákala ze všeho nejvíc. Znamenalo to nové testy, ve kterých jsem poprvé neuspěl a napodruhé ano. Strávil jsem zde šest let studia. Mým děkanem byl John Hejduk a učila mě řada skvělých osobností, které zde všechny nemohu jmenovat - připomenu třeba jména jako Ysrael Seinuk, Raimund Abraham, Toshiko Mori, Ahmad Rahimian, Peter Eisenman.

Vraťme se k Dvojčatům. V souvislosti s jejich destrukcí jste autorem vskutku ojedinělého projektu - nejprve papírového a posléze i digitálního modelu trosek Světového obchodního centra. Působil jste v týmu, který zpracovával systémy odklízení odpadu a zároveň jste byl v týmu odborníků, kteří řešili teoretickou analýzou jak a proč došlo k tak rozsáhlé destrukci z hlediska stavařského. Koho to v tu chvíli zajímalo?

Pro člověka, který tu zkázu neviděl na vlastní oči, byl její rozsah nepředstavitelný. Samotná likvidace trosek začala zajímat řadu pracovních týmů a byla velkým oříškem. Musela se od prvních okamžiků plánovat a řídit tak, aby nebyly ohroženy další životy, tentokrát při odklízení trosek. Bylo nutné vypracovat plán pro hasiče, jeřábníky a obsluhu dalších těžkých mechanismů. Jako architekt jsem vždy chtěl dokonale rozumět konstrukci staveb, které bych měl navrhovat, ale i staveb, které již stály a navrhl je někdo v minulosti. Měl jsem již na škole frustraci z toho, že mnozí moji kolegové navrhovali složité budovy a jejich konstrukci, statiku a další technické záležitosti nechávali řešit specialistům. To je sice nutné, ale je potřeba zároveň stále vědět, co a proč ti specialisté řeší tak a ne jinak, znát dopodrobna konstrukční principy. Můj učitel, skvělý statik, Ysrael Seinuk, specialista na mrakodrapy, který je autorem designu tak poloviny mrakodrapů v New Yorku, mi nabídl místo v kanceláři, kde řešili tyto stavby komplexně, poté jsem pak pracoval jako projektový inženýr u jiné firmy, která realizovala stavbu federálního soudu, kde mne události z 11. září zastihly. Svoje vzdělání, zaměření i praxi jsem pak mohl použít pro bezprostřední pomoc na místě katastrofy.

Jak se dělá 3D model trosek?

To bylo docela těžké. Ale uvědomil jsem si, že jedině názorný, jednoduchý model, ve kterém se záchranáři vyznají může pomoci. Od prvních okamžiků jsem na něm začal pracovat, nikdo mě k tomu nemusel vyzývat. Podle původních plánů, dokumentů a aktuálních fotografií jsem musel analyzovat způsob destrukce, určit, které sloupy pevně stojí, kde jsou nestabilní, kde mohou být vzduchové kapsy. V prví fázi šlo o to, kudy je možné vést trasy pro těžké náklaďáky, kde je možné postavit jeřáby, které potřebují pevné podloží, určit, kde zbudovat jakési vyztužující matrace pro roznesení váhy těžkých mechanismů. Donesl jsem do řídícího štábu svůj první papírový model, který měl úspěch a již jsem ve štábu zůstal. Dostal jsem se k dalším plánům i k denním aktualizacím prací, na jejichž základě jsme model operativně upravovali. Pro pracovní čety to byla skvělá pomůcka. Mnozí z pracovníků se nevyznali ve složitých plánech a výkresech, jakýchsi řezech horou trosek, které jsme souběžně vytvářeli.

3D model byl proto názornou pomůckou. Následně jsem model začal s kolegy vytvářet na počítači v programu Maya. To je software, který má navíc ještě čtvrtou dimenzi - čas a tak jsme mohli simulovat všemožné situace, zkoušet, co se stane, když    listě i díky tomu za osm měsíců, po které se odklízely trosky, nedošlo k žádnému vážnějšímu úrazu. Když se o naší metodě simulovaného projektování doslechli právníci od společnosti Larry Silverstone, která měla komplex WTC pronajatý a shromažďovala doklady pro pojišťovny, hned nás zaangažovala. Tady šlo o obrovské peníze za pojistnou událost, o velké spory, zda se jedná o jednu či dvě pojistné události a k tomu bylo třeba učinit řadu podrobných, až detailních analýz destrukce zasažených objektů. Tady jsem vytvářel opět velkou řadu simulací a modelů, takže jsem podrobně pochopil, co se ze stavařského hlediska vlastně odehrálo.

Podrobnými technicko analytickými studiemi se zabývala řada dalších týmů. Dospěly vaše, případně závěry dalších skupin odborníků k nějakým technickým zobecněním, která by měla napříště platit při stavbách extrémně vysokých budov?

My jsme následně byli soukromý tým, ale pracovala zde řada týmů pověřených vládou. Na základě společných poznatků pak byla vydána závěrečná zpráva, jejíž závěry se pak promítly do zdokonalení stavebních norem, závazných pro stavbu mrakodrapů. len tak namátkou mohu vzpomenout důležité normy, kdy každé desáté podlaží musí být natolik vyztuženo, aby vlivem požáru nemohlo dojít při destrukci k dominovému efektu a problém byl lokalizován v rámci oněch deseti podlaží. Budovy musí být i diagonálně vyztuženy, je předepsána větší šířka schodišť a jejich zvýšená ochrana, stejně jako ochrana všech konstrukcí. Vracíme se trošku do 19.století, kde byla ochrana konstrukce budovy mnohem masivnější.

Pojďme k dnešku. Na Ground Zero už mělo být hotovo a podle soutěže, ve které zvítězil Daniel Liebeskind zde měla stát jeho jehla a podle jeho master planu i památník a další budovy. Teprve nedávno se začalo stavět. Co se stalo?

Dlouho se licitovalo o peníze, probíhala i řada soudů na téma kdo komu a kolik. Sám nájemce tlačil k rychlé výstavbě, protože prodělával denně deset milionů dolarů, které musí platit vlastníkovi zřícených budov, dnes pozemků. Druhou okolností, která vše zdržela, byly zásahy investora do projektu. Nejprve Daniel Liebeskind třikrát svoji věž předělával, až byl nakonec vyšachován ze hry a centrální budovu vyprojektovala newyorská kancelář SOM. Podle jejího projektu se už staví a několik dalších budov v okolí, navržených hvězdnými architekty, budou brzy stát také. Byla to opět hra financí a různorodých zájmů, které nejsou příliš přehledné.

Vraťme se domů. V roce 2008 jste přicestoval zpět, do rodné Plzně. Proč jste se vracel, nestýská se vám?

Měl jsem v New Yorku přítelkyni, Češku, která zde nemohla dlouhodobě pracovat a tak jsme se rozhodli k návratu. Navíc jsem v Praze dostal nabídku řídit větší developerskou společnost a tak jsme přijeli. Jenže čtrnáct dní po podpisu mé smlouvy padl Lehman Brothers a to poznamenalo i moji novou pracovní aktivitu. Na trhu nemovitostí a stavění na celém světě nastala nejistota, zeštíhlování, vyčkávání. Přestal jsem ve své pozici působit a začal si budovat kariéru architekta. Mám pár věcí rozdělaných, ale nemohu na ně zatím ukázat, nejsou hotové.

Působím nyní v Plzni, ke které mám vřelý a nostalgický vztah. Svoji energii zde investuji také do práce v kreativním týmu, který připravil kandidaturu pro zisk titulu Evropské město kultury 2015, kde, jak víte, Plzeň zvítězila a v současné době připravujeme řadu kulturních projektů a aktivit pro rok 2015. Plzeň má velký potenciál v lidech, ale také v poloze mezi hlavním městem a hranicemi a má svoji rozvojovou vizi. Jsem rád, že mohu pomáhat. Ještě k tomu stýskání - to víte, že se občas stýská, mám v New Yorku řadu kamarádů, lidí, s nimiž jsem společně pracoval a leccos prožil. Dnes ale není naštěstí problém se sebrat a zaletět tam.

PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK

obr.:
1    přípravná skica k počítačovému 3D modelu - možnost zpevněného povrchu pro provoz nákladních vozů, odvážejících trosky (model se musel průběžně aktualizovat na základě fotog rafií, skic a výkresů)
2    přípravná skica k počítačovému 3D modelu - detail východní základové stěny s prvním řádem „tieback anchors"- napjatých ocelových kabelů
3    „Impact zone" - skica pro 3D model - jižní strana Jižní věže (Věž 2)
4    „Impact zone" - skica pro 3D model - severní strana Severní věže (Věž 1)

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 282     ne: 267

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb