přeskočit na hlavní obsah

Netradiční stavební kameny středověké Prahy

/up/images/featured/images/Netradicni_stavebni_kameny_stredoveke_Prahy.png

Při záchranném archeologickém výzkumu ve sklepě domu čp. 205/I ve staroměstské ulici Na zábradlí v Praze 1 byla v roce 2001 kromě jiného dokumentována základová zdiva románského kostela sv. Jana Na zábradlí. Tato významná památka, patřící k nejstarším sakrálním objektům Prahy, byla zbourána v roce 1896 a nahrazena činžovním domem. Částečná dokumentace provedená před zbořením objektu umožnila kostel rekonstruovat jako původně románskou stavbu centrálního typu s kvadratickou lodí na čtvercovém půdorysu, k níž se na třech stranách připojovaly půlválcové apsidy. Na straně západní se nalézala obdélná gotická loď, která nahradila blíže neznámou západní část centrály (Podliska 2002). Zásadním přínosem archeologického výzkumu základů dochovaných pod podlahou stávajícího sklepa je zjištění existence fragmentů starší svatyně - předchůdkyně románské centrály. Jednalo se o podélný jednolodní kostel s nejspíše obdélnou lodí, zakončený na východní straně půlkruhovou apsidou. Vedoucí archeologického výzkumu J. Podliska předpokládá vznik starší stavby v 1. čtvrtletí 12. století. K vybudování základového a s velkou pravděpodobností i nadzemního zdiva (zachovala se jedna řada kvádříků vystupujících nad úroveň tehdejšího terénu) byl využit tradiční pražský středověký kámen - druhohorní opuka. Nejspíše po polovině 12. století byla starší stavba zbořena a nahrazena architektonicky náročnější stavbou románské centrály.

I ve zdivu centrály, včetně kvádříkového zdiva mladší středověké stavební fáze (kvadratická přístavba na západní straně), dominovala opuka. V několika místech základů však byly identifikovány i velké deskovité bloky šedě zbarvených sedimentárních hornin.  

Odebrané vzorky šedých hornin lze jednoznačně přiřadit tzv. letenským vrstvám ordovického stáří (starší prvohory - stratigrafické oddělení beroun). Petrografický rozbor potvrdil jejich jednotný charakter vyznačující se nerovným povrchem odlučných ploch, přítomností bioglyfů (stopy vzniklé pohybem živočichů v nezpevněných usazeninách) a lavicovitou vrstevnatostí. Dále je typická světle šedá až nahnědle šedá barva, hojné zastoupení jemného muskovitu a kolísavý obsah uhličitanu vápenatého v pojivu i na trhlinách sedimentů (při zvlhčení HCl se existence karbonátů projevuje intenzivním šuměním). Kvůli drobné zrnitosti, nízké koncentraci jílovitých minerálů a přítomnosti slíd, K-živců a kalcitu lze horniny klasifikovat jako jemně písčité muskovitické břidlice až droby s příměsí kalcitu.

Uvedený typ stavebních  kamenů se podařilo v pražské románské sakrální architektuře zaznamenat vůbec poprvé1. Horniny letenského souvrství nevynikají mimořádnou pevností a díky proměnlivému petrografickému složení nejsou příliš odolné vůči zvětrávacím procesům. Jejich umístění v maltovém zdivu však tuto nepříznivou vlastnost eliminovalo. Ani poměrně dobrá přilnavost ordovických usazenin k vápenné maltě nebyla důvodem k jejich upotřebení. Stavitelé kostela sv. Jana Křtitele využili sedimenty letenského souvrství pro tlustě lavicovitou až deskovitou odlučnost. Silné deskovité lavice byly umístěny v staticky nejexponovanějších partiích základového zdiva románské centrály.

Blíže neurčené ordovické břidlice byly v Praze využívány i při výstavbě tzv. středověkých břidlicových domů, jejichž přesnější zařazení do kontextu pražské medievální architektury však dosud chybí (blíže Olmerová - Kotíková - Ječný 1971)2. Na použití drob a písčitých břidlic letenského souvrství v zachovalé gotické hradbě Nového Města pražského (mezi Karlovem a Slupí) upozornil na stránkách časopisu Kámen V. Rybařík (1999).

S gotickou fází výstavby Prahy lze spojit i budovu vyšehradského purkrabství v jihozápadní části areálu NKP Vyšehrad. Objekt purkrabství a jeho okolí procházejí v současnosti generální rekonstrukcí spojenou s výměnou velkých partií omítek i terénními úpravami. V průběhu prací byl v několika etapách proveden petrografický rozbor odkrytých partií jižní stěny budovy. Plocha omítek zbaveného kamenného zdiva zde činila cca 122 m2 (výška kolem 3,7 m; délka 33 m), petrograficky se podařilo určit a zařadit cca 4000 stavebních kamenů (Zavřel 2003). Kromě tradiční opuky, která ve zdivu převládala, byly identifikovány i hojné lomové kameny zařaditelné k horninám letenského souvrství (drobové břidlice, pískovce až křemence). Tyto dobře vrstevnatě odlučné, snadno těžitelé a kamenicky lehce zpracovatelné materiály dominovaly hlavně ve vyšších partiích odkrytého zdiva.

Letenské souvrství vystupuje v Praze ve dvou širokých pruzích oddělených tektonickou poruchou skalního podkladu, která se nazývá  pražský zlom. Severní pás probíhá od Břevnova přes Pražský hrad a Letnou do Libně, jižní se táhne od Stodůlek přes Košíře, Smíchov, Vyšehrad a Vinohrady k Žižkovu. Souvrství je  reprezentativně vyvinuté a pozorovatelné na několika místech výšiny Letná, odkud přejalo název. Dva výchozy byly dokonce vyhlášeny přírodní památkou Letenský profil (Kříž 1999). K povrchu letenské souvrství vystupuje i na severní straně údolí Botiče pod Karlovem a ve svazích Vyšehradské skály. Vzorky získané archeology ze základů kostela sv. Jana  byly porovnány se sedimenty obou pražských pásů. Téměř shodných charakteristik dosahují horniny odebrané v severním pruhu - z přístupných výchozů na stráni Letenské pláně. Dnes viditelné lavice mořských uloženin však dosahují menších mocností než bloky použité v románském zdivu kostela sv. Jana. Původ drobových břidlic i dalších doprovodných hornin letenského souvrství z vyšehradského purkrabství je možné spojit s bezprostředním okolím stavby. Kámen byl získáván přímo na úbočích Vyšehradské skály.

Z výše uvedených poznatků vyplývá, že v pražské románské stavební periodě patřily ordovické sedimenty letenského souvrství k materiálům využívaným spíše sporadicky. Jinak tomu je v období gotické fáze výstavby Prahy - horniny letenského souvrství se postupně staly tradičním stavebním materiálem české metropole.

Při petrografickém rozboru budovy vyšehradského purkrabství byly kromě opuk, pískovců a drobových břidlic identifikovány i tři nové druhy stavebních kamenů středověké Prahy. V nižších partiích východní části sledovaného zdiva vystupovaly světle šedé až nazelenale hnědé, místy rezavé až hnědočervené středně zrnité tufitické vápence se zrny bílého kalcitu, ojedinělými mikroskopickými krystalky pyritu a příměsí jemného vulkanického popele v základní hmotě. Tyto horniny se  vyznačovaly vysokou pevností a nepravidelnou odlučností. Na základě petrografických charakteristik je bylo možné zařadit k tufiticko–karbonátové facii kopaninského souvrství (svrchní silur – ludlow). V totožných částech zkoumané stavby se též podařilo rozlišit několik stavebních kamenů ze slabě nahnědlých, středně zrnitých vápenců s nehojnými drobnými zlomky fosilních mořských organismů (organickým detritem) kolem 1 až 2 mm a žilkami bílého kalcitu (o tloušťce do 5 mm). Patřily stejnému souvrství, avšak  nadložní karbonátové facii.

Horniny kopaninského souvrství vystupují v cca 100 m širokém pruhu severně od Dvorců v Podolí. Tufitické vápence, které byly naprosto identické s horninami zjištěnými ve zdivu starého purkrabství, se podařilo nalézt při terénním průzkumu v jižním okolí Vyšehradu. Tvořily součást deluvií v zarostlé stráni nad domem čp. 46 v Podolské ulici (jižně od plaveckého stadionu v Podolí). Z těchto hornin zde byla vystavěna též nízká zídka, pravděpodobně rozdělující dvě parcely. Předmětné místo je od Vyšehradu vzdáleno přibližně 2300 m. Oblast Dvorců byla až do novověku významným pražským lomovým  areálem.

Další typ vápenců byl využit v interiéru objektu purkrabství. Archeologickou sondou se podařilo odkrýt zřejmě původní kamennou podlahu, zbudovanou z menších nepravidelných hrubě opracovaných vápencových kostek. Odebrané vzorky hornin bylo možné charakterizovat jako šedé a nahnědlé, slabě průsvitné biodetritické vápence složené z drtě fosilií o velikosti kolem 1-1,5 mm. Největší zjištěný fragment zkameněliny, zlomek ocasního štítu trilobita, měl rozměry cca 3 x 2 mm. Horniny lze ztotožnit s organodetritickými deskovitými vápenci lochkovského souvrství (devon – lochkov). V širokém okolí Vyšehradu tyto sedimenty vystupují pouze v klasickém odkryvu bývalé podolské cementárny (dnes areál plaveckého stadionu). Vrstvy lochkovského souvrství zde tvoří tektonicky porušenou synklinálu, v níž je zachován úplný sled tohoto stupně v mocnosti kolem 30 m (Chlupáč 1984). Vyšehrad je od těchto výchozů vzdálen cca 2100 m.

Všechny tři výše popsané typy vápenců lze zařadit k netradičním horninám středověké Prahy. Karbonátové horniny kopaninského souvrství převládaly pouze v nejnižších úsecích východní části budovy, tedy v místech, odkud byly přiváženy. Zdroj odolných vápenců, s velkou pravděpodobností sbíraných z deluvií, se brzy vyčerpal: v jiných partiích zdiva se s nimi nesetkáváme. Výjimečné je i využití vápenců lochkovského souvrství na dlažbu interiéru purkrabství. Zda se jednalo o horninu těženou a zpracovávanou též pouze lokálně, napoví budoucí petrografické rozbory  historických budov. V pražské středověké architektuře nebylo dosud vyžívání  vápenců kopaninského a lochkovského souvrství zaznamenáno.

Poznámky:

1 Použití břidlicových desek pro izolaci základů románské klášterní baziliky v Teplicích zaznamenal při archeologickém výzkumu v roce 1956 A. Hejna.

2 Středověký břidlicový dům byl též zachycen při archeologickém výzkumu PÚPP v Rybné ulici na Starém Městě pražském (Holan), který vedli Z. Dragoun a M. Tryml. Výsledky výzkumu dosud nebyly publikovány.


Literatura:

Hejna, A.: 1956 - Archeologický výzkum románské klášterní baziliky v Teplicích.
In: Zprávy památkové péče XVI, s. 73 - 81.
Chlupáč, I.: 1984 - Devon. In: Králík, F.: Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR
1: 25 000, list 12 243 Praha-sever. Praha.
Kříž, J.:1999 - Geologické památky Prahy. Praha.
Květ, J. - Vencl, V.: 1948 - Praha románská. Praha.
Olmerová, H. - Kotíková, Ch. - Ječný, H.: 1971 - Problém středověkých břidlicových domů v Praze. In: Monumentorum tutela - Ochrana pamiatok 7, s. 175 - 198.
Podliska, J.: 2002 - Nové poznatky o stavebním vývoji kostela sv. Jana Na zábradlí. In:
Křížová, A. - Špaček, L. - Dragoun, Z. ed..:  Státní památkový ústav v hlavním městě Praze, Výroční zpráva 2001, s. 90 - 94.
Rybařík, V.: 1999 - Kámen v historii Nového Města pražského. In: Kámen 5, č. 1, s. 13 - 19.
Zavřel, J.: 2003 - Petrografický rozbor jižní stěny purkrabství na Vyšehradě a charakter geologického podloží v okolí objektu. Nepubl. posudek, AÚ AV ČR čj.6873/03.

Jan Zavřel


Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­

Líbil se vám článek?

ano: 219     ne: 231

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb