přeskočit na hlavní obsah

Národní technické muzeum - expozice architektury, stavitelství a designu

/up/images/featured/images/0-expozice.jpg

Více souvislostí a méně jednotlivostí

Nová expozice v Národním technickém muzeu zpřístupňuje veřejnosti rozsáhlý sbírkový fond oddělení architektury, stavitelství a designu. Nejsnáze se vnucující otázku výběru toho, co expozice zahrnuje, je třeba pominout, protože právě v tomto ohledu je každá kritika nejvíce laciná. Ke každé vystavené položce lze velmi snadno najít nějakou, která by podle recenzentova mínění lépe reprezentovala dané období, dílo či autora. Co však je na první pohled zřejmé, že zde autoři koncepce i prostorového řešení zkombinovali prvky didaktické, tedy školu, i teatrologické, tedy divadlo. Zejména ve vstupní části věnované novorenesanci jsou zde formou komparace s antickými a renesančními vlivy pomocí skic protagonistů české novorenesance načrtnuty vývojové linie a spojitosti způsobem, který je hodně didaktický. Nejen v tomto entrée, ale v celé expozici je tato primárně výchovně-vzdělávací funkce silně akcentována. Pod modely staveb jsou například skříňky se zásuvkami, kde je možno si prohlédnout skici, plány, kresby a fotografie. Je to z muzeografického hlediska přístup, který je poplatný 19. století, v němž se prosadilo hledisko tvůrce binomické nomenklatury a velkého systematika Carla Linné. Ten preferoval systematické uspořádání nade vše. Vystavená část sbírkového fondu musí být podřízena systematice a zároveň vyhovět potřebám poučení, to je muzeologická deviza 19. století. Lze jistě velmi ocenit, že předností nové expozice je, že se nijak nepodbízí entertainmentizací, že zezábavnění nestaví na prvé místo. Ani zvolený didaktický akcent rozhodně není na škodu v době, která nijak nectí penzum toho, co by si nejen žáci a studenti, ale i dospělí měli osvojit, aby v životě obstáli ve všech životních i profesních rolích. Právě naopak. Podiv však vyvolává, proč v úvodu nastolený komparativní přístup zůstal omezen jen na novorenesanční období a proč nebyl uplatněn i v pozdějších vývojových obdobích.

Teatrologickým přístupem bych zde nazval jistou dějovost, tedy narativní učlenění didaktického materiálu, střídání scén a některé uplatněné scénografické postupy. Je velkým kladem, že se autor architektonické roviny expozice David Vávra nepokoušel ani náznakem uplatnit poetiku Sklepa, ačkoli tak se zdarem činil ve svých televizních dílech Šumných měst. Naopak zvolil civilně střízlivý postup, jednotlivé architektonické prvky vystavil jako rekvizity dotvářející kolorit jednotlivých scén-období. Patrnou vadou tohoto přístupu však je, že tato scénografická metoda nebyla uplatněna důsledně, takže expozice vytváří až příliš kontinuální prostor, byť dělený kójemi, ale přeci jen z diváckého hlediska vadí nedostatečné „spouštění opony" mezi jednotlivými dějstvími. čekal jsem i více vtipu a důmyslu v propojování jednotlivých exponátů, které jsou izolovány a jejich jediným poutem je období či směr, do něhož jsou zařazeny. Z tohoto hlediska pak vyniká i nepoměr mezi uplatněnou komparací u novorenesance a přímočaře uplatněným vývojovým dějem u ostatních období. Místo co by autoři uplatnili rovnováhu mezi poučením a vyprávěním jako dynamické napětí mezi oběma póly, tak je poučení odkázáno samo na sebe, aniž by bylo svázáno s vyprávěním. Jinou stránkou věci, byť už to není jen otázka celkového pojetí, ale spíše hloubky, do jaké má jít divákovo poučení, je, že se z expozice nic nedozvíme o tom, jaký typ konstrukcí převládal v konkrétní historické době, jakých materiálů používalo dané dějinné období, jaký byl jeho urbanismus. Otázkou míry poučení jsme se však přece jen dostali k možnosti jiného pojetí. Autoři koncepce mohli zcela opustit chronologický přístup a soustředit se právě na tyto otázky. Mohl se exponovat určitý typ konstrukce a zobrazit jeho dějiny, mohlo se ukázat, jaké stavební materiály převládaly v té které době a hlavně proč. A především mohlo být užitečné ukázat, jak rozdílně každá doba chápala artikulaci prostoru. Opět se ukazuje, že u nás stále absentující urbanismus vypovídá o tom, že nám schází smysl pro nastolování kontextů. Jistě nelze na nijak velkém prostoru, jako je architektuře vyhrazená část Babuškovy budovy, rozprostírat široké kontexty, ale i v menším prostoru šlo kondenzovat více souvislostí a méně jednotlivostí.

STÁLÁ EXPOZICE ARCHITEKTURY, STAVITELSTVÍ A DESIGNU, NTM, KOSTELNÍ 42, PRAHA 7
KLIENT Národní technické muzeum
AUTOR David Vávra
KURÁTOŘI EXPOZICE Petr Krajči, Karel Ksandr, Jana Pauly, Vladislava Valchářová
VÝTVARNÉ ŘEŠENÍ České studio
PLOCHA 600 m2

TEXT MICHAL JANATA
---

Expozice architektury, stavitelství a designu - rozhovor

O Expozicii s Petrem Krajčim


Nová expozice architektury, stavitelství a designu v Národním technickém muzeu začíná neorenesancí. Vyplývá tento periodický předěl ze sbírkových možností muzea, nebo to byl didaktický zřetel?

Expozice je samozřejmě součástí muzejních sbírek. Muzeum bylo založeno v roce 1908, takže se obecně začaly sbírat muzeálie od poloviny 19. století. Takže v architektuře časově dostupné, až na několik výjimek, byly až novorenesanční fondy, to znamená pozůstalost Barvitiova, Zítkova a Schulzova. Jestliže jsme chtěli architekturu ukázat jako proces, podložený modely a výkresy, nemohli jsme začínat dřívějším obdobím.

V novorenesanční části je architektura zasazena do historického kontextu, protože jsou tam skici renesančních budov z Florencie a podobně. Proč podobný kontext schází ve zbývajících prezentovaných obdobích? Způsobila to sbírková situace, nebo to mělo jiný důvod?

Vychází to z toho, že tato část sbírek byla představena na výstavě Cesta na jih. Byly tedy k dispozici již utříděné skicáky a navíc se celá evropská architektura tohoto období odkazuje k renesanční Itálii a antice. Německá a francouzská inspirace je mnohem slabší. A také jsme chtěli potěšit oko diváka, protože expozice je určena nejen pro odborníky, ale v první řadě pro návštěvníka muzea.

Jak se vzájemně ovlivňovalo libreto výstavy a prostorový koncept Davida Vávry?

Pan architekt Vávra dostal libreto, které nebylo prostorově omezené, a vymyslel určitou prostorovou strukturu. Do té jsme umisťovali jednotlivé exponáty. Pokud se ukázalo, že to někde koliduje, trochu jsme prostorové schéma upravili. Byl to tedy dlouhý proces.

Zvažovali jste více variant libreta? Bylo pro vás důležité didaktické hledisko, snaha výstavně rozvinout základní vývojové tendence?

Expozice je omezená časově i prostorově, tedy šesti sty čtverečními metry, ale byla omezena i rozsahem a charakterem sbírek.

Zvažovali jsme různé možnosti a výsledek je mix různých přístupů. Důležité je, že expozice má několik vrstev. Kromě té relativně neměnné, tedy modelů a výkresů, jsou v ní ještě zásuvky, jejichž obsah se dá obměňovat. Dále jsou tu multimédia, která se dají nejsnáze obměňovat. Na konci sálu je malá galerie, kde je v současnosti výstava „Dosušeno", věnovaná vysoušení zaplavených exponátů. Budou se zde střídat menší výstavy, aby prostor nezmrtvěl. Součástí prostoru jsou i různé odpočinkové koutky.

Bude malá galerie sloužit i prezentování současných trendů v architektuře, aby zde byla zastoupena i ta aktuální vrstva?

K tomu jsou povolanější instituce. Stále ještě stabilizujeme sbírky, nicméně tuto možnost malá galerie poskytuje.

Mohl byste nějak kvantifikovat podíl vystavených a deponovaných exponátů?

Modelů je zde asi 120 a celkem je v oddělení architektury 1400 trojrozměrných exponátů. Výkresů je podle velmi hrubého odhadu něco k 300, ale archiv architektury a stavitelství má přes 200 000 položek. Kvůli této disproporci jsou součástí expozice multimédia, jejichž obsah se dá bez velkých problémů obměňovat a doplňovat.

Jaký byl klíč výběru jednotlivých položek expozice a lišil se ve vztahu k jednotlivým obdobím, nebo byl jednotně uplatňován v celé výstavě?

Byla to celá řada klíčů. Prvním byl výběr modelů, protože ty jsou nejatraktivnější a nejpřístupnější. Některé jsou autentické, jiné se daly zhotovit dodatečně. Expozice je na modelech postavena. Dalším jsou autentické části staveb, protože architektura nesestává jenom z kreseb a obrázků, ale je to i hmotná realita. K těm nejatraktivnějším patří například plošina ze zbytků bechyňské lávky. Nevím, zda se podařilo prezentovat stavitelství a architekturu, aby působily jako jednolitý proud. A pak jsou součástí expozice dva náznakové ateliéry, aby nám z výstavy nezmizel tvůrce. Je důležité, aby v dnešní počítačové době si návštěvníci dokázali představit, že se dříve kreslilo tužkou na papír. A pak je na konci specifický odpočinkový prostor k velkoplošnému promítání.

Předcházela libretu nějaká rešeršní fáze, během níž byste porovnávali muzeologické přístupy u důležitých srovnatelných evropských institucí?

čerpal jsem z přímé zkušenosti s výstavami a expozicemi. Určitý předvýběr už existoval za pana profesora Šlapety, takže základní soubor už byl dán. Ovšem to neznamenalo, že bychom otrocky přepisovali katalogy. Protože ve výstavní síni mezi sebou jednotlivé exponáty interagují. A co se týče vzorů, hodně mi dalo Architekturzentrum ve Vídni. Když jsem tam byl, byla jejich expozice velmi pracovní, ale docela mě tam fascinovalo právě použití multimédií. Ta umožňují dostat i do malého prostoru mnohem víc informací než bez jejich použití. I to, že naše expozice je založena na modelech, vychází z osvědčených vzorů, například Deutsches Architekturmuseum ve Frankfurtu nad Mohanem a podobně.

Plánujete doprovodné programy expozice?

Rozhodně by stálo za to udělat průvodce expozicí, což je ale i otázka koordinace s dalšími expozicemi. Připravuje se informativní leták. Na zvážení je i propojení webových stránek muzea s webovými stránkami expozice, protože modely, výkresy a fotografie mají svoji digitální podobu.

PŘIPRAVIL MICHAL JANATA

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 187     ne: 204

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb