přeskočit na hlavní obsah

Městská knihovna v Soběslavi - Rozhovor

/up/images/featured/images/0KNIHOVNA - Copy.jpg

S JAROMÍREM KROČÁKEM (AUTOREM PROJEKTU)

Hrad v Soběslavi prošel od 14. století, kdy byl založen, etapami rozkvětu i úpadku a chátrání. Jako by po celou dobu své historie hledal svoji funkci, své opodstatnění. Jak po jedné takové vlně chátrání dospělo město Soběslav k záměru hrad v rámci možností rekonstruovat a přiřknout mu novou roli?

V sedmdesátých letech minulého století dostal hrad v Soběslavi téměř smrtící úder. Ani husité, polští loupeživí rytíři a ani pasovské žoldnéřské vojsko tak město Soběslav a především hrad nezdevastovalo, jak se to podařilo totalitní moci. Střecha hradu byla rozebrána, krov a veškeré mohutné dubové trámy takřka přes noc zmizely a z hradu tenkrát zbyly jenom holé stěny a odkryté klenby. Na nich se usadily břízy a náletová zeleň. Hrad se pomalu ztrácel z mapy města. Naštěstí přišla revoluce. Několik lidí se dalo dohromady a v roce 1993 se podařilo hrad provizorně zastřešit a zastavit tak likvidaci této historické památky. S příchodem rozumného vedení města byla vypsána ideová vyhledávací soutěž na záchranu hradu. Tím to vlastně všechno začalo.

Jaké bylo zadání města Soběslav pro vás jako architekta?

Zadání vyplynulo z vyhodnocené soutěžní studie, která byla vybrána jako optimální a nejvíce se blížící záměrům města. Náš návrh počítal s kulturním centrem s víceúčelovým sálem, knihovnou a kavárnou. Postupně se funkční náplň hradu měnila a nakonec zvítězila myšlenka umístit do hradu městskou knihovnu.

V té době nám zásadně pomohl nevyhovující stav objektu knihovny na náměstí a nutnost vyřešit nové prostory pro její umístění. Ve spolupráci s radními a především se starostou města Ing. Bláhou bylo rozhodnuto, že hrad se promění především v městskou knihovnu. Myslím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, jak vrátit život do hradu smysluplným využitím.

Zvolil jste formu rekonstrukce, která je ve svých parametrech zcela současným zásahem do historické budovy, ale přitom není kontroverzní vůči památkově chráněné stavbě. Co říkali památkáři na celkový koncept rekonstrukce, na použité materiály, na způsob konzervace dochovaných konstrukcí? Jaká s nimi byla spolupráce?

Dilema rozdílných požadavků na řešení prostředí hradu s knihovnou paradoxně přispělo k nosné myšlence. Na jednu stranu historické konstrukce hradu vyžadují vysokou relativní vlhkost, aby se zdivo nezačalo rozpadat, na druhou stranu knihy potřebují prostředí s minimální vlhkostí a stálým klimatem. Knihy bylo nutné zabalit a ochránit. Tak vznikl celoprosklený kontejner vestavěný do palácového křídla hradu. Vydali jsme se kontroverzní cestou supermoderní vestavby. Cestou trnitou a dlouhou. Zhruba čtyři roky jsme přesvědčovali památkáře o tom, že je takto možno přistoupit k památce, a dalších šest let jsme s nimi dolaďovali koncept do výsledné podoby. Nakonec památkáři slyšeli na řešení skleněného kontejneru, který je osazen na ztužující železobetonové desce a původních historických konstrukcí hradu se téměř nedotýká. Kontejner umožňuje průhledy na všechny vnitřní historické partie interiéru hradu včetně krovu a stává se trvalou expozicí stavebního vývoje hradu s možností sledovat dějinné vrstvení jednotlivých fází vývoje od gotiky přes baroko, renesanci až do novodobé historie v 18. a 19. století, kdy byl hrad přestavěn na pivovar. Navíc, pokud se následujícím generacím nebude vestavěná knihovna zdát zcela správným řešením, je možné ji celou rozebrat jako stavebnici a postavit někde jinde na louce. Hrad bude připraven pro jinou funkci. Staré nebude překážet novému.

Na této veřejné zakázce pracujete již několik let a další etapa vás patrně ještě čeká. Je pro vás velký rozdíl pracovat na takovéto zakázce pro obec, nebo projektovat pro soukromého investora?

Těch rozdílů je více. Veřejné zakázky jsou dosažitelné ze soutěží a výběrových řízení, soukromé akce přicházejí většinou na základě kladných referencí a doporučení od našich spokojených klientů. Za celou mou dosavadní existenci v oboru se utvořil okruh investorů, kteří tuší, co od nás mohou čekat, znají náš styl a mnozí se k nám vracejí s dalšími zakázkami nebo k nám nasměrují další zájemce. Za největší problém v našem oboru však považuji stávající systém výběrových řízení ve veřejných zakázkách. Tento nesmyslný byrokratický proces vyhledávání zpracovatele projektu, neříkám záměrně architekta, neustále vylepšovaný nekompetentními zásahy zákonodárců je redukován pouze na jediné kritérium - najít nejlacinějšího projektanta. Je to postupná devastace úrovně architektury, vyloučení jakékoliv vyšší estetické hodnoty architektury, redukce krásna na pouhé účetnictví, a tím utlumení vzniku opravdu kvalitních staveb v našem malém českém rybníčku. Vyhrává nejlacinější, ne ten nejlepší. Chápete ten paradox?

Architekti, stejně jako kdokoliv jiný, se vedle své profese věnují různým zájmovým činnostem - často třeba disciplínám z oblasti výtvarného umění. Neznám ale současného architekta, který by napsal román. Jak jste se dostal k psaní beletrie?

Je to můj dlouhodobý koníček. Spolupracuji tu a tam s některými periodiky formou krátkých příspěvků a dříve jsem se věnoval i kreslenému humoru. Především je to pro mne odreagování od každodenních starostí a povinností. Psaní mi přináší uvolnění a možnost srovnat si v klidu roztěkané myšlenky. Rozumím pak tím víc sám sobě.

Váš román Ateliér Konus, který vyšel koncem loňského roku, je z prostředí, v jakém se architekti pohybují dnes a denně. V Českých Budějovicích, kde působíte, údajně kniha způsobila jistý rozruch. O čem román je?

Román je od začátku do konce smyšleným příběhem architekta ve středních letech, který se potýká jak s problémy profesními v rámci své soukromé praxe, tak je nucen čelit zdravotním problémům a osobní krizi. Děj vychází ze skutečných událostí, kauz a mých osobních zkušeností, které jsem nasbíral během dvaceti let v oboru. Jednotlivé postavy jsou smyšlené, ale jejich charaktery a jejich jednání vycházejí ze skutečných událostí. Jsou zde zmíněné praktiky při výběrových řízeních, v soutěžích, při čerpání dotačních peněz, čtenář se zde setkává s představiteli tvrdého podnikání ve stavebnictví, s jejich metodami a nevybíravým chováním v oboru stavebnictví a v komunální politice. Tuto knihu jsem napsat musel. Nakupilo se postupem času mnoho nevyřčených slov a pocitů, které zůstávaly viset ve vzduchoprázdnu bez odpovědi, a bylo nutné se s tímto vyrovnat. Zvolil jsem formu současného románu s hlavní imaginární postavou stárnoucího a unaveného architekta a podle dosavadních reakcí čtenářů jsem zřejmě popsal prožitky i mnoha ostatních lidí. Reakce na mou knihu byly převážně kladné, a dokonce překvapivé. To když jsem na příklad dostal nabídku stanout v čele místní frakce jedné politické strany.

Architekti, jako profesní skupina, se podle mého názoru málo společensky angažují. Psal jste svou knihu ve snaze popsat dnešní situaci, nebo i s představou a potřebou přispět k nějaké pozitivní společenské změně?

Jsem architekt, ne politik. Nabídku na lídra krajské pobočky politické strany jsem slušně odmítl. Chtěl bych se dál věnovat především svému oboru. Knihu jsem psal hlavně jako názor na věci, co se kolem mne dějí, a zároveň o tom, co vnitřně prožívám jako architekt setkávající se denně s tvrdou realitou. Zároveň jsem měl představu, určitě hodně domýšlivou a nekriticky nadnesenou, že se kniha případně dostane do rukou některého mladého kolegy začínajícího ochutnávat architektonickou praxi a pomůže mu vyhnout se některým slepým uličkám, vychytralým lidem a jejich podivným praktikám.

PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK 

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 263     ne: 262

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb