přeskočit na hlavní obsah

Manuelská architektura a kamenné městské znaky Lisabonu XVI. století

/up/images/featured/images/manuelska_architektura_0.png

Kámen - a to v nejrůznějších podobách - je jedním z nejdůležitějších prvků v dějinách hmotné kultury Portugalska od prehistorických počátků až do současnosti. Svoji důležitou roli hrál i v lidové architektuře. Ta se v Portugalsku dosti podstatně odlišuje oblast od oblasti právě použitým stavebním materiálem. Jeho výběr plně (a dlužno dodat, že zcela logicky) závisí na klimatických a přírodních podmínkách.

Doménou kamene je sever, kde nejtypičtější venkovské obydlí představuje masivní dům se silnými žulovými stěnami a střechou pokrytou taškami z krystalické břidlice. Takto budované obydlí má chránit své obyvatele před studenými zimami a takřka trvalým deštěm bičujícím zemi v tomto období. Podobně jako v sousedním Baskicku je u venkovských obydlí portugalského severu obytná část situována do prvního patra, zatímco chlévy a další hospodářské prostory zabírají přízemní část domu. Má to svůj logický smysl, teplo ze stájí zvířat stoupá vzhůru a pozitivně ovlivňuje vnitřní mikroklima lidského obydlí.

Druhou oblastí, jež proslula kamennými stavbami lidové architektury, je Beira, krajina rozkládající se mezi portugalsko-španělskou hranicí a Atlantickým oceánem. Představuje jakýsi přechod mezi chladným zeleným severem a vyprahlým jihem. Pokud jde o stavební materiál, jsou zdejší domy budovány z vápence nebo z pálených cihel. Průčelí tohoto typu domů se zásadně obrací k jihu, aby vstupní část obydlí nebyla vystavena poryvům ostrého severního větru. V ostatních částech Portugalska pak sloužilo jako základní stavební materiál k budování příbytků dřevo, někde dokonce i slaměné došky.

Kámen se částečně užíval ještě u jednoho druhu lidové architektury, a sice u větrných mlýnů. V Portugalsku se první technické stavby tohoto typu objevily zřejmě již v 11. století. Většina větrných mlýnů má válcovitou kamennou nebo cihlovou základnu, horní část se pak otáčí podle toho, jak se vítr opírá do lopatek potažených plachtovinou.

Specifiku v místní architektuře představují kamenné komíny v Algarve, nejjižnějším portugalském regionu. Patří k důležitým ozdobným prvkům domů. V jejich válcovitých nebo hranatých tvarech a geometrických vzorech otvorů je možné vysledovat maurský vliv. Komíny jsou bílené a mnohé z nich ozdobené barevnými detaily, které zdůrazňují jejich dekorativnost.

Měrou nejvyšší se do portugalských dějin kamene zřejmě zapsalo 16. století, především období panování krále Manuela I. (1469-1521). Ne nadarmo se uměleckému slohu tohoto období dostalo pojmenování manuelský. Manuel I. přezdívaný Veliký vládl v letech 1495-1521. Byl třikrát ženatý – poprvé s Isabelou Kastilskou, dcerou španělských Katolických králů (Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského), s níž se oženil v roce 1497; pak si vzal její sestru Marii Kastilskou a konečně v roce 1500 se oženil s Donou Leonor, sestrou španělského krále a německého císaře Karla V. (1500-1558).

Za vlády Manuela I. dosáhly objevné zámořské cesty Portugalců a jejich následná expanze svého vrcholu. V roce 1498 objevil Vasco da Gama (1469-1524) cestu do Indie kolem Afriky a v roce 1500 se vylodili portugalští námořníci pod velením Pedra Álvarese Cabrala (cca 1460-cca 1520) v Brazílii a Indii. Král Manuel zanechal svému synovi a nástupci (narodil se z druhého Manuelova manželství s Marií Kastilskou) Janovi (Joao) III. (1502-1557) ohromné impérium, jež se rozkládalo na čtyř kontinentech.

Podobu portugalského hlavního města, jednoho z nejdůležitějších evropských obchodních středisek poloviny 16. století, nám přibližuje Damiao de Góis (1502-1574), vynikající portugalský myslitel a historik, cestovatel a obchodník, jenž se dostal díky svým liberálním názorům do spárů inkvizice a po dvouletém věznění za dodnes nevyjasněných okolností zemřel. Ve svých dílech Urbis Ulisiponis descriptio (Popis města Lisabonu, 1554) a Crónica do felícissimo rei D. Manuel (Kronika slovutného krále Manuela, 1566 a 1567) autor podrobně popisuje především úchvatné památky manuelského umění. Vznik tzv. manuelského slohu v přímé úměře závisel na přílivu bohatství, jež do Portugalska přicházelo ze zámořských oblastí. V architektuře vyniká manuelský styl bohatou dekorativností, docílenou užitím námořních motivů – lodí, kotev, lan, mořských živočichů a mořeplaveckých pomůcek. Velkolepý pozdně gotický styl oslnil kaplí kláštera Batalha, založeného roku 1385, klášterem jeronymitů (Mosteiro dos Jerónimos) v Belému u Lisabonu a nedalekou Betlémskou věží (Torre de Belém). Snad nejtypičtější ukázkou reprezentativního slohu, šířeného po celé zemi, se stal exteriér kapitulní síně rozlehlého Kristova kláštera v Tomaru.

Nyní podrobněji k některým nejvýznačnějším stavbám. Dominikánské opatství Santa María da Vitória v Batalha představuje mistrovské dílo portugalské gotické architektury. Klášter ze světlého vápence byl vybudován na paměť důležitého vítězství portugalských vojsk nad kastilskými v bitvě u Aljubarroty roku 1385. Král Jan (Joao I., 1357-1433) dal tehdy slib, že když bitvu vyhraje, vybuduje Panně Marii nádherný kostel. Práce začaly v roce 1388 pod vedením vynikajícího architekta Alfonsa Dominguese, od roku 1402 v nich pokračoval David Huguet. Po Janovi I. vtiskli do stavby svoji nesmazatelnou pečeť další portugalští panovníci. Janův syn Duarte (1391-1438) nechal zbudovat za apsidou královský panteon a Manuel I. se kromě tzv. Nedokončených kaplí (král dal nakonec přednost budování Mosterio dos Jerónimos) zasloužil hlavně o většinu výzdoby klášterních budov.

Klášter jeronymitů – Mosteiro dos Jerónimos – plně zosobňuje bohatství věku zámořských objevů. Vrcholné dílo manuelského slohu začal budovat v roce 1501, krátce po návratu Vasca da Gamy z jeho světodějné plavby, již zmiňovaný král Manuel I. Stavba byla většinou financována penězi z pepře, to znamená z daní uvalených na dovoz vzácného koření. Pracovalo na ní několik mistrů, z nichž nejvýznačnější byl v první etapě Diogo Boitac, kterého v roce 1516 nahradil Joao Castillo. Obdivuhodným dílem tohoto umělce je například klášterní křížová chodba s typickou, nesmírně jemnou kružbou a bohatě tesanými symboly moci portugalského státu, jež byla dokončena v roce 1544.

Další z nádherných památek manuelského období je Betlémská věž nebo-li Torre de Belém bratří Franciska a Dioga Arrudů. Objednal ji Manuel I. a oba architekti ji zbudovali jako námořní pevnost uprostřed řeky Tejo v letech 1515-1521. Tento architektonický skvost a výchozí bod lusitánských mořeplavců, kteří se vydávali na dlouhé plavby přes oceán, se stal symbolem slavné éry portugalských zámořských objevů. Skutečná krása věže spočívá především ve výzdobě exteriérů. Ty jsou zdobeny motivy lodních lan tesanými do kamene a balkony s kamenným mřížovím. Dekorativností vynikají i strážní věže ovlivněné maurským slohem a cimbuří ve tvaru štítů. Naproti tomu velmi strohý je gotický interiér; zčásti je obytný, ve své době ovšem sloužil především jako skladiště zbraní a jako vězení.

Zajímavým prvkem tohoto období jsou kamenné erby města Lisabonu, pocházející z různých, dnes už neexistujících lisabonských domů 16. století. Všechny obvykle představují tzv. loď sv. Vincence s jedním nebo dvěma havrany. Tento světec byl prohlášen patronem Lisabonu již v roce 1173, kdy byly jeho ostatky přeneseny z Algarve do lisabonského kostela Sao Vicente de Fora, jenž stál původně za hradbami města, jak o tom svědčí i přívlastek de fora (mimo, vně). Podle staré portugalské legendy prý ve 4. století vyplavily vlny světcovo tělo na břeh Cabo de San Vicente. Tento mys byl především od 15. století důležitým orientačním bodem pro tehdejší mořeplavce. Pokud se týká typu lodi, jež je na znacích zobrazena, lze hovořit o nejběžnějším pyrenejském korábu, který se v podobě rybářské lodi začal objevovat už ve 13. století – karavele. Toto plavidlo, jež mělo svůj vzor v arabské plachetnici dhau, prošlo dlouhým vývojem, který se projevil především v rozšíření počtu stěžňů ze dvou na tři a v tzv. zrcadle na zádi, to znamená tupém zakončení trupu místo ostrého vazu.

Karavely našly v dobové mořeplavbě široké uplatnění; sloužily jako rybářské, obchodní a v počátcích zámořských cest také jako objevitelské plachetnice portugalských a španělských dobyvatelů. Když došlo v polovině 15. století v Portugalsku k bouřlivému růstu námořní dopravy, přestaly karavely vyhovovat stále stoupajícím nárokům mořeplavců. Tehdy se objevil nový typ lodi – karaka. Ačkoliv nepoměrně větší (nezřídka dosahovaly výtlaku 1000 tun, tedy desetkrát vyššího než karavely), troj- až čtyřstěžňové karaky přinášely celou řadu problémů. Byly těžko ovladatelné, pomalé a vratké. Největší plachetní válečné a obchodní lodi té doby však sehrály důležitou roli ve vývoji středověké a raně novověké námořní plavby.

Vraťme se však ještě jednou, už naposledy, ke stavebním aktivitám Manuela I. Ten nechal v roce 1520 jako vůbec první portugalský monarcha vybudovat velký špitál Všech svatých (Hospital de Todos-os-Santos), který byl určen zejména nakaženým morem v době velkých epidemií. O počtu obyvatel portugalského hlavního města v té době nemáme přesné zprávy. Nejpravděpodobnější odhady kolísají mezi 60 až 65 tisíci. Periodicky se opakující útoky závažných infekčních chorob decimovaly tehdy obyvatelstvo města s železnou pravidelností. K nejhoršímu úderu však došlo v roce 1755, kdy Lisabon postihlo ničivé zemětřesení.

Jeho první záchvěvy pocítili obyvatelé města dne 1. listopadu 1755 v půl desáté dopoledne. O několik minut později následoval druhý, daleko silnější otřes, jenž proměnil polovinu města v hromadu trosek. Co nezničily otřesy půdy, dokonaly následné požáry a záplavové vlny z Teja. Přes dvacet kostelů se zřítilo a pohřbilo davy lidí, které se v nich shromáždily na oslavu svátku Všech svatých. Jen v Lisabonu zahynulo na 15 000 osob. Zpráva o strašlivé katastrofě pronikla i do českého lidového prostředí, a to díky kramářské písni na téma lisabonského zemětřesení.

Nejvýznačnější památky vrcholného manuelského slohu Mosterio dos Jerónimos a Torre de Belém naštěstí zůstaly zachovány, stejně tak i řada do kamene tesaných lisabonských městských znaků. Odrážejí bouřlivou epochu vstupu Portugalska mezi přední světové mocnosti. Většinu z nich dnes najdeme v Museu da Cidade Lisboa (Muzeu města Lisabonu).

Oldřich Kašpar


Výběr z literatury:

Fernandes, Isabel Alexandra: 2006 – Reis e Rainhas de Portugal, Lisboa.

Hermann, Christian – Macardé, Jacques: 2002 – A Península Ibérica no século XVII., Lisboa.

Hodoušek, Eduard a kol.: 1999 – Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska, Libri Praha.

Klíma, Jan: 1996 – Dějiny Portugalska, NLN Praha.

Kol. autorů: 1983 – Lisboa quinhentista. A imagem e a vida da cidade, Lisboa.

Mateus Ventura, Maria da Graca A.: 2000 – Portugueses no descobrimento econquista da Hispano-América, Lisboa.

Patočka, Václav: 1993 – Pod plachtami korábů I. Od egyptských faraonů do objevu Nového světa, Naše vojsko Praha.

Symington, Martin: 2002 – Portugalsko, Madeira a Azory, Ikar Praha.

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz

Líbil se vám článek?

ano: 230     ne: 211

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb