přeskočit na hlavní obsah

Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání (KCEV) - recenze

/up/images/featured/images/0-kcev56.jpg

Křiženec domu, parku a pohoří

TEXT MONIKA MITÁŠOVÁ

Budova Krkonošského centra environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí navazuje na předchozí práci Petra Hájka a jeho spolupracovníků. Zabývá se také formulováním dalších způsobů navrhování současné architektury. Je tedy dokončeným, samostatným dílem a zároveň je jednou ze stavebních realizací dlouhodobějšího výzkumu s předběžným názvem topografická architektura. Proto tento text není jen hodnocením domu samotného.

V    úvodu poukazuje na jeho vztahy k práci, která mu předcházela, a naznačuje povahu dobové historiografické a teoretické debaty o ní. A pak otevírá diskusi, která je součástí každého bádání: klade konkrétnější i obecnější otázky související s možným prožíváním a konceptualizací tohoto domu a také s dalším výzkumem v této oblasti. Vychází přitom z dialogu, který Petr Hájek a autorka této recenze vedli nedávno v budově těsně před jejím dokončením. Text je proto psán také jako jeden z možných dialogů s domem, jeho autory a čtenáři tohoto textu.

Prehistorie a východiska

Projekty a první realizace ateliéru HŠH architekti patřily na konci 90. let mezi iniciační impulsy znovuotevřené diskuse o prostoru v české architektuře (putovní výstava Prostorový dům, 1999-2003).

V    kontextu uvažování o architektonickém prostoru se jimi v Čechách zabýval historik Rostislav Švácha1 a na Slovensku teoretik Marián Zervan2. Ve druhé polovině nultých let/prvního desetiletí nového století architekti HŠH vedli také diskusi s filosofem a teoretikem urbanismu Cyrilem Říhou3 o hybriditě a hybridní architektuře jiným, alternativním směrem, než jak se jí tehdy zabývali David Kopecký s Jánem Studeným (ksa architekti). Tyto paralelní debaty se vyvíjely různými směry v různé odnože podle toho, jaké architektonické i mezioborové pojmy a koncepty autoři brali v úvahu a jak je zapojovali do svých projektů a staveb. Rostislav Švácha se dlouhodobě zabývá místem práce ateliéru HŠH v české architektuře a poukazuje na vztahy jejich způsobů navrhování a stavění s mezinárodní i českou modernou (prostorové koncepty moderny a funkcionalismu, český kubismus). Marián Zervan se pokusil rekonstruovat a zobecnit způsob uvažování architektů HŠH o prostoru v kontextu mezinárodních prostorových teorií 20. a 21. století. Cyril Říha spolupracuje také na některých současných projektech, po rozčlenění ateliéru na tři samostatné části se mimo jiné podílí s Petrem Hájkem na formulování architektury propojeného města (Anastomosis, DOX, Praha 2012) a na současném pokusu formulovat a rozpracovat projekt předběžně nazvaný topografická architektura. Z řečeného se ukazuje, že podobně jako některé další české a slovenské architektonické ateliéry generací kolem „devětašedesátníků" i samostatné ateliéry architektů Petra Hájka, Jana Šépky a Tomáše Hradečného ve společně dokončovaných a individuálně zahajovaných a realizovaných projektech hledají způsob, jak být součástí české architektury a zároveň otevírat i témata, která nejsou samozřejmou, převažující součástí její tradice. Hledají také různé způsoby, jak navazovat vztah mezi architekturou a jinými uměleckými, vědními a technickými disciplínami. Ani nedávné dělení ateliéru „na prvočinitele" nemusí snad nevyhnutelně znamenat, že jednotlivé ateliéry nebudou pokračovat v tématech, která jsou jim dlouhodobě blízká. A může se také stát, že je dále různě diferencují, přehodnotí a otevřou témata zcela nová.

Místo technik, umění a věd o zemi v architektuře

V kontextu zmíněných pojmů, témat a projektů se lze ptát, jaké je místo nové stavby Petra Hájka, o které zde uvažujeme, v kontextu těch předchozích. Můžeme spatřovat jistou příbuznost nového Krkonošského centra environmentálního vzdělávání s jednotlivými návrhy (Vstupní objekt do Punkevních jeskyní, soutěžní projekt 2004; Dům-val v Praze--Pankráci, soutěžní projekt 2007; Kaple propietní území Ležáky, soutěžní projekt 2011; od Petra Hájka také Experimentální sál, Pfalz, Německo, studie 2010), ale novou stavbu předjímala také obecnější témata zmíněných větvení diskuse o prostoru, hybridu, propojení (anastomosis) a terénu jako iniciačních silách jednotlivých návrhů i dlouhodobějšího projektu a výzkumu. Co se zde, zdá se, nově otevírá, je debata o místě (alternuje debatu o    prostoru?) a diskuse o způsobu zobrazování architektury jako aktivní síle návrhu a nástroji navrhování (vyvíjí se z debaty o místě, obraze místa a jeho modelů zobrazování). Bude třeba ještě jen zjišťovat a pojmenovávat, jakou roli ve formulovaném projektu topologické architektury hraje zájem Petra Hájka o jevy, které jsou předmětem vědeckého zájmu různých odvětví geomorfologie, topografie a kartografie. Pokud má být pro vznik architektury ateliéru Petra Hájka nějak zásadní studium tvarů, vzniku a stáří zemského povrchu (geomorfologie) a také studium povrchových útvarů Země, případně jiných pevných těles sluneční soustavy (planet, měsíců, planetek ad. - topografie, místopis), pak - pokud je předmětem zájmu i jejich zobrazování/zapsání - je zřejmě třeba klást také otázku způsobů zakreslování popsaných útvarů (otázku karto-grafie) a jejich způsobů interpretace. Otázka snad nestojí tak, zda se autorské postupy ateliéru Petra Hájka mají, anebo nemají stát (ušlechtilými, vznešenými) modely vědeckého, uměleckého a technického prožívání a poznávání světa, ale jaké vlastní i kontextuální architektonické postupy formulují. A zda je pro inspiraci živou i    neživou přírodou důležitý terén tak, jak je již utvořen (vyvrásněn, erodován, zlomen, posunut, usazen), anebo zda jsou důležité také působící síly těchto dlouhodobých procesů a jevů.

Prožitek domu

Nové Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání ověřuje postup, jenž byl tímto způsobem poprvé formulován v projektu nerealizovaného Centra umění v Mariánských Lázních (2009) a později pak v projektu Topografického domu v Peci pod Sněžkou z roku 2012. V průvodní zprávě tehdy autoři psali: „Tvar střechy má svůj protějšek v geometrickém reliéfu Krkonoš. Tato geometrie symbolicky svazuje dům s místem.

Přírodní síly, které daly tvar okolním horám, jsou otištěny do jeho architektury. Dům je na tomto místě doma. V tomto smyslu je jedinečný a nepřemístitelný."4 Reliéf Krkonoš byl interpretován jako střešní krajina výškového polyfunkčního domu -prostorově a konstrukčně se jednalo o lomenici. Podobně jako ve Vrchlabí z terénu, také v Peci pod Sněžkou šlo o to, vybrat z reliéfu terénu tvar reprezentující povrch Krkonoš a propojit jej s domem. Výsledkem není model terénu pohoří (dům nezobrazuje zmenšenou Sněžku ani jiný útvar), ale reprezentující forma, která přešla jakýmsi procesem transformace (abstrakce) a reprezentuje aproximaci domu a modelu terénního reliéfu Krkonoš. Tento dům není podstavec pro model pohoří (není zmenšenou skálou na domě), není ani malou obytnou skálou a velkým skalním obydlím, je transformací a abstrakcí ztělesnění a zobrazení (zápisu) obou. V tomto smyslu by mohl být hybridní. Otázkou je, co s čím kříží a jak.

Novostavba Krkonošského centra environmentálního vzdělávání je ve vrchlabském zámeckém parku situována mezi pozdně renesančně a neorenesančně přestavěný zámek (dnes sídlo městského úřadu) a stávající budovu Správy Krkonošského národního parku, postavenou na základech bývalých zámeckých hospodářských budov. Lokální varianta postmoderní dostavby této pozdně moderní budovy se nestala partnerem architektonických ani krajinných vrstev zámku s anglickým parkem, a ani nedalekého rekonstruovaného barokně klasicizujícího kostela sv. Augustina s bývalým klášterem augustiniánů (dnes expozice Krkonošského muzea). V této situaci centrum environmentálního vzdělávání reaguje v tomto komplexním převrstvování kultury, umění a přírody především na vrstvu dlouhodobě volně kultivované krajiny (terén anglického parku) a vrstvu krajiny kultivované co možná nejvolněji a nejmírněji zkulturněné (terén pohoří Krkonoš).

Na stávající správní budovu se napojuje přes mezeru: udržuje od ní fyzický i symbolický odstup cézurou („řezem" prosklené fasády), zatímco do parku střešní krajina stavby vestavěné do země pozvolna klesá a několika zlomy střechy se spojuje s parkem v obvodových hranách. I tyto hrany (a zalomení plátů střechy--stěny) poukazují na to, že nový terén stavby není hladkým pokračováním parku, není jeho bezešvou extenzí ani „doplněním" jeho chybějící části. Je vložením nového, triangulárně zalomeného a rýhovaného „terénu", který své plochy, hrany a vrcholy zvedá nad přírodní terén jakousi vlastní silou a kompozicí střešní lomenice. Jaké síly a procesy tento alternativní zemský povrch utvářely, zda se jedná o organický celek, anebo mozaiku střepů, nelze odvodit z okolí ani ze samotné nepravidelné trojúhelníkové sítě. čitelné je to, že nejde o přírodní terén. Ten nebývá ostře lomenou sítí trojúhelníků se střešními žlaby v hranách. Nejde ani o obvyklou situaci architektury v parku. Střešní krajina domů se obvykle nedotýká trávníku hranou (s nulovou výškou) a nebývá téměř spojitě porostlá mrazuvzdornými a půdokryvnými rozchodníky a také dalšími horskými rostlinami s probarvením listů od zelené přes odstíny červené až po hnědou. A pokud stojíme u vchodu do domu, nemíváme obvykle možnost vidět, jak na jeho střechu v podzimním chladu padá v parku ze stromů listí a vítr na střeše vrství nové, dočasné povrchy.

Pokud proskleným zářezem vstoupíme z parku pod povrch lomenice s hnědavě načervenalou zelení, zjistíme, že zatímco roste v horních vrstvách střechy, v podloží ji nese stropní deska z litého pohledového betonu (v našich podmínkách netriviálně a velmi kvalitně provedeného). Pod ní je ušlechtilý, světlou lepenou dýhou obložený a kovem kapotovaný interiér. Prostor a orientace interiéru odpovídají programu, orientaci stavby vzhledem ke světovým stranám a směrům vstupů. Jeho uspořádání není s nepravidelnou trojúhelníkovou sítí betonové skořepiny nijak synchronizováno ani propojeno. Zdá se, jako by skořepinu utvářely jiné síly a jiná geometrie než interiér a svislou část prosklené nosné fasády s rastrem sloupů. To, co v exteriéru téměř nepřevyšovalo terén parku, působí uvnitř - snad také díky stereotomii své atektonické skořepiny - podivuhodně miniaturně-monumentálním dojmem. Jako klenba z umělého kamene, kterou nám jakási geomorfologická síla dovolila nahlížet zvnitřku (z rubu) a přiblížila nám ji nejen na pohled (jako vědecká anebo umělecká fotografie, film, video), ale také na dotek a na možnost se pod ní procházet. Pokud šlo o to, vytvořit zážitkovou architekturu, architekturu zintenzivněných vjemů, citových a emocionálních hnutí, pak se to v tomto „mikroměřítku" transformovaného terénu Krkonoš opravdu podařilo. Teige by zde mohl tušit subversivní sílu křížence architektury jako instrumentu s architekturou jako monumentem. čeští kubisté možná to, o co sami usilovali ve svých kresbách a co neměli příležitost vystavět - kubistický kostel (křížence vzdělávacího a pastoračního centra v místě, odkud byl řád augustiniánů vyhnán, a po odkoupení budovy je z jejich klasicistně barokního kláštera dnes muzeum). Slovenští kolegové Imro Vaško (ateliér IVA, v tomto kontextu stojí za zmínku především Dom-park/Park-House, soutěžní projekt 2002) a Vít Halada s Benjamínem Brádňanským (ateliér N/A, zejména projekty KObs, 2005, a House K, 2006), ale také Ján Ťupek (vlastní projekty i práce ateliéru ampula) by zde možná kladli také vlastní otázky možných vztahů metrického a topologického prostoru. (Nemluvě o    ateliéru BIG a Patrika Schumachera se Zahou Hadid, které rozvíjejí další alternativní větvení diskuse o podobných tématech a alternativních způsobech navrhování digitální a parametrické architektury.) Mohla by se zde uspořádat celá konference podnětně kritických interpretací, které by diskusi posunuly dál.

Koncept domu

Součástí prožitku nemusí, ale může být konceptualizace prožívaného. K pochopení toho, jaký je zde vztah křížených typů prostorových rozvrhů, spojitých a nespojitých objektů a zobrazení, může přispět i pokus o rekonstrukci konceptu domu. Hodil by se zformulovaný koncept autora anebo rekonstrukce konceptu z variant a postupu návrhu. Prozatím je betonová skořepina jednou z mála stop, která vně i uvnitř domu připomíná, že tato část domu snad nějak souvisí s terénem, jenž se v přírodě obvykle mění souvisle, zatímco interiér tohoto domu se mění v navzájem oddělitelných, diskrétních elementech (například dřevěné židle jsou bezodpadově řezány a montovány z nějak normalizovaných desek). Zatímco vznik tektoniky nespojitého interiéru složeného z částí řídí metrika, strop snad vznikl transformacemi a abstrakcí souvislého povrchu. Digitální modely zemského povrchu přitom pracují „s polohově lokalizovanými body s přiřazeným vektorem (sloupcem hodnot) parametrů reliéfu terénu".5 Práce s vektorovou sítí by snad dovolovala uvažovat také topologické relace, nejen relace čistě metrické.

Podle slov architekta Hájka byl strop navržen a zobrazen kresbami, rysy a digitální vektorovou sítí. Tento a další digitální modely užívali architekti v procesu navrhování, vycházely z nich také ostatní profese včetně statiků při statických propočtech a stavební firma při realizaci lité betonové skořepiny a dalších vrstev střechy. Vysoká přesnost všech vrstev konstrukce vyžadovala nejen správný přenos údajů mezi ideální geometrickou rovinou, jejíž tloušťka se blíží nule, a fyzickými vrstvami lomené střechy na zakřiveném terénu zeměkoule (přenos digitálně modeloval Jaroslav Hulín průmětem plochy střešní konstrukce na vrchlík koule, tedy v jistém smyslu v obráceném gardu, než jak kartografická zobrazení promítají křivost země do roviny mapy s ohledem na to, jaký údaj daný typ zobrazení zachovává /výšku, úhel, plochu/). A pomocí digitálního modelu stropu probíhalo také zpětné ověřování mezi jeho virtuálním návrhem a aktuálním stavem stavebních prací. Nejen přesnost a kvalita této práce je v našich podmínkách poměrně vzácná, ale podstatný je také posun ve způsobech komunikace a interakce návrhově-profesních disciplín. Otázka je, zda a jak architektura stropu a/nebo interiéru reaguje nejen na geometrii digitální sítě povrchu Země, ale také na její topologické vztahy.

Pokud se v interiéru blíže podíváme na betonovou stropní lomenici, zjistíme, že v některých rýhách jsou napsána jména vybraných vrchů, údolí a dalších terénních útvarů s šipkou. Jak v rozhovoru s Cyrilem Říhou architekt Petr Hájek zmiňuje, jde mimo jiné o signál, že strop je model, který zachovává jejich „vektor" (lokalizovaný bod s přiřazeným vektorem?), zatímco jejich nadmořská výška, plocha ani sousedství v přírodním reliéfu Krkonoš nejsou v této podivuhodné variantě „kartograficko-architektonického zobrazení a zprostornění" zachovány. Pokud má mít návštěvník možnost rozluštit, jak se střecha týká pohoří Krkonoš, bude snad zapotřebí jakési „mapy" (nejen fyzické, ale také prohlídek, případně expozice - filmu, videa na téma architektury stavby samotné - ty se mohou stát součástí vzdělávacího programu centra), ale dům trvá také jako hlavolam/hádanka, která může, ale nemusí být rozluštěna. Pořád zůstává otázka, zda byly při navrhování a realizaci stropní skořepiny vůbec aktuální architektonické interpretace topologických vztahů nepravidelné trojúhelníkové sítě nejen terénního reliéfu Krkonoš, ale také stropu tohoto domu. Pokud se pokoušíme přijít na to, co by zde mohlo být architektonickou interpretací tří základních topologických konceptů (Konektivita - dvě linie se na sebe napojují v uzlech. Definice plochy - linie, které uzavírají nějakou plochu, definují polygon. Sousednost /princip okřídlené hrany/ - linie mají směr a nesou informaci o objektech napravo a nalevo od sebe.), pak zjišťujeme, že většina relací je interpretována (geo)metricky. Strop sice má jinou geometrii než interiér, ale jejich rozdíl není konceptuálně zdaleka tak podstatný, jak se to prožitkově jevilo. Lomenice je koneckonců element s podobnými vlastnostmi jako sloup, deska anebo rastr a nika.

Závěr

Záleží na autorech, zda jejich dům „chce" být především zážitkovou architekturou, anebo také křížencem vnímatelných a konceptualizovatelných signálů, jež je možno v těle (reprezentující formě), obrazech a zápisech architektury tohoto domu rozpoznat, porozumět jim a interpretovat je. Bude třeba dále uvažovat o tom, zda má tato stavba vestavěná do země se střechou osázenou různými horskými rostlinami při některých pohledech pouze „mizet" z dohledu (bere zde architektura v parku na sebe terénní a rostlinné mimikry hor?), případně zda se má stát alternativním obytným terénem parku a širšího okolí (je to dům-terénní reliéf?, cosi jako zprostorněná terénní a „základová" deska?), a/nebo se tento dům „chce" stát také architektonickým spojem a křížencem několika topografických, geometrických, matematických a fyzikálních pojetí prostoru mezi kultivovaným parkem a nekultivovaně naddimenzovanou správní budovou, kterou cíleně (jako dům-val) před parkem ukrývá. Pokud se opravdu otevírá diskuse o dalších tématech a otázkách topografické a topologické architektury, pak tento dům je jejím opravdu podnětně kontroverzním iniciačním impulsem. Je iniciátorem nové etapy výzkumu. Neopakuje to, co již máme k dispozici. Usiluje o další, dosud neověřené a neprobádané způsoby navazování vztahu mezi architekturou a přírodou.

Poznámky
1    Rostislav Švácha, Prostor jako představa a strategie, in: Soňa Ryndová - Rostislav Švácha (eds.), Prostorový dům / Space House, Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, nedatováno [2000], s. 4-15.
2    Marián Zervan, Je alebo nie je priestorový dom pleonazmus?, ARCH, č. 5, 2000, s. 7-8; idem,
Je priestorový dom pleonazmus? (úvod do diskusie o povahe architektonického priestoru), in: Michal Ajvaz - Ivan M. Havel -Monika Mitášová (eds.), Prostor a jeho člověk, Vesmír, Praha, s. 263-271.
3    O hybridní architektuře, Rozhovor Cyrila Říhy s Petrem Hájkem, Janem Šépkou a Tomášem Hradečným (HŠH architekti), ERA 21, č. 5, 2008, s. 62-69.
4    Petr Hájek - Tomáš Hradečný - Cornelia Klien - Dominik Saitl - Martin Stoss, Topografický dům Pec pod Sněžkou. Průvodní zpráva. Zveřejněno na http://www.hajekarchitekti.cz/index.php?lang=cs&page=pr oject&name=topograficky-dum-pec-pod-snezkou, vyhledáno 23. 11. 2013.
5    Ján Tuček, Geografické informační systémy. Principy a praxe, Computer Press 1998, s. 1 25. Viz také Marcus Neteler - Helena Mitasova, Open Source GIS: A GRASS GIS Approach, Springer, Boston 2004.
1 anastomosis, skica PH 2, 3 KCEV, skica PH

časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 112     ne: 132

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb