přeskočit na hlavní obsah

Krize a naděje urbanity - o přítomnosti a budoucnosti měst

/up/images/featured/images/krize_a_nadeje_urbanity.png

ROZHOVOR S URBÁNNÍM SOCIOLOGEM JIŘÍM MUSILEM

Jaká je role sociologie města, a sociologie obecně?

Protože bohužel nejsme země, kde je sociologie vnímána jako již známá složka diskusí o důležitých společenských otázkách – jak je tomu např. ve Francii, Polsku nebo v Německu – musím říci nejdříve, co sociologie není. Sociologie není jen průzkumem veřejného mínění, není také průzkumem trhu a není také volným komentováním sociálních problémů, za které je dosud často považována v některých našich médiích.

Její skutečná role spočívá v tom, že se snaží systematickým zkoumáním poznat sociální život skupin a celých společností. Snaží se poznat jak strukturu skupin a společností, tak i jejich vývoj, změnu. A dělá to pomocí celé baterie informací a nástrojů, od pozorování přes dokumenty, úřední statistky, mapy až k dotazníkovým šetřením mezi obyvateli. Bohužel nemůže používat kontrolované experimenty jako vědy přírodní. Je to dosud mladý vědní obor – existuje zhruba 200 let – a je důležité uvědomit si, že vznikl jako reakce na rozklad tzv. tradiční agrární společnosti existující dlouhá staletí.

Je to tedy věda úzce spojená s industriálně-městskou civilizací a s četnými problémy, které utváření této civilizace – můžeme také říci této společnosti – provázely. Ty problémy se týkaly formování nových sociálních vrstev, vztahů mezi těmito vrstvami, rostoucí diferenciace složek společnosti, nových politických vztahů a institucí, změn ve způsobu života, ve vzdělávání, změn v demografické reprodukci obyvatelstva, ve struktuře a chování rodin a samozřejmě ve vývoji a vnitřním uspořádání měst.

Sociologie města v pojetí, ke kterému se přikláním, je součástí něčeho, co by se dalo označit jako sociologie osídlení. Tam vstupuje do hry další element a tím je prostor, anebo přesněji řečeno uspořádání společnosti a jejích elementů v prostoru. A to od nejmenšího prostoru, kterým je obydlí domácnosti-rodiny, až k městskému společenství. Někdy se tato perspektiva rozšiřuje až na uspořádání regionů ve státě. Jednoduše řečeno, jde tu o poznání sociálně-prostorové organizace společnosti v různých dimenzích – od mikro-až po makrodimenzi.

Hmotné objekty jako dům, čtvrť, město jsou pak do značné míry vnějším výrazem této vnitřní sociální organizace, ke které samozřejmě patří i světonázorová orientace, náboženství, hodnoty, morálka. Nejlépe si to uvědomujeme, když zkoumáme půdorys tradičního muslimského obydlí s domem západních kultur nebo když srovnáváme půdorys měšťanského domu s obydlím šlechtickým, jak to nepřekonatelným způsobem provedl sociolog Norbert Elias.

Dnes víme, že chceme-li jako sociologové rozumět městům, musíme vědět hodně o pěti shlucích faktů, tj. o: 1. struktuře a vývoji jejich obyvatel, 2. o jejich kultuře, sémiotice a hodnotách, 3. o institucích, zejména politických, 4. chování lidí žijících v městském prostředí a také 5. imidžích měst v mysli jejich obyvatel. Dodal bych, že dobrý sociolog města musí rozumět i působení ekonomických a technologických faktorů na strukturaci a fungování měst.

Ale co je zcela nezbytné, musí rozumět interakcím mezi těmito pěti určujícími složkami městských společenství. Musí vědět, jaké bude mít důsledky např. velká sociální diferenciace podle vrstev na prostorovou strukturu města, musí vědět, jak budou působit proměny městské kultury a hodnot na užívání prostoru města apod. Neméně důležitá je schopnost promítnout důsledky institucionálních prvků, např. územního plánování – ve zcela tržním prostředí, anebo v prostředí regulovaných trhů – na prostorové uspořádání měst, ale i celých městských regionů.

Myslím, že sociolog může urbanistovi a architektovi pomoci vyhnout se řešením, která nebudou dobře fungovat, protože půjdou proti tomu, co bych označil „sociální logikou“ objektu – ať jím je byt, dům, sousedství nebo celé město v určitém typu společnosti.

I velcí architekti a urbanisté se bohužel ignorováním této „sociální logiky“ dopustili zbytečných omylů.

Co vás přivedlo k sociologii?

Odpověď je snadná. Jsem člen generace, která vstupovala do reálného života hned po 2. světové válce. To byla v Československu v letech 1945 až 1948 doba ostrých ideologických střetů a hledání cesty. Začal jsem studovat na Karlově univerzitě v roce 1947. Věřil jsem tomu, že mi studium sociologie a historie pomůže orientovat se v tehdejším složitém světě. A myslím, že mi pomohly. Jedním z nejdůležitějších pramenů mé orientace, který mi pomohl nedat se zlákat tím, co R. Aron nazval „opiem intelektuálů“, tj. marxismem, bylo důkladné studium díla velkého německého sociologa Maxe Webera. Ten mě, vedle autorů tzv. chicagské školy humánní ekologie a sociologie města, naučil sociologicky myslet.

Jak vypadají současná česká města ve světovém kontextu?

Vyjdeme-li ze širšího geografického hlediska, je Evropa oproti jiným velice klidným kontinentem, co se měst týče. Nerostou rychle ani města, ani počet obyvatel, ba dokonce dochází k poklesu počtu obyvatel v mnoha městech. A to pozorujeme i v České republice.

K jakým nejpodstatnějším proměnám došlo v českých městech po roce 1989?

V českých podmínkách došlo po roce 1989 za prvé k deindustrializaci. Města opustila v kontextu celkové přeměny společnosti svou někdejší průmyslovou základnu. Souvisí to s přechodem k ekonomii služeb a vzdělanostní ekonomii. Je to konec velkého období měst nesených do značné míry průmyslem. To je velmi doložitelné u Prahy. Za druhé došlo k proměně struktur městského osídlení. Přecházíme od města s poměrně zřetelnou hranicí oddělující město od ostatního území k metropolitnímu nebo regionálnímu typu města. Budoucnost leží v metropolitní městské oblasti. Tento proces můžeme pozorovat u našich sousedů, například v Německé spolkové republice. Ta se začíná skládat z rozsáhlých území, jejichž středem je jádrové město a kolem něj je soustava menších měst a obcí, které jsou s ním hospodářsky a sociálně spjata. Žijeme tedy v období, kdy téměř skončila urbanizace a ta přechází do procesu urbánní regionalizace.

Jakými příklady to lze doložit?


Okraj Prahy v sociologickém pojetí zasahuje na jedné straně až někam za Benešov, na druhé straně k Lounům. Mladá Boleslav je už téměř součástí pražského městského regionu. S touto obrovskou změnou je spojena suburbanizace. Ta má sociologicky velmi důležité důsledky zejména pro vnitřní město. Všechna naše velká města ve svých administrativních hranicích ztrácejí obyvatelstvo, ale nejenom ta největší s obyvatelstvem nad 100 000, Brno, Ostrava, Plzeň, Olomouc, ale i města mezi 50 000 až 100 000 obyvateli. Kromě Českých Budějovic, protože toto město má nízkou hustotu zastavění. Naopak počet obyvatel začal stoupat v malých obcích, a dokonce i ve vnitřních periferiích.

Jak funguje Praha jako jádro regionu?

Pražský region expanduje prakticky všemi směry. Suburbanizuje se zejména jihozápadní a jihovýchodní sektor, překvapením je i expanze na severozápad. Praha funguje jako regionální hospodářská jednotka, protože čtvrtina jejích zaměstnanců dojíždí z území za administrativními hranicemi města, to znamená 163 000 obyvatel.

Jaké jsou další znaky proměny českých měst?

Odliv mladších, zámožnějších lidí, relativní chudnutí původního obyvatelstva v administrativních hranicích, alespoň v posledním období. Nyní zdá se dochází k další změně. Nabídka kvalitního bydlení uvnitř města začíná zpátky přitahovat i lidi s vyššími příjmy. Střídání vln suburbanizace a reurbanizace je složitý a citlivý mechanismus a Praha tímto cyklem prochází nesmírně rychle. Je to vlastně rychlé opakování toho, co probíhalo pomalejším tempem v západní Evropě již od 70. let minulého století.

Střídání suburbanizace a reurbanizace je podřízeno nějaké cykličnosti?

Nesporně zde hrají roli náklady na bydlení pro začínající rodiny, příjmy těchto lidí a strategie developerů, kteří vycítili, že existuje kategorie lidí, která nemá zájem bydlet venku. Zdá se, že velká vlna suburbanizace se u nás blíží ke svému konci a že se začíná prosazovat vliv reurbanizace. Jenže teď jsme vystaveni důsledkům suburbanizace. Praha ztratila mnoho obyvatel a tyto ztráty nebyly nahrazeny přirozeným přírůstkem ani migrací.

Jak by se tedy dal charakterizovat vývoj českých měst obecně?


Hlavně neproběhly změny příliš dramaticky. Jsou to spíše menší posuny. Například v sousedním Německu některá města doopravdy upadají. Například v Dessau, někdejším sídlu Bauhausu, se musela zbourat část nového bytového fondu, protože jeho provoz kvůli zbytku obyvatel se nevyplatí. To je i případ Görlitz nebo Freibergu v Sasku. K tak dramatickým jevům u nás nedochází. Největší úbytky obyvatel u nás mají Karlovy Vary, Karviná, Chomutov, Teplice a Pardubice. Naproti tomu přírůstky, nebo alespoň status quo si udržují České Budějovice a Havířov, který je vlastně suburbium Ostravy.

Jak se s těmito sociálními změnami proměnila prostorová skladba českých měst?

Do těchto suburbií se stěhuje určitý typ lidí v určitém věku a s určitými příjmy. I když nám nehrozí fiskální krize jader měst, ubírají tyto jevy městům určitou energii a potenci v rozvoji infrastruktury nebo kultury. Tím, že z měst odcházejí ti aktivnější, mění se povaha kultury. Zamýšleli jsme se nad tím, jestli se bude stěhovat kultura do suburbií, ale prozatím se nic takového neděje. Města stárnou rychleji, když odcházejí aktivnější a zámožnější obyvatelé. Pustnou jádra a zhoršuje se doprava, protože 163 000 dojíždějících se musí do Prahy dostat. A protože hodně používají soukromé vozy, město je nepřetržitě bombardováno přílivem aut, s nimiž si už nedovede poradit.

V čem se liší suburbanizace po roce 1989 od té prvorepublikové?

Suburbanizace není v českých zemích nic nového. U nás začala už před první světovou válkou. Hlavními dějišti byla sídla jako Říčany, Stránčice, Černošice, Radotín, Řevnice, Klánovice. Probíhala podél železničních tratí, protože auty dojížděl jen zlomek lidí, takže hlavním dopravním prostředkem byl vlak. První republika velice podporovala suburbanizaci, nejvíc suburbií vyrostlo mezi lety 1920 až 1938.

Jak se dokázala česká města přizpůsobit změnám po roce 1989?

Nikdo příliš nezdůrazňuje, jak jsou česká města schopna změnit svoji hospodářskou základnu. Nejlepším příkladem je Brno. Dlouho bylo označováno jako moravský Manchester, město s vynikajícím textilním průmyslem, kde se zpracovávala vlna. Pak bylo schopné se po druhé světové válce přeměnit na město strojírenského průmyslu. Po roce 1989 kromě Zetoru většina velkých strojírenských závodů zanikla a Brno se stalo univerzitním a badatelským městem. Všechny tyto změny muselo obyvatelstvo zvládnout a reorientovat se. V Praze je to velice podobné. Pražská deindustrializace znamenala konec ohromných podniků jako ČKD. Desetitisíce lidí během krátké doby musely změnit povolání. Pražská deindustrializace proběhla vcelku klidně a bez sociálních potíží a otřesů.

V Praze nebyla po roce 1989 nikdy vysoká nezaměstnanost. Domnívám se, že záchrannou sítí byl turismus. Do něj se pravděpodobně přesunula řada zaměstnanců průmyslu. Jenom hotely vyšší kategorie potřebují téměř tolik zaměstnanců, kolik mají denně hostů. Praha dokázala absorbovat hlubokou přeměnu své hospodářské základny.

Došlo k diferenciaci českých měst?

Velká města se začínají odlišovat od menších měst a zejména od zbytku země. Takže se zvyšuje polarizace v sociální oblasti. Nedochází ale k diferenciaci mezi venkovem a městem v oblasti životního stylu nebo životních hodnot. Například střední Morava dosahuje pouze 65 % hodnoty ekonomického produktu v Praze. To je na naše poměry dost veliký rozdíl, i když v Polsku a Maďarsku jsou regionální rozdíly ještě větší. Největší polarizace je mezi Prahou a zbytkem země. Na to se lze dívat různým způsobem. Ekonomům se to zdá přirozené, ale sociologové, a já k nim patřím, se obávají příliš velkých sociálních rozdílů a odcizení.

Mohl byste srovnat tyto procesy proměny v českých městech s jinými městy v Evropě?

U nás probíhají všechny tyto procesy se zpožděním vůči západní Evropě. Oproti Velké Británii jde možná o zpoždění půl století. Suburbanizace začala v západní Evropě podstatně dříve, ještě dříve proběhla ve Spojených státech. Také většina lidí v západní Evropě bydlí ve vlastním bytě nebo domě. U nás je zvláštností, že i při tlaku ekonomického systému na větší pohyblivost se obyvatelé České republiky nechtějí stěhovat. To je výrazný mentální rys české populace – usedlost a lpění na známém prostředí. Pocházím z Ostravska a vím, že na Valašsku a Ostravsku postavit dům představuje vysokou hodnotu. Týká se to ale celé Moravy. Češi jsou, dá se říci, urbánnější. Na Moravě je dům symbolicky a hodnotově známkou životního úspěchu.

Tato nechuť k mobilitě byla přítomná v české společnosti i dříve?

Po roce 1989 se prostorová mobilita výrazně snížila a teprve nyní se začíná vracet na úroveň 80. let minulého století. V pracovní a životní nejistotě lidé dávají přednost prostorové stabilitě. Umožňuje to tichá a dobrá vlastnost českého osídlení, které charakterizuje hustá síť malých a středních měst. Jestliže někdo přijde o práci v České Skalici, najde ji pravděpodobně v Náchodě nebo v Novém Městě nad Metují. České osídlení se vyznačuje hustou sítí středně velkých a menších měst, v nichž na rozdíl od podobných sídel v západní Evropě je průmysl. Máme vlastně průmyslový venkov. To umožňuje tu naši sedentariness, usedlost, usazenost. V anglosaských zemích není problém opustit dům a přestěhovat se do místa, kde se dá najít podobný dům. Naopak Češi jsou velice připoutáni k místu.

Existují nějaké historické kořeny tohoto jevu?

Na českém venkově je neobyčejně vysoký počet aut na rodinu ve srovnání s jinými evropskými sídly. Za dob socialismu existovala u nás nejhustší autobusová síť v celé Evropě a ta se samozřejmě po roce 1989 velmi ztenčila. Komunistický režim zvolil politiku, že spíše než stavět bude obyvatele dovážet z jejich bydlišť na pracoviště. Byla jsme dojíždějící země, ale ne stěhující se společnost.

Jak to vypadalo s mobilitou v jiných postkomunistických zemích?

V Polsku a zejména v Rusku vznikala celá města, kam se musely přestěhovat obrovské masy lidí. Tam neexistuje středoevropské osídlení, které vlastně umožňovalo adaptaci lidí na změny. Velké české továrny, jako Tatra v Kopřivnici nebo Škoda v Malé Boleslavi, jsou v malých městech. Výrazným příkladem je také Zlín. Česká průmyslová urbanizace se vyznačovala tím, že zcela postrádala gigantické konurbace, jako jsou polská slezská aglomerace, Porúří nebo střední Anglie. U nás jsou zvláštní seskupení malých průmyslových aglomerací, například Chomutov, Teplice, Ústí nad Labem. V evropském měřítku jsou to velice malá města. Ještě zvláštnější je střední Morava – Olomouc, Prostějov, Přerov, Kroměříž, Kojetín, Zlín jsou v takovém clusteru. V Čechách je takových shluků méně. Nebo na východní Moravě – Uherské Hradiště, Uherský Brod, Hodonín, Luhačovice – mají tyto shluky kvalitní prostředí. Mají blízko do přírody, města nejsou příliš velká a mají slušnou infrastrukturu.

Znamená to, že tato města mají do budoucna velký potenciál?

Dnes už bychom neměli hovořit o jednotlivých městech, ale jejich svazcích. Němci založili před mnoha lety Siedlungsverband Ruhr, kde města jako Dortmund, Essen, Duisburg, Düsseldorf, Bochum tvoří svazek, který se snažil velké investice do infrastruktury koordinovat. Podobně je tomu v Nizozemí. U nás jsme si nutnost této spolupráce ještě neuvědomili.

Jaké jsou tedy rysy našeho vývoje?

Posunujeme se směrem, který odpovídá evropskému modelu, spíše tomu německému. Najdeme i shody s francouzským typem osídlení, kde je silný venkov, velké hlavní město a série měst jako Lyon, Marseille. Změny probíhají pomalu, což není chyba, a hlavně bez velikých dramatických změn. A existuje u nás několik rozvojových měst, která mají elán a také dost půdy kolem sebe. To jsou například České Budějovice a města okolo nich. Např. Velešín se mění v suburbium Budějovic. Už i Tábor a Písek mají svá suburbia. Nadějný je jih Čech, od Tábora až k Českému Krumlovu. To je kvetoucí, dynamická hospodářská oblast.

Kde se nacházejí stagnující pásma?

Od Klatov až k Jihlavě vede stagnující zóna. Souvisí s mým v současnosti oblíbeným tématem periferii. To jsou místa, která jsou mimo vliv a ekonomickou dynamiku městských regionů. V těchto vnitřních periferiích u nás žije možná až jeden milion obyvatel. Tyto periferie jsou většinou na hranicích krajů. Zde se koncentruje nezaměstnanost, starší populace, nejsou zde domácnosti vybavené počítači, málo lidí s vysokoškolským vzděláním. Existují zde všechny indikátory ekonomicky i sociálně stagnujícího území. V profesích převládá zemědělství a lokální služby. Uzavíraly se zde pošty, školy, obchody a hospody. Donedávna zde probíhal úbytek obyvatelstva. Ale nyní nastal obrat a obyvatelstva začíná v těchto oblastech přibývat. Ale jsou oblasti, kde stagnace pokračuje, zejména na rozhraní mezi jižními a středními Čechami.

Kde je naopak silný rezidenční potenciál Prahy?

Rozhodně je to jihozápad a jihovýchod od Prahy.

Abychom nebyli lacině optimističtí, můžete na závěr říci, co vás nejvíc znepokojuje?

Jsem znepokojen walled cities, ohrazenými městy. Mizí veřejný prostor. Nouveaux riches nechtějí žít s ostatními lidmi. Sídla a místa s ostrahou však rostou v celém světě. To je myslím krize urbanity. Krize urbanity spočívá v tom, když část obyvatelstva se soustředí v ohrazených a kontrolovaných prostorech a opouští město. Od středověku bylo znakem města, že všichni žili dohromady a podřízeni městskému právu, v čemž se lišili od nesvobodného venkova. Žili ve veřejném prostoru ve fyzickém i právním smyslu. Bude-li tento trend pokračovat, zůstanou ve městech jen „servisní“ lidé a ti bohatí budou do města jen dojíždět, například z Brd. To by vedlo k chátrání našich měst.

PROF. PHDR. JIŘÍ MUSIL, CSC.

Nar. 1928 v Ostravě. S rodiči se pak stěhoval do Brna, Bratislavy a v roce 1939 do Prahy. V roce 1944 a 1945 byl v koncentračním táboře Bystřice u Benešova. Je absolventem Filozofické fakulty UK v Praze. V letech 1953–1958 pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu hygieny, od roku 1959 do 1982 ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury, kde založil oddělení sociologie bydlení a města, v letech 1982 až 1989 na Fakultě architektury ČVUT a v roce 1989 se stal ředitelem obnoveného Sociologického ústavu ČSAV a od roku 1991 do 1995 byl akademickým ředitelem Středoevropské univerzity v Praze. Přednášel na univerzitách v Londýně (LSE), New Yorku (The New School for Social Research), Glasgow, Amsterdamu, Hannoveru a Canterbury. Po roce 1989 přednášel na Přírodovědecké fakultě a na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze a na Středoevropské univerzitě (CEU) v Praze, Budapešti a Varšavě do roku 2002. Pracoval v letech 1965 až 1970 jako expert OSN pro Evropskou hospodářskou komisi v Evropě a byl zakládajícím členem výzkumného výboru 21 pro Městský a regionální rozvoj Mezinárodní sociologické asociace (ISA).

Obrázky:

1 Území označená červenou barvou ukazují, kam se soustřeďoval růst obyvatelstva v České republice v posledních letech. Je zřejmé, že je to značně velké území kolem Prahy a v pásmech vedoucích od Prahy na sever směrem k Liberci a na západ směrem k Plzni a Tachovu. Zároveň je zřejmé, že rostly obce kolem Brna, Ostravy, ale také kolem středně velkých měst, jako jsou Budějovice a Olomouc. Je to zřetelný doklad formování městských a metropolitních regionů.

2 Umístění výstavby bytů v letech 1997 až 2007 dokumentuje velmi dobře procesy suburbanizace v České republice a také výstavbu v rekreačních územích. Suburbanizace je velmi intenzivní v okolí Prahy, přičemž je také zřetelné, že hlavními suburbánními prostory jsou zóny umístěné jihozápadně, jižně a jihovýchodně od Prahy. Mapa naznačuje, že suburbanizace probíhá i kolem dalších českých měst. Druhým typem území, kde se postavilo hodně bytů, jsou rekreační zóny na Šumavě a v Krkonoších.

PŘIPRAVIL MICHAL JANATA

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 183     ne: 163

Doporuč

Související články:

revitalizacia_zelene.png

Revitalizácia zelene sídlisk


 

Související články

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb