přeskočit na hlavní obsah

Karel Hubáček

/up/images/featured/images/0-karelhubacek.jpg

Karel Hubáček (23. 2. 1924 - 23. 11. 2011) se v jednom ze svých nemnoha textů zamýšlel nad povoláním architekta: „Má těžké řemeslo. Ale také jednu velkou výhodu. Začíná čistým papírem. K čistému papíru - čistá duše. Jen čistota duše vede k oddanosti i ochraně povolání. Povolání je vírou tvůrce. Musí ji bránit. Bránit ji v prvé řadě sám v sobě." V polovině osmdesátých let, kdy toto své krédo psal, bylo takovéto posilování víry v architekturu opravdu zapotřebí. A Karel Hubáček ji zaštiťoval autoritou své osobnosti i kvalitou svého díla. Nic z toho nebylo v časech reálného socialismu a normalizace samozřejmé. Uchovat si čistou duši, vnitřní integritu a zároveň obhájit možnost smysluplné tvůrčí práce pro sebe i pro tým spolupracovníků nepochybně vyžadovalo velkou sílu charakteru i hluboké přesvědčení, že dobrou architekturu lze a je nutné vytvořit i navzdory blbé době. Karel Hubáček těmito lidskými kvalitami vynikal. Přitahovaly k němu do libereckého ateliéru SIAL a do tzv. Školky SIALu ty nejtalentovanější příslušníky mladé generace. Jak všichni vzpomínají, nalezli tu neuvěřitelný ostrov svobody - ovšem svobody zasvěcené architektuře. Do Liberce ale všechny přitahovalo především Hubáčkovo stěžejní dílo - vysílač s hotelem na vrcholu Ještědu. A přitahuje dodnes. V roce 1969, kdy stavba ještě nebyla dokončena, získala Perretovu cenu UIA. O několik dekád později byla v anketě českých architektů vybrána jako nejlepší stavba dvacátého století. Její nadčasová hodnota je přitom spojena s něčím tak rychle se proměňujícím, jako je technika, navíc technika vsazená do přírodního rámce. Genialita Hubáčkovy architektury spočívala právě v tom, že dokázala v sobě skloubit zdánlivě protichůdné tendence: Přesvědčení, že konstrukce není jen prostředkem, ale formotvorným prvkem -    a zároveň hledání silné výtvarné vize; inovativnost a originalitu technických řešení a zároveň respekt k místu. „Prostředí svoji myšlenkou nepřevyšuji, ale dotvářím. Nejlépe s čepicí v ruce," napsal později. Vrchol Ještědu dokázal dotvořit tvarem nebývalým, který přesto v krajinném rámci působí zcela samozřejmě, jako by si místo samo tuto formu vyžádalo.

Bylo by asi nadbytečné zde nyní rozebírat všechny Hubáčkovy realizace a neuskutečněné návrhy. Po roce 1989, kdy skončil i jeho úděl osoby spíše jen trpěné oficiální architektonickou scénou, se jeho dílu dostalo zasloužené pozornosti a několika publikací -    ať již v rámci nedávné obsáhlé výstavy SIALu nebo při příležitosti, kdy mu v roce 2005 byla - jako prvnímu žijícímu architektu - udělena Pocta České komory architektů. Proto z jeho tvorby jen připomeňme alespoň několik nejvýraznějších děl: Dům kultury v Teplicích, za který získal v roce 1989 Grand Prix světového bienale Interarch, divadlo DISK vestavěné v 90. letech do dvorany DAMU v Praze i jeho podíl na brněnském divadle Husa na provázku reprezentují stavby kulturní; ukazují mj. i to, že Karel Hubáček vždy vyhledával kontakt s ostatními uměleckými obory, dokázal pro ně vytvářet vhodný rámec a zapojovat je do vlastních staveb. Vodárenská věž a meteorologická věž v Praze z let sedmdesátých, ale i liberecký montovaný domek, v němž sám do konce života bydel, zas nejlépe dokládají jeho zaujetí technickými stránkami architektury. Z jeho nerealizovaných projektů se zdá nejpozoruhodnější dvojice návrhů z téměř stejné doby - restaurace Orchidea z r. 1966 a o rok pozdější Strojintex - které mohou symbolizovat poetický a technicistní pól Hubáčkovy tvorby.

Realizované dílo Karla Hubáčka není svým rozsahem velké, svou kvalitou však ční nad dobovým standardem jako jeho ještědský vysílač nad šedými mlhami okolních údolí. K jeho dílu budeme jistě trvale přitahováni a budeme se k němu stále vracet. Nejlépe s čepicí v ruce.

TEXT PETR KRATOCHVÍL
---

Z publikace Architekti SIAL

Jak vzpomínáte na Karla Hubáčka? Měl stejnou schopnost vás mladé architekty někam usměrňovat?

On se s námi moc nemazal. To bylo na tom nejkrásnější, že v té první době nám neasistoval, že by něco skicoval nebo vysvětloval, vůbec ne. My jsme ho viděli jednou za šest neděl, jednou za dva měsíce, když jsme měli přinést hotovou práci. Pak byla všeobecná debata, říkalo se tomu cvičení. A při těch cvičeních se na tom jak Hubáček, tak i Míra Masák podíleli. Cvičení byla v podstatě taková malá soutěž v rámci Školky i SIALu, lidi ze SIALu se toho mohli také účastnit, ale většina z nich to nedělala, leda tak Olda Bitnar nebo Lída Švarcová, ti občas také něco dodali. Styčné body v podstatě tvořili Hubáček s Masákem.

Tak se třeba během týdne řeklo, že je potřeba rychle nějaký nápad a že teda, řekněme příští pondělí, se bude prezentovat. Tak jsme měli asi čtyři dny na to, abychom přišli s nápadem. To bylo dramatické, protože se všichni zavřeli a každý něco smolil. V daný termín se všechny náměty vyvěsily a ti, kteří se zúčastnili, byli zároveň porotou.

A nejkrásnější na tom bylo, že se mluvilo tak dlouho a tak intenzivně, až z toho nakonec vylezlo, který návrh byl nejlepší. Všichni to uznali a bylo to tak.

A tohle jsem si odnesl i do svých pozdějších debat, že když se o věcech mluví s otevřeným hledím a nikdo nechce, aby vyhrál tenhle nebo tamten, a když se bavíte jen o té konkrétní věci, tak se opravdu ukáže, co je nejlepší. A nikdy to nevyhrál ten samý člověk, pokaždé někdo jiný a nám ostatním bylo líto, že se dřeme zbytečně celý víkend. Ale každý nakonec uznal, že to má nápad, který ho prostě nenapadl.

Úryvek z rozhovoru Marcely Steinbachové se Zdeňkem Zavřelem, 2008, publikace Architekti SIAL, vydavatelství Kant

Ve stati „O tvorbě architekta" píšete o tom, jaká cesta je pro architekta nejsprávnější. Obyčejná, lepší, okrášlená nebo zlatá?

Obyčejná. Z obyčejné myšlenky můžu vidět až na konec. Čím je složitější, tím je tam víc záhybů a na konec těžko vidím. Čili si dělám labyrint, kterým konec nedohledám. Obyčejná myšlenka znamená také myšlenku silnou, ne špatnou. A když je silná, tak mě udrží nad vodou. Nevím, jestli je to pravda, ale já to tak cítím a mám takovou zkušenost.

V    jednoduchosti je základ, pravdivost a síla.

V    čem vidíte největší rozdíl mezi předlistopadovou a polistopadovou architekturou?

Určitě ve svobodě. Svobodě jednotlivce, svobodě konání, svobodě rozhodování, svobodě řízení. Svoboda má svoje negativa i pozitiva. Bude chvíli trvat, než se všechno vytříbí. Myslím, že náš stát by pro to potřeboval aspoň sto let. Ale je otázka, zdali nám těch sto let vydrží.

Jednou jste mi pěkně řekl, že architektura před listopadem byla guerilla, zápasem se špatnými podmínkami a hloupostí režimu, zatímco dnes se jeví jako boj s převratnou sílou peněz. Peníze mohou opravdu architekta zkazit. Především pak dávají ohromnou sílu investorovi. Peníze diktují. Věřím však tomu, že čas a zkušenosti tuto nerovnováhu vyváží. Až budou všichni nasyceni, anebo až zvítězí rozum. Ale to se nestane nikdy, že?

Z rozhovoru Rostislava Šváchy s Karlem Hubáčkem, publikace Architekti SIAL, vydavatelství Kant

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 239     ne: 213

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb