přeskočit na hlavní obsah

Kamenné památky Královského Vyšehradu

/up/images/featured/images/kralovsky_vysehrad_kamen.png
Vyšehrad je po Pražském hradu druhým nejpamátnějším místem v Praze a jedním z nejpamátnějších míst naší historie vůbec. Počátkem minulého tisíciletí byl sídlem přemyslovských knížat i prvního českého krále Vratislava II., od té doby byl a je sídlem vyšehradské kapituly, od poloviny 17. století až do roku 1911 byl vojenskou pevností, od druhé poloviny 19. století jsou na jeho hřbitově pochovávány naše nejvýznamnější osobnosti. Z těchto i dalších důvodů byl Vyšehrad v hranicích barokního opevnění už v roce 1962 prohlášen národní kulturní památkou.

V jejím areálu se setkáváme s řadou stavebních nebo sochařských děl i jiných objektů, které jsou zcela nebo z větší části z přírodního kamene. Některým z nich už byla v literatuře věnována pozornost, jiným jen okrajově, jiným vůbec ne. Jelikož však jde o díla nebo objekty vesměs zajímavé a z převážné části i památkově chráněné, nebude jistě na škodu se s nimi seznámit souhrnně a podrobněji.

Kaple a kostely

Neodmyslitelnou součástí Vyšehradu, po roce 1061 sídla českých panovníků a po roce 1070 i církevní kapituly, byly a jsou sakrální stavby. Byla jich zde postavená celá řada, některé z nich zanikly, jiné vyrostly na místech starších staveb, výjimečně jsou zcela původní. Většina z nich byla stavěná či přestavovaná z kamene. Z nich se do dneška zachovala kaple sv. Martina a kostel sv. Petra a Pavla a spatřit je možné i odkrytou část základů kostela sv. Vavřince.

Nejstarší zachovalou sakrální stavbou na Vyšehradě je kaple či rotunda sv. Martina ve východní části areálu. Je to okrouhlá stavba s podkovovitou apsidou a lucernou z neomítnutého zdiva z opukových, výjimečně i pískovcových kvádříků a s kuželovitými prejzovými střechami. Byla založená koncem 11. nebo v první polovině 12. století a měla složitou historii. Její současná podoba je výsledkem obnovy, která byla provedena v letech 1878-1880 podle projektu architekta Antonína Bauma a z iniciativy a na náklad kanovníka Františka Kočího. Při ní dostala v roce 1879 nový pseudorománský portál a oltář. Portál z hořického pískovce se stupni ze žehrovického pískovce zhotovil kamenický mistr Karel Hartman ze Smíchova, oltářní menzu (a snad i stupně) ze sliveneckého mramoru Jan Brejcha ze Slivence.1 Další úpravy pak byly provedeny v roce 1917 (přitom vyměněny venkovní pískovcové stupně za žulové)2 a v letech 1969-1970.

Starší než kaple sv. Martina byl kostel sv. Vavřince, jehož částečně odkryté základy je možné spatřit v zahradě bývalého děkanství v Soběslavově ulici. Byla to románská trojlodní bazilika, stavěná z opukových kamenů na vápennou maltu. Při posledním archeologickém průzkumu byly odkryty části základů starší, předrománské stavby, stavěné také z opukových kamenů, ale s maltou jen hliněnou (Nechvátal 2007).

Největší a také nejvýznamnější sakrální stavbou na Vyšehradě je kolegiátní kapitulní chrám sv. Petra a Pavla, v roce 2003 povýšený na papežskou baziliku minor. Kostel byl založen kolem roku 1070 jako trojlodní románská bazilika a od té doby prošel řadou přestaveb a úprav. Z nich nejvýznamnější byla gotická přestavba po roce 1369, barokní přestavba v letech 1723-29 a konečně přestavba novogotická. Ta byla provedena podle projektu Josefa Mockera v letech 1885-87 a pak pokračovala úpravou interiéru.  Po Mockerově smrti v roce 1899 ji v letech 1902-03 dokončil výstavbou nového k západu vysunutého hlavního průčelí se dvěma věžemi Josef Mikeš. Kamenické práce, včetně prací v interiéru, po celou tuto dobu prováděl Josef Uzel ze Smíchova.3 V letech 1979-95 pak proběhla generální oprava a úprava chrámu, která však jeho vnější podobu nezměnila.4

Chrám v současné podobě je trojlodní bazilikou s pětibokým závěrem na východě a hlavním průčelím se dvěma věžemi na západě. Toto průčelí i věže, stejně jako architektonické prvky z novogotické přestavby (ostění a kružby oken, římsy, sokl) na zbývající omítnuté části chrámu, jsou z hořického pískovce. Z něho jsou nejspíš také sochy sv. Petra a Pavla s anděly po stranách a Kristem uprostřed nahoře na štítu hlavního průčelí. Ty podle návrhu sochaře Štěpána Zalešáka vytesal v letech 1902-03 kamenosochař František Hnátek. V téže době také prvně jmenovaný navrhl a druhý ve francouzském pískovci provedl reliéf Poslední soud v tympanonu nad hlavním vchodem. Střecha hlavní i obou bočních lodí je pokrytá tmavou kulmskou břidlicí ze Svobodných Heřmanic, kterou v osmdesátých letech minulého století položili pokrývači z tamního JZD.

Také interiér chrámu a jeho mobiliář jsou z převážné části výsledkem novogotické přestavby z konce 19. století i rozsáhlé úpravy z konce 20. století. Uplatnění přitom kromě hořického pískovce (architektonické články, prahy kaplí) nalezly i naše a cizí mramory a výjimečně i opuka, a to hlavně na dlažbě a kamenných částech oltářů. Většinou byly použité kameny nové, někdy (např. pro oltář v kapli sv. Maří Magdaleny z roku 1894) ale i přepracované kameny z dřívější barokní výzdoby.   

Nejčastěji se v interiéru chrámu setkáváme s červenými mramory, které mají sice stejnou nebo podobnou barvu, ale nepochybně různý původ. Ten se u prvků z novogotické úpravy obtížně rozlišuje, zejména když v kapitulním archivu k tomu prakticky nejsou konkrétní informace (účty aj.). Určitě však mezi nimi převládá červený mramor slivenecký, z něhož jsou prokazatelně části zábradlí presbytáře, sokl dřevěné kazatelny, oltář v kapli P. Marie Šancovské a části oltáře v kapli sv. Maří Magdaleny. Z geneticky i vzhledově podobného mramoru z kapitulního lomu Hvížďalka u Kosoře je deska hlavního oltáře a jeho tumba i postranní stolky a stupně. Červený slivenecký a možná i kapitolský mramor se vyskytují pravděpodobně i na menzách dalších oltářů a jejich pódiích, ale s nimi nepochybně i další červené mramory jiné provenience. Na desce a soklu oltáře v kapli sv. Františka z Assisi je to červený výrazně bíle skvrnitý rakouský salcburský mramor Rotscheck, na oltářní desce v kapli Krista krále červený mramor s velkými bílými obláčky, pravděpodobně suchomastský.

Celkem spolehlivě lze na menzách oltářů v některých bočních kaplích určit mramory italské. Z bílého kararského mramoru je střední část menzy oltáře v kapli sv. Františka z Assisi a hlavice a patky sloupků oltářních menz v kaplích sv. Josefa a sv. Anny, ze šedobílého pak desky menz v kaplích sv. Anny, sv. Josefa a sv. Maří Magdaleny. Šedý, světle nebo naopak tmavě žíhaný mramor Bardiglio byl použit na oltářní menzu v kapli českých patronů (s různobarevnou mozaikou na antependiu), a také na pódium pod oltářem (s červeno-černo-bílou mramorovou mozaikou). Dříky dvojic sloupků v menzách oltářů v kaplích sv. Anny a sv. Josefa jsou z načervenalého rovněž italského mramoru (Veronese?).

Při obnově chrámového interiéru v devadesátých letech 20. století byl použit výhradně mramor slivenecký. Z červeného je nová dlažba celého chrámu včetně kaplí i obklad stupňů presbytáře (provedlo VD Štuko), a také masivní deska nového hlavního oltáře (návrh akad. architekt Josef Hlavatý), posvěceného 29. června 1992. Z šedé odrůdy sliveneckého mramoru byl v roce 1995 zhotoven nový podstavec Piety v kapli P. Marie Bolestné a obruby pódia pod ním.  

Výjimkou mezi kameny použitými v interiéru chrámu je opuka, z níž je menza oltáře v kapli sv. Klimenta z roku 1902. V této kapli je také jeden z nejpozoruhodnějších vyšehradských kamenných artefaktů, románská tumba sv. Longina, podle Zuzany Všetečkové (2002) spíše ale prvního českého krále Vratislava II. Je 215 cm dlouhá, 78 cm široká, 60 cm vysoká a 40 cm hluboká, zdobená po celém obvodu obloučkovým vlysem a na obou čelech a jednom boku uprostřed řeckým křížem. Podle petrografického rozboru (Štrouf-Zavřel 2004) je z bělavé, místy narezavělé, středně až hrubě zrnité polymiktní arkózy. Při archeologickém průzkumu na sousedním hřbitově v místě hrobky mlynáře Odkolka (nyní sochaře Bendy) – a tedy v místě někdejší jižní lodi románské baziliky – byl v roce 1974 objeven a v roce 1978 vyzdvižen jiný sarkofág (Nechvátal 2004). Má podobné rozměry, ale jednodušší výzdobu (na čelních stěnách vtesaný řecký kříž) a je rozlomen na tři části. Je z narezavěle tmavočerveného středně až hrubě zrnitého železitého křídového pískovce (Štrouf-Zavřel 2004) a nyní je vystaven v nedalekém Gotickém sklepě.

Sochy a pomníky

Všechny tři vyšehradské sady zdobí několik soch, sousoší nebo pomníků, až na výjimky kamenných. Ve Štulcových (původně Svatováclavských) sadech je to jednak jezdecká socha sv. Václava, jednak pomník probošta Václava Štulce.

Jezdeckou sochu sv. Václava vytvořil pražský sochař Jan Jiří Bendl, a to na objednávku   novoměstské obce z 16. listopadu 1678 (Schottky 1831). Kámen ze žehrovského lomu, tedy žehrovický pískovec, mu měl k tomu dodat pražský měšťan a kameník Jan Jáchym Bureš, který měl také hotovou sochu postavit na novou kašnu na tehdejším Koňském trhu, nyní Václavském náměstí. Socha sem byla umístěná v roce 1680, ale v roce 1827 byla přemístěná o něco výše a na nový podstavec ze žehrovického pískovce, který navrhl architekt Josef Kranner. V roce 1879 ji město na žádost probošta Štulce darovalo kapitule a socha byla i s podstavcem přemístěná na Vyšehrad před nové proboštství5 a v roce 1902 na dnešní místo (Karlach 1905). Zde socha stála až do roku 1960, kdy byla nahrazena kopií. Tu z hořického pískovce z Podhorního Újezda (z bloku 140 x 350 x 350 cm) v letech 1956-57 zhotovili sochaři Jiří Novák a Zdeněk Menšík.6 Originál sochy byl uložen v depozitářích Muzea, později Galerie hl. města Prahy – a od roku 1990 je v Lapidáriu Národního muzea.

V sousedství sochy sv. Václava stojí pomník probošta Václava Štulce, který z iniciativy a na náklad probošta Mikuláše Karlacha navrhl sochař Štěpán Zalešák. Pomník tvoří bronzová busta na nejprve úzkém a pak rozložitém masivním čtvercovém podstavci z tmavočerveného permského, nejspíš nučického pískovce, částečně navětralého. Pomník byl odhalen 29. června 1910, ale v jiné než současné podobě. Podle fotografie, kterou otiskl časopis Pestrý týden 12. června 1914, stál totiž nad současným podstavcem a bustou vysoký a mimořádně bohatě zdobený novogotický baldachýn. Ten zde ale už není; proč a kdy byl odstraněn, se nepodařilo zjistit. Je nanejvýš pravděpodobné, že se svojí neúměrně bohatou výzdobou podlehl nepříznivým vlivům ovzduší, zejména pokud byl rovněž z permského pískovce jako spodní masivní podstavec.

V nedalekých Karlachových sadech stojí dvě kamenné sochy. Starší je socha sv. Jana Nepomuckého, zřízená v letech 1894-95 opět z iniciativy a nákladem probošta Karlacha. Sochu v podobě obdobné soše sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě vytesali bratranci Josef a František Ducháčkové, novogotický podstavec s předloženými stupni zhotovila firma Ludvíka Šaldy.7 Socha stejně jako podstavec je z hořického pískovce a byla vysvěcena 16. května 1895.

Nedaleko od ní bylo 29. června 2003 odhaleno nejnovější sochařské dílo na Vyšehradě, pomník probošta Mikuláše Karlacha. Z božanovského pískovce je vytvořil akademický sochař Pavel Malovaný.

Nejvýznamnější sochařská díla na Vyšehradě zdobí rozsáhlou travnatou plochu (po zbrojnici, zaniklé v roce 1927) Vyšehradských sadů jižně od kostela sv. Petra a Pavla. Jsou to čtyři monumentální přes 4 m vysoká sousoší, která na náměty z českých bájí na základě smlouvy s pražskou obcí z 29. července 1882 vytvořil pro Palackého most Josef V. Myslbek. Sousoší byla postavena na mýtních domcích, na pražské straně mostu sousoší Přemysl a Libuše a Lumír a Píseň, na smíchovské straně sousoší Záboj a Slavoj a Šárka a Ctirad. Díla přímo na mostě podle Myslbekových modelů vysekali bratranci Josef a František Ducháčkové, prvá dvě v letech 1887-90, Šárku a Ctirada v letech 1892-95,8 a to z hořického pískovce, z velké stěny Panského lomu u Podhorního Újezda (Woldřich 1899). V Archivu HMP (MHMP, 1891-1900, k. č. 1027) bylo zjištěno, že sousoší Záboj a Slavoj vysekal v letech 1894-95 sochař Čeněk Vosmík. Při spojeneckém náletu na Prahu 14. února 1945 bylo sousoší Přemysl a Libuše prakticky zničené a sousoší Lumír a Píseň poškozené. V roce 1947 bylo toto i obě nepoškozená sousoší z mostu sejmutá a o rok později postavená na dnešní místo na Vyšehradě. Sousoší Přemysl a Libuše ale muselo být nahrazené kopií, kterou z hořického pískovce v letech 1954-57 zhotovili a v červenci 1977 osadili pracovníci Ústředí uměleckých řemesel (Molín 1977).

Posledním exteriérovým sochařským dílem na Vyšehradě je barokní pískovcová socha sv. Ludmily, pravděpodobně od Michala J. J. Brokoffa. Z bývalé Společenské (nyní Botanické) zahrady Na Slupi ji pro Vyšehrad získal probošt Štulc a od roku 1880 stojí v pseudorománské výklenkové kapličce (architekt Antonín Baum) na jihozápadním rohu hřbitovního oplocení před chrámem sv. Petra a Pavla. Vysvěcená byla 27. června 1880.9

Na Vyšehradě je ale ještě šest pozoruhodných kamenných sochařských děl, za kterými  musíme do kasemat, do podzemního sálu Gorlice. Jsou to originály barokních soch a sousoší z Karlova mostu z různých našich pískovců. Jako první sem bylo umístěné sousoší P. Marie se sv. Bernardem (M. W. Jäckel 1709) a sochy sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského (obě J. B. Kohl 1708) a socha sv. Vojtěcha (M. J. Brokof 1709), které byly na mostě nahrazeny kopiemi v letech 1970-79. V roce 2000 k nim pak přibyly originály sousoší sv. Anny (M. W. Jäckel 1707) a sv. Ludmily (A. Braun kolem roku 1730). Zde jsou tyto vzácné originály dobře chráněny před škodlivými vlivy pražského ovzduší, ale bohužel tak unikají pozornosti běžných návštěvníků Vyšehradu, z nichž většina o nich asi ani neví.

Ostatní kamenné objekty

Kromě již popsaných stavebních nebo sochařských děl se na Vyšehradě setkáváme s několika dalšími zajímavými solitérními kamennými objekty.

Nejznámější a také nejzáhadnější z nich je tzv. Čertův sloup v jihozápadním rohu Karlachových sadů, na místě bývalé strážnice. Tvoří ho trojice různě dlouhých (na povrchu 160-230 cm) a tlustých (48-52 cm) a různě zakončených sloupů, sestavených do jakési trojnožky se spodními konci zapuštěnými do země. Všechny jsou z biotit-amfibolového granodioritu sázavského typu středočeského plutonu s četnými černými bazickými uzavřeninami, který se nejblíže Vyšehradu vyskytuje až v Posázaví. Hornina nejdelšího sloupu je všesměrně zrnitá, u zbývajících ale výrazně usměrněná, což dokládá, že se jedná o fragmenty minimálně dvou sloupů. Na spodní straně prostředního (délkou) sloupu je neuměle vytesaný a nesrozumitelný nápis. Hmotnost celé sestavy je přinejmenším 3 tuny.

Současné umístění a uspořádání sloupu není zdaleka původní. Podle první písemné zmínky o něm z roku 1609 ležel na hřbitově kostela sv. Jana (dnes Stětí sv. Jana), ale podle další zmínky z roku 1632 měl už být v kostele sv. Petra a Pavla. Odtud byl v roce 1787 vynesen na sousední hřbitov a teprve v roce 1894 na dnešní místo. S Čertovým sloupem je spojená řada pověstí. Podle nejznámější z nich ho měl přinést čert až z Říma, podle jiné ho na Vyšehrad vystřelili z praku husité při jeho obléhání. Tyto i další pověsti a fakta o záhadném objektu byly nedávno zrekapitulovány na stránkách tohoto časopisu (Rybařík 2006).

Jiným „záhadným“ kamenným objektem je asi 90 x 45 x 35 cm velký nepravidelný pískovcový blok, postavený na výšku v severozápadním rohu Karlachových sadů. Podle Jiřího Slouky (2005) je to nejspíš menhir.  Pravděpodobně  jde ale jen o jeden z posledních kamenů (druhý leží několik kroků východně), vybouraných z okna při novogotické přestavbě kostela sv. Petra a Pavla, které sem nechal navézt probošt Karlach a uspořádat v jakousi skalku. Na ni pak v roce 1898 nechal umístit obrázek P. Marie a před něj klekátko (Karlach 1905).

Na protějším konci Karlachových sadů stojí od jejich úpravy z let 1999-2000 poslední zdejší kamenný objekt, půvabná klasicistní fontánka. Její střední původní část je ze žehrovického pískovce, spodní nová část s obrubou kolem z pískovce božanovského. Fontánka stávala původně na Fügnerově náměstí, po náletu 14. února1945 byla přemístěná  k Pinkasově synagoze, pak byla v depozitáři a od roku 1976 na Karlově (Kolmanová 2001).  Do provozu na Vyšehradě byla uvedená 29. června 2000.

U hradební zdi naproti chrámu sv. Petra a Pavla z dlažby vystupuje nepravidelný asi 120 cm vysoký a maximálně 105 cm široký, nahoru se zužující blok z tmavé hlubinné vyvřeliny (diorit?).  Podle milovníků záhad se jedná opět o „menhir“, ale ve skutečnosti jde jen o kamenný podstavec někdejšího kovového křížku. Dokládá to asi 14 cm široká a 13 cm hluboká otevřená kapsa, vysekaná pro něj na horní zadní hraně podstavce, a také cementem zarovnaná úzká protáhlá plocha před ní.

Jako menhir je označovaná nepravidelná asi 105 cm vysoká a max. 42 cm široká kamenná stéla v severovýchodním sousedství rotundy sv. Martina. Pochází z Bernova (nyní Záboří) severně od Chomutova, odkud sem byla přivezená a vztyčená v říjnu 2003.10  Je z navětralé načervenalé dvojslídné okaté ortoruly krušnohorského krystalinika.

Vyšehradské opevnění

Vyšehradská skála nad soutokem Vltavy a Botiče měla sice mimořádně vhodné přírodní podmínky pro ochranu akropole na svém temeni, ale i tak je bylo nutné posilovat uměle. První opevnění zde vzniklo nejspíš už na počátku minulého tisíciletí a v letech 1340-50 bylo zesílené v rámci opevnění celé Prahy zděnými hradbami. V polovině 17. století se Vyšehrad stal významnou barokní pevností a byl jí nepřetržitě až do roku 1911.

Za nejstarší prvek vyšehradského opevnění je možné považovat tzv. románský most, odkrytý na severním okraji Vyšehradských sadů, který byl postaven koncem 11. nebo v první polovině 12. století jako součást opevnění Přemyslovského paláce. Byl postaven z opukových kvádříků a šikmo kladených plochých, rovněž opukových kamenů.

Z gotického opevnění se zachovalo torzo brány Špička (původně Horní nebo Táborská), v ulici V pevnosti u čp. 10/9. Je z kvádrů nažloutlých až narezavělých křídových pískovců, ale při patě západního portálu můžeme spatřit i tmavý diabas. Směrem k severu na něj navazuje asi 140 m dlouhý úsek neomítnutých gotických hradeb, stavěných z lomového kamene, zejména z opuky, zčásti i z břidlice nebo vápence, ale třeba i cihel.

Barokní opevnění, vybudované především v letech 1654-85, se zachovalo prakticky v původní podobě. Tvoří ho šest bastionů, spojených kurtinami, a předsunuté východní opevnění se dvěma bastiony. Vnější eskarpová zeď byla postavená z lomového kamene a z lícní strany armovaná cihlovým pláštěm a na nárožích a v korunách pískovcovými kvádry. Jako lomového kamene bylo použito opět hlavně opuky, zčásti i břidlice, na pískovcové prvky hlavně žehrovického pískovce.

Pískovce byly použity i na obě barokní brány. Starší (z let 1655-56) Táborská brána má střední neomítnutou část z kvádrů nažloutlých až narezavělých křídových pískovců se sokly z pískovce žehrovického. Mladší (před rokem 1670) a výstavnější Leopoldova (Francouzská) brána byla postavená z velkých kvádrů žehrovického pískovce, z něhož jsou i ozdoby (orel, koule, lvi) na atice a tři znaky a maskaron na štítu vnějšího průčelí. Nejmladší (z roku 1841) Cihelná (Nová, Pražská) brána je z cihel, ale římsu a ostění na vnitřním průčelí i pilíře a ostění uvnitř má ze žehrovického pískovce a římsu a také sokly na vnějším průčelí z červeného permského pískovce.

Součástí vyšehradské barokní pevnosti byla samozřejmě řada vojenských objektů. Jedním z nich byla i rozsáhlá zbrojnice z let 1656-59 v prostoru dnešních Vyšehradských sadů, která ale v roce 1927 vyhořela a byla stržena. Zachovaly se však z ní dva portály ze žehrovického pískovce, které byly v roce 1935 postaveny – rubovými stranami k sobě – nad průchod z Vyšehradských sadů k chrámu sv. Petra a Pavla.

Vyšehradský hřbitov


Vyšehradský hřbitov je nejznámějším a nejnavštěvovanějším místem v areálu Národní kulturní památky Vyšehrad. Z původně malého farního hřbitova u kostela sv. Petra a Pavla se od šedesátých let 19. století stalo zásluhou proboštů Štulce a Karlacha národní pohřebiště. Jejich snaha vyvrcholila v letech 1889-93 vybudováním Slavína, hromadné hrobky nejvýznamnějších osobností českého národa, na východním okraji hřbitova. To už byla sousední severovýchodní část hřbitova ohraničena arkádou s hrobkami, vybudovanou v letech 1887-89 podle návrhu architekta Antonína Wiehla. Ta byla v letech 1894-99 prodloužená dál k západu a v roce 1915 architektem Josefem Sakařem uzavřená vůči severozápadu. Na takto vymezeném prostoru je v současné době kromě Slavína a devíti řeholních pohřebišť 14 oddělení a v nich přes 1200 hrobů.

Slavín byl vybudován v letech 1889-93 podle návrhu architekta Antonína Wiehla a na náklad obchodníka Petra Fischera. Dokončen byl v roce 1929 a v letech 1998-2001 péčí spolku Svatobor důkladně obnoven (Liška 2006). Jeho ústředním objektem je památník v podobě mohutného vysokého kvádru se sochou okřídleného Genia vlasti s katafalkem na vrcholu a sochami Vlasti truchlící a Vlasti jásající po stranách, které vytvořil sochař Josef Maudr. Je celý z hořického pískovce, pouze nízký sokl má ze šedé žuly. Na západním průčelí nese tři velké nápisové desky z leštěné černé švédské žuly, na východním průčelí podobné desky ze šedého vápence. Památník se vypíná nad širokým schodištěm s balustrádovým zábradlím po stranách a s obřadním stolem před bronzovým křížem uprostřed. Stupně, madla i pilířky zábradlí a podstavec kříže jsou ze šedé žuly, sloupky zábradlí z bělavého mramoru (tyrolského?) a stůl z hořického pískovce. Ochoz za památníkem má žulovou dlažbu a na stěnách, obložených hořickým pískovcem, sedmnáct nápisových desek z leštěné černé švédské žuly. Vlastní hrobka pod památníkem má stěny obložené bílým a šedým mramorem a výklenky pro rakve zakryté nápisovými deskami, rovněž z leštěné černé švédské žuly.

Naprostá většina hrobů na okolním hřbitově má náhrobky, některé honosné, jiné prosté, některé se sochařskou výzdobou, jiné bez. Některé náhrobky jsou z umělého kamene, naprostá většina ale z kamenů přírodních nejrůznější povahy a provenience. Při takovéto různorodosti je obtížné sestavit jejich nějaký systematický přehled, už proto, že určit povahu a původ použitých kamenů je – zejména u starších náhrobků – obtížné nebo přímo nemožné. Proto je v následujícím věnována pozornost jen kamenům spolehlivě určitelným, a to především na náhrobcích osobností významnějších nebo jinak zajímavých.11

Mezi přírodními kameny, s nimiž se setkáváme na náhrobcích Vyšehradského hřbitova, převládají kameny tvrdé, tj. hlubinně vyvřelé, a především tmavé. V minulosti byly nejoblíbenější (ale také nejnákladnější) černé švédské žuly, levnější a dostupnější pak naše syenity. Ty se začaly uplatňovat od 2. světové války, kdy zásoby švédské žuly byly vyčerpány a její dovoz zastaven. Mezi nimi získal největší oblibu nazelenale černý syenit šluknovský, s nímž se na Vyšehradském hřbitově setkáváme například na hrobech sochaře Karla Pokorného, malířů Františka Muziky a Františka Zikmunda, spisovatele Karla Bradáče, herce Vladimíra Šmerala, akademika Václava Vojtíška, krasobruslařky Hany Maškové, generála Eduarda Ureše atd. Nejzajímavější z nich je náhrobek scénografa Františka Tröstera s horní částí v podobě písmene omega, posledního písmena řecké abecedy, symbolizující konec.

Jiným pěkným a oblíbeným naším tmavým kamenem bylo dnes již netěžené nazelenale černé peceradské gabro. Na Vyšehradském hřbitově je ale spíše výjimkou, např. na náhrobku básníka Vítězslava Nezvala nebo hudebních skladatelů Jiřího Maláska a Zdeňka Folprechta. Častěji se zde ale setkáváme s jiným naším tmavým kamenem, prachatickým nebo křišťanovským dioritem. Ten je na rozdíl od předchozích tmavých kamenů měkčí a tedy vhodný i pro sochařské zpracování. Ladislav Šaloun ho již v roce 1914 vybral pro náhrobek hudebního skladatele Antonína Dvořáka a někdy v té době František Úprka pro výzdobu náhrobků politika Bedřicha Pacáka, rodiny Vávrových a snad i báňského inženýra Antonína Honla. Stanislav Hanzík zase tento diorit použil na bustu fotbalového internacionála Josefa Bicana nebo skulpturu na blízkém hrobě rodiny Kučových, přičemž v obou případech jsou náhrobky doplněné prvky z téhož dioritu leštěného.

Poměrně běžným kamenem v náhrobcích na Vyšehradském hřbitově jsou žuly a mezi nimi především žuly šedé. Je to světlejší žula požárská, tmavší porfyrická sedlčanská a řada dalších, většinou obtížně určitelných. To ale neplatí o šedorůžové porfyrické žule liberecké, kterou poznáváme například na náhrobku malíře a grafika Karla Svolinského, spisovatele Karla Strnadela nebo rodiny Kaprasových. Je z ní také miniatura památníku konce 2. světové války u Slivice na Příbramsku na hrobě jeho autora, architekta Václava Hilského. Z červené drobnozrnné žuly je náhrobek s částečně opracovaným velkým balvanem (údajně z Kozlova u Litomyšle) na hrobě historika a politika Zdeňka Nejedlého, z matně červené drobnozrnné žuly náhrobek nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyerovského nebo z naopak sytě červené hrubozrnné švédské žuly trojice pilířů na hrobě historika Václava Husy.

Některé, zejména starší náhrobky (například už básníka Václava Hanky z roku 1861) byly z různých pískovců. Z nejrozšířenějšího hořického pískovce je velká Bílkova socha na hrobě spisovatele Václava B. Třebízského nebo sousoší a výplň arkády na hrobce rodiny Mildových od Stanislava Suchardy, jakož i jeho vlastní náhrobek. Neobvykle a zajímavě (polokoule) je řešen pískovcový náhrobek na hrobě muzikologa Olega Podgorného.

S mramory se na Vyšehradském hřbitově setkáváme především u arkádových hrobek. Jsou to především mramory italské, hlavně bílý kararský, ale i bílý tyrolský (Vosmíkův Kristus na hrobce rodiny Kolajových). Z něho je pravděpodobně i socha sedící ženy, sypající růže na hrobě rodiny Mílových se signaturou ŠALOUN, ve skutečnosti ale dílo Stanislava Suchardy. Z našich bílých mramorů jsou zde zastoupené především mramory slezské, například v podobě tulipánů na hrobě hudebního skladatele Ludvíka Podéště. Dříve byl oblíbený i červený mramor slivenecký (například hrobka pražského purkmistra Václava Bělského), který ale špatně odolává povětrnosti. Totéž platí o bílém lasturnatém vápenci, například na soše nad hrobem malíře Cypriána Majerníka.

V poslední době i na Vyšehradský hřbitov pronikly některé dovážené netradiční kameny, například migmatity na náhrobcích operního pěvce Přemysla Kočího, herců Vladimíra Ráže či Vlasty Buriana, které se však svojí texturou a barevností na takový hřbitov příliš nehodí.

Výše uvedený přehled přírodních kamenů v náhrobcích na Vyšehradském hřbitově naznačuje jejich mimořádnou různorodost, která na tak malé ploše nemá u nás obdobu.     

Václav Rybařík

Poznámky:
1 Archiv kolegiátní kapituly vyšehradské (Národní archiv Praha), kart. č. 110.
2 Tamtéž, kniha č. 92.
3 Většina údajů o novogotické přestavbě získána v archivu kolegiátní kapituly vyšehradské (Národní archiv Praha), kart. č. 107-110, a v memoárech M. Karlacha Paměti proboštů vyšehradských… z roku 1905.
4 Nechvátal, B.: 1995 – Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě v 19. století a jeho současná generální oprava.  In: Zprávy Klubu za starou Prahu, č. 2, s. 32-44.
5 Archiv kolegiátní kapituly vyšehradské (Národní archiv Praha), kart. č. 111.
6 Osobní sdělení akad. sochaře Jiřího Nováka.
7 Viz pozn. 5.
8 Administrační zpráva královského hlavního města Prahy za rok 1895, s. 79.
9 Viz pozn. 5.
10 Osobní sdělení D. Kolmanové ze správy NKP Vyšehrad. Podle PhDr. L. Ondráčkové z Oblastního muzea Chomutov se ale o menhir v žádném případě nejedná.
11 Umístění hrobů lze zjistit např. v nejnovějším průvodci Vyšehradský hřbitov (V. Potoček 2005).

Literatura (mimo titulů v poznámkách) :
Blahota, J.: 1998 - Plastika a skulptura 20. století na Vyšehradském hřbitově. In: Kámen 4, č. 1, s. 61-70.
Březinová, D. – Bukovanská, M. – Dudková, D. – Rybařík, V.: 1996 - Praha kamenná. Praha.
Karlach, M.: 1905 - Paměti proboštů vyšehradských z poslední doby a sice od r. 1781 až do 1905. Praha.
Kolmanová, D.: 2001 - Historie Vyšehradských sadů. In: Královský Vyšehrad II. Kostelní Vydří, s. 344-357.
Liška, V.: 2006 - Slavín. Zpráva o rekonstrukci. Praha.
Molín, J.: 1977 -  Přemysl a Libuše na Vyšehradě. Praha´77, č. 10, s. 15.
Nechvátal, B. – Hyhlík, V.: 2000 -Vyšehrad. Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla. Velehrad.
Nechvátal, B.: 2004 - Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Archeologický průzkum. Praha.
Nechvátal, B.: 2005 - Rotunda sv. Martina na Vyšehradě. In.: Archeologia historica, č. 30, Brno, s. 351-358.
Nechvátal, B.: 2007 - K archeologickému poznání baziliky sv. Vavřince na Vyšehradě. In: Královský Vyšehrad III., Kostelní Vydří, s. 243-278.
Rybařík, V.: 2006 - Čertův sloup na Vyšehradě - pověsti, dohady, fakta. In: Kámen 12, č. 1, s. 17-23.
Schottky, J. M.: 1883 - Prag wie es war und wie es ist.  I. Bd., Prag, s. 396.
Slouka, J.: 2005 - Záhadné objekty Pražského Vyšehradu. In: Kámen 11, č. 2, s. 15-22.
Soukupová, H.: 2005 - K problematice Vyšehradu. In: Průzkumy památek 12, č. 2, s. 3-54.
Štrouf, R. – Zavřel, J.: 2004 - Petrografický rozbor dvou vyšehradských románských sarkofágů. In: Nechvátal, B.: 2007 - Kapitulní chrám sv. Petra a Pavla. Archeologický průzkum, s. 656-659.
Všetečková, Z,: 2007 - Sarkofág krále Vratislava II. na Vyšehradě ? In: Královský Vyšehrad III., Kostelní Vydří, s. 203-242.
Woldřich, J. N.: 1899 - Geologicko-palaentologické příspěvky z křídového útvaru u Ostroměře. In: Věstník král. české společnosti nauk, tř. math.- přírod., XXVII.

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­

Líbil se vám článek?

ano: 156     ne: 189

Doporuč

Všechno o: Památky
firmy, články, foto

 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb