Kamenná krása Kutné Hory

O kráse kutnohorské architektury se již napsalo mnohé, méně se však ví o původu a zdrojích kamene, který byl při stavbě místních kamenných skvostů používán. Tak jako na jiných místech, byl i zde využíván především stavební materiál, který byl k dispozici přímo na místě nebo v blízkém okolí.
Podíváme-li se na geologickou mapu Kutnohorska, zjistíme, že se na jeho geologické stavbě podílejí především krystalické břidlice kutnohorského krystalinika, na které nasedají sedimentární horniny křídového, terciérního a kvartérního stáří. Kutnohorské krystalinikum tvoří metamorfované horniny, z nichž nejvíce se uplatňují dvojslídné ortoruly, migmatity, svory a svorové ruly. V nich jsou uložena drobnější tělesa amfibolitů, v menší míře i eklogitů, hadců, mramorů a skarnů. Především ve východním a severovýchodním okolí města překrývají horniny krystalinika křídové (mořský cenoman, spodní a střední turon) sedimenty, které vznikly při druhohorní mořské záplavě. Pouze na několika místech je v depresích krystalinického podloží zachován též sladkovodní cenoman. Cenomanské sedimenty tvoří hlavně vápnité pískovce a organodetritické písčité vápence, objevíme zde však i křemité, jílovité a glaukonitické pískovce. Zatímco v Kutné Hoře a v jejím nejbližším okolí převažují vápnité pískovce, v okolí Mezholez převažují vápence s vedlejší až podřadnou písčitou příměsí. Sedimenty turonu reprezentují vápnité jíly a slínovce. V okolí Kutné Hory dosahují cenomanské sedimenty 25 - 30 m mocností, turonské okolo 30 m.

Pro stavební použití byly nejvýznamnějšími horninami především vápnité pískovce a organogenní vápence mořského cenomanu, které se získávaly hlavně v prostoru mezi Kutnou Horou a Mezholesy. Budeme-li pozorně sledovat vápencové zdivo středověkých kutnohorských památek, např. chrámu sv. Barbory či kostela sv. Jakuba, objevíme v něm množství nápadných úlomků fosilních živočišných schránek. Z největší části se jedná o úlomky mlžů - rudistů a exogyr, část detritu však pochází i ze skeletu ježovek, mechovek a z vegetativních stélek řas. Tyto vápence, které byly v minulosti těženy v okolí Mezholez a Miskovic (z. od Kutné Hory), tvoří někdy svrchní polohy kvádrových pískovců, většinou jsou však jejich příbřežní facií vázanou na ostrovní zónu tvořenou Vysokou, Miskovickým a Opatovickým vrchem. Organodetritické vápence mají většinou masivní texturu a jsou v celém souvrství hrubozrnné. V bazálních a nejvyšších polohách jsou dokonce vložky velmi hrubozrnného materiálu. Klein (1960), který tyto vápence studoval, uvádí, že vedle rudistů a exogyr (Exogyra columba) žijících v příbojové zóně a tvořících hlavní podíl organického detritu, patří část ústřicím, spondylům a limám. Poměr úlomků schránek mlžů k úlomkům skeletů ostatních organismů (mechovek, řas aj.) ve vápencích je velmi proměnlivý. Největší převahu mlžů mají vápence organodetriticko-kalové a písčité (až 37:1). Základní hmotu vápenců tvoří převážně jemnozrnný kalcit. Obsahy CaCO3 kolísají mezi 60-80 % u šedavých a 80-90 % u šedobílých lavicovitých vápenců. Nejvyšší obsahy (92 %) CaCO3 mají deskovité vápence posledního sedimentačního cyklu. Pro stavební účely byly využívány především lavicovité, šedobílé a středně zrnité vápence, které byly v minulosti těženy v lomu Štukovka (1 km jv. od Mezholez). Odtud též podle historických pramenů pochází materiál z nejstarší části chrámu sv. Barbory. Tento vápenec byl zčásti využíván nejen při stavbě dalších budov, zdí a zídek; jsou z něho vytvořeny i sochy Františka Bauguta umístěné před Jezuitskou kolejí, skulptury na budově kláštera voršilek a morový sloup. Ze zdejších vápenců bylo též v minulosti páleno vápno, o čemž svědčí dochované ruiny malých šachtových pecí u Podolákova lomu u Miskovic. Toto vápno bylo používáno při rekonstrukci historických budov v Kutné Hoře, neboť se dobře pojilo se starým zdivem. Činnost v miskovickém i mezholezském lomu byla ukončena v roce 1967. V okolí těchto dvou lomů se nachází celá řada drobnějších, dnes již vesměs opuštěných lůmků.

Vedle vápenců byly velmi významné i zdejší vápnité pískovce, které mají bělošedou až žlutošedobílou barvu, jsou středně zrnité, výrazně lavicovité a mají kvádrovou odlučnost. Zhruba polovina horninové hmoty je tvořena křemenem, jehož zaoblená zrnka jsou tmelena kalcitem s hojnými kalcifikovanými fosiliemi. I když tyto pískovce nejsou příliš kvalitní, používaly se v minulosti z nedostatku vhodnějšího kamene nejen pro různé stavební účely, ale byly zčásti využívány i pro zhotovování architektonických doplňků a plastik. Tyto pískovce objevíme na mnoha místech, nejen ve zdivu městských domů, ale i v nejslavnějších kutnohorských památkách. Nejstarší známý lom Na Ptáku (dnes tzv. Sklenářův dolík), který se rozkládal na úpatí Kuklíku, je připomínaný již v roce 1410. Patřil zčásti sedleckému klášteru a zčásti městu. Kámen z tohoto lomu byl patrně použit již na stavbu sedleckého kláštera a později i na stavbu chrámu sv. Barbory. Několik kamenolomů bylo již ve středověku založeno v pískovcových vrstvách na západním a jihozápadním okraji města (např. v údolí Bylanky). Pískovce byly opracovávány hlavně na stavební blokový kámen, schody a patníky. Nejdéle v činnosti do roku 1980 byl Vyšatův lom (Vyšatova skála), který se rozkládá nedaleko chrámu sv. Barbory. V lomu byly lámány lavicovité bloky pískovce pro stavební účely a obnovu památek. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století sloužil tento kámen jako přísada při výrobě minerální vlny k izolačním účelům. U Bylan a Malešova se těžily též bělošedé, žlutobílé a nazelenalé glaukonitické pískovce s převážně jílovitým tmelem.

Zatímco kutnohorské sedimentární horniny našly ve stavební činnosti v minulosti města velké uplatnění, krystalinické horniny se objevují v kamenném zdivu jen zřídka.

Hlavním problémem pískovců a písčitých vápenců je jejich rozpad vlivem kyselé depozice. Ilustrativní ukázkou jsou vápencové plastiky před jezuitskou kolejí, které kyselé deště rychle rozpouštějí, a které je proto nutné nákladně restaurovat. Zvolna se však rozpadají i masivnější prvky chrámu sv. Barbory. Rozsah jejich poškození se v současnosti zkoumá. Z hlediska odolnosti vůči znečistěnému ovzduší jsou však nejméně odolné některé jílovité hořické pískovce, které byly použity při dostavbě a rozsáhlých restauračních pracích probíhajících v letech 1884-1903. Část viny za narušení statiky chrámu, o které nyní široce informují veřejná média, však patrně nese i okolní automobilová doprava či pohyby skalního podloží.

Petr Pauliš

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz