přeskočit na hlavní obsah

Kámen ve stavitelství Inků

/up/images/featured/images/Kamen_ve_stavitelstvi_Inku.png

Hovoříme-li o předkolumbovských kulturách Jižní Ameriky, máme na mysli především andské civilizace – ať už tu, pro kterou používáme nesprávný, ale vžitý název Inkové (tedy civilizaci, která se udržela až na práh novověku a byla definitivně zničena teprve španělskými dobyvateli) či kultury ještě starší, předincké. Přes rozdíly v čase a částečně i v místě vzniku mají význačnou společnou charakteristiku: existovaly v místech s dostatkem přírodního materiálu, kamene. To se obrazilo na jejich stavitelství, jehož vyspělost a preciznost dnešnímu člověku doslova bere dech. Soustřeďme se na využití kamene v nejslavnějším a dnes relativně nejprobádanějším období Inků. Většina významných kamenných památek z této éry je soustředěna na území Peru, konkrétně především v jižní části peruánských And.

Označení Inkové se vztahovalo pouze na vládce, zatímco národy nesly svá jména. Průvodcovské brožurky nacházejí vtipnou analogii v tom, jako bychom dnes Egypťany označovali za Faraóny. Civilizace to byla velmi svébytná, jak je všeobecně známo. Méně známá je mimořádně vyspělá organizace státu a společnosti. V incké říši prakticky každý člověk od narození až do smrti žil v přesně vymezených společenských vztazích a obvykle s předem naplánovanou životní dráhou. Velmi promyšlené bylo i náboženství s výraznými astrálními aspekty a s ním související filozofie, založená na principu tří sfér světa – podzemní či podsvětní, které vládne had, pozemské ovládané pumou a konečně nadzemské s vládcem kondorem. I školství, orientované zřejmě jednak kultovně a jednak prakticky (především zemědělsky) Inkové znali, jak dosvědčují ještě zprávy z období španělské conquisty. Tím víc překvapí, že patrně opravdu neznali písmo – nebo zaznamenávali informace způsobem jiným, pro nás dosud neobjeveným.

Tato úroveň společnosti, ve své době ojedinělé na celém jihoamerickém kontinentě, se pak pochopitelně promítla i do špičkové urbanistiky a do dokonalé práce s kamenem – tak dokonalé, že v určitém směru nemá ve světě obdoby. Není divu, že preciznost, vymykající se současným představám lidských možností, podnítila i fantazii autorů vědeckofantastických knih.

Nejznámější a nejskvělejší památky Inků jsou dnes soustředěny ve městě Cusco (psáno též Cuzco) ve vrcholové oblasti And a v jeho širokém okolí. Hovoříme-li o okolí, musíme samozřejmě mít na zřeteli místní měřítka – slavné Machu Picchu, jeden z nynějších sedmi divů světa, působí v zeměpisných atlasech, jako by se nacházelo těsně u města. Ve skutečnosti je vzdáleno přes 100 km a cesta vlakem z Cuska pod Machu Picchu trvá téměř čtyři hodiny.

Samotné Cusco, rozkládající se na konci slepého horského údolí ve výšce kolem 3500 m, je z velké části vystavěno na inckých zříceninách. Je až paradoxní, jak se zde v historickém jádru, doslova přeplněném památkami, mísí archaické kyklopské zdivo Inků s přezdobenou koloniální architekturou Španělů. Symbióza protikladů. Dokonce i slavná Qoricancha, chrám panen slunce, tvoří dnes podnož křesťanské baziliky a přiléhajícího dominikánského kláštera s velkou kapitulní síní a s překrásným ambitem. Za okrajem městské zástavby ve svazích hor se pak udržely menší zříceniny jako Q´engo (kultovní okrsek zčásti vytesaný ve skále), pevnůstka Puca Pucará nebo komplex Tambomachay s pozoruhodně vyřešeným zdrojem vody stékající v široké kaskádě. Nejslavnější památkou Cuska je však pevnost Saqsayhyuamán vysoko nad městem – podle současných názorů spíše chrámový komplex, který však mohl sloužit a skutečně sloužil také jako opevnění.

Další města a opevnění Inků jsou soustředěna zejména v údolí řeky Urubamby, táhnoucím se odtud k severu (třebaže putování neustále proti slunci vyvolává v návštěvníkovi zvyklém na naše zeměpisné šířky pocit cesty k jihu). Z památek zde stojí za pozornost především Pisaq (rovněž se současným rázovitým indiánským městečkem po boku starých ruin) a působivé Ollantaytambo, terasové město šplhající z říčního údolí vysoko do skal. A konečně tedy legendární Machu Picchu, skutečné incké velkoměsto doslova na špičce nejstrmější hory pokryté deštným pralesem.

Řada dobře zachovaných inckých sídel a pevností se ovšem nachází v celém zmíněném údolí, resp. na jeho svazích. Většinou lemují tzv. Cestu Inků,  starověkou páteřní komunikaci celé říše, která sama o sobě byla úžasným stavebním dílem. V celé délce byla dlážděna kamennými bloky (v zachovalých úsecích z granitoidů) a strmé svahy překonávala schodišti s převýšením až kolem 1000 m. Památky, přibývající a zahušťující se v jejím průběhu až pod Machu Picchu, (např. Llactapata, Runkuracay, Sayajamarca nebo Wiñay Wayna), jsou dnes součástí náročné turistické trasy známé jako Inca Trail.

Ačkoli se uvedené lokality navzájem značně liší umístěním a urbanistickým řešením, mají pochopitelně řadu společných stavebních charakteristik. Jednou z nejnápadnějších je zcela rozdílný přístup k účelové a k reprezentační architektuře – přičemž reprezentační architekturou se zde rozumí také nebo především architektura kultovní. Kamenná konstrukce uvedených dvou typů staveb je odlišná již na první pohled.

Běžným typem účelové architektury jsou terasy, na nichž byla rozmístěna políčka. Ta se zakládala i uvnitř opevněných měst a skýtala tak některé výhody: města měla stále zajištěné zdroje potravin bez ohledu na jakékoli nebezpečí hrozící zvenčí. Velkou předností byla i práce přímo v místě bydliště, což umožňovalo dále posilovat dokonalou strukturu státní moci, o které jsme se zmínili výše.

Terasy jsou poskládány z kamenů přibližně kvádrového, někdy i nepravidelného tvaru, spíše hrubě tesaných nebo i přírodních, a tedy ostře kontrastujících s dokonalostí kamenných prvků inckých paláců a chrámů. Při bližší prohlídce se tu obvykle dají rozlišit tři strukturní stupně: spodní vrstva do výše asi jednoho a půl metru je sestavena z kamenů největších, v řádu několika desítek centimetrů. Tato vrstva je i relativně nejlépe opracovaná a velikostně vytříděná. Po ostrém vodorovném rozhraní následuje asi metrová vrstva kamenů střední velikosti i mírně horšího opracování a konečně po zhruba stejně ostrém předělu, ve vrcholové části terasy, jsou poskládány kameny nejmenší. Kameny jsou sestaveny na sucho, bez pojiva. Stěny teras jsou téměř kolmé nebo svahované pod velmi prudkými sklony. Toto řešení mělo své přednosti: zajišťovalo stabilitu teras i při častých zemětřeseních a kromě toho poskytovalo relativně přirozené podmínky pro pěstování plodin za současné nutnosti maximální úspory půdy.

Materiál teras nebývá nijak diferencován; na toto hrubé zdivo byl používán v podstatě jakýkoli místní kámen, evidentně tak, jak inckým stavitelům přišel pod ruku. Názorně je to vidět v Ollantaytambu, kde jde jak o kvalitní, tak i výrazněji zvětralý andezit; kromě toho jsou zde hojně použity andezitové tufy, ale i prachovce a psamitické sedimenty. Pro ušlechtilé kamenické zpracování se v této lokalitě používal převážně andezit v nejlepší kvalitě. Naopak na Machu Picchu, ležícím v plutonickém komplexu, jsou veškerým použitým materiálem na všech stavbách výhradně granitoidy.

Obytné budovy se od teras liší snad jen stejnorodostí stavebních kamenů co do velikosti a pravděpodobně i pečlivějším výběrem kvality materiálu. Jinak jde opět spíše o hrubší kvádry nepříliš velkých rozměrů. Výjimkou v opracování jsou četné stavební detaily, jako nárožní kameny, různé čepy, úchyty apod. Ty jsou povrchově upraveny s typickou inckou precizností. Jistě plnily i funkci estetickou a do jisté míry také reprezentativní.

Zcela jinak se přistupovalo k opracování kamene pro monumentální stavby, především pro stavby chrámů a obětišť, ale například i pro důmyslná vodohospodářská díla. Zde konečně se nám představuje incká kamenná architektura v té podobě, jak již utkvěla ve všeobecném povědomí: jako tajemstvím opředené obří kamenné bloky precizně opracované do tvaru nepravidelných mnohohranů, dokonale do sebe zaklíněných bez jediné skulinky. Kyklopské zdivo tvarů, jaké nikde jinde na světě nebyly vytvořeny (poměrně běžné jsou např. kameny s obrysem nepravidelného desetiúhelníku apod.) šokují především systémem, jak jsou do sebe zaklíněny. Některé velké kameny jsou tvarově až násilně upraveny tak, aby do nich přesně zapadaly vyčnívající hrany kamenů okolních. Vše dokonale přiléhá, spárami submilimetrových rozměrů skutečně nelze prostrčit ani žiletku. To vše při hmotnostech mnoha tun. Kde přece jen vznikla miniaturní mezerka, byla dokonale zaplněna kamenem centimetrových rozměrů, tvarově přesně přizpůsobeným okolním gigantickým blokům a zapadajícím mezi ně.

Ale i menší kvádry jednodušších tvarů udivují svou precizností. Tvoří většinou opět zdi chrámů, ale také systémy zásobování vodou (soustavy kaskád a kanálků). Snad jde o stavby z jiného období a odlišného slohu, než kyklopské zdi. Jsou to geometricky přesné tvary s dokonale rovnými hranami, jejichž vazba respektuje nejsložitější požadavky od tektonických a antiseismických přes akustické a ventilační až po ryze estetické či rituální. Typickým příkladem takové práce s kamenem ve velkém měřítku jsou zříceniny chrámu Qoricancha v centru Cuska.

Dalším šokem pro člověka naší doby je povrchová úprava: kyklopské zdivo téměř nikdy nemá zvenčí rovné plochy. Mnohohrany jsou na čelních stěnách velmi mírně vypouklé a uhlazené, a to tak, aby zdi a spáry v nich vytvářely dojem jakýchsi vrásek (ne-li přímo spečených buchet). Jako by alespoň na povrchu šlo o tvárnou hmotu zformovanou do hladka. Podobně i časté, většinou poměrně ploché výčnělky na lícní straně kamenů, jejichž význam je nejasný. Mají obvykle půdorys zaoblených čtyřúhelníků nebo pravoúhlých tvarů, případně jde o tvary blízké oválům. Velikosti jsou obvykle decimetrové, někdy i menší. Nejde zřejmě o čepy ani o držáky (neboť pak by hladké opracování bylo naopak na překážku – nehledě na to, že i výčnělky na jediném kameni jsou různých tvarů a velikostí, navíc rozmístěné nepravidelně). Nově se vyskytla domněnka, zda nejde o určitý druh písemných záznamů – snad o jakousi starověkou obdobu Brailova písma v nesrovnatelně větších rozměrech a v trvanlivém materiálu. Naskýtá se také otázka, zda nemohlo jít o velmi svérázné kamenické značky – minimálně v případě malých, centimetrových výčnělků, vyskytujících se občas i na nečekaných místech (nízko nad zemí, na nárožních kamenech apod.).

Dokonalých oblých tvarů jsou i válcové až mírně kónické úchyty na štítech obytných domů v Machu Picchu, na něž se uvazovala rákosová střecha. Zde jistě kromě přísné účelovosti hrál určitou roli také faktor reprezentace – i přesto, že nešlo o prvek vyloženě dekorativní, ba naopak zvenčí spíše nenápadný.

S neuvěřitelnou precizností a s udivujícími znalostmi stavebního inženýrství jsou vyřešena také protiseismická opatření, v Andách velmi důležitá. Jde např. o vazbu oken a výklenků, téměř vždy ve tvaru vertikálně protáhlého lichoběžníka, kde speciální sestava kamenů, tvarově odvozených z komolého jehlanu, zajišťovala stabilitu vůči jakýmkoli otřesům. V učebnicích uváděným příkladem takového řešení je tzv. Dům tří oken v Machu Picchu. Zvláště udivující je však zeď z Ollantaytamba, kde jsou obří andezitové bloky proloženy úzkými vertikálními řemínky z téhož materiálu – jde tedy o cosi na způsob dilatačních spár. Skutečnost, že tyto památky odolaly jistě nejméně desítkám ničivých zemětřesení, hovoří za vše.

Tak jemné opracování tak velkých kamenů muselo být vpravdě nadlidským dílem. Již v době španělských kolonizátorů se objevila pověst o přírodním přípravku (bylině nebo směsi bylin), jímž prý Inkové dovedli kámen změkčit a pak vytvarovat do požadované formy. Žádná taková látka však nebyla objevena. A ještě jedna pádnější skutečnost hovoří proti: do stejných tvarů jsou zde totiž opracovány nejrůznější horniny. Na Machu Picchu je to granitoid, Saqsayhyuamán je celý vystavěn z lumachelového vápence s nápadnými průřezy zkamenělin, jinde jsou takto využity andezity, bazalty apod. Je velmi nepravděpodobné, že by vůbec mohla existovat substance, schopná změkčit horniny tak odlišných chemických i fyzikálních vlastností.

Spíše tedy musíme přijmout skutečnost, že inčtí kameníci nejen vynikali opravdu mistrnou zručností, pečlivostí i znalostmi (nelze se ubránit pocitu, že i pro toto řemeslo zde muselo existovat vyspělé školství nebo velmi kvalitní generační předávání), ale že pravděpodobně měli k dispozici technické prostředky, dnes možná zapomenuté.

Malým, ale důležitým důkazem pro tuto domněnku je například nedokončený kamenný blok u vrcholového obětiště v Ollantaytambu, tedy na jakési místní akropoli. Andezitový blok je z jedné strany nedoříznutý – a záhadou zůstává, čím byl řezán. Kamenickou pilu (alespoň fungující na takových principech, jaké známe dnes) je možné vyloučit již při pohledu na začištěnou rovinu řezu. Řezný kotouč by zas musel být příliš velký a přitom velmi dokonale centrovaný – odmyslíme-li si otázku pohonu. Traduje se, že Inkové řezali kámen mj. soustředěnými slunečními paprsky – pak ale, i kdyby tak výkonný laser (zřejmě na principu dutých zrcadel) vůbec byli schopni sestrojit, byly by plochy kamene alespoň v tenké povrchové vrstvičce natavené. Žádné sebemenší stopy zesklovatění materiálu tu však nejsou patrné. Zbývá snad jediná možnost: řezání vodou. Pak ovšem zůstává neobjasněnou otázkou, jak tehdejší stavitelé dokázali proud vody natlakovat tak, aby byl schopen uříznout natolik pevný materiál.

Žádná svědectví se nedochovala ani o nástrojích, jimiž byl kámen upravován. Jisté je, že zmiňovaná preciznost povrchového opracování vyžadovala nářadí speciálních tvarů a především z velmi tvrdých a odolných materiálů. Rozhodně nemohlo jít o bronzové či dokonce zlaté nástroje a pokud ano, pak s břity osazenými odlišným materiálem schopným hladce opracovat i nejtvrdší horninu. V peruánských archeologických sbírkách nalezneme velké množství rituálních nožů s širokou půlkruhovou čepelí na konci dlouhé úzké násady (ostatně, jejich více či méně zdařilé kopie nabízené jako suvenýry nalezneme i na všech tržištích). Nabízí se otázka, zda nemohlo jít původně o kamenická dláta, resp. o jejich okopírované tvary. Zde se však už pohybujeme pouze ve sféře spekulací.

Méně často, přesto zdaleka ne málo, tesali Inkové přímo do skal. Účel takových kamenných výtvorů je podstatně užší, než v případě staveb: šlo patrně vždy o místa obřadní. Zde bylo v oblibě stupňovité řešení prostoru, vyjadřující princip tří sfér světa, a často také využití průhledů skalními rozsedlinami na oblohu – nasměrování ke slunci a hvězdám. Opracované vrcholky skal i uměle přitesané jeskyně nalezneme jak na úpatí teras mezi budovami (jako na Machu Picchu), tak volně rozmístěné, využívající  původních skalních tvarů (jako v Q´engu u Cuska).

Atypická a nápaditá je úprava povrchu skalních výchozů na Saqsayhyuamánu. V ledovcem obroušeném vápencovém masívu, který je širokou plošinou oddělen od opevněného chrámového okrsku, zde byla vytvořena nevelká, ale velmi promyšlená soustava stupňů rituálně přesného významu, s místem  pro Inkův trůn v nejvyšším bodě. V zásadě přírodní, jen mírně dotvořený skalní masív zde tak vytváří protějšek vůči uměle vybudovaným zdem. Nepochybně bylo toto místo určeno ke slavení velkých svátků a k obřadům, při nichž se na rozsáhlé plošině mezi skálou a hradbami chrámu (tedy vlastně mezi trůnem panovníka a příbytkem kněží) zřejmě shromažďoval lid. Takové řešení prostoru neztrácí působivost ani v dnešní době. O dokonalosti opracování stupňů ve skále snad ani není nutné hovořit.

Je zajímavé, že přes tak udivující práci s kamenem měli Inkové jen poměrně málo rozvinuté sochařství – na rozdíl od starší, územně sousedící kultury Tiahuanaco, která stojí za samostatnou studii. Většina zachovalých inckých skulptur je tesána přímo do skal, má rituální význam a jde o vyobrazení velmi stylizovaná. V silně geometrizujících tvarech obvykle až při soustředěnějším pohledu poznáme podobu kondora nebo pumy. Antropomorfní motivy jsou ještě nesrovnatelně vzácnější. Přitom drobná incká plastika, známá z četných vykopávek, se vyjadřuje zcela jiným tvaroslovím než monumentálnější práce v kameni. Zřejmě i to mělo svůj smysl, nám dnes skrytý.

K množství otazníků kolem inckého kamenictví přispívá i to, že vlastně nikdo neví, jak jsou památky skutečně staré. Většinou jsou kladeny do období odpovídajícího v Evropě vrcholnému středověku (tak např. Machu Picchu podle všeobecně přijímaného datování mělo být dokončeno nebo snad zcela vybudováno až ve čtrnáctém století – tedy přibližně ve stejné době, jako náš Karlštejn). Takové chronologické zařazení se však opírá víceméně o ústní zprávy, navíc z doby mnohem pozdější, tzn. až z éry kolonizace (byť jsou podepřeny i moderní archeologií) a jde spíše o datování vrcholu civilizace, která se vyvíjela stovky, ne-li tisíce let předtím. Stále probíhající archeologické výzkumy pak samozřejmě mohou dobře odhalit stáří relativní; co do absolutního stáří však zůstává velká míra nejistoty. Kromě toho, datování vzniku kamenných staveb na základě pouhého srovnání s okolními nálezy artefaktů není zcela spolehlivé.

Musíme však připustit, že asi ještě i v historickém období relativně nedávném (samozřejmě z hlediska evropské civilizace) disponovali tehdy pro nás neznámí obyvatelé Jižní Ameriky technologiemi práce s kamenem, na které se do dnešních dnů zapomnělo. Velmi negativní roli, jako i v dalších oblastech, zde jistě sehrála španělská conquista. Tím obdivuhodnější je, že zachované kamenné památky Inků nic neztratily na své dokonalosti. Jako by se tehdejší stavitelé obraceli k budoucím generacím ve snaze zanechat po sobě svědectví věčné a nezničitelné, svědectví o dokonalé úrovni práce, která v určitých směrech možná již nikdy nebude překonána.

Jiří Slouka

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­

Líbil se vám článek?

ano: 187     ne: 192

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb