přeskočit na hlavní obsah

Kámen v Tule – sídle Rákosových lidí

/up/images/featured/images/Kamen_v_Tule.png

Někteří badatelé ztotožňují mexické Toltéky s obyvateli neméně záhadného, ale ještě významnějšího ceremoniálního města Teotihuacánu a nazývají je staršími či teotihuacánskými Toltéky. Toltékové byli původně barbarským národem, či spíše směsí barbarských národů, které se staly následovníky a dědici teotihuacánské kultury. Odtud Toltékové převzali mnoho prvků, které však osobitě zpracovali. Postklasická kultura Toltéků (tolteca v jazyce náhuatl rákosoví lidé), rozvíjející se především v letech 856-1250, byla údajně kosmopolitní a měla styky s celou střední Amerikou. Nábožensko-militaristické pojetí přetrvá až k aztéckému Tenochtitlánu. Toltékové patří stejně jako Aztékové k jazykové skupině nahua.

Hlavní město Tula (Tollán) bylo založeno snad roku 752 a vzkvétalo až do 12. stol. po Kr. Nemáme ani jistotu, že bylo dokončeno; jisté je jen to, že později bylo násilně zničeno, zachovaly se jen zbytky impozantních obřadních staveb. Militaristická povaha toltécké společnosti, která si podmaňovala v 10. stol. po Kr. i vzdálená místa na Yucatánu, konkrétně v Chichén Itzá, se projevuje nejen v sochách válečníků, ale rovněž v tom, že v Tule nebyly nalezeny téměř žádné luxusní předměty, na nichž se obvykle uplatňuje umělecké pojetí.

Podobně jako Olmékové, ovlivnili i Toltékové v různém stupni ostatní mladší indiánské kultury, jimž byli nevyčerpatelným zdrojem podnětů. Toltécký vliv se projevuje ještě dlouho, zvláště u Aztéků, ač Tulu dobyl posléze barbarský kmen Chichimeků, který pak s Toltéky splynul a zčásti převzal i kulturní formy jejich života. V tzv. přechodném období (1156-1324) obyvatelé Tulu opustili a přestěhovali se na jih a jihovýchod Mexika. Tam podněcovali rozvoj měst, z nichž některá vznikla na území dnešního hlavního města – Azcalpotzalco a Culhuacán. Ve stejné době přišel do mexického údolí také kmen Mexiků (Aztéků), spřízněný s Toltéky. Pronikli až do mayské části Yuvatánu, kde měli rozhodující podíl při utváření města Chichén Itzá; tam se také vyskytují (kromě Tuly) nejlepší ukázky toltécké architektury. I když nedosahuje velkoleposti Teotihuacánu, obsahuje řadu vlastních a zajímavých prvků – zvláště v uplatnění architektonické podpěry.

Nejvýraznější ukázkou toltécké architektury je tzv. severní pyramida v Tule, v níž se uplatňuje střídání vodorovných a svažitých pásů (španělsky talud a tablero). Kamenné obložení je završeno reliéfními deskami, zajištěnými čepy. Nepravidelně rozmístěné vyčnívající kameny oživují jednotnou hmotu pyramidy. Ostatní budovy jsou vypočítány spíše  na vnější efekt než s ohledem na trvanlivost. Toltécká architektura nenalezla dostačující konstruktivní řešení, protože kameny se používaly bez malty a stavěly se rovněž slabé zdi ze sušených cihel. Z vykopávek poznáváme, že sami Toltékové museli často své vlastní stavby opravovat.

Hlavní příspěvek architektonickému vývoji spočívá ale v něčem jiném. Tulská pyramida je korunována tzv. Chrámem jitřenky původně 28 m dlouhým, z něhož se zachovaly jen konstruktivní prvky, které Toltékové vlastně pro předkolumbovskou architekturu objevili. Zůstaly sice jen čtyři pilíře v podobě stojících postav, tzv. Atlanti, a čtyři hranaté pilíře zdobené nízkým reliéfem, které nesly kladí1 hlavní svatyně toltéckého města. Dosahují téměř pěti metrů, ale nejsou – jak se zdá na první pohled – monolitické; skládají se ze čtyř bazaltových kvádrů, zapuštěných do sebe čepy. Toto dělení netříští optický celek.

Znázorňují válečníky – bojovníky s oštěpem a s vrhačem oštěpů, zatímco pytlík na kopál2 poukazuje na jejich funkci veleknězů. Pektorály, jakési štíty pokrývající prsa, připomínají tvar motýlích křídel; sluneční deska (štít) na zádech se vyskytuje později i u Aztéků. Blokovitá forma podání, respektující základní tvar hranolu, stojí v dokonalé rovnováze s pečlivě vytesanými detaily, což odpovídá práci v tvrdém kameni.

Z celku se nevydělují téměř žádné plastické detaily, ani např. ruce, které zůstávají vázány na blok. Výrazně se tu projevuje tendence převádět plastický tvar do plochy. Ornamentální výzdoba si udržuje poměrně strohý geometrizující charakter. Zachovaly se zbytky polychromie; ústa a oči byly pro umocnění působivosti vykládány polodrahokamy.

Také na pilířích této svatyně se setkáváme s nízkým plošným reliéfem, znázorňujícím opět toltécké bojovníky v pojetí osvědčeném už u starších kultur, např. Mayů; nohy a hlava z profilu, tělo ze tří čtvrtin – jako je tomu např. v egyptském umění. Příspěvkem k architektuře a současně i k sochařství jsou pak sloupy ve tvaru hada s hlavou u země a ocasem zvednutým nahoru. Ocas chřestýše plnil roli hlavice, která držela kladí vstupu do chrámu. Had současně hrál roli strážce chrámu; cení výhružně tlamu na ty, kdo by se pokusili neoprávněně vstoupit do svatyně. Zvláště tyto prvky se objevují později po toltécké okupaci v Chichén Iztá.

Nejpůsobivějším výtvorem v oboru sochařství byla nepochybně socha boha deště, klíčení a hromu Chacmoola. Toto dílo, vyjádřené postavou polosedícího – pololežícího muže, obsahuje tvarové, téměř architektonické napětí, jímž zapůsobilo zásadním způsobem na významného představitele sochařství 20. století Henryho Moora.

Umělecká proslulost Toltéků nabyla takové míry, že slovo Tolték přešlo do aztéčtiny (náhuatl) jako synonym umělce. Na uměleckou zdatnost Toltéků ukazuje názorně dochovaný úryvek z aztécké lyriky: Umělec. Umí a dovede. Je rozvážný,  je vynalézavý, je chytrý a mlčenlivý. Takový musí být. Když pracuje skutečný umělec, raduje se v srdci, je trpělivý a nespěchá, k dílu se má pečlivě, v díle postupuje obratně, staví a vymýšlí tvary. Zachází s látkou, spojuje v celek, dělá souzvuk. Špatný umělec neumí a nedovede, jen se vysmívá lidem a podvádí je. Je zloděj. Kameník pracuje dlátem, tesá dlátem, tepá dlátem, stále silně, odhodlaně, je to pán kamene, je to stavitel. Dobrý a pravý sochař je poctivý, je rozvážný, je spolehlivý, uměřený a schopný. Má obratné ruce, má dovedné prsty. Pracuje jako Tolték. Láme a štípe kámen, tesá a hladí kámen. Vytváří všechno možné. Staví dům, vymýšlí, navrhuje dům, kreslí podobu domu, dává domu jeho podobu. (Překlad Ivan Slavík).

Poznámky redakce:

1 Vodorovná část článkové architektury, nesená svislými podporami.
2 Ztvrdlá pryskyřice, vyteklá z kmenů dosud žijících stromů. Nacházejí se i zkamenělé (fosilní) kopály.

Petr Štěpánek

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­

Líbil se vám článek?

ano: 185     ne: 230

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb