přeskočit na hlavní obsah

Kámen v pražské architektuře a plastice meziválečného období (2/2)

/up/images/featured/images/015.png.jpeg

Mramory

Mramory, tj. krystalické vápence nebo leštitelné vápence, se v Praze používaly k výzdobě interiérů už dávno před první světovou válkou. Po válce se však zájem o ně prudce zvýšil, takže se staly nejžádanějším architektonickým kamenem pro interiéry, a nově, i když výjimečně, i pro vnější obklady a sochařská díla. Nabídka byla pestrá a bohatá a někteří architekti ji náležitě využívali. Tak například při obnově kavárny Slavia počátkem 30. let bylo použito 14 druhů mramorů, z toho dva naše (resp. slovenské), a 12 cizích (Jahn 1933). Ještě víc – 18 – druhů převážně našich mramorů, navíc ve zcela mimořádném rozsahu a kvalitě, bylo použito k výzdobě Národního památníku. Ten se tak stal nejrozsáhlejším a nejpozoruhodnějším mramorovým interiérem nejen v Praze, ale u nás vůbec.

Z nejrůznějších druhů mramorů se na veřejných budovách (ministerstva, fakulty UK apod.) a zčásti i na soukromých budovách uplatňovaly především mramory naše, v Praze často do té doby neznámé. V budovách zahraničních společností (např. pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta nebo Dunaj) to byly naopak mramory cizí. Vzhledem k množství různých druhů jsou příklady jejich použití v meziválečné pražské architektuře uváděny podle zemí jejich původu.

České mramory

Z našich mramorů si v Praze i po první světové válce zachovaly největší oblibu mramory z blízkého Barrandienu a mezi nimi především červený, bíle žilkovaný mramor slivenecký od firmy Prastav. Netradičně a ve velkém rozsahu byl použit na masivní obklad spodních částí i balkony budovy YMCY Na Poříčí nebo na podobný obklad a architektonické prvky administrativní budovy (býv. Všeobecný pensijní ústav) v Podskalské ulici 19. Nejvíc ho ale bylo použito na masivní, zčásti bosovaný obklad spodních částí a portál býv. Úrazové pojišťovny dělnické (nyní Úřad MČ Praha 7). Zde jsou z něho i čtyři 3 m vysoké alegorické sochy na portálu od J. Mařatky, po dvou podobných sochách na západní a východní atice od J. Pekárka a pamětní deska a dva reliéfy od K. Pokorného na západním průčelí. Podobným způsobem byl tento mramor použit i pro portál se dvěma alegorickými sochami od L. Šalouna na budově TJ Sokol Pražský v Žitné ulici 42.

Ze sliveneckého mramoru je z meziválečného období v nové části chrámu sv. Víta oltář v kapli Schwarzenberské a části dalších oltářů a značná část dlažby lodí i kaplí. V Národním památníku byl použit na značnou část obkladů a dlažeb, v Právnické fakultě UK na čtyři rozměrné ozdobné panely ve dvoraně, ve Filozofické fakultě UK na sedmdesát (!) širokých dveřních ostění. V budově Ministerstva zemědělství je z něj masivní zábradlí a část obkladů a dlažby, v býv. České průmyslové bance (nyní ČSOB) Na příkopě obklad čel přepážek a část dlažby, v býv. pojišťovně Sekuritas (nyní Úřad MČ Praha 1) všech 175 masivních schodišťových stupňů. Části obkladů a dlažeb a někdy i architektonické prvky nacházíme i v některých jiných novostavbách z té doby. Své uplatnění nalezl i při obnově památek, např. původní části chrámu sv. Víta (dlažba chóru), Staroměstské radnice (dlažba přízemí), Klementina, Černínského paláce aj.

Červený slivenecký mramor byl někdy, např. ve vnějších obkladech výše uvedených budov, kombinován s rovněž (obvykle sytěji) červeným a často bíle skvrnitým mramorem suchomastským. Ten je také velmi dekorativní, jak dokládá např. vnitřní výzdoba býv. Banky čs. legií, nyní ČSOB (většina obkladů, pulty ve dvoraně, podnož a pilířky zábradlí, vše vzorně kamenicky provedené), Národního památníku (převážná část obkladů a dlažby v Síni padlých, některá dveřní ostění), Právnické fakulty UK (obklady ve velké aule), budovy YMCY (obklad pasáže a vestibulu), nové části chrámu sv. Víta (oltář v kapli sv. Anežky, část dlažby lodí a v Královské hrobce) aj. Ze suchomastského mramoru je také velké alegorické socha od H. Folkmanna na přístavbě býv. Plodinové burzy na Senovážném náměstí.

Neméně krásný červený mramor karlštejnský se v Praze v meziválečném období uplatnil bohužel jen výjimečně, především na deset sarkofágů v Ústřední síni Národního památníku.

Rovněž červený, ale i červenohnědý (často s velkými světle šedými až šedozelenými skvrnami) nebo i zelenošedý mramor loděnický byl použit také v Národním památníku (obklad vestibulu, schodiště do prvního poschodí a předsálí salonku), v budově Ministerstva financí (obklady stěn a části zábradlí) nebo Francouzského institutu ve Štěpánské ulici (obklad vestibulu).

Z nazelenale šedého zbuzanského mramoru jsou čtyři rozměrné reliéfy od K. Pokorného v Ústřední síni Národního památníku nebo části obkladů na schodišti býv. Divadla EFB (nyní Divadlo Archa), z podobného kopanského mramoru části obkladů v Národním památníku (Hlavní a Spojovací síň).

Černý, bíle žilkovaný mramor kosořský byl použit na části dlažby v nové části chrámu sv. Víta, na bordury dlažby (dvorana) a sokly (vestibul a schodiště) Ministerstva zdravotnictví, na sokly v Ministerstvu dopravy, na části dlažby v ČSOB Na Příkopě nebo na bordury obkladů vestibulu primátorské rezidence v Městské knihovně. Z rovněž černého, ale ortocerového mramoru jsou části obkladu ve vestibulu Ministerstva financí, sokly v budově Ministerstva práce a sociálních věcí nebo vnější obklad spodní části býv. lázní na náměstí 14. října.

Značná poptávka po mramorech na jedné straně a jejich nedostatek nebo cena na straně druhé vedly ke snahám o selektivní těžbu mramorových bloků v domácích lomech na vápenec pro průmyslové účely. Týkalo se to zejména bílých nebo šedobílých, různě šmouhovaných krystalických vápenců v šumavském moldanubiku. V roce 1927 s tím začala pražská firma J. Tvrdek u Výškovic a v roce 1927 u Jaroškova (v obou případech pro firmu Prastav) a v tomtéž roce rovněž pražská firma J. Vindušky u Ostružna. Z výškovického mramoru jsou části obkladů a dlažeb v Úřadu MČ Praha 7 nebo v budově Filozofické fakulty UK, obklady v Ministerstvu financí (pilíře v budově A) nebo v Českém rozhlase (vestibul). Byl také použit na 208 masivních, 2,6 m širokých stupňů schodiště v Ministerstvu práce a sociálních věcí nebo při adaptaci Klementina (obklady stupňů, části obkladů a dlažeb). S jaroškovským mramorem se setkáváme v kostele Nejsvětějšího srdce Páně (hlavní oltář s balustrádou a dvě kazatelny), v přístavbě Plodinové burzy (masivní stupně a dlažba podest), na obkladech v ČSOB na Příkopě (pilíře a části stěn ve dvoraně), v Právnické fakultě UK (stěny vestibulu), na obkladech a dlažbách v Ministerstvu financí nebo Českém rozhlase a v částech dlažeb v Národním památníku (Ústřední síň), Ministerstvu zemědělství (dvorana a podesty), v Zemědělském muzeu atd. Konečně z ostruženského mramoru jsou boční oltáře v kostele Nejsvětějšího srdce Páně nebo obklady v arcibiskupském semináři v Dejvicích.

V malé míře byly v meziválečné Praze jako mramory využity i některé jiné moldanubické krystalické vápence. Například z nehodivského mramoru jsou obklady v Ministerstvu vnitra, bílý šternberský (vlašimský) mramor byl použit na části dlažby v chrámu sv. Víta.

Nově se v Praze po první světové válce uplatnil tzv. mramor krkonošský, který lámala firma J. Šíp u Hříběcích bud v krkonošském krystaliniku. Z jeho bílé odrůdy jsou zajímavé kuželky zábradlí v budově Ministerstva zdravotnictví, část obkladů stěn a stupňů v Národním památníku, obklad stupňů v Autoklubu, dlažba vestibulu Ministerstva průmyslu a obchodu aj. Ze šedého, světle mramorovaného krkonošského mramoru jsou čtyři sloupy v průjezdu z II. na III. hradní nádvoří, obklady v Autoklubu, ve vestibulu Ministerstva průmyslu a obchodu aj. Z bílého krkonošského mramoru s bordurami ze šedého jsou pak dlažby v Ministerstvu zdravotnictví a Ministerstvu práce a sociálních věcí, v Autoklubu, v kombinaci s jinými mramory v Národním památníku, v nové části chrámu sv. Víta aj.

Moravsko-slezské mramory

Z moravských mramorů se v pražské meziválečné architektuře uplatnily mramory (devonské vápence) křtinský a hostěnický z Moravského krasu, a pak mramor sněžnický z orlicko-kladského krystalinika. Šedý, někdy načervenalý, někdy černě skvrnitý mramor křtinský byl použit na obklady na hlavním schodišti Právnické fakulty UK (včetně osmi sloupů nad ním) a na deskové části schodišťového zábradlí a obklad dvou krbů v ministrově salonu v budově Ministerstva zdravotnictví, hnědočervené odrůda na část obkladu v budově Městského soudu (dříve Tabáková režie) na Vinohradech. Z nahnědle tmavošedého, bíle žilkovaného mramoru hostěnického je v Národním památníku 34 hrobek a část obkladů v Ústřední síni, stejně jako část obkladů ve Slavnostní síni.

Z převážně bílého, hnědavě, zelenavě nebo růžově pruhovaného sněžníkovského mramoru z Velké Moravy jsou v Praze zábradlí hlavního schodiště a ochoz, krby a lavice ve dvoraně a části dlažeb v Ministerstvu dopravy, obklady pilířů v Národním (dříve Zemském) archivu, části obkladů v Domě odborových svazů (dříve Všeobecný pensijní ústav), v paláci Merkur aj.

Po první světové válce se v Praze začaly významnou měrou uplatňovat mramory ze slezského, tehdy převážně německy osídleného Jesenicka, do té doby v ní prakticky neznámé. Šlo o krystalické vápence, buď bílé, někdy různě šmouhované nebo tmavě pruhované, nebo naopak šedé až černé, různě světle pruhované, většinou velmi dekorativní. Lámaly se a zpracovávaly v řadě lomů a dílen, které měly dlouholetou tradici v produkci dokonale opracovaných mramorových prvků a výrobků.

Z efektního černého lipovského mramoru jsou např. v Národním památníku čtyři sarkofágy v Kolumbariu nebo obklady pilířů v Ústřední síni a části dlažby v této i v dalších síních, v Ministerstvu dopravy zárubně ve Slavnostní síni, sokly a části dlažeb. Šedý lipovský mramor použil architekt J. Plečnik na fontánku a obklad za ní v Masarykově knihovně a na zábradlí tzv. Býčího schodiště na III. hradním nádvoří; jsou z něj také části dlažeb v ministerstvech dopravy a zemědělství, v Tyršově domě aj. Bílý lipovský mramor byl zase použit na tři velké pamětní desky v Národním památníku (Síň padlých), v Ministerstvu dopravy (hlavice a patky pilířů ve dvoraně, obklady stupňů hlavního schodiště, části dlažeb), v býv. Burianově divadle, nyní Divadle komedie (nástupnice a části dlažeb a obkladů na schodišti a ve vestibulu), na stupně a podesty hlavního schodiště Černínského paláce – či na až 3,5 m dlouhé parapetní desky ve Vladislavském sále Pražského hradu.

Ze zvláštního druhu lipovského mramoru, bílého, tmavě pravidelně pruhovaného (Cipollino S nebo zebra) jsou obloženy pilíře ve dvoraně i v poschodích Ministerstva zemědělství.

Stejně výjimečně, zato v mimořádném rozsahu, byl v meziválečném období v Praze použit šedobílý, nahnědle nebo nafialověle pruhovaný mramor supíkovický. Architekt J. Zázvorka ho použil na převládající část mimořádně rozsáhlých obkladů Slavnostní síně Národního památníku. V menším rozsahu se s tímto mramorem setkáváme i ve dvoraně Komerční banky na Václavském náměstí (obklad kolem odpočívadel uprostřed). V téže dvoraně, ale ve větším rozsahu (obklad průčelí pultů), nacházíme jiný pozoruhodný slezský mramor ze supíkovické oblasti: světle šedý, zprohýbaně tmavě pruhovaný, zvaný Passiflora. Spolu s bílým supíkovickým byl také použit na obklad nové dvorany Vinohradské záložny.

Slovenské mramory

Z několika málo druhů slovenských mramorů se v Praze mezi světovými válkami uplatnily dva, oba velmi dekorativní. Byl to především barevně i texturně neobyčejně variabilní mramor tuhárský. Z jeho převládající světle nebo tmavěji nahnědlé až narůžovělé odrůdy jsou části obkladů v Ministerstvu dopravy (dvorana, krby), Ministerstvu zemědělství (krby a parapety na schodišti), ve dvoraně Komerční banky na Václavském náměstí (pilíře, části stěn, zárubně), v Domě odborových svazů (vestibul a dvorana), v Divadle komedie (schodiště) aj.

Z velmi dekorativního, medově zlatého tzv. onyxového mramoru jsou např. části obkladů ve vestibulech Ministerstva zemědělství nebo Vysoké školy chemicko-technologické v Dejvicích.

Mramory cizozemské

Vedle tuzemských mramorů nalezly v pražské meziválečné architektuře uplatnění – i když k nelibosti majitelů našich mramorových lomů – i mramory zahraniční. Byly dováženy z různých zemí a v různých druzích; některé byly použity ve velkém rozsahu, jiné naopak jen na drobné doplňky. Některé druhy lze na stavbách snadno identifikovat pro jejich typický vzhled, použití jiných je doloženo v literatuře, jiné bezpečně rozeznat nelze. V dalším textu je proto věnovaná pozornost jen jejich větším a rozeznatelným aplikacím.

Mezi dováženými převládaly mramory italské, a to především bílé nebo převážně bílé mramory z proslulé lomařské oblasti kararské. Z nich nalezl největší uplatnění mléčně bílý mramor Calacatta s nepravidelnou šedou až černou kresbou. V Praze byl v největším rozsahu použit na obklad vestibulu, dvorany a celého (až do 6. poschodí) hlavního schodiště, a také přilehlé pasáže (zde s přechody do druhu Arabescato) paláce bývalé Báňské a hutní společnosti, nyní Ministerstva financí v Lazarské ulici. Stejným mramorem je obložen vestibul České národní banky Na Příkopě a zčásti i Komerční banky na Václavském náměstí, dvorana bývalé Ústřední banky českých spořitelen v Jindřišské 17, schodiště paláce Dunaj, zimní zahrada primátorské rezidence v Městské knihovně aj. Bílý nebo jen nevýrazně tmavěji šmouhovaný kararský mramor (podle kvality druhy bianco I. a II.) byl používán hlavně na obklad schodišťových stupňů a na dlažby, v největším rozsahu opět v paláci bývalé Báňské a hutní společnosti. Nejkvalitnější, čistě bílý kararský mramor statuario byl žádaným kamenem pro sochařské účely. Nejpozoruhodnějším dílem z něho po první světové válce je sochařská část hrobky Hrdličkovy rodiny na Olšanských hřbitovech.

Mezi sochaři byl oblíbený i jiný (trvanlivější a levnější) bílý italský mramor z tyrolského Laasu. V Praze z něj byly v 30. letech vytvořeny pomníky E. Krásnohorské od K. Vobišové nebo O. Sklenářové-Malé od L. Šalouna. Laaský mramor nalezl samozřejmě uplatnění i v architektuře. Na Hradě jsou z něj zábradlí a hlavice sloupů vyhlídkového pavilonu v Rajské zahradě a hlavice monolitu na Moravské baště, v Národním památníku krycí desky výklenků v Kolumbariu a část dlažeb, v Bance čs. legií čtyři polosloupy na průčelí a ozdobné prvky zde i v přízemí, v kavárně Slavia obklady pilířů v zimní zahradě aj.

Vedle bílých nebo převážně bílých se v pražské meziválečné architektuře uplatnilo i několik italských mramorů barevných. Tak např. z běložlutého mramoru Giallo Siena je část obkladu vestibulu Komerční banky na Václavském náměstí, z téhož mramoru (nebo z podobného Giallo Venato?) převážná část obkladu přijímacího sálu primátorské rezidence v Městské knihovně. Nafialověle červený, bíle žilkovaný mramor Rosso Levanto byl použit na některá široká dveřní ostění ve Filozofické fakultě UK.

Na rozdíl od předchozích jsou některé italské mramory svým charakterem biodetritickými vápenci. Je to např. nafialověle růžově šedý mramor Chiampo Rosso, použitý k rozsáhlým obkladům stěn, pilířů a čelních ploch přepážek ve dvoraně České národní banky. Z nažloutle bílého mramoru z okolí Terstu (Aurisiana) jsou zase masivní stupně schodiště v Ministerstvu zdravotnictví. Naopak černý mramor Nero nembo z téže oblasti byl použit např. na obklad spodních částí průčelí Černého pivovaru na Karlově náměstí.

Proslulé salcburské mramory se v Praze po první světové válce uplatnily prakticky jen v paláci Adria pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta. Na průčelí to byl smetanově bílý a červený untersberský Forellenmarmor, v pasáži barevně i texturně rozmanité, převážně růžové až červené adnetské mramory druhů Urbanoroso, Urbanolicht, Rottrop a (na soklu) Lienbacher.

Z dalších zajímavých mramorů z té doby je nutné zmínit např. francouzský nepravidelně světle hnědý mramor Napoleon, použitý ve velkém rozsahu ve Filozofické fakultě UK na obklad vestibulu a většiny chodeb i na schodišťové zábradlí. Z černého belgického mramoru Noir fin jsou části obkladu vestibulu, sokl dvorany a části dlažeb dvorany a podest v Ministerstvu financí v Lazarské ulici nebo parapety a části obkladů ve dvoraně Komerční banky na Václavském náměstí.

V kavárně Slavia se i po posledních rekonstrukcích (1984, 1997) dochovaly některé pozoruhodné obklady z počátku 30. let ze světle zeleného brazilského onyxového mramoru Mendoza (zimní zahrada), z řeckého (ostrov Euobia) zeleně pruhovaného mramoru Cipollino Grec (pilíře) nebo norského růžového brekciovitého mramoru Rosé de Norvége (schodiště do suterénu) a v menší míře i některé další cizí mramory.

Travertiny

V polovině 20. let se na pražských stavbách začaly objevovat do té doby prakticky nepoužívané travertiny, světlé sladkovodní vápence s typickými různě velkými dutinkami, protaženými ve směru vrstevnatosti. Výsadní postavení především na veřejných novostavbách mezi nimi měly travertiny slovenské. Dodávala je hlavně firma J. Vindušky ze Strašnic, která na Slovensku vlastnila několik travertinových lomů a další měla v nájmu.

Největší uplatnění ze slovenských travertinů nalezl v Praze světle šedobílý a poměrně hutný travertin spišský z vrchu Drevenik mezi Spiškými Vlachy a Spišským Podhradím. Architekt B. Hübschmann ho použil na broušený obklad přízemí a prvního patra nynějšího Ministerstva zdravotnictví a obklad soklu a portik nynějšího (sousedního) Ministerstva práce a sociálních věcí, v obou případech i na jejich četné architektonické prvky, např. ostění oken, římsy, zábradlí aj. Z téhož leštěného (a tudíž tmavšího) travertinu jsou obklady vestibulu a dvoran obou budov. Stejný broušený travertin použil architekt F. Roith na členitý obklad průčelí Městské knihovny včetně vstupního rizalitu s balkonem (se šesti alegorickými sochami L. Kofránka), masivní pilíře nárožních loubí a boční balkony. Ze spišského travertinu je také hladký obklad vyšších pater paláce Brodway Na Příkopě, nebo vnitřní obklady v bývalé Plodinové burze, v Ministerstvu průmyslu a obchodu v ulici Politických vězňů, v Ministerstvu financí (tzv. šermírna) v Lazarské ulici aj.

Podobný travertin ružbašský z Vyšných Ružbachů byl použit na menší část travertinových prací na obou výše uvedených ministerstvech (zejména objekty kolem náměstí Pod Emauzy včetně čtyř alegorických soch J. Horejce na západních průčelích), na Městské knihovně a na obkladu vestibulu v bývalé Obchodní bance Na Poříčí 28. Přízemí a první patro této budovy je pak obloženo podobným travertinem z Bieleho potoka u Ružomberoku.

Významné uplatnění nalezly slovenské travertiny také na průčelí novostavby Filozofické fakulty UK. Z nahnědlého travertinu z Lázní Lúčky je přízemí a první patro, zatímco zábradlí a druhé patro je z podobného travertinu z Hradiště pod Vrátnom.

Nejdekorativnější slovenský travertin byl žlutě až tmavožlutě zbarvený travertin bešenovský. Nejznámějším dokladem toho jsou obklady v pasáži U Nováků a na schodišti zdejšího divadla ABC nebo nedalekého kina Blaník na Václavském náměstí. Je z něj také část vnějších obkladů průčelí dvou domů v Revoluční ulici č. 3 a 19 i jinde.

Bešenovskému travertinu je barvou do jisté míry podobný travertin tučínský z Tučína na Přerovsku. V Praze se z něj zachoval pěkný hladký obklad průčelí domu U Skalky na Karlově náměstí 4.

Vedle jmenovaných travertinů se v Praze v meziválečném období uplatnily zčásti i travertiny cizí. Byl to nejprve šedobílý nebo žlutavý římský travertin z lázní Tivoli u Říma. Setkáváme se s ním na částech vnějších obkladů budov bývalých pojišťoven Sekuritas (nyní Úřadu MČ Praha 1) a Dunaj na Národní třídě, v pasáži paláce Blaník nebo na obkladech v paláci bývalých Škodových závodů či Plodinové burzy. Na hlavní část vnějšího obkladu budov obou výše uvedených pojišťoven byl dovezen nažloutlý nebo načervenale nahnědlý německý travertin z Cannstadtu u Stuttgartu.

Ostatní kameny

Na závěr tohoto přehledu kamenů, dotvářejících podobu pražské architektury mezi první a druhou světovou válkou, je nutné zmínit i kameny, které do předchozích skupin (žuly, syenity atd.) zařadit nelze. Byly použity spíše jen výjimečně, ale i tak měly svůj význam.

Patří k nim např. opuka. Ta byla sice v Praze hlavním stavebním kamenem už ve středověku, ale uplatnila se v ní i po první světové válce, zejména při obnově památek. Nejznámější pražskou opuku, tzv. kopaninskou nebo zlatou, použil architekt J. Plečnik na Hradě na krásný obklad schodiště ze III. nádvoří do zahrady Na Valech a pamětní jehlan v ní, architekt P. Janák zase na dlažby chodeb v Černínském paláci a ve Staroměstské radnici. Nacházíme ji také na hladkém obkladu domu v Havelské ulici 29, na haklíkovém obkladu nádvoří Slovanského domu nebo v portiku Husova sboru na Vinohradech. Z kopaninské opuky jsou také dva rozměrné reliéfy v primátorské rezidenci v Městské knihovně.

Jiné kameny se v Praze po první světové válce objevily zcela nově. Byl to např. světle šedobéžový tepelský trachyt (Teplá u Mariánských Lázní), z něhož je obklad částí průčelí, pilířů a balkony Autoklubu nebo hladký obklad průčelí domu v Ostrovní ulici 5. Z nafialověle červeného kavernovitého slovenského ryolitu (od Hliníku) je rozsáhlý obklad přízemí a balkony býv. Škodových závodů v Jungmannově a Charvátově ulici nebo spodních částí přístavby Plodinové burzy.

Jednou z prvních a nejrozsáhlejších kamenických zakázek v Praze po první světové válce byla novostavba Petschkova paláce, nyní Ministerstva průmyslu a obchodu v ulici Politických vězňů. Na obklad jeho celého průčelí (mimo soklu) i bohatou architektonickou výzdobu byl použit světle šedý bavorský mušlový vápenec.

Na pražských stavbách z období mezi první a druhou světovou válkou nacházíme i některé další naše i zahraniční kameny, které není možné všechny v rozsahu tohoto článku zmiňovat. Ale i z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že v pražské architektuře meziválečného období hrál přírodní kámen mimořádně významnou roli, která dodnes zasluhuje obdiv.

Autor: Václav Rybařík

Hlavní literatura:

Březinová, D. – Bukovanská, M. – Dudková, I. – Rybařík, V.: 1996 – Praha kamenná.

Národní muzeum Praha. (Pozn.: Zde i veškerá zjištěná starší, a proto znovu necitovaná literatura).

Rybařík, V.: 1996 – Kámen v díle Josipa Plečnika. In: Umění a řemesla, 38, č. 1, s. 71-73.

Rybařík, V.: 1999 – Pražské obelisky a monolity. In: Kámen, 5, č. 2, s. 155-160 a Kámen, 5, č. 3, s. 215-224.

Rybařík, V.: 2000 – Národní památník na Žižkově. In: Kámen, 6, č. 1, s. 13-22.

Rybařík, V.: 2002 – Pražské obelisky a monolity (3). In: Kámen, 8, č. 1, s. 11-13.

Rybařík, V.: Kamenná díla sochaře Ladislava Šalouna. In: Kámen, 11, č. 3, s. 81-86.

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz

Líbil se vám článek?

ano: 165     ne: 218

Doporuč

Všechno o: Restaurování
firmy, články, foto

 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb