přeskočit na hlavní obsah

Kámen v pražské architektuře a plastice meziválečného období (1/2)

/up/images/featured/images/015.png

Kámen v pražské architektuře a plastice meziválečného období (1)

Pražská architektura ve více než tisícileté historii města prošla bohatým a různorodým vývojem. To se samozřejmě projevovalo i v rozsahu a způsobu využití přírodního kamene jako jednoho z hlavních stavebních materiálů. Na stránkách tohoto časopisu byla již dříve věnována pozornost použití kamene v Praze v poslední třetině 19. století1 a na počátku 20. století2. Nyní přichází na řadu ohlédnutí za mimořádně významným obdobím mezi koncem první (1918) a počátkem druhé (1939) světové války, tedy v podstatě obdobím první republiky (1918-38).

S koncem první světové sálky a zánikem rakousko-uherské monarchie se Praha stala hlavním městem nového státu, aniž by k tomu měla náležité administrativní i jiné zázemí. Proto bylo nutné urychleně postavit nové nebo upravit starší budovy pro ministerstva a další ústřední i místní úřady a instituce, upravit Hrad pro hlavu státu atd. Vznikly také nové vysokoškolské budovy, nové banky, pojišťovny, burzy, budovy různých společností, spolků apod. Byla dokončena obnova a dostavba katedrály sv. Víta, na Vítkově vyrostl Památník Národního osvobození, na Strahově velký sletový stadion atd. Při stavbě a zejména výzdobě většiny nových nebo úpravách starších budov hrál významnou roli přírodní kámen, v některých případech v míře do té doby nebývalé, někdy snad až přehnané.

První poválečnou stavbou v Praze, na které byly ve významnější míře použity přírodní kameny, byla Banka čs. legií (J. Gočár 1921-23) a hned po ní palác Adria (P. Janák 1923-25), obě ve stylu českého rondokubismu. Následovala početná řada dalších, z nichž zejména Ministerstvo sociální péče a Zemský úřad (B. Hübschmann 1924-29), Ministerstvo železnic (A. Engel 1927-31), Ministerstvo zemědělství (F. Roith 1928-31), Poštovní spořitelna (F. Roith 1928-31), Ministerstvo obchodu (J. Fanta 1932-33), Živnostenská banka (F. Roith 1935-38), Burza pro zboží a cenné papíry (J. Rössler 1936-38) a hlavně Památník Národního osvobození (J. Zázvorka 1929-38), výběrem a rozsahem použitých kamenů i jejich dokonalým opracováním budí zasloužený obdiv dodnes.

Na realizaci kamenických prací se přitom podílela řada našich, výjimečně (např. palác Adria) i cizích kamenických firem. Z pražských to byla zejména firma L. Šaldy, Kamenické závody (dř. Ing. J. Víšek), Česká společnost pro průmysl kamenický, Spojené pražské továrny na staviva (Prastav), z mimopražských hlavně J. Cingroš z Plzně, která tak poskytovaly obživu stovkám svých zaměstnanců.

Neobyčejně zvýšená poptávka po přírodním kameni vedla také k rozšiřování stávajících a zakládání nových lomů, a tím i k obohacování nabídky o kameny u nás do té doby neznámé. Teprve v tomto období se v Praze začalo využívat atraktivních žul a mramorů ze slezského Jesenicka, šumavských mramorů, tiské nebo mrákotínské žuly, slovenských travertinů a mramorů… To také přispívalo k udržení zaměstnanosti v hospodářsky obvykle málo rozvinutých lomařských oblastech.

Světová hospodářská krize z počátku 30. let zasáhla citelně i naše lomařství a kamenictví. I tak je ale možné meziválečné období považovat za jejich zlatý věk, především dík zakázkám na pražských stavbách. Významného uplatnění přitom nalezl přírodní kámen v Praze i v sochařské tvorbě, zejména při výzdobě veřejných budov.

Použitím kamene v architektuře meziválečné Prahy se již před deseti lety zabývala D. Březinová v jedné z kapitol monografie Praha kamenná.3 Popsala v ní použití přírodních kamenů na zhruba dvaceti novostavbách té doby. Práce přinesla řadu zajímavých poznatků, ale omezený výběr staveb (mj. bez Památníku Národního osvobození) a zaměření jen na ně samotné nepodává a ani nemohlo podat celkový obraz dané problematiky z hlediska kamenů jako takových. To je naopak smyslem tohoto článku, zaměřeného navíc i na použití kamene v pražských sochách a pomnících z tohoto období.

Kromě zmiňované práce D. Březinové a jejích některých článků v časopisu Domov4 zůstává hlavním zdrojem informací o dané problematice brožurka architekta A. Kubíčka z roku 1929 a řada článků geologa J. J. Jahna (bohužel jen z let 1929-33) i jiných autorů, především v tehdejším časopise Kámen. Hlavní z nich jsou spolu s další literaturou citovány na konci tohoto článku. Některé informace se také podařilo získat studiem v pražských archivech. Všechny (někdy rozporné) bylo nutné ověřit prohlídkou samotných objektů. Zjištěné poznatky jsou pak v následujícím shrnuty podle petrograficky příbuzných hlavních skupin použitých kamenů.

Světlé žuly

Mezi nejpoužívanější kameny v Praze meziválečného období patřila světlá hlubinná intruziva různého, ale příbuzného petrografického charakteru, označovaná společně jako žuly. Používaly se hlavně na kvádrové nebo deskové obklady průčelí a portály, v interiérech na stupně schodišť a dlažby. Kromě již dříve známých žul nalezly přitom uplatnění i žuly do té doby v Praze prakticky neznámé, zejména z Mrákotínska a Jesenicka. Mezi nimi naprosto převládaly žuly středně zrnité a světle až středně šedé (po vyleštění i tmavší) barvy.

Ze středočeského plutonu se v té době v Praze uplatňovala především žula požárská. Lámala se v lomech, které byly městu nejblíže a navíc státní, což ji zvýhodňovalo zejména ve veřejných zakázkách. Použita byla na převážnou část obkladu Národního památníku5 na Vítkově a venkovní úpravy kolem něho (včetně podstavce bronzové sochy Jana Žižky), portál a obklad přízemí Ministerstva zemědělství, portál (se dvěma 4,2 m vysokými polosloupy), hlavní římsu a (ve Štěpánské ulici) obklad přízemí Komerční banky (pův. Poštovní spořitelna) na Václavském náměstí, obklad středního rizalitu a přízemí Národního zemědělského muzea na Letné, sokl Ministerstva dopravy (pův. železnic) a Filozofické fakulty UK, na rampu a část dlažby na III. nádvoří Hradu, stupně a obklad schodiště v Městské knihovně aj.

Ze světle šedé drobnozrnné žuly nečínské je na Hradě monumentální schodiště a střecha Malé vyhlídky v Rajské zahradě, část sloupů a architektonických článků ve Sloupové síni (později upravené), stupně a sloupy na schodišti k prezidentskému bytu a část dlažby na III. nádvoří. Dále je z ní převážná část rozsáhlého obkladu České národní banky (pův. Živnostenské banky) Na Příkopě, obklad přízemí magistrátní budovy na náměstí Franze Kafky, podstavec bronzového pomníku Svatopluka Čecha na Vinohradech aj.

Z poněkud porfyrické žuly paštické je zbývající část (přízemí a střední rizalit) obkladu České národní banky či býv. Českomoravské pojišťovny (Na Poříčí 26) nebo ossarium na Olšanských hřbitovech. Tmavší hudčická žula byla použita na hlavní (s kanelovými sloupy) i vedlejší portály a sokl býv. Nemocenské pojišťovny (Lannova 2), na vysoký sokl Právnické fakulty UK (zčásti prolamovaný) nebo Městského soudu (pův. Tabáková režie) na Vinohradech, na podstavec bronzového pomníku Vltavy na Dětském ostrově aj. Z olšanské žuly je portál a vysoký sokl Národního (pův. Zemského) archivu a portály a vysoký sokl býv. Vysoké školy zemědělské (nyní VŠCHT a ČVUT) v Dejvicích – nebo část obkladu Národního památníku, z nažloutlé až nahnědlé žuly bělčické části obkladu býv. Vinohradské záložny (nyní Česká spořitelna v Jugoslávské 19).

Z moldanubického plutonu se v Praze mezi světovými válkami uplatnila především nevýrazně porfyrická žula mrákotínská. Z ní je převážná část obkladu Komerční banky na Václavském náměstí, část obkladu Národního památníku, hlavní římsa na Ministerstvu zemědělství, portály a vysoký sokl Vysoké školy chemicko-technologické, na Hradě opěrná zeď a schodiště v zahradě Na Baště, na Sněmovně rozměrná pamětní deska aj. Nejznámějšími příklady použití mrákotínské žuly v Praze vůbec jsou ale monumentální mísa v Rajské zahradě o průměru 4,3 m, takřka 10 m vysoký, mimořádně štíhlý sloup na Moravské baště a zejména 15,5 m vysoký obelisk na III. nádvoří Hradu. Další pozoruhodný příklad, 10,5 m vysoký obelisk legionářského pomníku pod Emauzy, byl bohužel za okupace zničen.

Mrákotínskou žulu na některých pražských stavbách doprovázela územně příbuzná a podobná žula mysletická nebo výrazně porfyrická žula řásenská, na obkladu Národního památníku i žula z Panských Dubenek. Dolnoměstskou žulou ze světelské lomařské oblasti moldanubického plutonu byl proveden obklad suterénu Ministerstva průmyslu a obchodu (dř. jen obchodu).

Výjimečně, zato ve velkém objemu (640 tun), byla v Praze použita tmavě modrošedá drobnozrnná žula hlinecká ze železnohorského plutonu. V roce 1937 jí bylo (kromě soklu) obloženo celé, pilíři členěné průčelí tehdejší Burzy pro zboží a cenné papíry (nyní Radio Free Europe). Ze stejného plutonu pochází i červená žula žumberecká, z níž jsou části dlažby v Komerční bance na Václavském náměstí.

Stejně výjimečně byla v Praze použita světle červenohnědá žula žihelská z čistecko-jesenického plutonu, a sice na portál Městského soudu na Vinohradech a dvě velké koule o průměru 1 m před ním.

Z krkonošsko-jizerského plutonu si i po první světové válce zachovala v Praze oblibu nazlátlá hrubozrnná žula železnobrodská. Na Hradě je z ní pilíř s kanelovaným polosloupem vstupní brány do Rajské zahrady a v ní osm rovněž kanelovaných sloupů Malé vyhlídky a kotouč pod monumentální mísou, v budově Ministerstva průmyslu a obchodu ostění tří hlavních vstupů a sloupy a pilastry ve vestibulu, v Městské knihovně ostění hlavních (se znaky v tympanonech) i vedlejších vchodů, na průčelí paláce Blaník (pův. pojišťovna Fénix) široké vodorovné pásy, převážná část obkladu paláce Merkur (Revoluční 25), obklad portálu a spodních částí restaurantu Evald (Národní 28), v Seminářské ulici u Klementina malá fontána aj. Naopak sporadicky, snad z nacionálních důvodů, se v té době v Praze objevovala do té doby téměř neznámá šedorůžová porfyrická žula liberecká ze sudetoněmecké části plutonu. V rozsáhlých úpravách Hradu jsou z ní jen podstavce obelisku na III. nádvoří a monumentální mísy v Rajské zahradě. Pravděpodobně tak v největším rozsahu byla použita na portály a obklady velkého obytného domu čp. 2061 mezi Klimentskou a Lannovou ulicí.

Rozhodně větší expanzi měly po první světové válce v Praze žuly ze žulovského masivu z rovněž sudetoněmeckého Jesenicka. Z nejrozšířenější tzv. světlé slezské žuly je na Hradě větší část sloupů a jiných architektonických prvků ve Sloupové síni, kašna v hale před prezidentským bytem, část dlažby III. nádvoří, převážná část obkladu Ministerstva zemědělství, schodišťové stupně v této i v jiných, zejména veřejných budovách, vysoký sokl v druhé budově Ministerstva průmyslu a obchodu (pův. Petschkův palác) v ulici Politických vězňů, portály, balkon a vysoký sokl domu čp. 1419/11 v téže ulici, aj.

Kromě našich světlých žul se na pražských meziválečných stavbách setkáváme i se žulami cizího původu, hlavně červenými hrubozrnnými žulami švédskými. Je to například obklad přízemí paláce Blaník, býv. Moravské banky (roh Václavského náměstí a Štěpánské) nebo býv. Českomoravské pojišťovny. Báňská a hutní společnost zase nechala přízemí a mezipatro své budovy v Lazarské ulici (nyní Ministerstvo vnitra) obložit světle hnědou hrubozrnnou bavorskou žulou waldsteinskou.

Tmavé žuly

Od předchozích světlých se některé žuly odlišují vyšším obsahem tmavých minerálů, a tím i celkově tmavou barvou. Takovou je například tmavě modrošedá žula chramostská ze středočeského plutonu, z níž je kamenicky dokonale provedený sloupový portál býv. Ústřední banky českých spořitelen (Jindřišská 17). Z rozšířenější tmavé slezské žuly je sarkofág Jana Zhořeleckého a neznámých příslušníků lucemburského rodu v Královské hrobce v chrámu sv. Víta, leštěný obklad pilířů a pilastrů ve dvoraně Ministerstva dopravy nebo schodišťové stupně a část dlažeb v Právnické fakultě UK.

Největšího uplatnění v meziválečné Praze však nalezla tmavě modrošedá porfyrická žula tiská z čistecko-jesenického plutonu, nazývaná český labradorit. Dala se vylamovat ve velkých blocích a z nich vyrábět rozměrné prvky. Tak například v reprezentačních prostorách Hradu u Bílé věže jsou z ní dva leštěné 4,5 m vysoké sloupy; čtyři jen o něco nižší (a navíc i obklady) byly v býv. Domě čs. inženýrů v místě nynějšího hotelu Prezident. Ještě pozoruhodnější byly podstavce bronzových pomníků prezidenta H. Wilsona (pět kvádrů objemu 2,7-4,3 m³) a plukovníka J. J. Švece (monolit o objemu 9,5 m³), zničené za německé okupace. Dochovaly se obklady spodních částí průčelí býv. Komerční banky (Na Příkopě 6), býv. pojišťovny Slavie (Senovážné nám. 23), paláce Merkur (Revoluční 25), hlavního vchodu do budovy býv. Škodových závodů (Charvátova 6), rozsáhlé obklady stěn, podest a kvádrů ve dvoraně a zábradlí ochozů nad ní v Právnické fakultě UK, sokl býv. Burzy pro zboží a cenné papíry aj. Na Hradě jsou z ní tmavé pásy dlažby na III. nádvoří. Obklad bazénu tzv. Orlí fontány na tomtéž nádvoří je z podobné tmavé žuly krtské, která byla někdy kombinovaná se žulou tiskou.

Do skupiny tmavých žul je možné zařadit i tmavočervenou velkozrnnou žulu švédskou, která byla použita na obklad přízemí a mezipatra Legiobanky a paláce Adria.

Syenity

Vedle žul se v pražské meziválečné architektuře setkáváme s horninami, které jsou také intruzivního původu, ale bazičtější a pro převládající podíl tmavých minerálů tmavé až černé. Petrograficky jde o gabra, diority, syenity a jiné tvrdé kameny, v kamenické praxi souhrnně označované jako syenity.

Nejznámější z nich pocházejí ze středočeského plutonu. Z dekorativního tmavého peceradského gabra je široký leštěný obklad výloh v přízemí Komerční banky na Václavském náměstí, podstavec Štursovy sochy Raněný v Národním památníku nebo moderní oltář v kostele sv. Václava ve Vršovicích. Z černého todického (popovického) syenitu byly zhotoveny dva sarkofágy do Královské hrobky v chrámu sv. Víta (Václav IV., čtyři manželky Karla IV.) a jiný do Národního památníku, který však byl odtud v roce 1958 odvezen a zničen. Naopak se z něho zachoval například obklad obchodu s obuví na Národní třídě 34. Z vrančického syenitu je velká váza na zábradlí schodiště v Rajské zahradě.

Z broušeného tmavošedého prachatického dioritu od Křišťanova v jižních Čechách nechal architekt Josip Plečnik na Hradě zhotovit podstavec sochy sv. Jiří a kónické sloupy tzv. Býčího schodiště do Rajské zahrady.

Jen sporadicky se v Praze meziválečného období (na rozdíl od období poválečného) objevoval dekorativní zelenočerný šluknovský syenit ze severních Čech. Z té doby pocházejí např. obklady pilířů portiku Všeobecného penzijního ústavu (nyní Dům odborových svazů) na Žižkově nebo přízemí domu Hájků (Na Poříčí 42).

Pískovce

Pískovce, tradiční stavební a sochařský materiál už od konce středověku, ztratily po první světové válce svoje dominantní postavení v pražské architektuře a zachovaly si je pouze v sochařství. Z řady našich pískovců se přitom i nadále uplatňovaly nejvíce křídové pískovce ze severovýchodních Čech.

Nejznámější z nich, hořický pískovec, byl i nadále dodáván na dostavbu chrámu sv. Víta a jeho sochařskou výzdobu. Ve velkém rozsahu (z Raimanova lomu u Hořic) byl použit na kvádrový a deskový obklad všech průčelí (mimo severního) Ministerstva dopravy nebo na obklad obou nádvoří Ministerstva průmyslu a obchodu. Je z něj také obklad spodní části (se sloupky a kanelovanými pilastry) býv. Ústřední banky českých spořitelen (Jindřišská 17) nebo (s kanelovanými i hladkými pilastry) býv. Nemocenské pojišťovny (Lannova 2). Z hořického pískovce je také přinejmenším část mimořádně bohaté sochařské výzdoby Ministerstva průmyslu a obchodu a jistě i dalších budov, i když pro to často scházejí doklady.

Ty jsou naopak pro tento účel využití známé z literatury pro celou řadu sochařských děl z tvrdého boháňského pískovce z východního okraje Hořického hřbetu. Z tohoto pískovce je prokazatelně vlys a čtyři skupiny na průčelí Legiobanky, 16 soch na atice severního průčelí Ministerstva dopravy, sochy na Ministerstvu obrany (Čs. armády 27) nebo na Vojenském zeměpisném ústavu (Roosveltova 23), na Meziměstské telefonní ústředně (Fibichova 19), na býv. Ministerstvu zahraničního obchodu (nyní ČVUT, Břehová 7) nebo reliéfy na Městském soudu na Vinohradech či na nároží Jindřišské a Panské ulice. Nejznámější z těchto děl je ale Dvořákovo sousoší sv. Cyrila a Metoděje na Karlově mostě z roku 1938.

Boháňský pískovec se však v Praze uplatnil i jako architektonický kámen. Je z něj část mimořádně členitého a rozsáhlého obkladu pater paláce Adria, kvádrový a deskový obklad severního průčelí a rizalitů Ministerstva dopravy a většina jeho architektonických článků, a také portál se sochami, balkony a různě opracovaný obklad přízemí ČSOB (pův. Průmyslová banka) Na Příkopě. Uplatnil se i při dostavbě chrámu sv. Víta (poprsníky nových kaplí, růžice na z. průčelí aj.), úpravách Hradu (pilíře a parapety mříže na I. nádvoří, balustráda nad Novými zámeckými schody, výpadní branka a jiné prvky v zahradě Na Valech) i obnově Karolina.

Z bělavého, tvrdého a rovněž křídového pískovce královédvorského je zbývající část obkladu pater paláce Adria, portály a hlavní římsa na Ministerstvu dopravy, obklad portiku Právnické fakulty UK a balkon nad ním. Na Hradě jsou z něj v chrámu sv. Víta poprpsníky nových kaplí a některé schodišťové stupně, v Rajské zahradě amfora u vchodu a některé prvky v zahradě Na Valech. Podobný stanovický pískovec byl použit na schodišťové stupně a dlažbu v horní části Velké věže chrámu sv. Víta a na schodiště a lavice před sousedním starým probošstvím a na lavice a jiné prvky v zahradě Na Valech (Bellevue).

Při obnově a dostavbě chrámu sv. Víta se i po první světové válce používal nažloutlý křídový pískovec mšenský (rekonstrukce Wohlmutovy kruchty, ostění na ochozu Velké věže aj.). V podstatně větší míře ho ale bylo využito na kvádrový nebo deskový obklad prakticky celých čtyř průčelí Ministerstva průmyslu a obchodu včetně bohaté reliéfní a ornamentální výzdoby. Je z něj také deskový obklad průčelí budov Ministerstva financí v Letenské ulici nebo prezidentská lóže Strahovského stadionu.

Mladší než všechny předchozí (turonský), ale tvrdý pískovec božanovský nalezl v Praze poprvé (a hned značné) uplatnění v bohaté architektonické výzdobě vyšších částí průčelí Právnické fakulty UK.

V Praze už od středověku hojně používaný tvrdý pískovec(arkóza) žehrovický v ní byl po první světové válce použit prakticky jen na nové sloupy a jiné prvky při obnově Černínského paláce.

Z červeného permského pískovce (arkózy) nučického je v chrámu sv. Víta podstavec Bílkova oltáře a kvádrové průčelí Královské hrobky. Byly z něj i portály a vysoký obklad Meziměstské telefonní ústředny na Žižkově, ale před několika lety byly pro špatný stav odstraněny. Z podobného červeného pískovce z Dolního Lánova a Ústí u Staré Paky je obklad vysokého soklu a architektonická a sochařská výzdoba Vrchního soudu na Pankráci a menší část obkladu býv. Českomoravské pojišťovny.

Poznámky:

1 Rybařík, V.: 1998 – Kámen v pražské architektuře poslední třetiny 19. století. In: Kámen, 4, č. 1, s. 9-16.

2 Rybařík, V.: 2001 – Kámen v pražské architektuře a plastice na počátku 20. století. In: Kámen, 7, č. 1, s. 75-80.

3 Březinová, D. – Bukovanská, M. – Dudková, I. – Rybařík, V.: 1996 – Praha kamenná.

Národní muzeum Praha.

4 Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech (8/96, 31-33), Primátorská rezidence

(6/97, 35-37), Stavby meziválečného období (12/97, 30-32), Kavárna Slavia (2/98, 42-45),

Palác Adria (4/98, 56-57).

5 Původní název byl Památník Národního osvobození; vzhledem k tomu, že u většiny popisovaných objektů došlo během let ke změně názvu, je u nich při první zmínce uváděn původní i nový, při dalších zmínkách už jen obvyklejší nový název, u méně důležitých objektů jen název ulice či náměstí a orientační číslo.

Autor: Václav Rybařík

Hlavní literatura:

Březinová, D. – Bukovanská, M. – Dudková, I. – Rybařík, V.: 1996 – Praha kamenná.

Národní muzeum Praha. (Pozn.: Zde i veškerá zjištěná starší, a proto znovu necitovaná literatura).

Rybařík, V.: 1996 – Kámen v díle Josipa Plečnika. In: Umění a řemesla, 38, č. 1, s. 71-73.

Rybařík, V.: 1999 – Pražské obelisky a monolity. In: Kámen, 5, č. 2, s. 155-160 a Kámen, 5, č. 3, s. 215-224.

Rybařík, V.: 2000 – Národní památník na Žižkově. In: Kámen, 6, č. 1, s. 13-22.

Rybařík, V.: 2002 – Pražské obelisky a monolity (3). In: Kámen, 8, č. 1, s. 11-13.

Rybařík, V.: Kamenná díla sochaře Ladislava Šalouna. In: Kámen, 11, č. 3, s. 81-86.

Poznámka:

Článek byl uveřejněn v časopise KÁMEN. KÁMEN je jediné periodikum, které se na území ČT věnuje problematice přírodního a umělého kamene, jeho těžby, zpracování, restaurování a uplatnění v architektuře a stavebnictví.

zdroj: www.revuekamen.cz­

Líbil se vám článek?

ano: 262     ne: 223

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb