přeskočit na hlavní obsah

Industriální stopy ve studentských projektech

/up/images/featured/images/vystava_vyuziti_prumysloveho_dedictvi_0.png

VÝSTAVA: AID – AKCEPTACE INTERVENCE DESTRUKCE

Výstava studentských projektů nového využití průmyslového dědictví probíhá ve dnech 1. 10. až 1. 11. 2009 v prostorách centra současného umění DOX v Praze-Holešovicích. Výstavu v rámci 5. mezinárodního bienále Industriální stopy 2009 uspořádalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze ve spolupráci s FA a FSV ČVUT v Praze, VŠUP Praha, FUA TU Liberec a FA STU Bratislava.

Název AID odkazuje nejenom k anglickému termínu pro „pomoc / podporu“, kterou bezesporu průmyslové dědictví u nás v posledních letech nutně potřebuje, ale především je zkratkou tří strategií, myšlenkových postupů, které se při konverzi nejčastěji používají – akceptace, intervence, destrukce. Tři klíčová slova nepředstavují jen extrémní, izolované polohy přístupu k průmyslovému dědictví, k existující stavební materii, ale spíše metody, kterým se žádný zodpovědný tvůrce vstupující do historického kulturního prostředí nemůže vyhnout a které se navzájem nevyhnutelně prolínají. Nevšední kouzlo konverzí totiž spočívá především v nejednoznačnosti, vrstevnatosti a improvizaci, pružném a neotřelém myšlení autora, který se snaží ohleduplně reagovat na existující kontext a zároveň uplatnit svou vlastní, kreativní představu o novém životě stavby.

V pořadí již třetí studentská výstava konverzí konaná v rámci bienále Industriální stopy je také příležitostí k ohlédnutí a bilancování (viz Stará kanalizační čistírna v Praze-Bubenči, 2003; M Factory v Praze-Holešovicích, 2007). Na pozadí současného tristního vývoje v oblasti průmyslového dědictví, alarmujícího rozsahu demolic a necitlivých přestaveb (srov. výstava a publikace VCPD ČVUT s názvem Co jsme si zbourali) je jistě potěšující skutečností, že vyrůstající, nová generace architektů je si vědoma mimořádného potenciálu kulturních hodnot, které se v dané typologické oblasti nabízí.

Poslední vývoj ukazuje, že námět konverze průmyslových staveb se stává silným tématem nejenom pro úzký okruh nadšenců a podivínů, ale získává obecnější, širší přesahy. Na fakultách architektury překračuje hranice několika vybraných, úzce zaměřených školních ateliérů a stává se v pozitivním slova smyslu běžným zadáním; oblíbeným modelovým příkladem architektonické intervence v historickém prostředí, jehož rozsah nespočívá v pouhém uchopení provozních požadavků, prostorových souvislostí a hledání vhodné formy, ale na pozadí respektu k dějinnému vývoji získává hlubší rozměr.

Současné studentské projekty přes svou programovou modernost a sebevědomí bezpochyby vykazují také větší vnímavost k historickému kontextu – nikoliv však jako pouhou povrchní inspiraci dochovanou stavební strukturou, ale i skutečnou snahu pochopit kulturní souvislosti, ve kterých stavba vznikala a sloužila. Z tohoto poznání patrně vyplývá i ohleduplnější přístup autorů, citlivé hledání rovnováhy mezi přijetím starého (akceptace), mírou a formou nových stavebních zásahů (intervence) a demoličními, respektive „očistnými“ vstupy (destrukce). Srovnání s předchozími výstavami rovněž ukazuje, že ubývá razantních, neuvážených, nepoučených, ale i příliš opatrnických návrhů. V tvorbě dnešních studentů nenásilně koexistuje respekt ke stopám minulosti a zároveň svěží nový duch, který reálné stavební praxi bohužel často chybí.

Jestliže vycházíme z předpokladu, že student je nezkaženým, nedeformovaným, koncentrovaným obrazem obecnějšího vývoje v oboru i ve společnosti, hledí do budoucnosti a s neotřelou fantazií do určité míry vizionářsky předvídá další dění, výstava AID postihuje pozitivní posun posledních let a nadějný výhled. Nová generace je si vědoma hodnot, váhy a potřebnosti kulturního dědictví, učí se k němu zodpovědně přistupovat a je ochotna se v dané věci i osobně angažovat. Módní termín udržitelný rozvoj není v práci studentů pouhou prázdnou frází, ale získává nový rozměr a náboj.

TEXT PETR VORLÍK

Slova v názvu výstavy „AID – akceptace, intervence, destrukce“ i tohoto bloku projektů konverzí industriálních staveb napovídají asi víc o metodě než o podstatě řešeného problému. Hranice vymezující tři okruhy přístupů k průmyslovému dědictví jsou přece jen viditelně pružné, bylo by obtížné podle nich důsledně třídit: Akceptovat můžeme i to, k čemu jsme lhostejní a čemu jsme neporozuměli. Ničit lze naopak, co je vlastně obdivováno, jen se nepodařilo zvolit přiměřené prostředky.

Vzpomínám na alternativní studentské projekty nového využití industriálních staveb, které tvořily základ první výstavy na toto téma u nás v roce 1990. Připomínaly význam propojování časových vrstev výstavby, možnosti recyklace staveb i limity tvůrčích ambicí. Na průmyslové stavby upozorňovaly architektonickými zásahy, které mnoho nectily realitu ani historické souvislosti. Po letech, jak se průmyslové dědictví stává vzácnější a zranitelnější, tušíme, že nedávno zdůvodnitelné intervence ve jménu nového využití mohly současně předznamenávat i cestu k destrukci.

Projekty pro výstavu letošního bienále Industriální stopy jsou v tomto směru již většinou poučenější, reagují na nová zadání, k nimž daly podnět aktuální diskuse o ohrožených industriálních stavbách. A navíc – jelikož přece jen jde o vyhraněné téma, uchopené současně studenty více škol – znamenají i obecnější reflexi architektonického myšlení a vzdělání. Přesto kriteria a hodnotové preference zůstávají relativní. Rozhoduje občas až nahodilá zkušenost a jistě i atmosféra školních ateliérů. Jistě také platí, že přehledněji se třídí práce, které bez vnitřních pochybností především naplňují zadání a průmyslové dědictví „akceptují“, i když patrně víc jako vděčné a nezávazné hřiště pro trénování svalů. K rysům letošního bienále však přece jen patří skutečnost, že přibyly projekty, které rozeznávají naléhavost zadaného tématu. Vnímají mezní situaci zanikající průmyslové éry, kterou prožíváme, v níž se před očima z exploatovaného průmyslového objektu stává ohrožený kulturní monument. Zkoušejí, jak se vypořádat s dědictvím, kterému jsme ještě ne zcela porozuměli.

TEXT BENJAMIN FRAGNER


PIVOVAR MORITZE, KNÍŽETE Z LOBKOWICZ, BÍLINA
AUTOR RADIM TKADLEC / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR MICHAL HLAVÁČEK, PETR JOB, PETR DVOŘÁK, EVA LINHARTOVÁ


KONVERZE PIVOVARU NA POLYFUNKČNÍ CENTRUM VOLNÉHO ČASU

Nové využití Areál nabízí mnoho možností pro aktivní trávení volného času. Vedle části zaměřené především na streetovou kulturu – skatepark se zázemím a půjčovnou, lezecké stěny a boulder, street galerie, klub – se zde nachází také další funkce – plavecký bazén, restaurace, bar, bowlingová herna, ubytovna a kongresový sál. Nedílnou součástí je však také muzeum pivovarnictví s ochutnávkou, které připomíná slavnou minulost místa, kde se vařila první česká „jedenáctka“, tzv. „Perla severu“.

Očištění (substrakce) Během mnoha let provozu byly na původní budovy „nalepeny“ dodatečné přístavky, menší objekty, které sice navyšují kapacitu, ale na úkor otevřeného prostoru. Komplex je proto nutné od nevhodných nánosů očistit. Nejvýraznější část parteru tvoří obnovený Lukavský potok a rybník s přiléhajícími zelenými plochami.

Dostavění (adice) Změna funkce vyžaduje doplnění areálu o nové provozní nebo komunikační objekty (schodiště, zázemí a vstupní haly). Nově vnesené elementy musí navazovat na stávající kontext, odkazovat na původní provoz a posílit sjednocující úsilí konverze. Konstrukčně-materiálové řešení bylo koncipováno s ohledem na průmyslový charakter areálu. V betonových plochách jsou prořezány okenní otvory zaobleného tvaru, které evokují stoupající bublinky ve sklenici piva a současně s narůžovělou barvou mědi (která se v provozu pivovaru používala pro varnou pánev a káď) nenásilně odkazují k původnímu využití.

HUŤ KONĚV, KLADNO
AUTOR VÁCLAV KRULIŠ / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR MICHAL HLAVÁČEK, PETR JOB, PETR DVOŘÁK, EVA LINHARTOVÁ


PŘESTAVBA BÝVALÝCH KOKSOVEN NA VĚZNICI

Hlavním podnětem k výběru zadání bylo zachování architektonicko-společenského dědictví bývalé huti Koněv v Kladně a její konverze pro nové účely. Urbanisticky významná poloha v centru Kladna a zvláštní architektonicko-estetická kvalita již mrtvého areálu stále motivují k hledání nových cest využití. Dezolátní stav, strohost a ponurost vedla k vizi využít atmosféru pro návrh nápravného zařízení, jejichž počet je u nás v současné době kriticky nedostatečný.

Stávajícím železobetonovým objektům (mlýnice, zásobník, zavážecí věž, hala chemického provozu a plynojem), které tvoří relativně ucelený komplex bývalých koksoven, byly podle jejich charakteru přiřazeny nové funkce (ubytování, výuka, volný čas, správa). Generel vychází rovněž z nutného odstranění kontaminované zeminy a umístění nových budov s doprovodnými provozy do vytěžených pozic, ve vazbě na stávající objekty. Srdce věznice tvoří centrální nádvoří.

Architektonický výraz je založen na kontrastu syrového betonu původních konstrukcí a doplňkových, nově implantovaných „tvrdě kovových“ prvků. Drsnost jako výchovný element…

ŽELEZNIČNÍ STANICE, ÚSTÍ NAD ORLICÍ

AUTORKA DANIELA PAPÁJOVÁ / FAKULTA UMĚNÍ A ARCHITEKTURY TU LIBEREC
ATELIÉR JIŘÍ SUCHOMEL, MARTIN SAML


REKONSTRUKCE A REVITALIZACE NÁDRAŽÍ

Výpravní budovu, která leží mezi pražským a letohradským kolejištěm, navrhl architekt Rudolf Frey v roce 1874 v podobě, která byla tehdy pro tuto část dráhy typická – v kombinaci režného a hrázděného zdiva s jemnými dřevěnými detaily. Ačkoliv je budova cenným kulturním dědictvím, návrh na modernizaci zhotovený SUDOPem Praha počítá s její likvidací. Mojí snahou je proto navrhnout alternativní projekt obnovy a docílit tak zachování stávajícího historického objektu v duchu původního využití.

Nejvýraznější změnou je zářez příjezdové komunikace o jedno podzemní podlaží. Pod hlavní nádražní budovou jsem vybudovala rychlou odbavovací halu s přímými tunely vedoucími k jednotlivým nástupištím, ze které je umožněn průchod cestujících i personálu do nádražní budovy, kde se nachází prostorná vstupní dvorana, moderní čekárna, zázemí se službami pro cestující, kavárna s čítárnou a restaurace. V zadní části budovy, kde se původně nacházel dámský salonek, zázemí kuchyně a bufet, by dle návrhu mělo vzniknout turistické informační centrum s půjčovnou kol a cyklistického vybavení. Horní patra lze řešit jako pronajímatelné kanceláře, archiv či přednáškový a zasedací sál.

Prostor za výpravní budovou, kde se v současné době nacházejí malé technické stavby či sklady, by byl využit jako naučný park se stezkou, na které by měli cestující možnost seznámit se například s částmi historických strojů a lokomotiv.

Interiéry nádraží jsem se snažila zachovat v původním duchu a jakékoliv úpravy vždy provádět s ohledem na historický kontext. Řešení vychází ze skloubení původního uspořádání a současných požadavků na provoz. Původní situace a plány nádraží ukazují charakteristický půdorys ve tvaru H a absolutní dispoziční symetrii – dva znaky, které lze označit jako klíčové. Další podmínkou při řešení interiéru bylo zachování štukové výzdoby a keramické dlažby.

ČERPACÍ STANICE VRŠOVICKÉ VODÁRNY, PRAHA-BRANÍK
AUTORKA KATEŘINA AMBROŽOVÁ / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR IRENA ŠESTÁKOVÁ


DŮM ČTYŘ MÚZ – PROMĚNA MÍSTA S INDUSTRIÁLNÍ HISTORIÍ NA BŘEHU VLTAVY NEJEN V DOMOV PRO STARÉ UMĚLCE

Dům čtyř múz má sloužit pro ubytování seniorů a péči o ně. Specifikem tohoto projektu je, že zdejšími obyvateli by měli být jevištní umělci, které rozličné životní situace donutily spolehnout se na pomoc druhých. Čtyři múzy v názvu představují čtyři druhy uměleckých profesí, které se provozují na jevišti – herectví, tanec, hudba a zpěv. Jejich společným jmenovatelem je tvůrčí činnost, která se odehrává pouze v přítomné chvíli a nezanechává po sobě žádný trvalý artefakt, kromě zážitku zapsaného do myslí a srdcí diváků. Oproti běžnému domovu pro seniory by Dům čtyř múz měl umožňovat seberealizaci seniorů i na sklonku jejich života a za aktivní spoluúčasti mladých kolegů, kteří sem přicházejí „načerpat“ zkušenosti (srov. původní funkce čerpací stanice).

Mezi hlavní aspekty, které zásadně ovlivnily koncepci, patří místo – reliéf terénu, umístění pozemku vzhledem k řece a blízké komunikaci. Vltava na jedné straně neustále hrozí záplavami, což vylučuje stavbu přímo na terénu, na druhé straně ale nabízí také velmi osobité prostředí a krásné výhledy. Pozemek se nachází v klidném prostředí, zároveň je však díky blízké hromadné dopravě snadno dostupný i z centra města. Genius loci je silně předurčen také půvabnou průmyslovou architekturou proslulého Jana Kotěry, která je dnes bohužel v silně dezolátním stavu.

Dům čtyř múz je tvořen soustavou vzájemně provázaných objektů – původních průmyslových budov a novostaveb, které jsou vyzdviženy kvůli riziku povodní na sloupech. Areál je řešen tak, aby nabízel podnětné prostředí a stal se místním kulturním a společenským centrem. Najdeme zde jak prostory určené pro setkávání obyvatel i návštěvníků, tak i ty, které zaručují soukromí. Velmi významnou roli hraje rovněž zeleň.

PŘÁDELNA A TKALCOVNA BAVLNY MARBACH & RIECKEN, ŠUMNÁ
AUTORKA JANA NOVÁKOVÁ / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR VÁCLAV GIRSA, TOMÁŠ EFLER, KONZULTACE BENJAMIN FRAGNER


KONVERZE PŘÁDELNY NA POLYFUNKČNÍ AREÁL


Areál bývalé přádelny a tkalcovny se nachází na severozápadním okraji Litvínova, v údolí Bílého potoka a v těsném kontaktu s krušnohorským masivem. Jeho kouzlo spočívá nejenom v charakteristickém zasazení do krajiny a rostlém uspořádání, ale ve vysokém stupni uchování původních stavebních struktur (výroba zde probíhala až do nedávna).

Cílem návrhu je nalezení vhodných nových funkcí pro budoucí využití areálu, přičemž důraz je kladen především na zachování a podpoření autentické, historické atmosféry. Nejvhodnější náplní pro podobně rozsáhlý a stavebně rozmanitý výrobní areál v odlehlé lokalitě je patrně skladba různých, navzájem se doplňujících funkcí – bydlení se širokou nabídkou typů, hotel, administrativa, konferenční a kulturní sál, obchody, restaurace a doplňující sportovní aktivity. Nezměněné existující objemové uspořádání je doplněno pouze o tři nové objekty – střešní nástavbu pro bydlení, pěší lávku a krytá parkovací stání. Dispoziční řešení je založeno na maximálním využití potenciálu velkých nečleněných výrobních prostor – v jednotlivých bytech jsou například jako dělicí konstrukce použity pouze skleněné příčky.

PŘÁDELNA A TKALCOVNA BAVLNY MARBACH & RIECKEN, ŠUMNÁ
AUTORKA LUCIE PRACNOVÁ / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR VÁCLAV GIRSA, TOMÁŠ EFLER, KONZULTACE BENJAMIN FRAGNER


KONVERZE PŘÁDELNY NA POLYFUNKČNÍ AREÁL

Do areálu přádelny a tkalcovny proudilo v minulosti denně velké množství pracovníků z Litvínova; navíc tu bylo díky bydlení majitele a řady zaměstnanců živo i večer. Aby místo dnes opět ožilo, je třeba nabídnout větší škálu funkcí, pro více cílových skupin a všechny denní doby, včetně veškeré nezbytné vybavenosti.

Místo má potenciál pro bohatý život (nejen kulturní) a návrh usiluje o vytvoření optimálních podmínek pro jeho rozvoj – dvojice přádelen, obracející se velkými okny na jih do parku, ideálně vyhovuje bydlení; tzv. střední budova může sloužit potřebám školy; jednopodlažní šedová výrobní hala jako galerie a působivý shromažďovací prostor; zčásti zřícená výrobní hala v jádru areálu jako působivý venkovní „amfiteátr“ pro kulturní akce a různá společenská setkání pod širým nebem. Drobnější stavby mohou vyplnit nejrůznější funkce, od stravování, ubytování pro studenty přes sportovní zařízení až po další drobné služby.

Principy, motivy

A/ zpřístupnění budov pro nové účely, větší průchodnost celého areálu
B/ radikální vstup – skleněné věže obsahující nové vertikální komunikace umožňují nejen pohodlnější přístup a oddělení funkcí (bydlení – škola – veřejnost), ale otevírají i nové prostorové možnosti (střešní terasa, výhled do okolí, „výkladní skříň”) a svým výrazným převýšením přitahují pozornost k rušným centrům dění
C/ odkaz do historie – tovární komíny, krajka jako spojující prvek s historií místa

Přizpůsobení interiérů současným potřebám

A/ nové konstrukce jsou nezávislé na nosné struktuře, a tedy snáze přizpůsobitelné změnám v budoucnosti, zároveň zůstává patrný charakteristický ráz rozlehlých halových prostor 0
B/ vkládání „boxů” tam, kde jsou třeba malé oddělené prostory (zázemí ve výrobní hale, izolované hudební zkušebny aj.)
C/ mobilní akustické příčky rychle a pohotově člení prostor dle aktuální potřeby
D/ barevnost ocelových konstrukcí vnáší hravost nejen do školních prostor

TRANSFORMAČNÍ STANICE, PRAHA-SMÍCHOV
AUTOR FRANTIŠEK DENK / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR LADISLAV TICHÝ


PŘESTAVBA OPUŠTĚNÉ TRANSFORMAČNÍ STANICE NA RODINNÝ DŮM

Základní myšlenkou návrhu přestavby opuštěné trafostanice pro obytné účely je především striktní zachování stávající hmoty včetně plastického strukturování průčelí, jednoduché, nenápadné řešení nástavby, účelné prostorové členění interiéru, využití střešních ploch k ozelenění a optimální vyřešení dopravy v klidu.

T.R.A.F.O. (technická ruina adaptovaná k funkci obytné) má tři nadzemní podlaží a suterén. V přízemí je hlavní vstup, vstupní hala a rozlehlá pracovna s hygienickým zázemím a východem na zahradu. První patro plní funkci klidové zóny se dvěma ložnicemi, terasou a lázní s WC. Střešní patro je věnováno společenskému obytnému prostoru s kuchyní, WC a vnějším schodištěm na střešní, ozeleněnou terasu. Část suterénu pod domem zaujímá prostorný ateliér, prosvětlený anglickým dvorem, a technické zázemí domu. Všechna podlaží jsou propojena ocelovým vřetenovým schodištěm. Suterénní anglický dvorek plní zároveň funkci servisní šachty pro podzemní teleskopické dvoupodlažní parkoviště pro 4 automobily pod přilehlou zahradou.

Barevné řešení průčelí je navrženo v odstínech šedi až okru, sokl probarven tmavším odstínem, střešní nástavba obložena hliníkovými šablonami, které odráží momentální barevný odstín oblohy. Oplocení přičleněné zahrady je neprůhledné, z betonového monolitu, ve výšce a barevném odstínu soklu domu.

Adaptace bývalého technického objektu trafostanice v centru města pro obytné účely splňuje všechny předpoklady bydlení budoucnosti. Objekt má nejen nízkou spotřebu energie pro vytápění a ohřev TUV, ale zároveň využívá většinu střešních ploch k výsadbě kvalitní zeleně a nabízí důmyslné řešení parkování s minimálními požadavky na zpevněné manipulační plochy. K realizaci jsou navíc využity již zastavěné parcely a existující budova, nedochází tedy k zástavbě nových pozemků. K nemalé úspoře energií by došlo bezesporu už v průběhu výstavby, jelikož téměř všechny těžké konstrukce budovy již stojí. Všechny tyto aspekty odpovídají záměru navrhnout nízkoenergetický moderní dům s širším ekologickým konceptem.

ČESKÝ PRŮMYSL PRO VÝROBU A ZUŽITKOVÁNÍ KYSELINY UHLIČITÉ, TECHNOPLYN, PRAHA-HLUBOČEPY
AUTOR MARTIN REZEK / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR JAN SEDLÁK, IVAN HNÍZDIL, ŠIMON VOJTÍK


PŘESTAVBA OPUŠTĚNÉHO PRŮMYSLOVÉHO SOUBORU BUDOV NA POLYFUNKČNÍ AREÁL


Areál bývalého podniku Technoplyn leží u vstupu do Prokopského údolí, v místě pevně ohraničeném strmými svahy. V těsném sousedství se nachází železniční stanice Hlubočepy a bývalá továrna Hydroxygen, konvertovaná na administrativní a výrobní sídlo. Prokopské údolí má statut přírodní rezervace a představuje významné území v systému pražské městské zeleně. Ke každodenní rekreaci je hojně využíváno nejen obyvateli Barrandova a Smíchova, ale také Jihozápadního Města. Místo má tedy vysoký rekreační potenciál a výbornou návaznost na systém městské hromadné dopravy.

Parcela je v územním plánu vedena jako plocha pro smíšené funkce, bydlení a nerušivou výrobu. Východiskem pro projekt byla také existující územní studie, kde je stanovena podrobnější skladba možných funkcí – muzeum, restaurace, kryté sportovní aktivity apod. Návrh usiluje rovněž o propojení tří území – pobytové louky, nádraží a areálu Technoplyn – s ulicí K Dalejím.

Areál je v návrhu rozdělen na dvě zóny, v souladu s charakterem stávajících staveb – na západní, polyfunkční a východní, bytový objekt. Rozmanitá hmotová struktura západní budovy poskytuje prostor pro zázemí instituce pečující o přírodní park, restauraci s venkovním sezením, 4 squashové kurty a muzeum, jehož vertikálně vedená expozice představuje geologické a přírodní artefakty z blízkého okolí a vrcholí vyhlídkou z věže. Bytová část je soustředěna do dvou rovnoběžných spojených hal s centrální chodbou, jejichž příčným dělením vznikne 15 mezonetových bytů s předzahrádkou.

Cílem konverze je vložit do této atraktivní lokality nový život a zároveň uchovat v maximální možné míře autenticitu a duch místa. Základní strategie se proto opírá o dva přístupy – očištění budov od dodatečně přidaných a architektonicky nesourodých přístaveb, při zachování původní cenné stavební materie, a vložení novotvarů vypovídajících o novém využití celého areálu.

SPOLEČENSKÉ LEDÁRNY, PRAHA-BRANÍK
AUTORKA JITKA KUBÍNOVÁ / FAKULTA STAVEBNÍ ČVUT V PRAZE
ATELIÉR ZDEŇKA NOVÁKOVÁ, SIMONA KÁRNÍKOVÁ, MARCELA BÍLKOVÁ


KONVERZE LEDNICE NA GALERII SE STÁLOU VÝSTAVOU SLOVANSKÉ EPOPEJE

Secesní architektura branických Společenských ledáren představuje ideální prostředí pro umístění Muchovy Slovanské epopeje. Monumentální budova lednice je v návrhu funkčně rozdělena do tří podlaží – stálá expozice zaujímá horní, dvoupodlažní prostor, dočasné výstavy se mohou odehrávat v suterénu, nezbytná kavárna je přístupná ze vstupní haly. Interiér hlavního výstavního prostoru je v srdci budovy ovládán typicky organickým secesním tvaroslovím – předlohou ornamentu na podlaze se stal Muchův obraz Květiny a z tohoto vzoru vyrůstá i plastika volně tvarovaných stěn a dramatické tvarování světlíku ve střeše. Rozmístění obrazů v prostoru lednice respektuje původní návrh autora členěný dle tematických okruhů.

SPOLEČENSKÉ LEDÁRNY, PRAHA-BRANÍK
AUTOR JAKUB KUTHAN / FAKULTA STAVEBNÍ ČVUT V PRAZE
ATELIÉR IVA KNAPPOVÁ, VLADIMÍR NEKOLA, JINDŘICH SYNEK


KONVERZE LEDNICE NA POLYFUNKČNÍ KULTURNÍ A SAKRÁLNÍ PROSTOR

Lednice – prostor pro 200 000 m3 ledu – je účelná a ryze průmyslová budova, zároveň však vyzařuje silné charisma a monumentalitu. Trojlodí a atmosféra ledáren neodbytně evokuje představu sakrálního prostoru. Nicméně samotná funkce kostela se s ohledem na velikost stavby jeví z hlediska využitelnosti jako nedostatečná. Základem návrhu je proto možnost jednoduché a rychlé přeměny na kulturní stavbu vnímanou jako chrám pro duševní růst a místo setkávání. Klíčovou podmínkou návrhu je vedle nalezení vhodné funkce rovněž snaha neporušit charakter otevřeného prostoru, naopak jej podpořit tak, aby staré a nové tvořilo harmonický celek. Mírnou transformaci geometrie prostoru je možné provést změnou výškové úrovně, vysouváním pohyblivých panelů podlahy. Interiér by měl působit čistě a přívětivě. Barevný akcent do střízlivého šedého prostoru vnáší dřevěné lavice, lidé a případně plátna za presbytářem, respektive plátna křížové cesty na stěnách.

HUŤ KONĚV, KLADNO
AUTORKA HELENA KOPOVÁ / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR JAN SEDLÁK, IVAN HNÍZDIL, ŠIMON VOJTÍK


RESTRUKTURALIZACE ÚZEMÍ BÝVALÉ VOJTĚŠSKÉ HUTĚ

Projekt konverze dnes převážně nefunkčního území bývalé Vojtěšské huti (huť Koněv) vytváří strukturu zástavby, která reaguje na charakter okolí, nenásilně doplňuje prostor a záměrně nevytváří zcela cizorodé prvky v již tak dost prostorově roztříštěném městě, jakým Kladno je. Dominanty jsou v okolí zastoupeny velmi početně, proto je navrhována pouze jedna nová – rozhledna nebo technická stavba poblíž dnes již neexistujícího plynojemu. Těžiště území spočívá v jeho ústřední části (podpořeno občanskou vybaveností, hlavní třídou a zastávkou kolejové dopravy).

Nejdůležitější orientační městotvorné veřejné prostory se vyskytují převážně v okolí ponechaných architektonicky hodnotných objektů. Celková kompozice vychází také ze snahy plynule navázat na lesní a parkové plochy v okolí – zeleň je zastoupena například rozsáhlým parkem s dochovanými industriálními artefakty (cca 10 ha) a menšími plochami veřejné zeleně převážně na náměstích. Návrh počítá s přírůstkem 3700 obyvatel. Celková bilance funkcí: bydlení 24 ha, občanská vybavenost 5,5 ha, komerce a služby 2,5 ha, administrativa 6,5 ha, VTP 10 ha, ostatní nebytové funkce 7 ha, zeleň 12,5 ha, ostatní (nezastavitelná plocha) 38 ha.

KOLBENOVA ELEKTROTECHNICKÁ TOVÁRNA, PRAHA-VYSOČANY
AUTORKA EVA PELEŠKOVÁ / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR VÁCLAV AULICKÝ, ALEŠ MIKULE


KONVERZE OPUŠTĚNÉ TOVÁRNY NA LOFTOVÉ BYDLENÍ

Elektrotechnická továrna, upravená v návrhu na loftové bydlení, si uchovává dosavadní charakteristický vzhled průmyslové mnohopodlažní haly s vysokými patry a rozměrnými tabulkovými okny. Industriálnost podtrhuje nově doplněná, bohatě prosklená obytná věž, kontrastní k horizontalitě původní budovy. Oživení a zlidštění v syrovém průmyslovém území představují vzdušné zelené střešní terasy. Vzhledem ke značnému počtu navržených bytů nepracuje návrh s nejradikálnější podobou loftového bydlení, tedy zcela otevřenými prostory, ale volí pro širší veřejnost přijatelnější kompromisní řešení s důrazem na proměnlivost a odstupňovanou intimitu dispozic. Otevřenost a transparence se proto uplatňuje zejména v oblasti vstupu a v hlavním obytném prostoru. Soukromější místnosti – ložnice, pracovny – jsou oddělovány nejčastěji formou pojízdných zástěn, které se dají variabilně posouvat a vytváří tak oddělený nebo otevřený prostor.

TOVÁRNA AUTOMOBILŮ J. WALTER A SPOL., PRAHA-JINONICE
AUTORKA PAVLA ŠAROUNOVÁ / FAKULTA STAVEBNÍ ČVUT V PRAZE
ATELIÉR TOMÁŠ ŠENBERGER, DANIEL SMITKA, PETR VORLÍK


KONVERZE ČÁSTI PRŮMYSLOVÉHO AREÁLU NA OBYTNÝ A KULTURNÍ KOMPLEX

Předmětem řešení se stala původní průmyslová hala, ze které byly vybourány všechny vnitřní i stropní konstrukce a zachovány pouze obvodové stěny a komunikace. Interiér se stal exteriérem, kam lze postavit nové budovy s novou funkcí. Obvodová stěna haly nyní tvoří hradbu okolo pozemku, ale místy i nedílnou součást nové zástavby – stává se spojujícím prvkem mezi starým a novým. Na polyfunkční parcele je zastoupeno bydlení dvěma viladomy, kultura výstavním prostorem a uměleckými ateliéry pro veřejnost, najdeme zde i služby – dva obchody, svatební salon s kadeřnictvím, knihovnu s čítárnou a internetem.

TOVÁRNA AUTOMOBILŮ J. WALTER A SPOL., PRAHA-JINONICE
AUTOR TOMÁŠ MED / FAKULTA STAVEBNÍ ČVUT V PRAZE
ATELIÉR TOMÁŠ ŠENBERGER, DANIEL SMITKA, PETR VORLÍK


KONVERZE ČÁSTI PRŮMYSLOVÉHO AREÁLU NA OBYTNÝ KOMPLEX

Inverzní urbanismus


A/ je výsledkem hledání principů, které lze v obecné ideové rovině aplikovat na celý výrobní areál
B/ je hledáním odpovědi na otázku, jak zacházet s rozlehlými přízemními výrobními objekty v rozvojově atraktivní lokalitě
C/ je hledáním odpovědi na otázku, jak vytvořit bezpečný veřejný prostor pro lidi a obývaný lidmi bez nadvlády automobilů
D/ je principem, který staré objekty očišťuje až na jejich strukturální podstatu a nezatěžuje je novými přístavbami, nástavbami, vestavbami…
E/ je principem, který umožňuje v lokalitě plné průmyslové historie vystavět nové objekty bez celkové demolice starých
F/ je principem, který využívá původních objektů k vytvoření autentické atmosféry celého území

Shed-type story

A/ je příběhem architektury území
B/ je abstrahováním původních objektů v nových kontextech

Návod očisti původní haly od všech přístavků a přílepků, do vzniklých prostorů mezi nimi vystavěj nové budovy s bohatým mixem funkcí, nech energii nového života lokality vytvarovat původní halu do rozličných funkcí

TOVÁRNA AUTOMOBILŮ J. WALTER A SPOL., PRAHA-JINONICE

AUTORKA VENDULA WILDOVÁ / FAKULTA STAVEBNÍ ČVUT V PRAZE
ATELIÉR TOMÁŠ ŠENBERGER, DANIEL SMITKA, PETR VORLÍK


KONVERZE ČÁSTI PRŮMYSLOVÉHO AREÁLU NA POLYFUNKČNÍ KOMPLEX

Koncept spočívá v propojení mnohostranné funkční náplně (bydlení, občanská vybavenost, administrativa) a odpovídajícího architektonického výrazu, zejména propojení staré a nové zástavby prostřednictvím geometrické jednoduchosti a účelnosti typické pro tovární komplexy. Urbanistické řešení vychází z polohy stávající etážové výrobní budovy a přilehlé výrobní haly, na jejichž ploše navrhuji nové bytové domy – vzájemně provázané hmoty uspořádané na principu hřebínku.

FLORIAN SCHMIDT A SYN, TOVÁRNA NA SUKNA, KRNOV
AUTOR ROBERT HU / FAKULTA STAVEBNÍ ČVUT V PRAZE
ATELIÉR TOMÁŠ ŠENBERGER, DANIEL SMITKA, PETR VORLÍK


KONVERZE TEXTILKY NA OBYTNÝ A ADMINISTRATIVNÍ KOMPLEX

Bývalá elegantní továrna na sukna Floriana Schmidta v Krnově stojí dnes opuštěná a nevyužitá. Charakteristická textilní etážovka s volnými půdorysy přerušenými jen střední řadou subtilních kovových sloupů je po odstranění technologie prázdná a připravená přijmout nové funkce i architektonické intervence. Blízkost městského centra, „nábřeží“ řeky Opavy, malé náměstí u vstupu, příznivá orientace vůči světovým stranám a reprezentativní průčelí tvoří bezpochyby pozitivní východiska pro konverzi. Městští zastupitelé si mimořádné architektonické kvality budovy i historický kontext uvědomují a hledají vhodné budoucí využití. Stavební program návrhu je založený na kombinaci tří aktivit – bydlení, administrativy a komerčních ploch. Většinu objemu vyšší, nejstarší části tvoří loftové bydlení, které využívá půvabu bývalých vzdušných výrobních hal a původních detailů odhalené konstrukce. Železobetonovou strukturu nižší budovy vyplňují nájemné obchody a služby v nižších podlažích a administrativní plochy ve vyšších podlažích, atraktivní zejména pro větší firmy, které přesídlují z větších měst kvůli nižším mzdovým nákladům. Parter tvoří otevřené veřejné prostory, parkování, zeleň a bývalá kotelna upravená na restauraci s možností venkovního posezení. Bariéru řeky a rušné komunikace překonává nová lávka, navržená v místě původního spojení a obnovující přímou vazbu k historickému centru Krnova. Návrh zachovává hmotu textilky, očišťuje ji od pozdějších přístaveb a doplňuje o tři střešní nástavby. Průčelí jsou ponechána převážně v původní podobě, opravena (obzvláště šetrný přístup si zaslouží severní, bohatě dekorovaná fasáda) a doplněna o žaluziové zastínění oken, které přidává novou, současnou vrstvu ke strohému průmyslovému výrazu.

SLADOVNA ALBERT GRAUER, ČESKÝ TĚŠÍN
AUTOR PAVEL NOVÝ / VYSOKÁ ŠKOLA UMĚLECKOPRŮMYSLOVÁ V PRAZE
ATELIÉR JINDŘICH SMETANA, JOSEF ČANČÍK


KONVERZE SLADOVNY NA KULTURNÍ CENTRUM

Objekt bývalé sladovny v Českém Těšíně se nachází poblíž řeky v jižní části města. V současné době již nefunguje a chátrá. Cílem návrhu je přehodnotit současný stav budovy a změnit její využití na kulturní centrum, které by bylo organicky začleněno do každodenního života Českého a Polského Těšína. Díky napojení na okružní vycházkovou cestu, vzniklou revitalizací říčního břehu a promenády okolo stávající železniční trati, by však sloužilo i celému širokému okolí. Představa kulturního centra dotovaného z veřejného rozpočtu pochopitelně vyvolává pochybnosti o udržitelnosti a stálosti příjmů, což se odrazilo i v celé koncepci návrhu. Centrum se proto skládá z více na sobě nezávislých staveb – původní hmoty sladovny s věžemi a z dalších, nově vystavěných věží. Každá složka je zasvěcena jiné múze (funkci) – knihovna a vzdělání, galerie, stálé sbírky, hudba, divadlo, volná umělecká tvorba a ubytování. Množství aktuálně využitého prostoru je závislé na potřebách komunity, na dostupném finančním zázemí a v případě změny místních podmínek se může pružně měnit.

PRAHA-HOLEŠOVICE / ŽELEZNIČNÍ AREÁL BUBNY
AUTOR VOJTĚCH SIGMUND / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR JAN SEDLÁK, IVAN HNÍZDIL, ŠIMON VOJTÍK


RESTRUKTURALIZACE ÚZEMÍ BÝVALÉHO ŽELEZNIČNÍHO AREÁLU

Doplnění městské struktury Projekt navazuje na blokovou zástavbu ze západu (menší uzavřené bloky), z východu (velké bloky) a zachovává hodnotné objekty průmyslového dědictví.

Využití potenciálu území Na území se nachází 2 stanice metra, vlakové nádraží Praha-Holešovice a bude zde patrně i stanice rychlodráhy Praha – Kladno. Tento nevšední potenciál je potřeba využít a okolo dopravních uzlů výhodně koncentrovat funkce náročné na dopravu (administrativa, obchody, hotely).

Odstranění bariér Řešené území v současnosti odděluje 2 sousedící části města – stávající bariéry je nutné odstranit a nevytvářet nové. Ulice Argentinská by se mohla změnit na ústřední osu území – městský bulvár s tramvajovou tratí na estakádě, pod kterou mohou být soustředěny obchody a restaurace, přitahující každodenní život z obou stran.

ŽELEZNIČNÍ AREÁL BUBNY, PRAHA-HOLEŠOVICE
AUTORKA LUCIE PRACNOVÁ / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR JAN SEDLÁK, IVAN HNÍZDIL, ŠIMON VOJTÍK


RESTRUKTURALIZACE ÚZEMÍ BÝVALÉHO ŽELEZNIČNÍHO AREÁLU

Železniční areál Bubny už od jeho vzniku provází ostrý rozpor – přinášel technický pokrok, ruch i práci, ale zároveň byl vždy i bariérou oddělující čtvrti Bubny a Holešovice. Navrhované úpravy v území vytváří dvě nová centra, jejichž poloha vychází nejenom z existence významných dopravních uzlů (metro, tramvaje, železnice), ale i z umístění původního osídlení – rybářská osada Bubny na jihu a zemědělská ves Holešovice na severu. Ulice nové čtvrti navazují na uliční sítě Holešovic a Letné a propojují je. Strukturu komunikací doplňují rozmanitá veřejná prostranství (náměstí, náměstíčka, pěší zóny, parky), která tvoří obytnou kostru pojící všechna významná místa i stavby nové čtvrti (radnice, nádraží, kulturní i obchodní centra). Území nádraží Bubny sice pokryje nová čtvrť, ale skutečnost, že zde kdysi existoval železniční areál, zůstane stále patrná. Svědky zašlých časů budou staré průmyslové budovy citlivě zrekonstruované pro dnešní potřeby (kultura, obchod, služby) a dále drobné prvky navozující atmosféru nádraží (pražce ve stopách původních kolejišť, typické nádražní lampy aj.).

PRAHA-VYSOČANY
AUTOR PAVEL STŘÍTESKÝ / FAKULTA ARCHITEKTURY ČVUT V PRAZE
ATELIÉR ZDENĚK ZAVŘEL, HANA SEHO, JOSEF MÁDL


RESTRUKTURALIZACE PRŮMYSLOVÉHO ÚZEMÍ

Nové Vysočany mají ambici stát se do značné míry nezávislým městem pražské aglomerace. Cílem projektu je recyklace městské struktury vysočanské pánve se zachováním kvalitních industriálních staveb a propojení území rozštěpeného od Balabenky až po Hloubětín. Hustou zástavbu podél současných ulic Kolbenova a Poděbradská proto napojujeme na stávající infrastrukturu a do uvolněného prostoru podél toku říčky Rokytky vkládáme přírodní park, který v širších souvislostech navazuje na plánovaný sportovně-relaxační pražský koridor táhnoucí se z Troje až do Kyjí. Původní pravoúhlá struktura zástavby je oživena zkosením bloků ve směru linie Černé strouhy. Pásy husté blokové zástavby mezi sebou vytváří zelené meandry. Dopravní tepny jsou podélné, na několika místech příčně spojené, navazují na stávající přístupové uzly.

Hlavní osu návrhu tvoří stávající ulice Kolbenova, která je rozšířena a přeměněna na městský bulvár stíněný stromořadím. Stanici metra obklopuje několik výškových budov, vytvářejících rušné centrum, jehož hustota je vyvážena rozlehlou plochou náměstí. Silniční doprava je zpomalena a tramvaj umístěna na zelených pásech vně vozovky. V parku se nachází stavby vzdělávací, kulturní a sportovní vybavenosti umístěné převážně v revitalizovaných halových objektech, odkazujících na barvitou industriální minulost celého území. Parkem prochází rovněž cyklistický okruh a pěší promenáda.


AID: INDUSTRIÁLNÍ OTISKY VE STUDENTSKÝCH PROJEKTECH


Podobně jako u živých organismů i u budov nalezneme pevnou, neživou schránku naplněnou vnitřním životem, aktivitou, která dává budově smysl. Vztah stavební substance a účelu (formy a funkce) je pro hodnocení architektury podstatný a některé teorie architektury jej dokonce považují za zásadní. Tento vztah má různé podoby, od ideálně harmonických přes mírné konfliktní až k zásadně neslučitelným. Řešení potíží se hledá v úpravách nebo přestavbě stavební schránky, ale i v redukci nebo přeformování vnitřní aktivity. Rozpory ale mohou být natolik zásadní nebo původní aktivita může ztratit smysl, že dojde k oddělení obou částí. Povaha stavby je povětšinou taková, že své místo neopouští, a tak živá část, která se přesune jinam nebo zaniká, zanechá po sobě prázdnou stavební schránku.

V poslední dekádě 20. století dolehla i k nám změna výrobních struktur, signalizující konec industriální éry, jejímž průvodním jevem je masové uvolňování schránek výrobních budov následkem ztráty jejich původní výrobní funkce. Tato situace má již několik prověřených řešení, závislých především na kvalitě stavby a jejím umístění. Prvotní však bývá snaha o záchranu uvolněné výrobní budovy. Důvody k zachování jsou různé – od čistě praktických (cena, jednoduchost využití) přes intelektuální (architektonická, urbanistická kvalita, dokumentační hodnota) až po památkové (historická hodnota, která posunula stavbu mezi objekty zapsané do seznamu nemovitých kulturních památek). Jako výhodný způsob řešení se ukázalo vložení nových, obvykle nevýrobních funkcí do prázdných schránek původně výrobních staveb. Nová funkce získá potřebný prostor a ještě se přitom zachrání existující budova. Pro tuto formu využití výrobních objektů se vžil termín konverze.

Konverze je téměř vždy spojena se zásahem do původní stavební substance, ale míra zásahu vychází z podmínek konverze, charakteru a formy ochrany budovy a do značné míry i z vnitřního postoje (agresivity) tvůrce.

Akceptace Nejméně agresivní forma konverze je vedena snahou o eliminaci zásahů do stavební schránky, nemění stavební ani architektonickou povahu budovy a úpravy směřující především k technickým vylepšením (sanace stavebních konstrukcí, technické vybavení, kvalita vnitřního prostředí) jsou omezeny na minimum. Vztah původní stavební obálky a nové funkce musí být pečlivě zvolen tak, aby nutné adaptace stavby byly předem vyjasněny a případné nutné zásahy pro výsledek akceptovatelné. Častým příkladem je konverze památkově chráněných objektů nebo mimořádně architektonicky kvalitních budov, při které nově vzniklá hodnota nenahrazuje hodnotu původního originálu.

Intervence Nejběžnější a také nejoblíbenější způsob konverze, při kterém jsou v maximální možné míře využity původní kvality výrobní stavby v kombinaci s novými zásahy – intervencemi. Především univerzálnost nebo naopak speciálnost využívaných prostorů, jejich nestandardní plošné i výškové rozměry, původní nosné konstrukce, schodiště, ale i tvary a struktura oken, odhalené části zdiva nebo pozůstatky výrobních technologií jsou prvky v novostavbě jen obtížně dosažitelné. Naopak nové zásahy a změny – architektonické, stavební i technické – identifikují stavbu časově s dobou konverze a vytvářejí neopakovatelné napětí mezi původní, industriální stavební substancí a novou, zpravidla nevýrobní funkcí. Každá konverze industriální stavby má ovšem smysl jen za předpokladu, že původní stavební struktura i stopy původní atmosféry jsou v budově stále přítomné.

Destrukce Radikální a nevratné řešení je zbourání odložené stavby a uvolnění pozemku pro novou, použitelnou budovu. Ale i tak mohou, a ve skutečnosti i zůstávají – tak jako otisky schránek fosilií – otisky původních budov na uvolněných plochách. Zvláště u koncepčně zakládaných výrobních areálů, ať už z 19., nebo 20. století, jsou otisky vnitřních os, komunikačních osnov (vlečky) nebo vzrostlé zeleně nepřehlédnutelné. Pro vnímavé tvůrce jsou přijaté otisky původních stavebních struktur zdrojem identifikace a ozvláštnění nově vznikajících urbanistických konceptů na opuštěných průmyslových lokalitách.

Editace textů a obrázků Petr Vorlík

TEXT TOMÁŠ ŠENBERGER

1 Krnov / textilní továrna Florian Schmidt a syn, dnes Karnola / Konverze a dostavba bývalé továrny na sukna pro převážně administrativní účely / Lukáš Vondráček / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Šenberger, Smitka, Vorlík
2 Krnov / textilní továrna Florian Schmidt a syn, dnes Karnola / Konverze a dostavba bývalé továrny na sukna pro polyfunkční využití / Jindřiška Vrbková / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Šenberger, Smitka, Vorlík
3 Praha-Jinonice / Areál akciové továrny na automobily Walter / Konverze a dostavba objektů bývalého areálu továrny na automobily pro polyfunkční využití / Jan Havel / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Šenberger, Smitka, Vorlík
4 Praha-Jinonice / Areál akciové továrny na automobily Walter / Konverze a dostavba objektů bývalého areálu továrny na automobily pro administrativní využití / Irena Mastná / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Šenberger, Smitka, Vorlík
5 Český Brod / Pivovar se sladovnou / Konverze sladovny na restauraci a penzion / Petr Ondráček / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Malinovský, Lédl, Suchá
6 Praha-Braník / Ledárny akciového pivovaru / Adaptace branických ledáren pro expozici Alfonse Muchy / Matěj Čížkovský / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Nováková, Franče, Mezera
7 Praha-Braník / Ledárny akciového pivovaru / Adaptace branických ledáren pro expozici Alfonse Muchy / Michaela Vítková / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Nováková, Franče, Mezera
8 Praha-Braník / Ledárny akciového pivovaru / Adaptace branických ledáren pro galerii Jindřicha Chalupeckého / Ondřej Duchan / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Martinová, Synek, Neřold
9 Praha-Braník / Ledárny akciového pivovaru / Adaptace branických ledáren pro galerii Slovanské epopeje / Josef Smyčka / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Martinová, Synek, Neřold
10 Praha-Braník / Ledárny akciového pivovaru / Vestavba koncertního sálu do prostoru bývalých branických ledáren / Ondřej Mašek / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Synek, Suchá, Doležalová
11 Praha-Braník / Ledárny akciového pivovaru / Adaptace branických ledáren pro galerii Slovanské epopeje / Pavel Vild / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Knytl, Novotná, Kárníková
12 Praha-Braník / Ledárny akciového pivovaru / Adaptace branických ledáren pro galerii Slovanské epopeje / Jitka Kubínová / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Nováková, Kárníková, Bílková
13 Praha-Braník / Ledárny akciového pivovaru / Adaptace branických ledáren pro galerii Slovanské epopeje / David Poláček / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Synek, Suchá, Doležalová
14 Praha-Braník / Ledárny akciového pivovaru / Adaptace branických ledáren pro galerii Slovanské epopeje / Pavel Stehlík / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Synek, Suchá, Doležalová
15 Český Těšín / Sladovna / Konverze objektu bývalé / sladovny na česko-polské kulturní centrum / Iva Potůčková / Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze / ateliér Smetana, Čančík
16 Lobeč / Pivovar se sladovnou / Konverze areálu bývalého vesnického pivovaru se sladovnou pro polyfunkční využití / Jan Pustějovský / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Kalivoda, Pátková
17 Praha-Jinonice / Areál akciové továrny na automobily / Walter / Konverze a dostavba objektů bývalého areálu továrny na automobily pro polyfunkční využití / Jana Hořická / Fakulta stavební ČVUT v Praze / ateliér Šenberger, Smitka, Vorlík
18 Praha-Bráník / Ledárny akciového pivovaru / Konverze prostoru bývalých branických ledáren pro kulturní centrum / Katarína Györeová / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Aulický, Aulická, Mikule
19 Praha-Holešovice-Bubny / Železniční areál / Nová městská čtvrť v prostoru železničního areálu Bubny / Lucie Smolková, Eva Mlynarčíková / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Sedlák, Hnízdil, Vojtík
20 Praha-Vysočany / ČKD Kolbenova / Konverze haly ČKD Kolbenova na loftové byty / Jana Krakovská / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Aulický, Aulická, Mikule
21 Praha-Vysočany/ ČKD Kolbenova / Konverze haly ČKD Kolbenova na loftové byty / Iveta Linhartová / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Aulický, Aulická, Mikule
22 Praha-Vysočany / ČKD Kolbenova / Konverze areálu ČKD Kolbenova / Ivan Čitáry / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Zavřel, Seho, Mádr
23 Praha-Vysočany/ ČKD Kolbenova / Konverze areálu ČKD Kolbenova / Andrej Kušnierik / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Zavřel, Seho, Mádr
24    Praha-Vysočany / ČKD Kolbenova / Konverze haly ČKD Kolbenova na loftové byty / Michal Leňo / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Aulický, Aulická, Mikule
25 Šumná / Marbach a Riecken / Konverze textilní továrny / Adéla Píbrová / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Girsa, Efler
26 Praha-Nové Město / Masarykovo nádraží / Konverze areálu vozového depa a dílen Masarykova nádraží na Muzeum železnice / Radek Novotný, Adam Levý/ Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Girsa, Efler
27 Kamenický Šenov / Lustrárna / Konverze továrny na lustry / Jana Nováková / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Girsa, Efler
28 Vojkovice / Prachárna / Konverze prachárny na uměleckou kovárnu s výstavní galerií a vinárnou / Marcela Plachá / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Hulec, Pošmourný
29 Ústí nad Labem-Teplice / Revitalizace prostoru Ústí nad Labem-Teplice / Petr Topolovský / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Maier, Vorel
30 Praha-Holešovice-Bubny / Železniční areál / Nová městská čtvrť v prostoru železničního areálu Bubny / Ondřej Hozák / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Maier, Vorel
31 Praha-Holešovice-Bubny / Železniční areál / Nová městská čtvrť v prostoru železničního areálu Bubny / Vojtěch Kramář / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Sedlák, Hnízdil, Vojtík
32 Praha-Holešovice-Bubny / Železniční areál / Nová městská čtvrť v prostoru železničního areálu Bubny / Monika Prostředníková, Veronika Trachtová, Jan Vašek / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Sedlák, Hnízdil, Vojtík
33 Praha-Holešovice-Bubny / Železniční areál / Nová městská čtvrť v prostoru železničního areálu Bubny / Pavel Krpec, Lukáš Janout / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Sedlák, Hnízdil, Vojtík
34 Praha-Holešovice-Bubny / Železniční areál / Nová městská čtvrť v prostoru železničního areálu Bubny / Eliška Kollertová, David Veselý / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Sedlák, Hnízdil, Vojtík
35 Praha-Holešovice-Bubny / Železniční areál / Nová městská čtvrť v prostoru železničního areálu Bubny / Valéria Polakovičová / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Sedlák, Hnízdil, Vojtík
36 Praha-Holešovice-Bubny / Železniční dílny / Konverze haly železničních dílen / Simona Hubáčková / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Sedlák, Hnízdil, Vojtík
37 Praha-Holešovice-Bubny / Železniční dílny / Konverze haly železničních dílen / Lucie Smolková / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Sedlák, Hnízdil, Vojtík
38 Praha-Libeň / Pivovar / Konverze pivovaru na polyfunkční komplex / Tomáš Stránský / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Sedlák, Hnízdil, Vojtík
39 Praha-Holešovice / Rukavičkárna / Konverze továrny na rukavice Fischer pro centrum kinematografie / Anna Randáková / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Fanta
40 Praha-Holešovice / Železniční areál Bubny / Restrukturalizace železničního areálu / Corentin Lecointre / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Maier, Vorel
41 Kladno / Důl Koněv / Rekultivace území bývalého hutního areálu / Benedikt Markel, Lukáš Hudák, Martin Chlanda / Fakulta architektury ČVUT v Praze / ateliér Plicka

Editace Tomáš Med, Jana Hořická, Jan Pustějovský

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 308     ne: 239

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb