přeskočit na hlavní obsah

Hotel Miura - Rozhovor

/up/images/featured/images/0-miuna13.jpg

O projektu s autory Martinem Vomastkem a Albertem Pražákem

Investor, který je sběratelem umění a soudobého designu, měl asi důkladně vycizelovanou představu o tom, co chce, jak má jeho záměr, design hotel, vypadat. Nebyla to pro vás příliš svazující determinanta?

Investor, který nás oslovil, si udělal jakousi interní soutěž, nebo spíš výběr - není nám známo, jak probíhal, zda někoho oslovoval. Samozřejmě věděl, co chce, měl vcelku přesnou vizi, ale nic nám nemaloval a v žádném případě nás neovlivňoval. Věděl jen jasně, kam chce orientovat pokoje, kde má být restaurace, kde další hotelové služby a jaké. Udělali jsme první návrhy a ty se v zásadě později nijak radikálně neměnily. Investor se v našem konceptu myslíme zhlédl už v té rané fázi a pokračování práce pak bylo víceméně evoluční. Máme ve zvyku s klientem bohatě komunikovat - a bylo tomu tak i zde. Na základě toho jsme vše upřesňovali, dolaďovali. Náš klient se do přípravy stavby i do jejího průběhu přímo položil, bavilo ho to. Důležité pro něho bylo, aby veškerá práce nesla pečeť stoprocentní kvality, vše muselo být dokonalé.

Jak na vás zapůsobilo místo stavby, jak vás ovlivnila v navrhování krajina, zdravá okolní příroda, její rámec?

Ani jednoho z nás to místo při prvním setkání s ním nijak výrazně neoslovilo. Bylo tady pole a za ním uměle tvarovaná krajina golfového hřiště. Zajímavá nám přišla kulisa hor, která to místo jakoby obkružuje, obepíná. Naším úkolem bylo navrhnout stavbu, která sem přirozeně zapadne, která sem patří. Když se teď zpětně podíváme, tak se nám zdá, že ta budova, postavená na nezajímavé parcele, jakoby dodala celému okolí jakýsi řád, zhodnotila ho a díky její integraci do prostoru povýšila kvalitu celého okolí. Díky hotelu zde vznikly krásné průhledy na všechny strany a samotný hotel, nahlížený z dálky, působí jakoby krajinotvorně.

Jste tři spoluautoři - jak se ubírala vaše diskuse na konceptem? Měli jste na úvahy a diskuse poměrně málo času.

Pracujeme zásadně kolektivně. Náš třetí kolega, Jiří Bardoděj, který je uváděn jako spoluautor, je stavební inženýr, který řeší řadu stavebně technických problémů. Naše kancelář nejraději řeší stavbu od studie až po prováděčku. Výjimečně najímáme externí specialisty a máme tak vše od počátku do konce pod kontrolou. Všichni na tuhle akci měli málo času. Nebyl čas na různé váhavé spekulace, bylo třeba vše rozhodovat rychle, operativně a jednoznačně. To bylo určitě přínosem.

Výtvarník David Černý nazval vaši budovu úkazem, objektem, který na místě přistál z kosmu. Co vás přivedlo k definování jednoduchého, lehce zalomeného kvádru?

Je to reakce na místo, reakce na představu klienta a především projev našeho estetického vnímání a pocitu, který jsme chtěli do budovy přenést.

Byly pro vás limitující nějaké místní regulativy, museli jste se v tomto směru podřídit nějakým lokálním omezením?

V    tomhle směru byla stavba bez problémů. Parcela neleží v žádném sledovaném území, třeba v chráněné krajinné oblasti, a žádné zvláštní regulativy zde nejsou stanoveny. V zásadě jsme jen museli dodržet předepsanou maximální výšku objektu. Nebyl předepsán ani tvar či sklon střechy.

U střechy jsem si všiml, že na ní nejsou instalovány žádné výdechy, chladící jednotky - je naprosto očištěná od technických zařízení a kvádr stavby tak zůstává čistý v krystalické podobě, připomínající sochu, výtvarný objekt.

To je samozřejmě záměr. Veškeré výfuky či nasávací potrubí jsou uschovány v jakýchsi světlících, aby střecha zůstala čistá. Sám jste si všiml, jak zásadní význam to má pro architekturu celého objektu.

V    současnosti je téměř povinností zeptat se na energetickou náročnost objektu, na systémy vytápění a ohřevu vody, na nároky na elektrickou energii. Jak je to řešeno zde?

Celý dům, včetně rozsáhlého a energeticky náročného wellness centra, je napojen na tepelná čerpadla, je zde přes třicet vrtů, které zajišťují ohřev vody zejména do podlahového vytápění, které je instalováno v celém objektu. To je výhodné i z estetického hlediska, kdy do designu interiéru nezasahují žádná otopná tělesa, žádné rozvody. I další rozvody po budově, včetně slaboproudých, různé senzory, povinně předepsané hlásiče - to všechno muselo být řešeno tak, aby byly splněny příslušné předpisy, ale zároveň tak, aby to negativně neovlivnilo estetiku příslušného prostoru. Ale odbíháme od otázky. Energetická náročnost budovy je nízká, zejména díky dobře dimenzovaným izolacím, ale také díky vysoce kvalitním sklům, použitým v oknech a ostatním velkoplošném prosklení.

Plně jste se jako designeři podíleli také na koncepci, ale i na návrzích jednotlivých zařizovacích předmětů pro interiér, navrhli jste materiály, barevnost. Takto komplexně, autorsky pojatá zakázka je asi to nejlepší, co může architekta potkat. Z čeho jste při tvorbě interiéru vycházeli?

Nejprve jsme stanovili koncept, stanovili základní barevnost a věděli jsme přitom, že interiér bude minimalistický, tedy jednoduchý. Klient nechtěl zbytečně investovat do některých interiérů, kde se mohl inventář opakovat. To je třeba vybavení pokojů, kde se opakují stejné prvky, osvětlení je zde řešené běžnými zářivkovými trubicemi, které jsou zapuštěné a překryté perforovanými kryty. Nejsou zde skříně, ale jen jednoduchý policový nábytek. Zde byla zvolena ekonomičtější cesta. Naproti tomu třeba v takzvaném salonku jsme si mohli vymýšlet takřka bez omezení a proto zde mohl být instalován onyxový, prosvětlený barpult, který levný opravdu nebyl, ale patří podle našeho názoru z hlediska designu k lahůdkám tohoto zařízení. Postupovali jsme podle stanovené hierarchie prostorů - někde se šetřilo, jinde se mohlo přidat. Při práci na interiéru byla spolupráce s klientem asi nejintenzivnější. Bylo to hledání shody zejména v emotivní, pocitové rovině a teprve když jsme se potkali, tak jsme návrhy definitivně nakreslili. Bylo důležité najít pro každý prostor jeho jakousi vlastní identitu, aby návštěvník hotelu nacházel v jeho různých částech specifické vjemy. Měli jsme zároveň jakousi supervizi nad prací přizvaných výtvarníků a designerů - Davida černého, Olgy Benešové, Lucie Koldové, Jeryho Kozy. Vybrali jsme záměrně výtvarníky, o kterých jsme byli přesvědčeni, že budou schopni pojmout svoji práci jako integrální součást celé stavby.

Hotel je v provozu. Jak na vás stavba, jako vaše dosud nejzávažnější dílo, působí dnes, kdy je užívána?

Oba se shodujeme v tom, že máme profesionálně pokřivený pohled. Když přijedeme na místo, tak díky detailní znalosti celé stavby hledáme spíš mouchy, které žádný návštěvník nemůže objevit. Ale celkově jsme rádi, že se takto neobvyklý koncept povedlo zrealizovat, že dílo vzniklo na základě nepřetržitého dialogu mezi jednotlivými aktéry, zejména pak mezi námi a klientem. Jsme rádi, že výborně funguje spojení stavby s krajinou, což potvrzují veškeré dosavadní reakce. Takže jsme spokojeni.

Připravil Julius Macháček
---

S ředitelem hotelu Miura Jiřím Hlavatým

Pane řediteli, váš hotel byl otevřen nedávno a nutno dodat, že hotel je celou svoji koncepcí atypický, atypické je nejen řešení pokojů, ale i ostatních prostor. Jaké jsou první reakce hostů na architekturu, na design, který je obklopuje?

Hotel je v plném provozu od počátku července, po krátké době výstavby. Stavěl se necelých čtrnáct měsíců a jak stavaři, tak architekti i jednotliví designeři tady, jak se říká, kmitali. Ostatně já jsem zde nastoupil čtyři měsíce před otevřením a měl na starost zabezpečit provoz jak po organizační, tak personální stránce. I to byla neobvykle krátká doba na to, co je nutné v takovém rozsahu zajistit. V mé roli, kterou zde zastávám, mě samozřejmě zajímají reakce hostů, jejich spokojenost. Takovým soukromým průzkumem jsem zjistil, že bezvýhradně nadšená z nich je tak polovina a mezi touto částí jsou zastoupeni z velké části hosté zahraniční. Ukazuje se, že ti jsou na moderní architekturu a design přece jen více zvyklí, znají ji ze svého okolí v mnohem větším rozsahu, dovedou ji ocenit. Zde obdivují neuvěřitelně zdařilé propojení moderní architektury s reliéfem okolní přírody, ale také třeba umělecká díla, která jsou po hotelu různě instalována. Kde mají v baru originál Andyho Warhola, kde mají ve SPA dvoumetrovou ocelovou plastiku od Tonyho Gragga a drobnou bronzovou plastiku Odpočívající postava od Henryho Moora? Těch druhých padesát procent tvoří konzervativnější hosté, kteří jsou zvyklí na pohodlnou klasiku. Ti si zvykají na to, že v pokojích mají stropy a podlahy z pohledového betonu, že v koupelnách nemají obklady ale stěrky, že je zde střízlivá barevnost bez zbytečných dekorů. Když pak odjíždějí tak většinou vyjadřují přání vrátit se sem znovu. Prostě na to „jiné" si lidé rychle přivyknou, když vše ostatní dobře funguje.

Jak reagoval na nestandardní prostředí personál?

Mým krédem jako profesionála je naučit personál vnímat hosta pozitivně a tak k němu i přistupovat. Tady nacházím společné body pro to, aby byl host spokojený - musí se cítit v daném prostředí příjemně, uvolněně - a tady musí nastat určitá symbióza lidského faktoru, služby a prostředí, ve kterém se host a personál pohybují. Vše musí souznít. Bylo proto důležité, aby personál hotelu vzal své prostředí za své. Vzhledem k tomu, že jej tvoří převážně mladí lidé, nebyl to velký problém, myslím, že si ve svém pracovním prostředí nelezli jeho klady, že se zaměstnancům líbí.

Je zde něco, co byste z provozního hlediska řešil jinak, co architekti třeba podcenili?

Po zprovoznění nového hotelu se samozřejmě vždy objeví určité technické problémy, které je potřeba vyřešit. Ty často odhalí až samotný provoz a je na nás jej doladit tak, aby nebyl jakkoliv narušen komfort zákazníka.

Měl jste příležitost konzultovat s architekty provozní problémy ve fázi projektu, ve fázi stavby?

Nastoupil jsem do hotelu v době, kdy byla stavba již téměř hotová a pracovalo se na vybavení interiérů. Takže etapa projektování mě úplně minula, stejně jako většina stavebních prací. Myslím, že bylo vše dobře profesionálně připraveno a tak jsem zasahoval jen do nějakých maličkostí. Byl to třeba přesun parkoviště na jiné místo tak, aby hoteloví hosté nehleděli přes zaparkovaná auta na okolní přírodu. Také jsem navrhl investorovi, abychom vytvořili jeden jedinečný apartmán - Miura Suite, který by měl mít dva oddělené pokoje a dvě koupelny. To přineslo těsně před dokončením stavby bourání a další náklady, ale investor pochopil, že je to velmi důležité opatření pro prestiž celého hotelu.

Řídit design hotel jistě vyžaduje i určitý váš vztah k designu, k modernímu umění, souznění s majitelem, který, jako sběratel umění a ctitel současného designu měl jasný záměr. Jak si vás vlastně našel?

To už vlastně nevím, ale určitě ne podle toho, zda mám rád moderní design. Hledal zkušeného manažera, který umí řídit, rozjet hotel na špičkové úrovni. Investor se ke mně dostal přes kamaráda a věděl, že jsem vedl úspěšný hotel Aria na Malé Straně, který v roce 2009 vyhrál anketu Trip Advisor jako nejluxusnější hotel světa. Jsem profesionál a tak není rozhodující, zdali vedu hotel v historickém objektu, nebo design hotel. Nicméně moderní design i architekturu mám rád, a přidanou hodnotou zde bylo, že jsem se osobně setkal s Davidem černým, Lucií Koldovou a samozřejmě s architekty, kteří hotel navrhli.

Je to určitě zajímavá zkušenost a v mém profesním životě mě to velmi obohatilo. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych do toho šel znovu, tak určitě říkám ano!

Připravil Julius Macháček
---

S Vítězslavem Kolečkářem, hlavním inženýrem stavby

Pane inženýre, když srovnáte stavbu design hotelu MIURA co do rozsahu, co do obtížnosti s tím, co jste zatím postavil, kam byste tuhle akci zařadil, s čím srovnal?

Asi největším problémem při stavbě designového hotelu byla nutnost zajistit požadovanou kvalitu a přesnost různých atypických detailů, což bylo náročné především díky skluzům, které standardně provázejí schvalování projektů interiérů. Jejich projekty se často za pochodu mění a doplňují, což stavbu velice zdržuje. Nejinak tomu bylo i zde. Co do nákladů stavba nebyla zcela jistě největší, kterou jsem realizoval. Díky poměrně napjatému termínu a značné atypičnosti stavby zde byla nutná moje nepřetržitá osobní přítomnost na stavbě, stejně jako mých kolegů. Nároky na celý pracovní tým ještě zvyšovalo nepříznivé počasí, které po větší část výstavby vládlo.

Vzhledem k tomu, že jste stavbu odevzdali v podstatě za rok, tak lze předpokládat, že vše běželo jako na drátku. Jaké jste řešili největší problémy?

Možná to z pohledu zvenku tak vypadá, ale stačí se podívat na klimatické souhrny z doby zahájení stavby, počínaje dubnem 2010. Hned je z nich jasné, že počasí loňského roku bylo zde, v čeladné, extrémně špatné. Prakticky během celého jara a léta byl úhrn dešťových srážek enormní a terén, jak přímo na stavbě, tak i v okolí, byl velmi podmáčený. Silné srážky způsobily i částečné sesuvy svahů a bylo nutné zajišťovat některé části stavební jámy před hrozícími destrukcemi. Při napjatém harmonogramu výstavby je pak zásah této vyšší moci do harmonogramu prací velice citelný. Bohužel jsme měli komplikaci i s termíny dodávek výplní fasádních otvorů a to nám komplikovalo uzavření stavby před zimním obdobím. Vše tedy bylo ztíženo ještě mrazy a sněhem, což vyvolalo vyšší náklady výstavby.

Doslechl jsem se, že investor byl velice často na stavbě a kontroloval osobně kvalitu díla, kvalitu každého detailu. Nebyli jste z toho nervozní?

Investor, ať již sám, nebo v zastoupení, byl přítomen na stavbě denně. S tím však nemáme problém a někdy, právě díky tomu, bylo možné operativně lépe rozhodnout. Z přítomnosti investora jsem nemusel být nervozní, občas jsme samozřejmě měli odlišný pohled na problematiku, ale vždy jsme se dokázali domluvit a věci vyřešit.

Jaké měla tahle stavba z vašeho pohledu zvláštnosti, jaká technologická a stavařská specifika?

Stavba samotná je provedena klasickými technologiemi. V části interiéru je však uplatněna řada individuálně řešených designových prvků a koordinace pracovních postupů byla někdy velmi náročná. Občas zde zákonitě vznikal konflikt klasické stavařiny s požadavky dodavatelů designových částí. Sladit praktický pohled stavaře a vize výtvarníka nebylo vždy jednoduché a vyžadovalo hodně trpělivosti a pochopení na obou stranách. A co mě samotného zaujalo? Byla to třeba realizace epoxidových stěrek, povrchových úprav stěn i podlah, které jsou ve většině prostorů hotelu. Jsou esteticky zajímavé a myslím že i trvanlivé a funkční.

Když se po roce ohlédnete zpět, kde na začátku bylo neobdělané pole, na jehož místě dnes dominuje vaše dílo - jaký máte z této realizace pocit?

Do svého profesního portfolia mohu tuto stavbu zařadit jako velmi zajímavou stavbu, nominovanou do soutěže o titul Stavbu roku. Jistě přišly spousty nových podnětů, objevy nových technologií, také ale chyby, které by nebylo dobré opakovat jak v realizačním, tak v komunikačním směru.

Z pohledu mého osbního života je to zjištění, že rodina má být vždy upřednostněna před profesí a i když tento názor nebude z hlediska zaměstnavatele vítán, tak je to prostě nutnost. Tady musím poděkovat své ženě, že se po celou dobu této stavby obrnila trpělivostí a tolerancí a plně nesla sama na svých bedrech starost o naší početnou rodinu.

Připravil Julius Macháček

zdroj: časopis ARCHITEKT­­

Líbil se vám článek?

ano: 235     ne: 169

Doporuč


 

Poslat známému


logo © 2007 4-INDUSTRY, s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Ochrana údajů –  Podmínky při poskytování služeb