Ekologická architektura

Ekologická architektura zahrnuje domy různých systémů, budovy, které jsou zkonstruovány tak, aby uspořily co nejvíce energie, domy, které jsou navrženy podle nejnovějších ekologických poznatků. Forma vychází z funkcionálních požadavků energetického provozu. Příkladem může být dům s nulovou spotřebou energie od architekta P. K. Harboe na DTH v Lyngby v Dánsku, solární domy v Izraeli či severské domy ve Skandinávii.

Současné širší a reálnější povědomí ekologické problemaliky ve společnosti má svůj původ v prvních výraznějších projevech ekologické a energetické krize v letech 1973 - 1974. Na veřejné mínění měly významný vliv zprávy Římského klubu - skupiny sto akademiků z 53 zemi, který prognózovol změny kvality životního prostředí v budoucnosti v důsledku rostoucí exploatace neobnovitelných zdrojů a znečišťování životního prostředí, názory novinářů, politiku, vlád, ekologických aklivit atd. Podobný význam měla mezinárodní ekologická konference Summit Země v Ria de Janeiro v červnu 1992 se svým konceptem trvale udržitelného rozvoje a Agendou 21 pro města. Alarmující byla zpráva Světového fondu na ochranu přírody (WWF 1998), vyhodnocující období mezi rokem 1970 a 1995, že za pouhé čtvrtstoletí přišla Země o třetinu svého přírodního bohatství, což je výsledek rychle se rozvíjející spotřeby obyvatel, která ohrožuje přírodní rovnováhu ve světě i životní podmínky budoucích generací. Lidstvo tak postupně došlo k poznáni, že palivové a surovinové zdroje jsou již omezené a že stupeň znečištění životního prostředí se blíží hranici, kdy se s ním ekosystémy Země nebudou moci úspěšně vyrovnat. To vedlo k odklonu od čislě antropocentrického chápání světa a k hledání souladu s přírodou, s níž je lidská existence úzce svázána.

Odtud se odvíjejí myšlenky alternativního životního stylu i tzv. tiché revoluce ve vyspělých zemích, popularizuje alternativní medicína, formuje alternativní zemědělství, objevuje alternativní kultura. Udrženi současného stavu a brzké obnovení přirozené rovnováhy se stalo ekologickou a národohospodářskou nutností, jež se promítá i do oblasti výstavby a architektury. Vznikla celá řada environmentálních organizací, kleré se angažují i v oblasti architektury, stavitelství, urbanismu a územním plánování (EKOWOBKS, National Movement for Environmental Justice, Greenpeace atd.).

Charakteristickým rysem biofilní či ekologické architektury je minimalizace dopadu na životní prostředí. Zejména u rodinných domů se v současnosti setkáváme s myšlenkou vytvořit přirozené a všestranně zdravé prostředí pro život lidí. Biodomy se budují z přírodních stavebních materiálů, které v žádném případě neohrožují zdraví. Minimalizuje se odpad během procesu výstavby. Konstrukce rodinných domů je mnohdy navržena tak, aby si je budoucí uživatelé mohli vystavět (i dotvářet sami (self building scheme). Vnitřní prostory umožňují přirozenou výménu a vlhkost vzduchu, skla propouštějí co nejširší spektrum přirozeného osvětlení, eliminuje se vliv škodlivého zářeni vnějších a vnitřních elektromagnetických polí, minimalizují se úpravy terénu. Solární domy maximalizují zisk energie, jejím ztrátám se brání důkladnou izolaci a optimální orientací místností vzhledem ke světovým stranám. Jsou používány materiály pouze z obnovitelných zdrojů, popr. musí být zaručena jejich recyklace o další použití po konci životnosti budovy. Mění se i tvářnost staveb, které jsou chápány pouze utilitárně, ale často vysokou kvalitou architektury vyjadřují svůj význam pro současné lidstvo. Ekologická architektura zahrnuje běžné typologické druhy (rodinné a bytové domy, občanské a výrobní stavby), které svým řešením odpovídají maximálně současným ekologickým poznatkům. Sem patří i speciální průmyslové stavby, které slouži v rámci svého poslání vysloveně ekologickým účelům. Obě kategorie staveb chrání a minimálně narušují životní prostředí.

Základním materiálem staveb již zmíněného Paola Soleriho je pigmentovaná jílovitá zemina, použitá na betonové elementy a keramické dílce. Také v dalších aspektech uplatňuje Saleri společně s žáky ekologické, astronomické, empirické a filozofické aspekty. Budovy mají membránový plášť, jenž v lelních horkých obdobích zmnožuje stíny, zatímco v chladných intervalech nocí a zimy zpruhlední, aby propustil více světla. Všechny složky projektu, jako skleníky, přehrada, plovoucí elementy se v procesu realizace stavby stávají navzájem propojeným významovým kontextem - zahuštěním života.

I architektonická a urbanistická kritika se v osmdesátých a devadesátých letech stala zelenou. K ekologickému hnutí se připojovali mnozí angažovaní kritikové společenských poměrů. V úsilí o ekologicky intaktní prostředí je zahrnuto i angažování se o nové životní formy a jim odpovídající architekturu. Malé měřítko, zatravněné střechy a okna s malými tabulkami v dřevěných rámech měly vzkřísit ducha sousedství. To sice v té době procházelo obdobím desiluze, přesto se mnozí architekti i sociologové k nému vraceli. Vliv nebyl velký.

V současném urbanismu je však široce přijímáno normativní paradigma trvale udržitelného rozvoje. Umožňuje chápat každou možnost rozvoje ve městě - ať už je to zelená louka či přestavbové území - jako příležitost ke zlepšení životního prostředí, záležitost odpovídajícího urbanistického plánování a architektonického návrhu. Urbanistický rozvoj nemusí být vždy nutně negativní a zatěžující životní prostředí či ničivý k volné přírodě. Záleží na způsobu rozvoje a kvalitě návrhu.

Náročný úkol ekologické restaurace měst a urbánní rekonstrukce, který nás čeká v 21. století je imperativem, aby urbanisté adoptovali správnou strategii (či spíše jejich kombinaci jako mix konzervace, restaurace, konsolidace, rekonverze, vyplňováni a informace). Dalším imperativem je, že architekti, krajináři a inženýři by měli pracovat na společném návrhovém paradigma: Eko-designu. Toto paradigma, aplikováno do ohlasti urbanismu, přibližuje realizaci vize Eko city, modelu, který může být popsán v jednoduchých terminech: kompaktní, ozeleněný, solární a inteligentní.

Důležitým komponentem Eko-city je vytvoření a udržení pásem ekologické stability. Nemají být pouze „přírodním" elementem ve městské tkáni. Části mohou být restaurované přírodní útvary, jiné mohou a měly by býl pojímány jako rekonstruovaná a interpretovaná příroda. Urbanisté zde mohou používat technologické prostředky k dosažení ekologických cílů. Tak konstrukce nových městských ekologických systémů je úkol stejně důležitý jako restaurace přírodních ekosystémů. Integrací chráněných přírodních ekosystémů s vytvořenými umělými ekosystémy vytváříme zvláštní environmentálm hybridy. Mohou být označeny jako ekologická analogie kombinace živých organismů a inteligentních strojů - cyborgů. Tento model reprezentuje jednu z perspektiv budoucího navrhováni architektonických o urbanistických struktur chránících životní prostředí.

Doc. Ing. arch. PhDr. Karet Schmeidler, Csc.
Vysoké učení technické Brno, Fakulta architektury

zdroj: Alternativní energie